Chicagská škola a monetarismus
Vítězství Keynese ve třicátých letech nazýváme keynesiánskou revolucí, vítězství monetarismu protikeynesiánskou kontrarevolucí. Monetarismus je historicky nejstarší škola nové konzervativní ekonomie. Jeho počátky jsou spojovány s dílem amerického ekonoma Miltona Friedmana a spadají do 50. let.
Friedmana nemůžeme považovat dogmaticky za monetaristu. Friedman začíná jako keynesiánec (habilitační práce na tuto ekonomiku). Později začíná formovat svůj názor, že keynesiánství není právě to nejlepší řešení ekonomických problémů.
Chicagskou školu bychom mohli ztotožnit s Friedmanem, ale je mnohem širší. Pojem chicagská škola se vztahuje k Chicagské univerzitě od roku 1930 do současnosti. Patří k ní profesoři a absolventi Chicagské univerzity, kteří zastávají společné názory na fungování ekonomiky. Je to víra ve svobodné trhy, samoregulační schopnosti trhu a jejich schopnost efektivně alokovat (rozmisťovat) zdroje a rozdělovat důchody. Snaží se minimalizovat zásahy státu do ekonomiky.
Jedná se tedy o revoluci a kontrarevoluci - neoklasická ekonomie budovala teorie zasahování státu do ekonomiky.
Původně na katedře ekonomiky v Chicagu převládala názorová diferenciace, jak v teoretických otázkách, tak v otázkách praktických doporučení pro hospodářskou politiku. Za zakladatele chicagské školy jsou považováni: Frank Knight a Jacob Viner. Oba se zabývali dějinami ekonomického myšlení, Viner se zaměřil na aplikované teorie mezinárodního obchodu a monetární teorie. Knight se zaměřil na pojmový základ neoklasické cenové teorie, přispěl k rozvoji morálních principů v ekonomii, zabýval se otázkami rizika, nejistoty a zisku, což je současně název jeho nejvýznamnější práce z roku 1921 (ve svých 26 letech). Jmenuje se Riziko, nejistota a zisk. Byl ovlivněn rakouskou školou. Převzal rakouské pojetí nákladů obětované příležitosti a zdůvodňoval zisk jako odměnu za riziko. Byl značně neústupný a své teorie neměl obvykle doloženy experimentálními údaji.
Riziko a nejistota - při ekonomických jevem máme riziko, které můžeme odhadnout na základě pravděpodobnosti, nejistotu však odhadnou nelze (tyto jevy nelze kvantifikovat). Podnikatel přijímá riziko, jestliže podstupuje právě tuto nejistotu.
Dokázal kolem sebe shromáždit významné ekonomy jako byl Milton Friedman. V roce 1938 překvapivě převzal katedru Oscar Lange, což byl polský, marxisticky orientovaný ekonom, jeden ze zakladatelů ekonometrie a stoupenec keynesiánské ekonomie. Přispěl k rozvoji ekonomie blahobytu, uplatnění užitkových funkcí, byl zastáncem reálnosti plánované ekonomiky. Předpokládat, že lze ceny určit vně tržního systému, napsal knihu Politická ekonomie, což je syntéza marxistické ekonomie. Po druhé sv. válce odchází do Polska a působí ve vládních úřadech a OSN. Opouští univerzitu, vedením katedry je pověřen M. Friedman a dochází ke střetům (odborné střety) mezi spolupracovníky Langeho a bývalou Knightovou skupinou vedenou Friedmanem. Vítězí Friedmanovo pojetí a vedoucími představiteli chicagské školy se stávají Friedman a Stigler. Chicagská škola má mnohem širší záběr, např. Friedman se zabývá teorií lidského kapitálu, výzkumem významů a efektů vzdělání. Další ekonomové se zabývají ekonomickou analýzou právních institucí (pronikání práva a ekonomie).
Další významný ekonom G. Backer se zabývá ekonomickou analýzou rasové diskriminace, chováním v rodině (rozhodování o svatbě a o rozvodu), otázkami zločinnosti a trestu - takže dochází k jakémusi průniku ekonomického, sociologického a psychologického zkoumání.
Milton Friedman
Začal studovat na pojišťovacího makléře, později přešel na studium ekonomie. Stává se žákem Knighta. Věnoval se statistice, formuje se jeho přátelství s Stiglerem a Weisen. Pracoval pro ministerstvo financí, po válce absolvoval stáž v Paříži, kde se zabýval studiem Schumanova plánu (Evropské společenství uhlí a oceli) a prohloubil své znalosti v problematice měnových kurzů. Zabýval se metodologií ekonomie, rozhodující jsou jeho práce kde se zabývá kvantitativní teorií peněz, podrobuje kritice phillipsovu křivku. 1963 - klíčová práce, kterou napsal spolu s M. Schwartzovou: Monetární historie USA. 1867 - 1960: na hodnověrných statistický údajích prokázal, že hospodářským krizím vždy předcházejí chyby centrální banky.
Kapitalismus a svoboda (1962). Svoboda volby (1980), kterou napsal se svou manželkou Rose Friedmanovou.
Jeho přínos spočívá především ve vypracování metodologie positivismu v ekonomii. Analýza spotřební funkce a hypotéza permanentního důchodu: zde podrobil Keynesův předpoklad, že úspory se zvyšují v závislosti na příjmu a vytvořil tuto hypotézu: každý člověk (rodina) si vytvoří představu o příjmech, které bude dosahovat a těmto předpokladům podřídí svoji spotřebu.
Nová kvantitativní teorie peněz: keynesiánci kvantitativní teorie peněz popřeli.
M x V = P x Q
Zdůraznil problém peněz a kvazi peněz (tzn. různých bankovních peněz jako sporožiro, platební karty apod.). Banka již není schopna regulovat množství peněz v oběhu. Tvrdí, že vyšší nabídka peněz zvýší reálný produkt a zaměstnanost, přičemž změna cenové hladiny se dostaví s časovým odstupem podle něho 6 - 9 měsíců. Z toho potom vychází škola veřejné volby: politici podporováni ekonomickými poradci vymýšlí jak zvýšit růst produktu a zaměstnanosti před volbami (okamžitý pozitivní výsledek je pro voliče viditelný, negativní důsledky a dopady těchto změn se dostaví až po 6 - 9 měsících).
Kritika phillipsovy křivky: tvrdí, že v podstatě lze pomocí phillipsovy křivky měnit míru zaměstnanosti a inflace pouze krátkodobě a křivka má tendenci se vracet na míru nezaměstnanosti, která je dána přirozenou mírou.
Postkeynesiánství
Navazuje na učení Keynese. Odmítá otevírání keynesiánské ekonomie neoklasickým teoriím (aby se do ní zanášely neoklasické teorie). Postkeynesiánství tvrdí, že existuje problém efektivní poptávky definovaný Keynesem, ale zdůrazňuje problém nejistoty v čase. Postkeynesiánství se dělí na evropskou školu (Italsko-cambridgeská škola, jejímiž hlavními představiteli jsou J. Robinsonová, M. Kaldor a P. Sraffa). Vychází z toho, že neexistuje samočinný regulační mechanismus, který by obnovoval tržní rovnováhu, požaduje cílevědomé zásahy státu do ekonomiky, požaduje politiku plné zaměstnanosti na základě propojení rozpočtové peněžní a úvěrové politiky.
Požadují plnou zaměstnanost, ale sami tomu nevěří - nikdy se nepodařilo dosáhnout plné zaměstnanosti. Vycházejí z tzv. postkeynesiánského trojúhelníku, kde ve středu stojí investice, potom teorie rozdělování, cen a růstu na třech vrcholech.
Postkeynesiánství navazuje také na Ricarda. Vrací se také k Marxovi (řada marxistických myšlenek), mají ho prezentovaného Michalem Kaletskim (polský marxista). Do r. 1937 působil v nejrůznějších funkcích v Polsku (vědecký pracovník, učitel,...). Od r. 1938 ve Velké Británii, kde se stal ředitelem Institutu statistiky a ekonomiky na Oxfordské univerzitě. V r. 1946 - 1954 působí jako expert OSN v nejrůznějších funkcích a pak se vrací do Polska, kde od r. 1955 - 1967 je opět ekonomickým poradcem polské vlády. Po poznaňských událostech opět odchází z Polska.
Dalším představitelem, na kterého postkeynesiánci navazují je P. Raffa. Byl pozván osobně Keynesem. Je to představitel neoricardiánství (doplněné a obnovené teorie vycházející z Ricardova učení). Přičinil se o komplexní vydání Ricardových spisů. Napsal divné dílo: Výroba zboží pomocí zboží.
Praví postkeynesiánci:
Johan Robinsonová (1903 - 1983). Absolvovala Cambridge. Je současnicí Keynese. Nejdříve vyučovala Marshallovskou ekonomii. Proslavila se jeho kritikou. Napsala slavnou knihu Ekonomie nedokonalé konkurence (1933). Po smrti Keynese se přiklonila na stranu postkeynesiánců (je považována za jejich mluvčí ve sporu dvou Cambridgií). Zasadila se o dynamizaci Obecné teorie. Doplnila Obecnou teorii o teorii rozdělování a teorii růstu.
Nicolass Kaldor (1908 - 1986). Je britským ekonomem maďarského původu. Vystudoval a učil v Londýně. Pracoval pro OSN a od roku 1949 přednáší v Cambridgi. Dá se říci, že italsko - cambridgeská škola se zabývala především teorií růstu a rozdělování (dynamizací), kdežto američtí postkeynesiánci se zabývali teorií peněz, teorií rozdělování a teorií cen. Nestaví se tak tvrdě k syntéze s neoklasickou ekonomií. Americká škola je zaměřena především na mikroekonomii.
Mezi hlavní představitele americké školy patří Sidnay Weintraub (1914 - 1983) a Hyman Minski (1919 - 1997).
Postkeynesiánství prodělávalo svoje období krize, ale v současné době je považována za jednu z perspektivních teorií, která je schopna dalšího rozvoje.
V 70. letech nastává stagflace, krize keynesiánství a neokeynesiánstí - podnět k vytvoření nových škol: monetarismus (M. Friedman), ekonomie strany nabídky, škola veřejné volby, škola racionálních očekávání.
Požadují plnou zaměstnanost, ale sami tomu nevěří - nikdy se nepodařilo dosáhnout plné zaměstnanosti. Vycházejí z tzv. postkeynesiánského trojúhelníku, kde ve středu stojí investice, potom teorie rozdělování, cen a růstu na třech vrcholech.
Postkeynesiánství navazuje také na Ricarda. Vrací se také k Marxovi (řada marxistických myšlenek), mají ho prezentovaného Michalem Kaletskim (polský marxista). Do r. 1937 působil v nejrůznějších funkcích v Polsku (vědecký pracovník, učitel,...). Od r. 1938 ve Velké Británii, kde se stal ředitelem Institutu statistiky a ekonomiky na Oxfordské univerzitě. V r. 1946 - 1954 působí jako expert OSN v nejrůznějších funkcích a pak se vrací do Polska, kde od r. 1955 - 1967 je opět ekonomickým poradcem polské vlády. Po poznaňských událostech opět odchází z Polska.
Dalším představitelem, na kterého postkeynesiánci navazují je P. Raffa. Byl pozván osobně Keynesem. Je to představitel neoricardiánství (doplněné a obnovené teorie vycházející z Ricardova učení). Přičinil se o komplexní vydání Ricardových spisů. Napsal divné dílo: Výroba zboží pomocí zboží.
Praví postkeynesiánci:
Johan Robinsonová (1903 - 1983). Absolvovala Cambridge. Je současnicí Keynese. Nejdříve vyučovala Marshallovskou ekonomii. Proslavila se jeho kritikou. Napsala slavnou knihu Ekonomie nedokonalé konkurence (1933). Po smrti Keynese se přiklonila na stranu postkeynesiánců (je považována za jejich mluvčí ve sporu dvou Cambridgií). Zasadila se o dynamizaci Obecné teorie. Doplnila Obecnou teorii o teorii rozdělování a teorii růstu.
Nicolass Kaldor (1908 - 1986). Je britským ekonomem maďarského původu. Vystudoval a učil v Londýně. Pracoval pro OSN a od roku 1949 přednáší v Cambridgi. Dá se říci, že italsko - cambridgeská škola se zabývala především teorií růstu a rozdělování (dynamizací), kdežto američtí postkeynesiánci se zabývali teorií peněz, teorií rozdělování a teorií cen. Nestaví se tak tvrdě k syntéze s neoklasickou ekonomií. Americká škola je zaměřena především na mikroekonomii.
Mezi hlavní představitele americké školy patří Sidnay Weintraub (1914 - 1983) a Hyman Minski (1919 - 1997).
Postkeynesiánství prodělávalo svoje období krize, ale v současné době je považována za jednu z perspektivních teorií, která je schopna dalšího rozvoje.
V 70. letech nastává stagflace, krize keynesiánství a neokeynesiánstí - podnět k vytvoření nových škol: monetarismus (M. Friedman), ekonomie strany nabídky, škola veřejné volby, škola racionálních očekávání.
Přednáška č. 11 , Keynesiánství, Neokeynesiánství
Keynesiánství
- postkeynesiánství
- neokeynesiánství
J. M. Keynes (1883 - 1946) na něj navazují:
R. F. Harrod (1900 - 1978)
J. R. Hicks (1904 - 1989)
Neokeynesiánství
L. R. Klein (1920)
A. H. Hansen (1887 - 1975)
P. A. Samuelson (1915)
F. Modigliani (1918)
R. M. Solow (1924)
J. Tobin (1918)
J. M. Keynes doplnil neviditelnou ruku trhu viditelnou rukou státu. Uplatňování jeho politiky vedlo k zadlužení státu. Obecná teorie je statickou teorií, neuvažuje o hospodářském růstu a je to ekonomie v podstatě velmi vhodná na období stagnace ekonomiky. Není vhodná na období růstu a ekonomického rozvoje.
Později se jeho žáci shodli, že je třeba jeho školu doplnit. Keynesiánství se rozpadá na dvě větve:
postkeynesiánství a neokeynesiánství (je významnější), které se rozvíjí především v USA a používá především ekonomické modely nejen pro znázornění, ale i pro analýzu ekonomické reality. Keynesiánství v USA se stále více odchyluje od Keynesovy představy a přistupuje na řadu myšlenek neoklasické ekonomie a v 70tých letech keynesiánství a neoklasická ekonomie splývá prostřednictvím tzv. velké syntézy a vytváří hlavní proud ekonomického myšlení.
Nástup ve 30tých letech nazýváme keynesiánskou revolucí a průnik neoklasické ekonomie neoklasickou kontrarevolucí. Keynes ve své Obecné teorii nemá prakticky mikroekonomické základy, nezabývá se teorií hodnoty a teorií rozdělování. Neoklasická mikroekonomie v podstatě přežívá celé keynesiánské období a Keynes ovlivňuje pouze makroekonomii.
Např. Samuelson tvrdil, že přijetí keynesiánství jako teoretické školy byl i generační problém. Ekonomové do 35 let jej přijímali bez výhrad, od 35 do 50 let se na keynesiánství obtížně adaptovali a ekonomové nad 50 let keynesiánství odmítali.
Postkeynesiánství odmítá syntézu s neoklasickou ekonomií. Rozvíjí se především v Cambridgi (Velká Británie), kdežto neokeynesiánství především v Cambridgi v USA (Massatchusetský technologický institut) a spor těchto dvou škol bývá někdy nazýván jako válkou dvou Cambridgií.
Postkeynesiánství se pokouší dopracovat v duchu Keynesovy teorie mikroekonomické základy, snaží se dynamizovat jeho učení a přijímají řadu nových podnětů. Čerpají i z Ricarda a pod vlivem marxistického ekonoma Michala Kaletského dokonce z marxismus.
Keynes ve své Obecné teorii položil teoretické základy, ale neřekl přímo jak se mají uplatňovat v konkrétní hospodářské politice. To opět rozpracovali jeho současníci a žáci. V podstatě má keynesiánství s neoklasickou ekonomií dva spory:
1. spor o obecnost Obecné teorie
2. spor o samoregulační schopnost tržní ekonomiky, což je spor o platnost rozvinutého sayova zákona trhu.
Keynesovi se klade za vinu, popsat Pigouv efekt: v depresi se snižují ceny, což podněcuje spotřebu a vyšší spotřeba podněcuje růst. To Keynes dostatečně nezohlednil. Podle Keynese úroková míra ovlivňuje pouze investice a nikoliv úspory. Byl však prokázán (především švédskou školou) vliv úrokové míry na úspory.
R. F. Herrod
dynamizoval Keynesovu Obecnou teorii. Vypracoval tzv. tempa růstu, kde
G - tempo růstu
Ga - skutečné tempo růstu
Gr - přirozené tempo růstu
Gw - zaručené tempo růstu
Yt - Y t-1
G = -----------------------------
Y t-1
z toho usuzuje, v jakém stavu se nachází ekonomika.
Keynesiánská teorie stagnace vychází z toho, že stagnace souvisí s ochotou podnikatelů investovat a ekonomický růst souvisí:
1. s růstem obyvatelstva
2. zaváděním technologických inovací
3. s územními expanzemi
Ve vyspělých státech byly tyto všechny tři hlavní zdroje růstu vyčerpány. Obyvatelstvo roste minimálně.
Investice mají dvojí význam:
důchodotvorný efekt (HDP = C + I + G + X)
kapacitotvorný efekt
Neokeynesiánství se rozvíjí pomocí modelové tvorby. Z modelů je nejdůležitější model IS - LM. Investice a úspory (IL), likvidita a peníze (LM). Umožňuje určit efektivní úrokovou míru a množství peněz v oběhu. Stal se v podstatě nejvýznamnějším modelem neokeynesiánské ekonomie.
A. W. Phillips
(1914 - 1975)
je britský ekonom Novozélandského původu, který se zabýval vztahem mezi nezaměstnaností a inflací, resp. mezi nezaměstnaností a růstem mezd. Vypracoval tzv. phillipsovu křivku (viz phillipsova křivka).
Klesají-li mzdy a klesá-li inflace, pak zvyšuje se nezaměstnanost. Mysleli si, že objevili chybějící klíčový článek, který jim umožňuje buď při zvyšování inflace snižovat nezaměstnanost. Odvodil to na stoleté řadě (1861 - 1957). Ovšem v 70. letech se ukázalo, že pod vlivem stagflace tato křivka přestala fungovat.
Růst mezd by neměl být vyšší než růst produktivity práce a předpokládaná inflace.
Přednáška č. 12 6. prosince 1999
Postkeynesiánství
Italsko-cambridgeská škola
M. Kalecki (1899 - 1970)
Postkeynesiánský trojúhelník
viz graf
F. Modigliani (nar. 1918) - nositel Nobelovy ceny. Americký ekonom italského původu, studoval původně právo. Před italským fašismem šel do exilu nejdříve do Paříže, později do USA, kde vystudoval ekonomii a stal se profesorem ekonomi. V r. 1985 získal Nobelovu cenu za rozpracování teorie úspor domácností - Hypotéza životního cyklu.
Hypotéza životního cyklu - věřilo se že je závislost mezi disponibilním důchodem (za práci) a spotřebou. Člověk prochází životním cyklem, v mládí se zadluží vysokoškolským studiem a zařizováním domácnosti. Ve středním věku splácí své dluhy a šetří na období důchodu, aby v důchodovém věku čerpal z toho, co si našetřil.
Člověk nešetří ani tak na důchod, ale aby odkázal v dědictví nějaký majetek - to byla kritika jeho teorie.
Vypracoval úplný keynesiánský model, který vychází z modelu Investice - úspory - likvidita - peníz: tento model je doplněno stranu nabídky. Ta je tvořena keynesiánskou produkční funkcí a obhajuje pojetí neoklasického trhu práce. V podstatě keynesiánci protestují, že už to není keynesiánství. Je to jeden z důvodů velké syntézy (spojení neoklasické a keynesiánské teorie). Hypotéza životního cyklu vznikla proto, že známý S. Kuztets prokázal rozpor mezi keynesovou teorií spotřeby (tzn. vyšší příjmy vedou nutně k vyšším úsporám).
P. Samuelson je dalším představitelem této školy. Vystudoval Harvard (Chicago), od roku 1940 přednáší na Massetschusetském institutu. V roce 1948 napsal svoji slavnou učebnici ekonomie. Každé tři roky píše nové přepracované vydání. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za ekonomii a to především za rozpracování matematických metod v ekonomii. Zabýval se vzájemnými vazbami mezi hospodářským růstem a hospodářským cyklem. Angažoval se ve sporu dvou Cambridgií. Ve své učebnici připouští všechny směry, není zde dogmatický. Popularizoval uplatnění phillipsovy křivky.
Dalším představitelem je James Tobin (1918). Vystudoval Harvardskou univerzitu. V r. 1981 získal Nobelovu cenu a proslavil se především teorií portfolia (jakým způsobem rozložit své úspory - mezi klady, obligace, akcie,...). Analyzoval vztah mezi rizikem a profitem, tzn. čím větší riziko, tím větší mohu mít zisk. Zabýval se vztahem mezi nezaměstnaností a inflací, což bývá označováno jako tobinův mix.
Robert M. Solow (1924). Není původně čistým ekonomem. Studoval sociologii a antropologii a teprve později ekonomii. Od r. 1951 přednáší také rovněž na Massetschusettském institutu. Původně přednáší statistiku a ekonometrii (uplatnění statistických metod v ekonomii), později makroekonomii. V r. 1987 získal Nobelovu cenu za teorii růstu.
Vychází z cobb-douglasovy rovnice růstu, která vypadá
Q=A Lna alfa Kna beta (alfa+beta = 1)
on ji rozšířil na rovnice
Q(t)=Ax ena rt x l(t)na alfa K(t) na beta
r - technologický pokrok v čase (t)
Zabýval se technologickým pokrokem - základní faktor pro hospodářský růst. Jeho význam je značný. Většina našich ekonomů u něho studovala v postgraduálních kurzech.
- postkeynesiánství
- neokeynesiánství
J. M. Keynes (1883 - 1946) na něj navazují:
R. F. Harrod (1900 - 1978)
J. R. Hicks (1904 - 1989)
Neokeynesiánství
L. R. Klein (1920)
A. H. Hansen (1887 - 1975)
P. A. Samuelson (1915)
F. Modigliani (1918)
R. M. Solow (1924)
J. Tobin (1918)
J. M. Keynes doplnil neviditelnou ruku trhu viditelnou rukou státu. Uplatňování jeho politiky vedlo k zadlužení státu. Obecná teorie je statickou teorií, neuvažuje o hospodářském růstu a je to ekonomie v podstatě velmi vhodná na období stagnace ekonomiky. Není vhodná na období růstu a ekonomického rozvoje.
Později se jeho žáci shodli, že je třeba jeho školu doplnit. Keynesiánství se rozpadá na dvě větve:
postkeynesiánství a neokeynesiánství (je významnější), které se rozvíjí především v USA a používá především ekonomické modely nejen pro znázornění, ale i pro analýzu ekonomické reality. Keynesiánství v USA se stále více odchyluje od Keynesovy představy a přistupuje na řadu myšlenek neoklasické ekonomie a v 70tých letech keynesiánství a neoklasická ekonomie splývá prostřednictvím tzv. velké syntézy a vytváří hlavní proud ekonomického myšlení.
Nástup ve 30tých letech nazýváme keynesiánskou revolucí a průnik neoklasické ekonomie neoklasickou kontrarevolucí. Keynes ve své Obecné teorii nemá prakticky mikroekonomické základy, nezabývá se teorií hodnoty a teorií rozdělování. Neoklasická mikroekonomie v podstatě přežívá celé keynesiánské období a Keynes ovlivňuje pouze makroekonomii.
Např. Samuelson tvrdil, že přijetí keynesiánství jako teoretické školy byl i generační problém. Ekonomové do 35 let jej přijímali bez výhrad, od 35 do 50 let se na keynesiánství obtížně adaptovali a ekonomové nad 50 let keynesiánství odmítali.
Postkeynesiánství odmítá syntézu s neoklasickou ekonomií. Rozvíjí se především v Cambridgi (Velká Británie), kdežto neokeynesiánství především v Cambridgi v USA (Massatchusetský technologický institut) a spor těchto dvou škol bývá někdy nazýván jako válkou dvou Cambridgií.
Postkeynesiánství se pokouší dopracovat v duchu Keynesovy teorie mikroekonomické základy, snaží se dynamizovat jeho učení a přijímají řadu nových podnětů. Čerpají i z Ricarda a pod vlivem marxistického ekonoma Michala Kaletského dokonce z marxismus.
Keynes ve své Obecné teorii položil teoretické základy, ale neřekl přímo jak se mají uplatňovat v konkrétní hospodářské politice. To opět rozpracovali jeho současníci a žáci. V podstatě má keynesiánství s neoklasickou ekonomií dva spory:
1. spor o obecnost Obecné teorie
2. spor o samoregulační schopnost tržní ekonomiky, což je spor o platnost rozvinutého sayova zákona trhu.
Keynesovi se klade za vinu, popsat Pigouv efekt: v depresi se snižují ceny, což podněcuje spotřebu a vyšší spotřeba podněcuje růst. To Keynes dostatečně nezohlednil. Podle Keynese úroková míra ovlivňuje pouze investice a nikoliv úspory. Byl však prokázán (především švédskou školou) vliv úrokové míry na úspory.
R. F. Herrod
dynamizoval Keynesovu Obecnou teorii. Vypracoval tzv. tempa růstu, kde
G - tempo růstu
Ga - skutečné tempo růstu
Gr - přirozené tempo růstu
Gw - zaručené tempo růstu
Yt - Y t-1
G = -----------------------------
Y t-1
z toho usuzuje, v jakém stavu se nachází ekonomika.
Keynesiánská teorie stagnace vychází z toho, že stagnace souvisí s ochotou podnikatelů investovat a ekonomický růst souvisí:
1. s růstem obyvatelstva
2. zaváděním technologických inovací
3. s územními expanzemi
Ve vyspělých státech byly tyto všechny tři hlavní zdroje růstu vyčerpány. Obyvatelstvo roste minimálně.
Investice mají dvojí význam:
důchodotvorný efekt (HDP = C + I + G + X)
kapacitotvorný efekt
Neokeynesiánství se rozvíjí pomocí modelové tvorby. Z modelů je nejdůležitější model IS - LM. Investice a úspory (IL), likvidita a peníze (LM). Umožňuje určit efektivní úrokovou míru a množství peněz v oběhu. Stal se v podstatě nejvýznamnějším modelem neokeynesiánské ekonomie.
A. W. Phillips
(1914 - 1975)
je britský ekonom Novozélandského původu, který se zabýval vztahem mezi nezaměstnaností a inflací, resp. mezi nezaměstnaností a růstem mezd. Vypracoval tzv. phillipsovu křivku (viz phillipsova křivka).
Klesají-li mzdy a klesá-li inflace, pak zvyšuje se nezaměstnanost. Mysleli si, že objevili chybějící klíčový článek, který jim umožňuje buď při zvyšování inflace snižovat nezaměstnanost. Odvodil to na stoleté řadě (1861 - 1957). Ovšem v 70. letech se ukázalo, že pod vlivem stagflace tato křivka přestala fungovat.
Růst mezd by neměl být vyšší než růst produktivity práce a předpokládaná inflace.
Přednáška č. 12 6. prosince 1999
Postkeynesiánství
Italsko-cambridgeská škola
M. Kalecki (1899 - 1970)
Postkeynesiánský trojúhelník
viz graf
F. Modigliani (nar. 1918) - nositel Nobelovy ceny. Americký ekonom italského původu, studoval původně právo. Před italským fašismem šel do exilu nejdříve do Paříže, později do USA, kde vystudoval ekonomii a stal se profesorem ekonomi. V r. 1985 získal Nobelovu cenu za rozpracování teorie úspor domácností - Hypotéza životního cyklu.
Hypotéza životního cyklu - věřilo se že je závislost mezi disponibilním důchodem (za práci) a spotřebou. Člověk prochází životním cyklem, v mládí se zadluží vysokoškolským studiem a zařizováním domácnosti. Ve středním věku splácí své dluhy a šetří na období důchodu, aby v důchodovém věku čerpal z toho, co si našetřil.
Člověk nešetří ani tak na důchod, ale aby odkázal v dědictví nějaký majetek - to byla kritika jeho teorie.
Vypracoval úplný keynesiánský model, který vychází z modelu Investice - úspory - likvidita - peníz: tento model je doplněno stranu nabídky. Ta je tvořena keynesiánskou produkční funkcí a obhajuje pojetí neoklasického trhu práce. V podstatě keynesiánci protestují, že už to není keynesiánství. Je to jeden z důvodů velké syntézy (spojení neoklasické a keynesiánské teorie). Hypotéza životního cyklu vznikla proto, že známý S. Kuztets prokázal rozpor mezi keynesovou teorií spotřeby (tzn. vyšší příjmy vedou nutně k vyšším úsporám).
P. Samuelson je dalším představitelem této školy. Vystudoval Harvard (Chicago), od roku 1940 přednáší na Massetschusetském institutu. V roce 1948 napsal svoji slavnou učebnici ekonomie. Každé tři roky píše nové přepracované vydání. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za ekonomii a to především za rozpracování matematických metod v ekonomii. Zabýval se vzájemnými vazbami mezi hospodářským růstem a hospodářským cyklem. Angažoval se ve sporu dvou Cambridgií. Ve své učebnici připouští všechny směry, není zde dogmatický. Popularizoval uplatnění phillipsovy křivky.
Dalším představitelem je James Tobin (1918). Vystudoval Harvardskou univerzitu. V r. 1981 získal Nobelovu cenu a proslavil se především teorií portfolia (jakým způsobem rozložit své úspory - mezi klady, obligace, akcie,...). Analyzoval vztah mezi rizikem a profitem, tzn. čím větší riziko, tím větší mohu mít zisk. Zabýval se vztahem mezi nezaměstnaností a inflací, což bývá označováno jako tobinův mix.
Robert M. Solow (1924). Není původně čistým ekonomem. Studoval sociologii a antropologii a teprve později ekonomii. Od r. 1951 přednáší také rovněž na Massetschusettském institutu. Původně přednáší statistiku a ekonometrii (uplatnění statistických metod v ekonomii), později makroekonomii. V r. 1987 získal Nobelovu cenu za teorii růstu.
Vychází z cobb-douglasovy rovnice růstu, která vypadá
Q=A Lna alfa Kna beta (alfa+beta = 1)
on ji rozšířil na rovnice
Q(t)=Ax ena rt x l(t)na alfa K(t) na beta
r - technologický pokrok v čase (t)
Zabýval se technologickým pokrokem - základní faktor pro hospodářský růst. Jeho význam je značný. Většina našich ekonomů u něho studovala v postgraduálních kurzech.
Přednáška č. 10 , J. M. Keynes , (1883 - 1946)
Dvacátá léta jsou z hlediska ekonomické teorie poměrně jednoduché a univerzální. Převládá neoklasická ekonomie. Jednotlivé školy se mezi sebou zásadně neliší. Mimo hlavní proud stojí marxistické ekonomické teorie a institucionalisté. Obě tyto školy nemají významnější vliv ve vyspělých zemích. Zatímco mikroekonomie v neoklasické ekonomii je podrobně rozpracována, je pociťováno nedostatečné rozpracování makroekonomických teorií. Celá situace se vyhrotila v roce 1929 při vypuknutí velké hospodářské krize, kdy se vyspělých zemích nebývale zvýšila nezaměstnanost např. Německo přes 6.000.000 nezaměstnaných, USA 12.000.000, Anglie 3.000.000, Československo přes milión. Ekonomové vycházeli z toho, že se situace zlepší úspornými vládními programy, ale ve skutečnosti docházelo k pravému opaku.
Sayův zákon trhu: co se nespotřebuje, to se uspoří a investice se realizují pomocí investic. Vycházeli z toho, že když se sníží spotřeba, zvýší se investice a naopak. Ve skutečnosti situace vypadala tak, že spotřeba a investice nestačily na celkovou agregátní poptávku, a postupně se celá situace naopak zhoršovala.
Řešení tohoto problému nabídl v roce 1936 J. M. Keynes ve své Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz. Keynes se narodil v Cambridgi, jeho otec byl vysokoškolský profesor, matka pracovala ve významných funkcích spojených s univerzitou (něco jako kvestor) a sám Keynes nejdříve vystudoval školu v Etonu a potom studoval na Cambridgeské univerzitě matematiku a filosofii. Po třech letech se přihlásil na studium ekonomie. Pracoval na ministerstvu pro Indii a v této době napsal první publikace, které se právě indií zabývaly. V roce 1915 - 1919 působil jako poradce na ministerstvu financí. Pohádal se s politickými představiteli delegace Versailské smouvy o výši reparací, které mělo německo platit a na protest odešel a napsal během krátké doby knihu Ekonomické důsledky míru. Reparace, jak je navrhovali by měly za důsledek rozpad ekonomiky v Německu a následně i ostatních zemí a pak nástup světové války.
Zabýval se otázkou peněz a napsal v r. 1923 Traktát o peněžní reformě, vysoce teoretická práce. Vrcholným dílem bylo pojednání o penězích, kde se objevují všechny hlavní teorie, které jsou v Obecné teorii. Ke knize byla velká diskuse a postupně se dopracovávala do konečné verze, kterou Obecná teorie je.
Zabýval se tzv. příjmově výdajovou metodou, kde shromažďoval informace o několika stech britských domácností z hlediska rodinných rozpočtů a dospěl k závěru, že čím mají lidé větší příjmy, tím více spoří, přičemž neexistuje vazba mezi úsporami a investicemi a v důsledku toho vznikají ekonomické problémy. Celkově to lze znázornit ve schématu:
Efektivní poptávka (což jest agregátní poptávka) rozhoduje o zaměstnanosti, zaměstnanost rozhoduje o národním důchodu. Národní důchod se rozpadá na spotřebu a spotřeba ovlivňuje přímo efektivní poptávku.
Investice a spotřeba ovlivňuje EP, kdežto mezi nimi není žádná vazba.
Efektivní poptávka
Efektivní poptávka = C + I + G (vládní výdaje)
Říká, že je potřeba neviditelnou ruku trhu doplnit viditelnou rukou státu.
Mezní efektivnost kapitálu
Efektivnost investic závisí na nákladech na investici, na příjmech a výdajích, které díky investici v jednotlivých letech vznikají. Závisí na n, což je doba životnosti investice (kolik let bude investice využívána). Také závisí na úrokové míře. Čím je jmenovatel (úroková míra) vyšší, tím více se ukrojí z efektivnosti investice.
Stát v období deprese musí prosadit nízké úrokové míry a to pomocí centrální banky, které zvýší efektivnost investic a tedy ovlivní rozhodování podnikatelů, zdali investici realizovat.
Snaží se o to, aby nebyly tak extrémní vzestupy a poklesy produkce. Aby sedlo nebylo příliš dlouhé. Tím chce řešit otázku hospodářské krize.
Investiční multiplikátor
je podle něho dán mezním sklonem k úsporám a tedy čím větší je spotřeba, tím menší jsou úspory. Ale tím paradoxně je větší efekt z jakékoliv investice, která bude realizována.
Byla uplatňována v 5O. - 70. letech a přispěla ke zlepšení úrovně makroekonomie.
Teorie úroku na bázi preference likvidity
Tvrdí, že úroveň úroku se nestanoví nabídkou a poptávkou po penězích. Lidé drží peníze proto, že preferují likviditu (dostupnost peněz). K tomu vedou 4 motivy:
1. důchodový motiv - abych vyšel z výplaty k výplatě, mám peníze v hotovosti
2. motiv podnikání - tzn. firma musí mít peníze, které musí držet, poněvadž musí překonávat období, kdy výdaje převyšují příjmy.
3. motiv opatrnostní (pojistný) - musí se pojistit proti nepředvídanými vyššími výdaji (něco se zdraží,...)
4. motiv spekulační - lidé především drží peníze, protože prý velmi rádi spekulují na burze a držení těchto peněz jim umožňuje výhodně spekulovat.
V r. 1940 (Druhá světová válka) napsal Jak zaplatit za válku. Na válce doplácí především pracovníci.
R. 1944 - Brettewoodská konference. Jak má být ekonomika uspořádána po druhé sv. válce, aby nevznikly chyby jako po první sv. válce. V její rámci byla delegace vedená Keynesem. Jeho myšlenky se zde nerealizovaly. Uraženě odjel, věnoval se pedagog. činnosti a posléze zemřel.
Bylo rozhodnuto, že bude zřízena mezinárodní dohoda o clech GATT. Vznikl MMF a světová banka. Tyto dvě organizace měly pomáhat obnovit válkou zničené státy. Vznikl také Brettonwoodský měnový systém, kde světovým platidlem se stal dolar (USD), hodnota zlata byla stanovena 35 USD za jednu trojskou punci (31,5 g). Byl platný do roku 1971.
V roce 1942 se Keynes stal lordem, byl povýšen do šlechtického stavu a po jeho smrti, se jeho učení rozpadá na postkeynesiánství (především v Cambridgi, Británii) a neokeynesiánství (především v USA).
Sayův zákon trhu: co se nespotřebuje, to se uspoří a investice se realizují pomocí investic. Vycházeli z toho, že když se sníží spotřeba, zvýší se investice a naopak. Ve skutečnosti situace vypadala tak, že spotřeba a investice nestačily na celkovou agregátní poptávku, a postupně se celá situace naopak zhoršovala.
Řešení tohoto problému nabídl v roce 1936 J. M. Keynes ve své Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz. Keynes se narodil v Cambridgi, jeho otec byl vysokoškolský profesor, matka pracovala ve významných funkcích spojených s univerzitou (něco jako kvestor) a sám Keynes nejdříve vystudoval školu v Etonu a potom studoval na Cambridgeské univerzitě matematiku a filosofii. Po třech letech se přihlásil na studium ekonomie. Pracoval na ministerstvu pro Indii a v této době napsal první publikace, které se právě indií zabývaly. V roce 1915 - 1919 působil jako poradce na ministerstvu financí. Pohádal se s politickými představiteli delegace Versailské smouvy o výši reparací, které mělo německo platit a na protest odešel a napsal během krátké doby knihu Ekonomické důsledky míru. Reparace, jak je navrhovali by měly za důsledek rozpad ekonomiky v Německu a následně i ostatních zemí a pak nástup světové války.
Zabýval se otázkou peněz a napsal v r. 1923 Traktát o peněžní reformě, vysoce teoretická práce. Vrcholným dílem bylo pojednání o penězích, kde se objevují všechny hlavní teorie, které jsou v Obecné teorii. Ke knize byla velká diskuse a postupně se dopracovávala do konečné verze, kterou Obecná teorie je.
Zabýval se tzv. příjmově výdajovou metodou, kde shromažďoval informace o několika stech britských domácností z hlediska rodinných rozpočtů a dospěl k závěru, že čím mají lidé větší příjmy, tím více spoří, přičemž neexistuje vazba mezi úsporami a investicemi a v důsledku toho vznikají ekonomické problémy. Celkově to lze znázornit ve schématu:
Efektivní poptávka (což jest agregátní poptávka) rozhoduje o zaměstnanosti, zaměstnanost rozhoduje o národním důchodu. Národní důchod se rozpadá na spotřebu a spotřeba ovlivňuje přímo efektivní poptávku.
Investice a spotřeba ovlivňuje EP, kdežto mezi nimi není žádná vazba.
Efektivní poptávka
Efektivní poptávka = C + I + G (vládní výdaje)
Říká, že je potřeba neviditelnou ruku trhu doplnit viditelnou rukou státu.
Mezní efektivnost kapitálu
Efektivnost investic závisí na nákladech na investici, na příjmech a výdajích, které díky investici v jednotlivých letech vznikají. Závisí na n, což je doba životnosti investice (kolik let bude investice využívána). Také závisí na úrokové míře. Čím je jmenovatel (úroková míra) vyšší, tím více se ukrojí z efektivnosti investice.
Stát v období deprese musí prosadit nízké úrokové míry a to pomocí centrální banky, které zvýší efektivnost investic a tedy ovlivní rozhodování podnikatelů, zdali investici realizovat.
Snaží se o to, aby nebyly tak extrémní vzestupy a poklesy produkce. Aby sedlo nebylo příliš dlouhé. Tím chce řešit otázku hospodářské krize.
Investiční multiplikátor
je podle něho dán mezním sklonem k úsporám a tedy čím větší je spotřeba, tím menší jsou úspory. Ale tím paradoxně je větší efekt z jakékoliv investice, která bude realizována.
Byla uplatňována v 5O. - 70. letech a přispěla ke zlepšení úrovně makroekonomie.
Teorie úroku na bázi preference likvidity
Tvrdí, že úroveň úroku se nestanoví nabídkou a poptávkou po penězích. Lidé drží peníze proto, že preferují likviditu (dostupnost peněz). K tomu vedou 4 motivy:
1. důchodový motiv - abych vyšel z výplaty k výplatě, mám peníze v hotovosti
2. motiv podnikání - tzn. firma musí mít peníze, které musí držet, poněvadž musí překonávat období, kdy výdaje převyšují příjmy.
3. motiv opatrnostní (pojistný) - musí se pojistit proti nepředvídanými vyššími výdaji (něco se zdraží,...)
4. motiv spekulační - lidé především drží peníze, protože prý velmi rádi spekulují na burze a držení těchto peněz jim umožňuje výhodně spekulovat.
V r. 1940 (Druhá světová válka) napsal Jak zaplatit za válku. Na válce doplácí především pracovníci.
R. 1944 - Brettewoodská konference. Jak má být ekonomika uspořádána po druhé sv. válce, aby nevznikly chyby jako po první sv. válce. V její rámci byla delegace vedená Keynesem. Jeho myšlenky se zde nerealizovaly. Uraženě odjel, věnoval se pedagog. činnosti a posléze zemřel.
Bylo rozhodnuto, že bude zřízena mezinárodní dohoda o clech GATT. Vznikl MMF a světová banka. Tyto dvě organizace měly pomáhat obnovit válkou zničené státy. Vznikl také Brettonwoodský měnový systém, kde světovým platidlem se stal dolar (USD), hodnota zlata byla stanovena 35 USD za jednu trojskou punci (31,5 g). Byl platný do roku 1971.
V roce 1942 se Keynes stal lordem, byl povýšen do šlechtického stavu a po jeho smrti, se jeho učení rozpadá na postkeynesiánství (především v Cambridgi, Británii) a neokeynesiánství (především v USA).
Přednáška č. 9 Švýcarská škola, Laussanská
Leon Walras (1834 - 1910)
Vilfredo Pareto (1848 - 1923)
Anglická škola (Cambridgeská)
W. S. Jevons (1835 - 1882)
A. Marshall (1842 - 1924)
A. C. Pigou (1877 - 1959)
Leon Walras
Leon Walras založil švýcarskou školu. Vyučoval na právnické fakultě (na ní se učila tehdy také ekonomie). Byl bankovním úředníkem a úředníkem na železnici. Jeho otec byl ekonom. Základní ekonomické znalosti získával od svého otce. Zúčastnil se konference v Laussane, kde ostatní zaujal tak, že mu nabídli místo vedoucího katedry.
Jeho nejvýznamnější prací jsou Základy čisté politické ekonomie (1874). Vypracoval model, ve kterém znázornil směnu, výrobu, kapitál a peníze. Je to největší model, který byl kdy konstruován. Má pro nás nekonečný počet proměnných. Představa je asi taková, že máme jednotlivé domácnosti (u nás několik milionů). Jestliže má každá rodina např. 50 potřeb, tak je to zde vybilancováno. Naproti tomu jsou výrobci, kterých je o něco méně. Ale je jich opět řádově statisíce. Tyto jednotlivé submatice jsou navzájem propojeny. (viz zobrazení)
Definoval, jak by se to dalo exaktně řešit. Vede to však k maticím, které nejsou reálné (nelze je nikdy vypočítat). Vytvořit něco, co nikdy nemá řešení??? Je to pěkné z hlediska poznávacího, nikoli z hlediska reálného řešení. Walras je modelem tzv. všeobecné rovnováhy, který neustále vylepšoval. Po jeho smrti na tomto modelu pracoval W. Pareto. Z poznávacího hlediska to význam má, z praktického však ne.
Model všeobecné rovnováhy. Je představitelem kardinalistického pojetí ekonomie - měl dojem, že jednotliví lidé jsou schopni přiřazovat všem druhům zboží konkrétní hodnotu. Nezabýval se pouze politickou ekonomií, ale i otázkami sociálněekonomickými. Navrhoval provést sociálně-ekonomickou reformu, která by odstranila příkré rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. Bývá někdy považován za prvního ekonoma, který se zabýval otázkou státu blahobytu.
Nebyl příliš dobrý řečník. Nakonec byl ze všeho zklamán (že mu kradou jeho myšlenky,...). V roce 1882 ukončil pedagogickou kariéru, předal katedru W. Paretovi s tím, že si odpočine a potom bude opět učit a rozvíjet své teorie. Nikdy však již neučil, ani se nevěnoval vědecké činnosti.
Vycházel z modelu fyziokratů. Vidí koloběh mezi jednotlivými statky, všechno vidí dynamicky. Do této doby se ekonomové přeli, zdali je důležitější otázka hodnoty nebo rozdělování. On upozornil na to, že se jedná o vzájemnou závislost, že nelze nadřazovat jedno druhému, že je všechno propojeno vzájemnou závislostí.
Wilfredo Pareto
(1848 - 1923)
Byl pravím opakem Wlarase. Byl synem Janovského šlechtice. Byl vynikající řečník, člověk všestranně nadaný. Pozvedl celou katedru na vysokou společenskou úroveň. Vystudoval techniku a matematiku. Z počátku pracoval jako manager na železnicích (stejně jako Walras). Ve věku 45 let převzal katedru a nejdříve rozvíjel Walrasovské pojeti, později Pareto opouští představu kardinalistického pojetí a prosadil ordinalistické pojetí hodnot statků. Tzn. že lidé nejsou schopni určit konkrétní užitnou hodnotu všech statků, ale pouze pořadí významnosti těchto statků. Zavádí tzv. indiferenční křivky.
Dále definoval tzv. paretovské optimum, kdy tvrdí, že systém je pareto optimální, když nelze zlepšit blahobyt jednoho člověka, aniž by se zhoršil blahobyt jiného člověka. Pareto optimální je pojem dodnes v mikroekonomii používaný.
Ekonomie blahobytu - opět snaha zlepšit postavení všech členů společnosti. Zabývá se sociologií, politologií a společenskými vědami obecně.
Anglická škola
(Cambridgeská)
Alfredo Marshall byl nejvýznamnějším ekonomem tohoto období.
W. S. Jevons
měl složitý život. Vyrůstal v rodině obchodníka. Otec zkrachoval, on odjel do Austrálie, kde vydělal peníze. Považuje se za prvního marginalistu. V 60. letech napsal spisy, týkající se marginálních teorií. Zavrhl klasickou ekonomii, byl rozezlen na Ricarda a Milla. Učil v Manchesteru (tady působil Mill) a nelíbilo se mu učit něco, o čem nebyl přesvědčen. Vypracoval teorii mezního užitku, mezní efektivnosti apod. Opět stejně jako Walras trpěl tím, že mu není přiznávána patřičná vážnost.
A. Marshall
(1842 - 1924)
Je vlastním zakladatelem anglické školy. Zatímco Walras má svou teorii všeobecné rovnováhy, Marshall prosazuje teorii dílčí rovnováhy, tzn. že se zavřou všechny ostatní faktory do nějaké ohrádky (do chlívku) a analyzují se ceteris paribus (za jinak stejných podmínek).
První začal používat grafy nabídky a poptávky, z nich odvozoval elasticitu poptávky apod. Přispěl především ekonomii firmy. Od něj pochází také teorie nůžek. On tvrdil, že stejně jako když stíháme papír, tak nevíme, zda stříháme horním nebo dolním břitem. Tak nevíme ani, zda je důležitější nabídka nebo poptávka. Jeho hlavním dílem byly Zásady ekonomie (1890). Měl naprosto rozdílný názor od Jevonse (zamítnout klasickou ekonomii). On volně navazuje na klasickou ekonomii, přejímá z ní, co je tam pozitivního a to doplňuje. Nevyvrací tedy jejich teorie. Zásady ekonomie publikoval tak pozdě, že to naučil své žáky, takže se musel přít o to, zda je původní autor těchto myšlenek.
Ekonomie - by se měla zabývat materiálním zdravím.
Rozdělil výrobu na velmi krátké období, ve kterém nelze zvýšit produkci nebo nabídku, krátké období - ve kterém lze zvýšit produkci (nabídku), ale pouze při zvýšení nákladů na jednotku. Dlouhé období, ve kterém lze zvýšit nabídku při zachování víceméně stávajících nákladů, velmi dlouhé období - ve kterém dojde ke změně technologií a tím i ke snížení nákladů.
A. Marshall měl několik různě zdárných žáků. Katedru po něm převzal A. C. Pigou
(1877 – 1959), který navázal na marshallovské pojetí ekonomie. Zabýval se sociálními hledisky (opět jakýsi stát blahobytu) a jako první se začal zabývat také ekologickou stránkou (výrobci by určitým způsobem měli uhrazovat, co zhorší důsledkem externalit). Dále se zabýval otázkou nezaměstnanosti (snaha snížit nezaměstnanost).
Dalším jeho významným žákem byl John M. Keynes (1883 - 1946), který bývá považován za nejvýznamnějšího (a nejrozporuplnějšího) ekonoma.
Vilfredo Pareto (1848 - 1923)
Anglická škola (Cambridgeská)
W. S. Jevons (1835 - 1882)
A. Marshall (1842 - 1924)
A. C. Pigou (1877 - 1959)
Leon Walras
Leon Walras založil švýcarskou školu. Vyučoval na právnické fakultě (na ní se učila tehdy také ekonomie). Byl bankovním úředníkem a úředníkem na železnici. Jeho otec byl ekonom. Základní ekonomické znalosti získával od svého otce. Zúčastnil se konference v Laussane, kde ostatní zaujal tak, že mu nabídli místo vedoucího katedry.
Jeho nejvýznamnější prací jsou Základy čisté politické ekonomie (1874). Vypracoval model, ve kterém znázornil směnu, výrobu, kapitál a peníze. Je to největší model, který byl kdy konstruován. Má pro nás nekonečný počet proměnných. Představa je asi taková, že máme jednotlivé domácnosti (u nás několik milionů). Jestliže má každá rodina např. 50 potřeb, tak je to zde vybilancováno. Naproti tomu jsou výrobci, kterých je o něco méně. Ale je jich opět řádově statisíce. Tyto jednotlivé submatice jsou navzájem propojeny. (viz zobrazení)
Definoval, jak by se to dalo exaktně řešit. Vede to však k maticím, které nejsou reálné (nelze je nikdy vypočítat). Vytvořit něco, co nikdy nemá řešení??? Je to pěkné z hlediska poznávacího, nikoli z hlediska reálného řešení. Walras je modelem tzv. všeobecné rovnováhy, který neustále vylepšoval. Po jeho smrti na tomto modelu pracoval W. Pareto. Z poznávacího hlediska to význam má, z praktického však ne.
Model všeobecné rovnováhy. Je představitelem kardinalistického pojetí ekonomie - měl dojem, že jednotliví lidé jsou schopni přiřazovat všem druhům zboží konkrétní hodnotu. Nezabýval se pouze politickou ekonomií, ale i otázkami sociálněekonomickými. Navrhoval provést sociálně-ekonomickou reformu, která by odstranila příkré rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. Bývá někdy považován za prvního ekonoma, který se zabýval otázkou státu blahobytu.
Nebyl příliš dobrý řečník. Nakonec byl ze všeho zklamán (že mu kradou jeho myšlenky,...). V roce 1882 ukončil pedagogickou kariéru, předal katedru W. Paretovi s tím, že si odpočine a potom bude opět učit a rozvíjet své teorie. Nikdy však již neučil, ani se nevěnoval vědecké činnosti.
Vycházel z modelu fyziokratů. Vidí koloběh mezi jednotlivými statky, všechno vidí dynamicky. Do této doby se ekonomové přeli, zdali je důležitější otázka hodnoty nebo rozdělování. On upozornil na to, že se jedná o vzájemnou závislost, že nelze nadřazovat jedno druhému, že je všechno propojeno vzájemnou závislostí.
Wilfredo Pareto
(1848 - 1923)
Byl pravím opakem Wlarase. Byl synem Janovského šlechtice. Byl vynikající řečník, člověk všestranně nadaný. Pozvedl celou katedru na vysokou společenskou úroveň. Vystudoval techniku a matematiku. Z počátku pracoval jako manager na železnicích (stejně jako Walras). Ve věku 45 let převzal katedru a nejdříve rozvíjel Walrasovské pojeti, později Pareto opouští představu kardinalistického pojetí a prosadil ordinalistické pojetí hodnot statků. Tzn. že lidé nejsou schopni určit konkrétní užitnou hodnotu všech statků, ale pouze pořadí významnosti těchto statků. Zavádí tzv. indiferenční křivky.
Dále definoval tzv. paretovské optimum, kdy tvrdí, že systém je pareto optimální, když nelze zlepšit blahobyt jednoho člověka, aniž by se zhoršil blahobyt jiného člověka. Pareto optimální je pojem dodnes v mikroekonomii používaný.
Ekonomie blahobytu - opět snaha zlepšit postavení všech členů společnosti. Zabývá se sociologií, politologií a společenskými vědami obecně.
Anglická škola
(Cambridgeská)
Alfredo Marshall byl nejvýznamnějším ekonomem tohoto období.
W. S. Jevons
měl složitý život. Vyrůstal v rodině obchodníka. Otec zkrachoval, on odjel do Austrálie, kde vydělal peníze. Považuje se za prvního marginalistu. V 60. letech napsal spisy, týkající se marginálních teorií. Zavrhl klasickou ekonomii, byl rozezlen na Ricarda a Milla. Učil v Manchesteru (tady působil Mill) a nelíbilo se mu učit něco, o čem nebyl přesvědčen. Vypracoval teorii mezního užitku, mezní efektivnosti apod. Opět stejně jako Walras trpěl tím, že mu není přiznávána patřičná vážnost.
A. Marshall
(1842 - 1924)
Je vlastním zakladatelem anglické školy. Zatímco Walras má svou teorii všeobecné rovnováhy, Marshall prosazuje teorii dílčí rovnováhy, tzn. že se zavřou všechny ostatní faktory do nějaké ohrádky (do chlívku) a analyzují se ceteris paribus (za jinak stejných podmínek).
První začal používat grafy nabídky a poptávky, z nich odvozoval elasticitu poptávky apod. Přispěl především ekonomii firmy. Od něj pochází také teorie nůžek. On tvrdil, že stejně jako když stíháme papír, tak nevíme, zda stříháme horním nebo dolním břitem. Tak nevíme ani, zda je důležitější nabídka nebo poptávka. Jeho hlavním dílem byly Zásady ekonomie (1890). Měl naprosto rozdílný názor od Jevonse (zamítnout klasickou ekonomii). On volně navazuje na klasickou ekonomii, přejímá z ní, co je tam pozitivního a to doplňuje. Nevyvrací tedy jejich teorie. Zásady ekonomie publikoval tak pozdě, že to naučil své žáky, takže se musel přít o to, zda je původní autor těchto myšlenek.
Ekonomie - by se měla zabývat materiálním zdravím.
Rozdělil výrobu na velmi krátké období, ve kterém nelze zvýšit produkci nebo nabídku, krátké období - ve kterém lze zvýšit produkci (nabídku), ale pouze při zvýšení nákladů na jednotku. Dlouhé období, ve kterém lze zvýšit nabídku při zachování víceméně stávajících nákladů, velmi dlouhé období - ve kterém dojde ke změně technologií a tím i ke snížení nákladů.
A. Marshall měl několik různě zdárných žáků. Katedru po něm převzal A. C. Pigou
(1877 – 1959), který navázal na marshallovské pojetí ekonomie. Zabýval se sociálními hledisky (opět jakýsi stát blahobytu) a jako první se začal zabývat také ekologickou stránkou (výrobci by určitým způsobem měli uhrazovat, co zhorší důsledkem externalit). Dále se zabýval otázkou nezaměstnanosti (snaha snížit nezaměstnanost).
Dalším jeho významným žákem byl John M. Keynes (1883 - 1946), který bývá považován za nejvýznamnějšího (a nejrozporuplnějšího) ekonoma.
Přednáška č. 8 C. Menger (1830 - 1921), E. von Böhm - Bawerk (1850 - 1919), F. von Wieser (1851 - 1926)
MENGEROVY ŠKÁLY
Klesající naléhavost potřeb statků
Klesající intenzita potřeby statků v důsledku postupného uspokojování.
Druhý Gossenův zákon - zákon vyrovnávání mezních užitků:
nemá-li jedinec (spotřebitel) dostatek prostředků, aby plně uspokojil všechny své potřeby (to je téměř vždycky), rozděluje své peníze mezi různé statky tak, aby dosáhl stejného uspokojení z každé poslední částky vydané za jednotlivé statky.
Obecně neoklasičtí ekonomové vycházeli ze 2 představ:
1. kardinalistické pojetí - např. u Mengera, vycházelo z toho, že každou potřebu (potěšení z potřeby) lze přesně kvantifikovat. Lze podle nich měřit potěšení z uspokojování potřeby. To je zřejmý nesmysl.
2. ordinalistické pojetí - vychází z toho, že uspokojení z daného statku nemohu vyjádřit přesným číslem, ale pouze pořadím.
Významnější byli dva následníci a to Böhm - Bawerk a Wieser.
Bawerk vystudoval právnickou fakultu ve Vídni a přednášel na univerzitě v Insbrucku a ve Vídni. Byl politicky aktivní (zastával funkci ministra financí). Jeho nejvýznamnějšími pracemi jsou Základy teorie hodnoty cen statků (1886) a Pozitivní teorie kapitálu.
Pět pytlů obilí: 1. užije člověk k tomu, aby přežil, 2. aby se nasytil, 3. aby nakrmil drůbež a obohatil se tak, 4. aby vyrobil pálenku a byl veselejší, 5. aby nakrmil papouška a uspokojil estetický pocit ve svém životě.
Vytvořil teorii kapitálu a úroku. Úrok chápe jako odměnu za odloženou spotřebu (jakousi abstinenci). Člověk by nejraději všechny peníze utratil, proto je odměněn úrokem za to, že spotřebu odložil.
Byl v ostrém rozporu s Marxem. Marx tvrdí, že kapitál je nástrojem a úrok plodem vykořisťování. V podstatě celá rakouská škola se soustředila proti Marxovi. Nejvíce se v tom angažoval Bawerk.
Von Wieser se narodil ve Vídni a nejplodnější léta učil v Praze na KU. Od roku 1903 přebral katedru politické teorie po Mengerovi. Vykonával funkci ministra obchodu (1914 - 1918).
Na rakouskou školu navazuje škola neorakouská. Má tři představitele:
Josef Alois Chumpetr (1883 - 1950) vychází z rakouské školy, zastává nejrůznější profese, byl profesorem, ministrem financí. Proslavil se především teorií inovací. Má ji popsánu v práci Teorie ekonomického rozvoje (1912), kde definuje co je to inovace. Inovace jsou zdrojem pokroku v ekonomice. Tuto teorie rozvinul v práci Hospodářský cyklus (1939), inovace jsou příčinou hospodářského cyklu.
Velký vzestup v ekonomice nastane po objevení nějaké inovace (např. železnice, dálnice, rozvoj počítačů,...). Objevení inovace vede k tomu, že se podnikatelé soustředí na výrobu těchto statků, které jsou zdrojem příjmů. Nastává tak přílišný rozmach.
Všichni považují HC za velmi nepříznivou okolnost pro ekonomiku. Chumpetr vidí HC jako vyčišťující prvek. V období krize se ekonomika ozdraví od slabých podniků, to vede dalšímu k rozkvětu ekonomiky.
Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942), v tomto díle tvrdí (v rozporu se svými ostatními díly), že kapitalismus ztrácí pozitivní náboj z období, kdy vlastníci byli současně inovátory a přispívali k rozvoji ekonomiky. On tvrdí, že ve 20. a 30. letech došlo k jejich rozdělení. Podniky již neřídí vlastní, ale manageři. Tak ztrácí kapitalismus svůj význam a je odsouzen k zániku. Zatímco Marx tvrdí, že kapitalismus bude svržen násilnou cestou, Chumpetr tvrdí, že kapitalismus evolučně přejde v socialismus (až dozrají podmínky).
Ludvík von Mises (1881 - 1973). Studoval Mengera na Vídeňské univerzitě. Přednáší tamtéž, v Ženevě a pak na Chicagské univerzitě v USA. Je představitelem krajní formy individualismu a konzervatizmu. Založil krajně pravicovou školu: chicagský libertalianismus. Obhajoval principy neomezené volné soutěže (bojoval proti zásahům státu do ekonomiky) a již v roce 1921 provedl zdrcující kritiku sovětského přístupu k plánované ekonomice. Napsal Ekonomické kalkulace v socialistickém státě (1921). Kritizoval nejen socialismus, ale i keynesiánství.
Friedrich August von Háyek (1899 - 1992). Přednášel na univerzitách ve Vídni, Londýně, Chicagu, Freiburgu, Salzburgu. Nejvýznamnější jeho prací je Cesta do otroctví (1944), Teorie peněz a obchodního cyklu (1928), Kontrarevoluce ve vědě (1952), Osudová nadutost (1988).
Byl pro liberalismus obchodu. Byl proti zásahům státu do ekonomiky, kritika jakýchkoliv totalitních přístupů, keynesiánství.
Švýcarská škola
(Laussanská)
Leon Walras (1834 - 1910), Francouz
V. Pareto (1848 - 1923), Ital
Ani jeden z obou představitelů není Švýcar.
Přednáška č. 7 Německá historická škola
1. generace:
Wilhelm Roscher (1817 - 1894)
Bruno Hildebrand (1812 - 1872)
Gustav Schmoller (1838 - 1917)
Friedrich List (1789 - 1846)
Klasická politické ekonomie se rozštěpuje na marxistickou politickou ekonomii a neoklasickou ekonomii. Představitelé neoklasické ekonomie tvrdí, že ekonomie by měla být oddělena od politologie a měla by řešit problémy ekonomické bez návaznosti na otázky politické. Neoklasická ekonomie se dále štěpí na Rakouskou školu (na tuto navazuje neorakouská škola), Anglickou (Cambridge) školu a švýcarskou školu (Laussane).
V roce 1871 se objevují dvě práce: Carl Menger (1840 - 1921) píše svou habilitační práci, ve které definuje svou teorii mezního užitku. W. S. Jevons (1835 - 1882), napsal Teorie politické ekonomie. Zabýval se také teorií mezního užitku. Leon Walras vypracoval nezávisle na nich teorii mezního užitku.
Ekonomie se v Německu neučí jako věda společenská, ale jako součást právního vzdělání. Významná je právě NHS. Jejím předchůdcem je Friedrich List. Je velice zajímavou postavou. Byl zlatokopem, konzulem. Nakonec přišel spekulacemi o veškerý svůj majetek a spáchal sebevraždu. Jeho představy byly: země nemůže otevřít své trhy konkurenci silného a vyvinutého zahraničního průmyslu. Musí chránit mladá odvětví. Tuto představu později přejali představitelé starší NHŠ a to Roscher a Hildebrand. NHŠ se soustřeďovala na shromažďování údajů bez hlubokého analytického využití.
Spor o metodu vítězí C. Menger a rakouská škola se stává vůdčí školou v německy mluvících oblastech. Ovlivňuje také české ekonomické myšlení a praktickou ekonomickou činnost. Jejím přesným názvem je Rakouská (Vídeňská) subjektivně psychologická škola. Tato škola se liší od anglické a švýcarské školy. Odmítá matematizaci ekonomie, klade důraz na individuální psychologii, orientace na spotřebitele. Její představitelé jsou především C. Menger, který v roce 1871 napsal Základy národohospodářské vědy, kde jako jeden z prvních definoval teorii mezního užitku. Menger studoval významnou část na KU a později přednášel na Vídeňské univerzitě. Dalším představitelem je Eugen von Böhm Bawerk (1851 - 1919). Byl opět spjat s českými zeměmi. Narodil se a žil v mládí v Brně. Jeho nejvýznamnější prací je Kapitál a úrok (dvoudílný). Konec Marxova systému (1896) je dalším jeho významným dílem. Rakouská škola byla ze všech nejvíce zaměřena proti Marxovi, především právě Bawerk. Bawerk analyzoval Marxův Kapitál a došel k některým výrazným rozporům v tomto díle.
Třetím představitelem je Friedrich von Wieser (1851 - 1926). V roce 1884 napsal dílo, které nazval O původu a hlavních zákonech hospodářské hodnoty. Patnáct let učil na katedře politické ekonomie na německé větvi KU. Na české větvi to byl Albín Bráf.
Rakouská škola tvrdí, že hybnou silou ekonomiky je péče jednotlivce o vlastní blahobyt. Tzn. minimalizace strastí a maximalizace slastí. Každý jedinec se v rámci svých možností snaží získat maximum užitku při vynaložení co nejmenší osobní újmy. Osobní újmou se rozumí peníze, práce a jiné náklady. Předpokladem je sledování osobního cíle nejracionálnějším možným způsobem. Vychází se z tzv. Gossenových zákonů. Herman H. Gossen nebyl ani Rakušák ani ekonom. Byl pruský úředník, který nedokončil vysokoškolské vzdělání a v podstatě se zabýval ekonomií jako svým koníčkem. Napsal knihu, ve které definoval tři Gossenovy zákony.
První Gossenův zákon - zákon klesající užitečnosti: tvrdí, že s postupným uspokojováním určité potřeby klesá i její intenzita. Nebo subjektivně pociťovaná užitečnost statků klesá úměrně s počtem statků, který má jedinec k dispozici.
Druhý Gossenův zákon - zákon vyrovnávání mezních užitků:
Wilhelm Roscher (1817 - 1894)
Bruno Hildebrand (1812 - 1872)
Gustav Schmoller (1838 - 1917)
Friedrich List (1789 - 1846)
Klasická politické ekonomie se rozštěpuje na marxistickou politickou ekonomii a neoklasickou ekonomii. Představitelé neoklasické ekonomie tvrdí, že ekonomie by měla být oddělena od politologie a měla by řešit problémy ekonomické bez návaznosti na otázky politické. Neoklasická ekonomie se dále štěpí na Rakouskou školu (na tuto navazuje neorakouská škola), Anglickou (Cambridge) školu a švýcarskou školu (Laussane).
V roce 1871 se objevují dvě práce: Carl Menger (1840 - 1921) píše svou habilitační práci, ve které definuje svou teorii mezního užitku. W. S. Jevons (1835 - 1882), napsal Teorie politické ekonomie. Zabýval se také teorií mezního užitku. Leon Walras vypracoval nezávisle na nich teorii mezního užitku.
Ekonomie se v Německu neučí jako věda společenská, ale jako součást právního vzdělání. Významná je právě NHS. Jejím předchůdcem je Friedrich List. Je velice zajímavou postavou. Byl zlatokopem, konzulem. Nakonec přišel spekulacemi o veškerý svůj majetek a spáchal sebevraždu. Jeho představy byly: země nemůže otevřít své trhy konkurenci silného a vyvinutého zahraničního průmyslu. Musí chránit mladá odvětví. Tuto představu později přejali představitelé starší NHŠ a to Roscher a Hildebrand. NHŠ se soustřeďovala na shromažďování údajů bez hlubokého analytického využití.
Spor o metodu vítězí C. Menger a rakouská škola se stává vůdčí školou v německy mluvících oblastech. Ovlivňuje také české ekonomické myšlení a praktickou ekonomickou činnost. Jejím přesným názvem je Rakouská (Vídeňská) subjektivně psychologická škola. Tato škola se liší od anglické a švýcarské školy. Odmítá matematizaci ekonomie, klade důraz na individuální psychologii, orientace na spotřebitele. Její představitelé jsou především C. Menger, který v roce 1871 napsal Základy národohospodářské vědy, kde jako jeden z prvních definoval teorii mezního užitku. Menger studoval významnou část na KU a později přednášel na Vídeňské univerzitě. Dalším představitelem je Eugen von Böhm Bawerk (1851 - 1919). Byl opět spjat s českými zeměmi. Narodil se a žil v mládí v Brně. Jeho nejvýznamnější prací je Kapitál a úrok (dvoudílný). Konec Marxova systému (1896) je dalším jeho významným dílem. Rakouská škola byla ze všech nejvíce zaměřena proti Marxovi, především právě Bawerk. Bawerk analyzoval Marxův Kapitál a došel k některým výrazným rozporům v tomto díle.
Třetím představitelem je Friedrich von Wieser (1851 - 1926). V roce 1884 napsal dílo, které nazval O původu a hlavních zákonech hospodářské hodnoty. Patnáct let učil na katedře politické ekonomie na německé větvi KU. Na české větvi to byl Albín Bráf.
Rakouská škola tvrdí, že hybnou silou ekonomiky je péče jednotlivce o vlastní blahobyt. Tzn. minimalizace strastí a maximalizace slastí. Každý jedinec se v rámci svých možností snaží získat maximum užitku při vynaložení co nejmenší osobní újmy. Osobní újmou se rozumí peníze, práce a jiné náklady. Předpokladem je sledování osobního cíle nejracionálnějším možným způsobem. Vychází se z tzv. Gossenových zákonů. Herman H. Gossen nebyl ani Rakušák ani ekonom. Byl pruský úředník, který nedokončil vysokoškolské vzdělání a v podstatě se zabýval ekonomií jako svým koníčkem. Napsal knihu, ve které definoval tři Gossenovy zákony.
První Gossenův zákon - zákon klesající užitečnosti: tvrdí, že s postupným uspokojováním určité potřeby klesá i její intenzita. Nebo subjektivně pociťovaná užitečnost statků klesá úměrně s počtem statků, který má jedinec k dispozici.
Druhý Gossenův zákon - zákon vyrovnávání mezních užitků:
Klastičtí ekonomové vytvořili:
• vymezení tržního systému (neviditelná ruka trhu - Smith)
• teorie hodnoty a ceny zboží - v tomto nebyli zcela jednotní. Hodnota zboží a směná hodnota zboží. Hodnota zboží je dána množstvím práce vynaložené na výrobu zboží. Směná hodnota zboží je dána hodnotou, která se vytvoří na trhu v důsledku nabídky a poptávky. Je dána spíše užitečností tohoto zboží. Známý Smithův paradox: voda a diamant. Na vodu nebyla tehdy vynaložená žádná práce (nízká hodnota zboží). Diamant nebyl nutný k životu, ale má obrovskou cenu a tedy i obrovskou hodnotu v práci na jeho vytěžení. Klasičtí ekonomové se domnívali, že vyšší prioritu má hodnota zboží, cena by se měla řídit spíše hodnotou zboží než směnou hodnotou.
Ricardo - hodnota je dána především prací. Z 93 % je dána prací a zbylých 7 % kapitálem. Teorie rozdělování: peníze za produkci se rozdělují mezi majitele pozemků (renta), pracovníky (mzda) a vlastníky kapitálu (zisk). Dělníkům patří pouze prostředky na existenční minimum. Po zaplacení renty a existenčního minima tvoří zisk. Železný zákon mzdový - každý růst populace podnítí vznik pracovních sil.
• Zákon klesajících výnosů. Diferenciální pozemková renta - (Ricardo) - s úrodností pozemků nebo z jejich polohy se vytváří diferenciální pozemková renta. Mám-li pozemek např. na jižní Moravě, tak mám vyšší příjem než v podhůří. Čím blíže městským centrům (např. v Tuřanech) je výhodnější než ve vzdálených místech.
• Teorie absolutní výhody v zahraničním obchodu (A. Smith) - dělbu práce rozděluje na mezinárodní dělbu práce, jednak tím zvětšuje trh a jednak tvrdí, že každý má dělat to, k čemu má předpoklady. Ve Skotsku by se nemělo produkovat víno. Je lépe dovážet víno z Portugalska.
• Teorie komparativní výhody (D. Ricardo) - v rozporu s merkantilisty tvrdí, že i když jeden stát vyrábí všechny výrobky levněji, může být pro něho výhodné se soustředit na výrobky kde má výhodnější poměr neboli relaci čili komparativní výhodu.
• teorie hodnoty a ceny zboží - v tomto nebyli zcela jednotní. Hodnota zboží a směná hodnota zboží. Hodnota zboží je dána množstvím práce vynaložené na výrobu zboží. Směná hodnota zboží je dána hodnotou, která se vytvoří na trhu v důsledku nabídky a poptávky. Je dána spíše užitečností tohoto zboží. Známý Smithův paradox: voda a diamant. Na vodu nebyla tehdy vynaložená žádná práce (nízká hodnota zboží). Diamant nebyl nutný k životu, ale má obrovskou cenu a tedy i obrovskou hodnotu v práci na jeho vytěžení. Klasičtí ekonomové se domnívali, že vyšší prioritu má hodnota zboží, cena by se měla řídit spíše hodnotou zboží než směnou hodnotou.
Ricardo - hodnota je dána především prací. Z 93 % je dána prací a zbylých 7 % kapitálem. Teorie rozdělování: peníze za produkci se rozdělují mezi majitele pozemků (renta), pracovníky (mzda) a vlastníky kapitálu (zisk). Dělníkům patří pouze prostředky na existenční minimum. Po zaplacení renty a existenčního minima tvoří zisk. Železný zákon mzdový - každý růst populace podnítí vznik pracovních sil.
• Zákon klesajících výnosů. Diferenciální pozemková renta - (Ricardo) - s úrodností pozemků nebo z jejich polohy se vytváří diferenciální pozemková renta. Mám-li pozemek např. na jižní Moravě, tak mám vyšší příjem než v podhůří. Čím blíže městským centrům (např. v Tuřanech) je výhodnější než ve vzdálených místech.
• Teorie absolutní výhody v zahraničním obchodu (A. Smith) - dělbu práce rozděluje na mezinárodní dělbu práce, jednak tím zvětšuje trh a jednak tvrdí, že každý má dělat to, k čemu má předpoklady. Ve Skotsku by se nemělo produkovat víno. Je lépe dovážet víno z Portugalska.
• Teorie komparativní výhody (D. Ricardo) - v rozporu s merkantilisty tvrdí, že i když jeden stát vyrábí všechny výrobky levněji, může být pro něho výhodné se soustředit na výrobky kde má výhodnější poměr neboli relaci čili komparativní výhodu.
Přednáška č. 6 J. Locke (1632 - 1704), D. Hume (1711 - 1776), W. Petty (1623 - 1687), A. Smith (1723 - 1790), D. Ricardo (1772 - 1823), J. B. Say (1767 - 1832), J. S. Mill (1806 - 1878), N. W. Senior (1790 - 1869)
Představy merkantilismu nebyly shodné s realitou. Teoreticky se snažily tyto názory vyvracet filosofové. W. Petty bývá považován za předchůdce klasické politické ekonomie. Bývá považován za zakladatele oboru statistiky. Začíná používat hromadná čísla (vše se má dokázat na údajích, tyto fakta existují a odehrávají se tím způsobem jak bylo řečeno). Původně začínal jako námořník, později lékař a především zástupce politické ekonomie a statistik. Tvrdil, že práce je otcem hodnoty a půda matkou vytvářené hodnoty.
Adam Smith - původně vystudoval filosofii, učil morální filosofii (etika, politologie, právo a ekonomie) a postupně kladl čím dál větší důraz na ekonomii. Přerušil výuku na univerzitě a věnoval se vychovatelství. Napsal knihu Bohatství národů.
Všichni představitelé klasické ekonomie vidí bohatství národů především v práci. Lze konstatovat, že Smith využil své hluboké encyklopedické znalosti, doložil je empirickými podklady. Jeho kniha byla napsána ve vhodný okamžik. Jeho teorie laisess faire (nechte plynout) odpovídala průmyslové revoluci a bouřlivému rozvoji průmyslu druhé pol. 18. století.
Dělba práce - 10 dělníků, kteří se specializují na výrobu určité části špendlíku, vyrobí 50 000 špendlíků. Kdyby špendlík vyráběl každý sám, byla by produktivita práce několikanásobně nižší. Kromě bohatství národů napsal stejně významný spis: Teorie mravního cítění (inklinuje spíše k etice).
Thomas Robert Malthus
původně měl být teolog. Vzal si svoji studentku. Stal se prvním vysokoškolským učitelem politické ekonomie. Šokoval svět esejem O principu populace. Představa ekonomie jako pochmurné vědy. Tvrdil, že ekonomie a otázka životní úrovně nemá žádnou další perspektivu. Zdroje potravin se zvětšují aritmetickou řadou, kdežto počet obyvatel řadou geometrickou. Tvrdil, že za dvě století by připadala na jednoho člověka pouze 1/128 koláče. Ukázalo se, že potraviny nejsou tak limitující (dají se dovážet z kolonií).
D. Ricardo
Neméně významný, ba nejvýznamnější představitel je David Ricardo. Byl blízkým přítelem T. Malthuse. Jejich přátelství nebylo rovnocenné. Malthus byl vysokoškolský profesor, Ricardo nevystudoval žádnou školu. Pocházel z rodiny židovského makléře. Od 12 let chodil s tatínkem na burzu, kde se zacvičoval v burzovních obchodech. Vzal si za manželku křesťanku a změnil i svou víru. Tatínek ho tedy šetrným způsobem vydědil. Ricardo zděděné množství obchody zvýšil na několik milionů liber. Dostalo se mu do ruky Bohatství národů, které ho ovlivnilo, začal se zabývat ekonomickou teorií (ve vysokém věku).
Jediným Francouzem mezi Angličany byl J. B. Say. Byl vystudovaným podnikatelem. Později profesorem na VŠ. Jeho hlavní přínos je tzv. Sayův zákon trhu, o jehož platnosti se přou ekonomové dodnes. Tvrdil, že každá poptávka vyvolává nabídku a naopak. Proto neexistuje dlouhodobá disproporce mezi agregátní poptávkou a nabídkou. Jestliže se nějaké zboží neprodá, zlevní se a prodá později. Patrně Sayův zákon v původní verzi neplatí. Velká hospodářská krize vyvrátila jeho původní verzi. Novější verzí je: lidé dostanou důchody za prodej výrobních faktorů (půda, práce, kapitál) a tyto příjmy buď spotřebují nebo je uloží v bankách a banky pak tyto úspory investují.
J. S. Mill - v 7mi letech překládal z řečtiny, v devíti letech psal filosofické eseje. Byl velice vzdělaný. V politické ekonomii udělal veliký zmatek. Do značné míry inklinoval k tomu, že podporoval silné odbory, které mají být protiváhou monopolu. Dochází k rozštěpení politické ekonomie na dva směry: neoklasickou ekonomii a marxistickou ekonomii.
Adam Smith - původně vystudoval filosofii, učil morální filosofii (etika, politologie, právo a ekonomie) a postupně kladl čím dál větší důraz na ekonomii. Přerušil výuku na univerzitě a věnoval se vychovatelství. Napsal knihu Bohatství národů.
Všichni představitelé klasické ekonomie vidí bohatství národů především v práci. Lze konstatovat, že Smith využil své hluboké encyklopedické znalosti, doložil je empirickými podklady. Jeho kniha byla napsána ve vhodný okamžik. Jeho teorie laisess faire (nechte plynout) odpovídala průmyslové revoluci a bouřlivému rozvoji průmyslu druhé pol. 18. století.
Dělba práce - 10 dělníků, kteří se specializují na výrobu určité části špendlíku, vyrobí 50 000 špendlíků. Kdyby špendlík vyráběl každý sám, byla by produktivita práce několikanásobně nižší. Kromě bohatství národů napsal stejně významný spis: Teorie mravního cítění (inklinuje spíše k etice).
Thomas Robert Malthus
původně měl být teolog. Vzal si svoji studentku. Stal se prvním vysokoškolským učitelem politické ekonomie. Šokoval svět esejem O principu populace. Představa ekonomie jako pochmurné vědy. Tvrdil, že ekonomie a otázka životní úrovně nemá žádnou další perspektivu. Zdroje potravin se zvětšují aritmetickou řadou, kdežto počet obyvatel řadou geometrickou. Tvrdil, že za dvě století by připadala na jednoho člověka pouze 1/128 koláče. Ukázalo se, že potraviny nejsou tak limitující (dají se dovážet z kolonií).
D. Ricardo
Neméně významný, ba nejvýznamnější představitel je David Ricardo. Byl blízkým přítelem T. Malthuse. Jejich přátelství nebylo rovnocenné. Malthus byl vysokoškolský profesor, Ricardo nevystudoval žádnou školu. Pocházel z rodiny židovského makléře. Od 12 let chodil s tatínkem na burzu, kde se zacvičoval v burzovních obchodech. Vzal si za manželku křesťanku a změnil i svou víru. Tatínek ho tedy šetrným způsobem vydědil. Ricardo zděděné množství obchody zvýšil na několik milionů liber. Dostalo se mu do ruky Bohatství národů, které ho ovlivnilo, začal se zabývat ekonomickou teorií (ve vysokém věku).
Jediným Francouzem mezi Angličany byl J. B. Say. Byl vystudovaným podnikatelem. Později profesorem na VŠ. Jeho hlavní přínos je tzv. Sayův zákon trhu, o jehož platnosti se přou ekonomové dodnes. Tvrdil, že každá poptávka vyvolává nabídku a naopak. Proto neexistuje dlouhodobá disproporce mezi agregátní poptávkou a nabídkou. Jestliže se nějaké zboží neprodá, zlevní se a prodá později. Patrně Sayův zákon v původní verzi neplatí. Velká hospodářská krize vyvrátila jeho původní verzi. Novější verzí je: lidé dostanou důchody za prodej výrobních faktorů (půda, práce, kapitál) a tyto příjmy buď spotřebují nebo je uloží v bankách a banky pak tyto úspory investují.
J. S. Mill - v 7mi letech překládal z řečtiny, v devíti letech psal filosofické eseje. Byl velice vzdělaný. V politické ekonomii udělal veliký zmatek. Do značné míry inklinoval k tomu, že podporoval silné odbory, které mají být protiváhou monopolu. Dochází k rozštěpení politické ekonomie na dva směry: neoklasickou ekonomii a marxistickou ekonomii.
Francouzští fyziokraté
Francois Quesnay - dostává se k přírodním vědám, vyrůstal v chudobné rodině, otec mu zemřel brzy. Vystudoval lékařství a stal se dvorním lékařem Ludvíka 15. Francouzští fyziokraté tvrdí, že přirozená ekonomika tvoří boží řád, který mohou lidé poznat, ale nemohou ho příliš měnit. Bohatství se vytváří v zemědělství a rozdělují ekonomiku na 3 sektory:
1. produktivní zemědělství
2. sterilní průmysl
3. parazitní vlastníci pozemků
Tvrdil, že zemědělství svým biologickým charakterem přispívá k rozmnožení bohatství. Nedocenil úlohu průmyslu, v té době již dosti významného, a tvrdil, že se zde nová produkce nevytváří, pouze se transformuje jeden výrobek do druhého.
Ekonomická tabulka - jedná se zde o předobraz meziodvětvové platební bilance. Jediná daň by měla být daň z renty (pronájem půdy), jiné daně by neměly být a to by přispělo k rozkvětu národního hospodářství. Myšlenky se snažili prosazovat i představitelé vlády, ale bez velkého úspěchu (šlechta neměla zájem zbavit se zisků, které měla).
Začátky klasické ekonomie
Období KE datujeme vznikem ekonomie jako vědy, rokem 1776 - kdy napsal A. Smith své pojednání O původu a podstatě bohatství národů (Bohatství národů). Ovšem máme řadu různých myslitelů, kteří uvažovali jako KE mnohem dříve. Např. filosofové, bojující proti merkantilismu. Nejdokonalejší kritika pochází od A. Smithse. Klasická ekonomie vzniká v období začínající průmyslové revoluce a souvisí také se snížením prestiže panovníka a zvýšení svobody tržního hospodářství. A. Smith v podstatě nebyl původním povoláním ekonom, vystudoval filosofii, učil politologii a právo a později se začal hlouběji zabývat ekonomickými otázkami. Významně se zabýval také etikou. Setkal se s anglickými fyziokraty, když doprovázel syna šlechtice. V řadě bodů s nimi souhlasil, ale také rozcházel. Společný byl jejich boj proti merkantilismu.
1. produktivní zemědělství
2. sterilní průmysl
3. parazitní vlastníci pozemků
Tvrdil, že zemědělství svým biologickým charakterem přispívá k rozmnožení bohatství. Nedocenil úlohu průmyslu, v té době již dosti významného, a tvrdil, že se zde nová produkce nevytváří, pouze se transformuje jeden výrobek do druhého.
Ekonomická tabulka - jedná se zde o předobraz meziodvětvové platební bilance. Jediná daň by měla být daň z renty (pronájem půdy), jiné daně by neměly být a to by přispělo k rozkvětu národního hospodářství. Myšlenky se snažili prosazovat i představitelé vlády, ale bez velkého úspěchu (šlechta neměla zájem zbavit se zisků, které měla).
Začátky klasické ekonomie
Období KE datujeme vznikem ekonomie jako vědy, rokem 1776 - kdy napsal A. Smith své pojednání O původu a podstatě bohatství národů (Bohatství národů). Ovšem máme řadu různých myslitelů, kteří uvažovali jako KE mnohem dříve. Např. filosofové, bojující proti merkantilismu. Nejdokonalejší kritika pochází od A. Smithse. Klasická ekonomie vzniká v období začínající průmyslové revoluce a souvisí také se snížením prestiže panovníka a zvýšení svobody tržního hospodářství. A. Smith v podstatě nebyl původním povoláním ekonom, vystudoval filosofii, učil politologii a právo a později se začal hlouběji zabývat ekonomickými otázkami. Významně se zabýval také etikou. Setkal se s anglickými fyziokraty, když doprovázel syna šlechtice. V řadě bodů s nimi souhlasil, ale také rozcházel. Společný byl jejich boj proti merkantilismu.
Přednáška č. 5, Augustinus Aurelius (354 - 430), Tomáš Akvinský (1224 - 1274), T. Mun (1571 - 1641), A. de Monchretien (1575 - 1621), J. B. Colbert (1619 - 1683), F. Quesnay (1694 - 1774)
Po pádu říše římské nastává přechod od otrokářské k feudální společnosti. Nastávají velké politické změny. O poměrech vypovídají zákoníky, které definují jaká má společnost ekonomická pravidla. Mezitím se formuje křesťanství. Církev chudých, kde jsou lidé živí z milosti boží. Později se církev stává velmi rozšířenou, je propojená s vládnoucí třídou. Za zmínku stojí Sv. Augustin, který vychází z Aristotelova učení a říká, že práce je příklad boží a každý by měl tedy pracovat. Propaguje zemědělství, obchod (lichva zakázaná). Učení ekonomické přechází ke scholastikům.
Tomáš Akvinský plně respektuje Aristotelovo učení, vychází z toho, že od Boha je různé postavení lidí a podle toho stanovuje spravedlivou odměnu. Vyšší duchovenstvo a šlechta má nárok na vyšší příjem než stavy nižší. Definuje také spravedlivou cenu, která má odrážet nerovnosti lidí, oprávněné náklady výroby i obchodu. Tzn. měla by zahrnovat náklady na výrobu, náklady obchodníků, zisk z vynaloženého kapitálu, daně, cla, poplatky feudálům. Opět obchod nedůstojný (lichva) zakázán. U křesťanů nebyla činnost obchodníka důstojná, tak se tohoto odvětví chytili židé a dostali se tak k velkému bohatství.
Na myšlení T. Akvinského navazuje Tomáš ze Štítného.
15. - 16. století raný merkantilismus
16. - 17. století rozvinutý merkantilismus
Merkantilismus představuje první ucelenou ekonomickou teorii. Rozvoj merkantilistického učení souvisí se zeměpisnými objevy, s rozvojem námořní dopravy, objevením Indie, mezinárodním obchodem,... Základní myšlenkou merkantilistů bylo, že je důležité pro národní bohatství hromadit zlaté a stříbrné peníze (resp. bohatství ve formě zlata a stříbra) a domnívali se, že čím více má stát takového bohatství, tím je silnější a mocnější.
Raný merkantilismus - nejdříve severoitalská města (Benátky, Janov), postupně se přesouvá do Španělska a Portugalska, později se nejvýznamnějšími centry stává Anglie, Francie a Holandsko. V období merkantilismu se posiluje pozice panovníka, omezuje se moc feudálů a do značné míry i vliv církve, posiluje se postavení řemeslníků a obchodníků. V raném merkantilismu dochází ke shromažďování bohatství, nesmělo se vyvážet do zahraničí. Snažili se u vývozů o co nejvyšší ceny v domnění, že získají co nejvyšší zisk.
První fázi nazýváme monetární soustava (přísun peněz). Kolem roku 1600 vznikají první monopoly, především východoindická společnost - výjimečné postavení pro obchod s Indií (koření, obchod aj.)
Druhou fázi nazýváme teorií obchodní bilance.
• Podpora výroby, především vývozních odvětví, včetně státních subvenci.
• Omezování domácí spotřeby dováženého zboží, především luxusního (např. cukr, čaj,...).
• Omezení spotřeby domácího zboží, které lze vyvážet.
• Omezení vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských výrobků.
• Podpora vývozu výrobků zpracovatelského průmyslu.
• Podpora tranzitního obchodu.
Období merkantilismu je celkově snaha:
snižovat ceny zemědělských produktů, což vede dlouhodobě k zbídačení venkova (např. Francie, která byla vždy zemědělsky soběstačná, dovážela co nejvíce ze zahraničí, aby ceny zemědělských produktů srazila). Snižování mezd zemědělců!
T. Mun - napsal Bohatství Anglie ze zahraničního obchodu (1664), sepsal ji jeho syn z poznámek otce. Bojoval proti raným merkantilistům. Není třeba shromažďovat zlato a stříbro. Téměř všechny zásady pochází od tohoto autora.
Colbert - ministr hospodářství Francie. Ve Francii se nazývá merkantilismus colbertismus. Zakládání státních manufaktur, především pro výrobu luxusních výrobků (Anglie je ale zatěžovala obchodním clem).
Stát podporoval zvyšování populace (mnoho vojáků pro válků, mnoho daňových poplatníků, mnoho pracovníků, kteří budou vytvářet přidanou hodnotu)
Zatímco scholastikové považovali za nejdůležitější zemědělství, merkantilisté považují za základ bohatství obchod, námořní dopravu a výrobu luxusního exportního zboží. Merkantilismus přispěl k centralizaci těchto států (Anglie, Francie) a přispěl k pádu feudalismu.
Tomáš Akvinský plně respektuje Aristotelovo učení, vychází z toho, že od Boha je různé postavení lidí a podle toho stanovuje spravedlivou odměnu. Vyšší duchovenstvo a šlechta má nárok na vyšší příjem než stavy nižší. Definuje také spravedlivou cenu, která má odrážet nerovnosti lidí, oprávněné náklady výroby i obchodu. Tzn. měla by zahrnovat náklady na výrobu, náklady obchodníků, zisk z vynaloženého kapitálu, daně, cla, poplatky feudálům. Opět obchod nedůstojný (lichva) zakázán. U křesťanů nebyla činnost obchodníka důstojná, tak se tohoto odvětví chytili židé a dostali se tak k velkému bohatství.
Na myšlení T. Akvinského navazuje Tomáš ze Štítného.
15. - 16. století raný merkantilismus
16. - 17. století rozvinutý merkantilismus
Merkantilismus představuje první ucelenou ekonomickou teorii. Rozvoj merkantilistického učení souvisí se zeměpisnými objevy, s rozvojem námořní dopravy, objevením Indie, mezinárodním obchodem,... Základní myšlenkou merkantilistů bylo, že je důležité pro národní bohatství hromadit zlaté a stříbrné peníze (resp. bohatství ve formě zlata a stříbra) a domnívali se, že čím více má stát takového bohatství, tím je silnější a mocnější.
Raný merkantilismus - nejdříve severoitalská města (Benátky, Janov), postupně se přesouvá do Španělska a Portugalska, později se nejvýznamnějšími centry stává Anglie, Francie a Holandsko. V období merkantilismu se posiluje pozice panovníka, omezuje se moc feudálů a do značné míry i vliv církve, posiluje se postavení řemeslníků a obchodníků. V raném merkantilismu dochází ke shromažďování bohatství, nesmělo se vyvážet do zahraničí. Snažili se u vývozů o co nejvyšší ceny v domnění, že získají co nejvyšší zisk.
První fázi nazýváme monetární soustava (přísun peněz). Kolem roku 1600 vznikají první monopoly, především východoindická společnost - výjimečné postavení pro obchod s Indií (koření, obchod aj.)
Druhou fázi nazýváme teorií obchodní bilance.
• Podpora výroby, především vývozních odvětví, včetně státních subvenci.
• Omezování domácí spotřeby dováženého zboží, především luxusního (např. cukr, čaj,...).
• Omezení spotřeby domácího zboží, které lze vyvážet.
• Omezení vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských výrobků.
• Podpora vývozu výrobků zpracovatelského průmyslu.
• Podpora tranzitního obchodu.
Období merkantilismu je celkově snaha:
snižovat ceny zemědělských produktů, což vede dlouhodobě k zbídačení venkova (např. Francie, která byla vždy zemědělsky soběstačná, dovážela co nejvíce ze zahraničí, aby ceny zemědělských produktů srazila). Snižování mezd zemědělců!
T. Mun - napsal Bohatství Anglie ze zahraničního obchodu (1664), sepsal ji jeho syn z poznámek otce. Bojoval proti raným merkantilistům. Není třeba shromažďovat zlato a stříbro. Téměř všechny zásady pochází od tohoto autora.
Colbert - ministr hospodářství Francie. Ve Francii se nazývá merkantilismus colbertismus. Zakládání státních manufaktur, především pro výrobu luxusních výrobků (Anglie je ale zatěžovala obchodním clem).
Stát podporoval zvyšování populace (mnoho vojáků pro válků, mnoho daňových poplatníků, mnoho pracovníků, kteří budou vytvářet přidanou hodnotu)
Zatímco scholastikové považovali za nejdůležitější zemědělství, merkantilisté považují za základ bohatství obchod, námořní dopravu a výrobu luxusního exportního zboží. Merkantilismus přispěl k centralizaci těchto států (Anglie, Francie) a přispěl k pádu feudalismu.
Počátky ekonomického myšlení
1. utopický socialismus - maloburžoasní socialismus - Karel Marx (radikální, SSSR, Čína)
2. merkantilismus a fyziokraté - dali základ klasické ekonomii, která dala základ neoklasické ekonomii, z ní se vyvíjí keynesiánství (z něj pak neokeynesiánství a postkeynesiánství)
S tím, jak se vyvíjí společnost, je nutné se věnovat i věcem hospodářským. Vytváří se miniaturní státečky, které mají jednoho vládce, objevují se teokraté (církevní úředníci) a další zřízení. Stát vyžaduje určitou správu a určitá ekonomická pravidla.
Začátky ekonomického myšlení jsou spojeny s prvními otázkami, jak spravovat stát. Jsou 4 hlavní důvody pro počátky ekonomického myšlení:
1. nastává dělba práce - nejdříve podle pohlaví, stáří, později podle dovedností
2. lidé si přisvojují majetek - jestliže se někdo např. nad maličkým královstvím zmocnil moci, vznikají právní vztahy a je třeba užívat ekonomické termíny.
3. první civilizace vytvářejí státy, je třeba zajistit správu těchto států a jejich financování prostřednictvím placení daní.
kvalitativní posun v ekonomickém myšlení nastává s nástupem otrokářského státu (otrok dokáže vytvořit více, než spotřebitel, proto využití válečných zajatců).
Nejstarší starověké kultury (Sumerové, Babyloňané a Egypťané) vznikají v oblasti Egejského a Jónského moře a v oblasti malé Asie, tzv. úrodný půlměsíc v povodí řeky Eufratu a Tigridu až po Perský záliv.
Zákoník krále Chammurabiho, 18. století před Kristem - ve kterém jsou definovány právní vztahy v Babylonské říši. Pozdější obraz o hospodářských a sociálních poměrech ve vznikající řecké společnosti je podán v Homérových epických básních Iliada a Odyssea. V období 8. - 7. století se formují řecké státy a první ucelenou prací je báseň Práce a dni, která popisuje společenské poměry v rolnické bojótii.
Za významnou můžeme považovat Solónovu reformu (6. století př. Kr.), který nařídil propustit otroky z otroctví, pokud se stali otroky z důvodu neplacení dluhů a za státní prostředky vykoupit ty otroky, kteří byli již prodány do jiných států. Byl proti extrémnímu bohatství a extrémní chudobě.
Další významný představitel je Xenofón. Napsal spis Oikonomikos. Z něj vznikl název ekonomie. Jeho další spis je o důchodech. Považuje zemědělství za nejzdravější odvětví a zdůrazňuje význam statků nezbytných pro lidskou existenci. Uznával peníze jako prostředek směny.
Platón - představa utopického státu, kde lidé budou rozděleni do třech stavů (vládci, strážci a řemeslníci). Je to první utopie, takže někdy bývá v ekonomických učebnicích uváděn, jako první teoretik spotřebitelského komunismu, založeného na práci otroků. Zde se dostáváme do dvou hlavních pojetí: Platón vychází z názoru, že každý člověk je ušlechtilý, jeho žák Aristoteles - vychází z představy, že každý člověk je egoista, který netouží pracovat pro společnost, ale snaží se maximalizovat slasti a minimalizovat strasti v životě. Rozděluje předměty na statky užitečné, které nazývá ekonomikou (tzn. potraviny, oblečení, obydlí, nástroje atd.) a chrematistika neboli předměty, které nejsou nezbytné (různé zlato, šperky, luxusní předměty apod.), zdůrazňuje význam ekonomiky narozdíl od chrematistiky. Rozlišoval mezi hodnotou a směnnou hodnotou, přičemž hodnota je množství vynaložené práce a směnná hodnota užitek, která daná věc poskytuje. Definuje tím již podmínky směny.
Všichni řečtí myslitelé odsuzují půjčování peněz na úrok a Aristoteles píše, že peníze nemají bytí a proto za ně nelze požadovat úrok.
Rozvíjí se dělba práce, vnitřní a mezinárodní obchod, námořní doprava, rozvoj obchodu a základů bankovnictví. V oblasti Malé Asie byly peněžní vztahy o 1 000 roků dříve než Evropě. Funkci peněz měly rozdílné kovy (zlato, stříbro, elektron) a významnými bankéři a obchodníci starověku byli Féničané. Říše Řecká ustupuje z popředí evropského vývoje a další byla říše Římská (antický Řím), který proslul vysokou koncentrací zemědělství, vznikají latifundie, na kterých pracují velká množství otroků. Současně však dochází k hluboké diferenciaci římského obyvatelstva, do otroctví upadají původně svobodní občané. Proto nastávají v Římě sociální nepokoje. Ve své závěrečné fázi především v provinciích se otrokářské latifundie mění na tzn. kolonáty, kde pracují koloni, kteří si výsledky své práce mohou ponechat a vlastníkovi půdy odvádí buď pevný poplatek nebo část té sklizně.
2. merkantilismus a fyziokraté - dali základ klasické ekonomii, která dala základ neoklasické ekonomii, z ní se vyvíjí keynesiánství (z něj pak neokeynesiánství a postkeynesiánství)
S tím, jak se vyvíjí společnost, je nutné se věnovat i věcem hospodářským. Vytváří se miniaturní státečky, které mají jednoho vládce, objevují se teokraté (církevní úředníci) a další zřízení. Stát vyžaduje určitou správu a určitá ekonomická pravidla.
Začátky ekonomického myšlení jsou spojeny s prvními otázkami, jak spravovat stát. Jsou 4 hlavní důvody pro počátky ekonomického myšlení:
1. nastává dělba práce - nejdříve podle pohlaví, stáří, později podle dovedností
2. lidé si přisvojují majetek - jestliže se někdo např. nad maličkým královstvím zmocnil moci, vznikají právní vztahy a je třeba užívat ekonomické termíny.
3. první civilizace vytvářejí státy, je třeba zajistit správu těchto států a jejich financování prostřednictvím placení daní.
kvalitativní posun v ekonomickém myšlení nastává s nástupem otrokářského státu (otrok dokáže vytvořit více, než spotřebitel, proto využití válečných zajatců).
Nejstarší starověké kultury (Sumerové, Babyloňané a Egypťané) vznikají v oblasti Egejského a Jónského moře a v oblasti malé Asie, tzv. úrodný půlměsíc v povodí řeky Eufratu a Tigridu až po Perský záliv.
Zákoník krále Chammurabiho, 18. století před Kristem - ve kterém jsou definovány právní vztahy v Babylonské říši. Pozdější obraz o hospodářských a sociálních poměrech ve vznikající řecké společnosti je podán v Homérových epických básních Iliada a Odyssea. V období 8. - 7. století se formují řecké státy a první ucelenou prací je báseň Práce a dni, která popisuje společenské poměry v rolnické bojótii.
Za významnou můžeme považovat Solónovu reformu (6. století př. Kr.), který nařídil propustit otroky z otroctví, pokud se stali otroky z důvodu neplacení dluhů a za státní prostředky vykoupit ty otroky, kteří byli již prodány do jiných států. Byl proti extrémnímu bohatství a extrémní chudobě.
Další významný představitel je Xenofón. Napsal spis Oikonomikos. Z něj vznikl název ekonomie. Jeho další spis je o důchodech. Považuje zemědělství za nejzdravější odvětví a zdůrazňuje význam statků nezbytných pro lidskou existenci. Uznával peníze jako prostředek směny.
Platón - představa utopického státu, kde lidé budou rozděleni do třech stavů (vládci, strážci a řemeslníci). Je to první utopie, takže někdy bývá v ekonomických učebnicích uváděn, jako první teoretik spotřebitelského komunismu, založeného na práci otroků. Zde se dostáváme do dvou hlavních pojetí: Platón vychází z názoru, že každý člověk je ušlechtilý, jeho žák Aristoteles - vychází z představy, že každý člověk je egoista, který netouží pracovat pro společnost, ale snaží se maximalizovat slasti a minimalizovat strasti v životě. Rozděluje předměty na statky užitečné, které nazývá ekonomikou (tzn. potraviny, oblečení, obydlí, nástroje atd.) a chrematistika neboli předměty, které nejsou nezbytné (různé zlato, šperky, luxusní předměty apod.), zdůrazňuje význam ekonomiky narozdíl od chrematistiky. Rozlišoval mezi hodnotou a směnnou hodnotou, přičemž hodnota je množství vynaložené práce a směnná hodnota užitek, která daná věc poskytuje. Definuje tím již podmínky směny.
Všichni řečtí myslitelé odsuzují půjčování peněz na úrok a Aristoteles píše, že peníze nemají bytí a proto za ně nelze požadovat úrok.
Rozvíjí se dělba práce, vnitřní a mezinárodní obchod, námořní doprava, rozvoj obchodu a základů bankovnictví. V oblasti Malé Asie byly peněžní vztahy o 1 000 roků dříve než Evropě. Funkci peněz měly rozdílné kovy (zlato, stříbro, elektron) a významnými bankéři a obchodníci starověku byli Féničané. Říše Řecká ustupuje z popředí evropského vývoje a další byla říše Římská (antický Řím), který proslul vysokou koncentrací zemědělství, vznikají latifundie, na kterých pracují velká množství otroků. Současně však dochází k hluboké diferenciaci římského obyvatelstva, do otroctví upadají původně svobodní občané. Proto nastávají v Římě sociální nepokoje. Ve své závěrečné fázi především v provinciích se otrokářské latifundie mění na tzn. kolonáty, kde pracují koloni, kteří si výsledky své práce mohou ponechat a vlastníkovi půdy odvádí buď pevný poplatek nebo část té sklizně.
Fiskální politika spočívá v ovlivňování státních příjmů a výdajů.
Děje se tak prostřednictvím rozpočtu, který navrhuje ministerstvo financí a schvaluje vláda a následně i parlament. Za státní rozpočet odpovídá vláda. Neplnění fiskální politiky - to je důvod k vyslovení nedůvěry vládě.
Za všech výrobních systémů probíhá a postupně se prohlubuje dělba práce (nebo také specializace). První dělba práce se objevila již v primitivních společnostech, prohloubila se v otrokářské společnosti. V období průmyslové revoluce dochází k mnohostrannému rozvinutí dělbě práce. Jestliže je dělba práce je nutná směna produkce. Nejdříve nastává dělba práce daného regionu (např. státu) a později dochází k mezinárodní dělbě práce. Specializace a dělba práce vede k vzájemné závislosti jednotlivých členů ve společnosti. Nejdříve je naturální směna, předpokládalo se že postupem času vymizí, ale i v současné době při složitých obchodních mezinárodních vztazích se dále využívá (barter - směna zboží za zboží), později přistupují peníze.
Jednotlivé druhy zboží mají svou směnnou hodnotu a peníze jsou společným ekvivalentem této směny. Zatímco v Evropě dlouhou dobu byla rozhodující naturální směna, tak ve starých kulturách bylo daleko rozvinutější placení v penězích.
Využití peněz umožňuje rychlé obchodování s minimálními náklady času a úsilí.
Vznik peněz byl předpokladem pro vytváření kapitálu, přičemž kapitál můžeme rozlišit na fyzický a finanční kapitál. Jestliže lidé odloží část spotřeby a tyto prostředky využijí k vytváření kapitálových statků (neboli také k fixnímu/fyzickému kapitálu - budovy továren, strojní zařízení, zásoby vstupů a výstupů)
Finanční a fyzický kapitál dal vznik názvu kapitalismu. Tento systém se zdá být jako nejefektivnější.
Dělba práce ---> Směna ---> Peníze ---> Kapitál
Přednáška č. 4
Chammurabi (1792 - 1750 př. Kr.)
Homér (8. st. př. Kr.)
Hestoda (8. - 7. st. př. Kr.)
Xenofón (430 - 355 př. Kr.)
Solón (638 - 559 př. Kr.)
Sókratés (469 - 399 př. Kr.)
Platón (427 - 347 př. Kr.)
Aristotelés (384 - 329 př. Kr.)
Za všech výrobních systémů probíhá a postupně se prohlubuje dělba práce (nebo také specializace). První dělba práce se objevila již v primitivních společnostech, prohloubila se v otrokářské společnosti. V období průmyslové revoluce dochází k mnohostrannému rozvinutí dělbě práce. Jestliže je dělba práce je nutná směna produkce. Nejdříve nastává dělba práce daného regionu (např. státu) a později dochází k mezinárodní dělbě práce. Specializace a dělba práce vede k vzájemné závislosti jednotlivých členů ve společnosti. Nejdříve je naturální směna, předpokládalo se že postupem času vymizí, ale i v současné době při složitých obchodních mezinárodních vztazích se dále využívá (barter - směna zboží za zboží), později přistupují peníze.
Jednotlivé druhy zboží mají svou směnnou hodnotu a peníze jsou společným ekvivalentem této směny. Zatímco v Evropě dlouhou dobu byla rozhodující naturální směna, tak ve starých kulturách bylo daleko rozvinutější placení v penězích.
Využití peněz umožňuje rychlé obchodování s minimálními náklady času a úsilí.
Vznik peněz byl předpokladem pro vytváření kapitálu, přičemž kapitál můžeme rozlišit na fyzický a finanční kapitál. Jestliže lidé odloží část spotřeby a tyto prostředky využijí k vytváření kapitálových statků (neboli také k fixnímu/fyzickému kapitálu - budovy továren, strojní zařízení, zásoby vstupů a výstupů)
Finanční a fyzický kapitál dal vznik názvu kapitalismu. Tento systém se zdá být jako nejefektivnější.
Dělba práce ---> Směna ---> Peníze ---> Kapitál
Přednáška č. 4
Chammurabi (1792 - 1750 př. Kr.)
Homér (8. st. př. Kr.)
Hestoda (8. - 7. st. př. Kr.)
Xenofón (430 - 355 př. Kr.)
Solón (638 - 559 př. Kr.)
Sókratés (469 - 399 př. Kr.)
Platón (427 - 347 př. Kr.)
Aristotelés (384 - 329 př. Kr.)
Přednáška č. 2, Tržní systém, Statky spotřební, Kapitálové statky
Náklady obětované příležitosti
(alternativní náklady)
Život je neustálá volba. Člověk si např. za svoji mzdu může koupit nový oblek nebo nový kabát. Nemůže si však koupit obojí. Rozhodnu se tedy raději pro nový kabát, poněvadž oblek již mám. Tedy náklady obětované příležitosti jsou to, čeho se musíme vzdát abychom danou věc mohli získat. V našem případě nákladem příležitosti je nový oblek, kterého se musíme "vzdát", abych si mohl koupit kabát, který potřebuji více.
Tržní mechanismus
Miliony lidí vyrábějí ze své vůle tisíce druhů zboží bez centrálního řízení a bez plánování shora. Tržní ekonomika je komplikovaný mechanismus, využívající neuvědomělé (spontánní) koordinace lidí, činností a firem, prostřednictvím systému cen a trhu.
Trh je zařízení, jehož prostřednictvím kupující i prodávající určitého zboží nebo služeb vstupují do vzájemných interakcí při nichž se určí cena a množství jednotlivých druhů zboží či služeb.
"Každý jednotlivec, který sobecky sleduje svůj vlastní prospěch, je veden jakoby neviditelnou rukou k tomu, aby co nejlépe napomáhal všeobecnému prospěchu." Adam Smith
Předpokladem správného fungování trhu je dokonalá konkurence.
monopol - je opakem dokonalé konkurence; monopol snaží se využívat své postavení na trhu tak, že produkují malé množství výrobků za co nejvyšší cenu.
přirozený monopol - k regulaci přirozeného monopolu by měl přispívat stát (České dráhy, Telecom, ČEZ)
administrativní monopol - zřizuje vláda, aby si usnadnila řízení ekonomiky.
tajný monopol - u určitého druhu zboží (např. masokombináty), je v podstatě protizákonný.
Např. dohodnou-li se masokombináty, že budou vyrábět za stejnou cenu nebo každý bude produkovat jiné výrobky,...
• místní (regionální)
• národní
• světový
• dílčí - obchodování pouze s jedním výrobkem, na jednom území
• agregátní - obchodování se všemi výrobky
Cena se určuje na základě nabídky a poptávky.
GRAFY
INFLACE - dochází ke zvyšování cen a ke zvyšování produkce. Poptávková křivka se posunuje doprava (stoupá).
STAGNACE - cena klesá, produkce klesá Poptávková křivka se posunuje do leva (klesá)
STAGFLACE - k stagflaci došlo v r. 1973 v důsledku izraelsko - egyptské etické války, válku Egypt prohrál vojensky. Došlo ke zvýšení cen energie, potravin, mezd,...
Dochází ke zvýšení ceny a snížení produkce. Nabídková křivka se posunuje doleva (stoupá).
Přednáška č. 3 4. října 1999
Daně
přímé daně získáváme od fyzických osob (mzdy, dividend, renty, nájemného, atd.) a od právnických osob (zdaněné zisky firem)
nepřímé daně
daň z přidané hodnoty (daň z obratu)
spotřební daň (alkohol, tabákové výrobky, benzín, PHM)
V Evropě jsou preferovány zejména nepřímé daně, v USA hrají rozhodující úlohu daně přímé. V USA není daň z přidané hodnoty, ale daň z obratu (DPH je lepší než daň z obratu).
Spotřební daně mají omezovat spotřebu zboží, které nepříznivě ovlivňují zdraví obyvatelstva a životní prostředí a slouží k podpoře sociálně slabších skupin obyvatelstva.
Stabilitu ekonomiky zabezpečuje stát prostřednictvím monetární (peněžní) politiky a fiskální (rozpočtové) politiky. Za monetární politiku odpovídá centrální banka (Česká národní banka) a pro ovlivňování monetární politiky využívá především:
I.
Úrokové sazby (zejména diskontní sazba, lombardní sazba a repo sazba)
Diskontní sazba je nejnižší úroková míra v bankovním sektoru a za ní půjčuje centrální banka komerčním bankám (obchodním bankám) za předem dohodnutých podmínek peníze.
Lombardní sazba je sazba, za kterou půjčuje centrální banka komerčním bankám peníze v mimořádné situaci, pokud to uzná za vhodné.
Např. lidé se dozvědí fámu, že KB krachuje. Lidé začnou v houfech chodit do KB a chtějí si vybrat všechny své úspory. KB však takové množství peněz v hotovosti nemá a tak si potřebuje půjčit. Centrální banka ví, jak je na tom KB a za lombardní sazbu může a nemusí KB půjčit, aby mohla svým klientům peníze vyplatit.
Repo sazba je opakem diskontní sazby. Je to sazba, za kterou si vypůjčuje centrální banka od komerčních bank peníze. Repo sazba omezuje množství peněz v oběhu.
II.
množství peněz v oběhu
Kvantitativní rovnice peněz
M x V = P x Q
M - množství peněz v oběhu
V - rychlost obratu těchto peněz v oběhu
P - cenová hladina
Q - produkt (pro nás především HDP)
III.
povinné bankovní rezervy jsou část vkladů, které komerční banky musí mít deponované u centrální banky.
(alternativní náklady)
Život je neustálá volba. Člověk si např. za svoji mzdu může koupit nový oblek nebo nový kabát. Nemůže si však koupit obojí. Rozhodnu se tedy raději pro nový kabát, poněvadž oblek již mám. Tedy náklady obětované příležitosti jsou to, čeho se musíme vzdát abychom danou věc mohli získat. V našem případě nákladem příležitosti je nový oblek, kterého se musíme "vzdát", abych si mohl koupit kabát, který potřebuji více.
Tržní mechanismus
Miliony lidí vyrábějí ze své vůle tisíce druhů zboží bez centrálního řízení a bez plánování shora. Tržní ekonomika je komplikovaný mechanismus, využívající neuvědomělé (spontánní) koordinace lidí, činností a firem, prostřednictvím systému cen a trhu.
Trh je zařízení, jehož prostřednictvím kupující i prodávající určitého zboží nebo služeb vstupují do vzájemných interakcí při nichž se určí cena a množství jednotlivých druhů zboží či služeb.
"Každý jednotlivec, který sobecky sleduje svůj vlastní prospěch, je veden jakoby neviditelnou rukou k tomu, aby co nejlépe napomáhal všeobecnému prospěchu." Adam Smith
Předpokladem správného fungování trhu je dokonalá konkurence.
monopol - je opakem dokonalé konkurence; monopol snaží se využívat své postavení na trhu tak, že produkují malé množství výrobků za co nejvyšší cenu.
přirozený monopol - k regulaci přirozeného monopolu by měl přispívat stát (České dráhy, Telecom, ČEZ)
administrativní monopol - zřizuje vláda, aby si usnadnila řízení ekonomiky.
tajný monopol - u určitého druhu zboží (např. masokombináty), je v podstatě protizákonný.
Např. dohodnou-li se masokombináty, že budou vyrábět za stejnou cenu nebo každý bude produkovat jiné výrobky,...
• místní (regionální)
• národní
• světový
• dílčí - obchodování pouze s jedním výrobkem, na jednom území
• agregátní - obchodování se všemi výrobky
Cena se určuje na základě nabídky a poptávky.
GRAFY
INFLACE - dochází ke zvyšování cen a ke zvyšování produkce. Poptávková křivka se posunuje doprava (stoupá).
STAGNACE - cena klesá, produkce klesá Poptávková křivka se posunuje do leva (klesá)
STAGFLACE - k stagflaci došlo v r. 1973 v důsledku izraelsko - egyptské etické války, válku Egypt prohrál vojensky. Došlo ke zvýšení cen energie, potravin, mezd,...
Dochází ke zvýšení ceny a snížení produkce. Nabídková křivka se posunuje doleva (stoupá).
Přednáška č. 3 4. října 1999
Daně
přímé daně získáváme od fyzických osob (mzdy, dividend, renty, nájemného, atd.) a od právnických osob (zdaněné zisky firem)
nepřímé daně
daň z přidané hodnoty (daň z obratu)
spotřební daň (alkohol, tabákové výrobky, benzín, PHM)
V Evropě jsou preferovány zejména nepřímé daně, v USA hrají rozhodující úlohu daně přímé. V USA není daň z přidané hodnoty, ale daň z obratu (DPH je lepší než daň z obratu).
Spotřební daně mají omezovat spotřebu zboží, které nepříznivě ovlivňují zdraví obyvatelstva a životní prostředí a slouží k podpoře sociálně slabších skupin obyvatelstva.
Stabilitu ekonomiky zabezpečuje stát prostřednictvím monetární (peněžní) politiky a fiskální (rozpočtové) politiky. Za monetární politiku odpovídá centrální banka (Česká národní banka) a pro ovlivňování monetární politiky využívá především:
I.
Úrokové sazby (zejména diskontní sazba, lombardní sazba a repo sazba)
Diskontní sazba je nejnižší úroková míra v bankovním sektoru a za ní půjčuje centrální banka komerčním bankám (obchodním bankám) za předem dohodnutých podmínek peníze.
Lombardní sazba je sazba, za kterou půjčuje centrální banka komerčním bankám peníze v mimořádné situaci, pokud to uzná za vhodné.
Např. lidé se dozvědí fámu, že KB krachuje. Lidé začnou v houfech chodit do KB a chtějí si vybrat všechny své úspory. KB však takové množství peněz v hotovosti nemá a tak si potřebuje půjčit. Centrální banka ví, jak je na tom KB a za lombardní sazbu může a nemusí KB půjčit, aby mohla svým klientům peníze vyplatit.
Repo sazba je opakem diskontní sazby. Je to sazba, za kterou si vypůjčuje centrální banka od komerčních bank peníze. Repo sazba omezuje množství peněz v oběhu.
II.
množství peněz v oběhu
Kvantitativní rovnice peněz
M x V = P x Q
M - množství peněz v oběhu
V - rychlost obratu těchto peněz v oběhu
P - cenová hladina
Q - produkt (pro nás především HDP)
III.
povinné bankovní rezervy jsou část vkladů, které komerční banky musí mít deponované u centrální banky.
Omezenost zdrojů
přírodní zdroje (půda)
- přírodní zdroje: půda, pozemky
- energetické zdroje: doly k těžbě uhlí, ropná ložiska,...
- neenergetické zdroje
práce
kapitál jsou dlouhodobě použitelné statky, které ekonomika vyrobila proto, aby prostřednictvím nich vyráběla efektivněji další statky (statky sekundární, které vyrobila ekonomika)
Přírodní zdroje a práce jsou zdroje primární (tzn. že vznikly mimo ekonomiku). Kapitál je zdrojem sekundárním, poněvadž je vyroben ekonomikou.
Výroba je organizována pomocí 3 systémů
zvykový
příkazový - centrum rozhoduje o výrobě a rozdělování (může být jak diktátorský, tak demokratický)
tržní - v otázkách rozhoduje systém cen, zisků a ztrát, pobídek a odměn. Firmy vyrábějí ty statky, které poskytují nejvyšší zisky (výrobními technologiemi, které mají nejnižší náklady).
Potřeba lidí vychází z jejich rozhodnutí (tzn. kterých statků a služeb využijí za své mzdy a ostatní příjmy).
Většinou smíšená ekonomika, kde trh rozhoduje o podstatné části výroby a stát nebo společnost zabezpečuje ty statky a služby, které by TS nebylo možno efektivně vyrábět.
Stát (společnost) má 3 funkce:
• efektivnost - zajištění dokonalé konkurence (likvidace monopolů), eliminace negativních externalit (znečištěné životní prostředí, půda, voda,...) a podpora pozitivních externalit (např. včely, které dále zvyšují produkci zemědělce)
• spravedlnost - tržní systém produkuje nerovnost v příjmech obyvatelstva, se kterými společnost nesouhlasí a prostřednictvím daní odčerpává abnormálně vysoké zisky a poskytuje sociální podporu soc. slabým skupinám obyvatelstva (např. podpora v nezaměstnanosti)
• stabilita - stát se snaží snížit negativní dopad hospodářského cyklu, stabilizovat ekonomiku (při rychlém růstu ekonomiku brzdit a naopak podporovat hospodářský růst v období krize nebo v sestupné fázi).
- přírodní zdroje: půda, pozemky
- energetické zdroje: doly k těžbě uhlí, ropná ložiska,...
- neenergetické zdroje
práce
kapitál jsou dlouhodobě použitelné statky, které ekonomika vyrobila proto, aby prostřednictvím nich vyráběla efektivněji další statky (statky sekundární, které vyrobila ekonomika)
Přírodní zdroje a práce jsou zdroje primární (tzn. že vznikly mimo ekonomiku). Kapitál je zdrojem sekundárním, poněvadž je vyroben ekonomikou.
Výroba je organizována pomocí 3 systémů
zvykový
příkazový - centrum rozhoduje o výrobě a rozdělování (může být jak diktátorský, tak demokratický)
tržní - v otázkách rozhoduje systém cen, zisků a ztrát, pobídek a odměn. Firmy vyrábějí ty statky, které poskytují nejvyšší zisky (výrobními technologiemi, které mají nejnižší náklady).
Potřeba lidí vychází z jejich rozhodnutí (tzn. kterých statků a služeb využijí za své mzdy a ostatní příjmy).
Většinou smíšená ekonomika, kde trh rozhoduje o podstatné části výroby a stát nebo společnost zabezpečuje ty statky a služby, které by TS nebylo možno efektivně vyrábět.
Stát (společnost) má 3 funkce:
• efektivnost - zajištění dokonalé konkurence (likvidace monopolů), eliminace negativních externalit (znečištěné životní prostředí, půda, voda,...) a podpora pozitivních externalit (např. včely, které dále zvyšují produkci zemědělce)
• spravedlnost - tržní systém produkuje nerovnost v příjmech obyvatelstva, se kterými společnost nesouhlasí a prostřednictvím daní odčerpává abnormálně vysoké zisky a poskytuje sociální podporu soc. slabým skupinám obyvatelstva (např. podpora v nezaměstnanosti)
• stabilita - stát se snaží snížit negativní dopad hospodářského cyklu, stabilizovat ekonomiku (při rychlém růstu ekonomiku brzdit a naopak podporovat hospodářský růst v období krize nebo v sestupné fázi).
Vědecké přístupy v ekonomii
Vědecké přístupy v ekonomii
1. pozorování - shromáždí nejrůznější data a uspořádá je
2. analýza - analýza údaje zjištěné pozorováním podrobí analýze a dále jsou z nich odvozovány obecné závěry
3. statistická analýza - umožňuje svými postupy kvantifikovat ekonomické jevy a vyloučit nevýznamné proměnné
4. experiment - experiment má v ekonomice omezený význam
5. simulační metody
Omyly v ekonomickém myšlení
• splnění předpokladu za jinak stejných podmínek
• zaměňování příčiny a následků
• celek není vždy součet jednotlivých částí
• subjektivnost
• nejistota v ekonomické životě
Problémy ekonomické organizace
Každá společnost musí řešit 3 základní vzájemně související problémy:
CO?
JAK?
PRO KOHO?
1. pozorování - shromáždí nejrůznější data a uspořádá je
2. analýza - analýza údaje zjištěné pozorováním podrobí analýze a dále jsou z nich odvozovány obecné závěry
3. statistická analýza - umožňuje svými postupy kvantifikovat ekonomické jevy a vyloučit nevýznamné proměnné
4. experiment - experiment má v ekonomice omezený význam
5. simulační metody
Omyly v ekonomickém myšlení
• splnění předpokladu za jinak stejných podmínek
• zaměňování příčiny a následků
• celek není vždy součet jednotlivých částí
• subjektivnost
• nejistota v ekonomické životě
Problémy ekonomické organizace
Každá společnost musí řešit 3 základní vzájemně související problémy:
CO?
JAK?
PRO KOHO?
DĚJINY EKONOMICKÝCH TEORIÍ - PŘEDNÁŠKY
Přednáška č. 1
Definice
Ekonomie je společenská věda o tom, jak společnost využívá omezených zdrojů k výrobě produktů, a jak tyto produkty rozděluje mezi různé skupiny spotřebitelů tak, aby došlo k co nejlepšímu uspokojení neomezených potřeb.
Ekonomie se snaží vysvětlit, jak se chovají podniky, domácnosti a vlády. Snaží se najít řešení, které by umožnilo zvýšit efektivitu výroby a rozdělování.
Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit, a jak je rozdělují mezi různé skupiny obyvatelstva.
"Lidé chtějí spotřebovávat daleko více, než ekonomika dokáže vyrobit. Kdyby bylo každého statku možno vyrobit více než jsou lidské potřeby, neexistovaly by ekonomické statky,... statky jsou však omezené, a lidské potřeby bez hranic." Samuelson
Ekonomie je stará asi 220 let. Mezi zakladatele ekonomie patří např. Adam Smith se svým ekonomickým spisem Bohatství národů (1776 - vznik ekonomie), ve kterém popsal tržní mechanismus a základní ekonomické principy.
Mezi další představitele patří Karel Marx, a jeho 3 díly spisu Kapitál (1867, 1885, 1894) a John M. Keynes (1936).
Ekonomie rozdělujeme na makroekonomii a mikroekonomii.
Makroekonomie se zabývá ekonomikou státu, kdežto mikroekonomie hospodařením domácností a firem.
Ekonomie jako věda vychází z ostatních věd, a to z filosofie, etiky, sociologie, psychologie, aplikované matematiky (statistika, operační výzkum,...) a dalších věd.
Ekonomie se dále dělí na normativní ekonomii a ekonomii pozitivní.
Normativní ekonomie - vychází převážně ze společenských věd (etiky a morálních hodnot) a zkoumá, jaká by ekonomie měla být. Vynáší ekonomické soudy. Hodnotí např. dopad existující daňové soustavy na rozvrstvení příjmů, a tím zmírnění nebo zesílení sociálních protikladů.
Pozitivní ekonomie - vychází z přírodních věd a definuje, jaká ekonomika je (popisuje ekonomickou realitu takovou, jaká skutečně je).
V případě daňová soustavy například odhaduje zvýšení nebo snížení přílivu daní do státního rozpočtu, podporu nebo omezení aktivity podniků,...
Definice
Ekonomie je společenská věda o tom, jak společnost využívá omezených zdrojů k výrobě produktů, a jak tyto produkty rozděluje mezi různé skupiny spotřebitelů tak, aby došlo k co nejlepšímu uspokojení neomezených potřeb.
Ekonomie se snaží vysvětlit, jak se chovají podniky, domácnosti a vlády. Snaží se najít řešení, které by umožnilo zvýšit efektivitu výroby a rozdělování.
Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit, a jak je rozdělují mezi různé skupiny obyvatelstva.
"Lidé chtějí spotřebovávat daleko více, než ekonomika dokáže vyrobit. Kdyby bylo každého statku možno vyrobit více než jsou lidské potřeby, neexistovaly by ekonomické statky,... statky jsou však omezené, a lidské potřeby bez hranic." Samuelson
Ekonomie je stará asi 220 let. Mezi zakladatele ekonomie patří např. Adam Smith se svým ekonomickým spisem Bohatství národů (1776 - vznik ekonomie), ve kterém popsal tržní mechanismus a základní ekonomické principy.
Mezi další představitele patří Karel Marx, a jeho 3 díly spisu Kapitál (1867, 1885, 1894) a John M. Keynes (1936).
Ekonomie rozdělujeme na makroekonomii a mikroekonomii.
Makroekonomie se zabývá ekonomikou státu, kdežto mikroekonomie hospodařením domácností a firem.
Ekonomie jako věda vychází z ostatních věd, a to z filosofie, etiky, sociologie, psychologie, aplikované matematiky (statistika, operační výzkum,...) a dalších věd.
Ekonomie se dále dělí na normativní ekonomii a ekonomii pozitivní.
Normativní ekonomie - vychází převážně ze společenských věd (etiky a morálních hodnot) a zkoumá, jaká by ekonomie měla být. Vynáší ekonomické soudy. Hodnotí např. dopad existující daňové soustavy na rozvrstvení příjmů, a tím zmírnění nebo zesílení sociálních protikladů.
Pozitivní ekonomie - vychází z přírodních věd a definuje, jaká ekonomika je (popisuje ekonomickou realitu takovou, jaká skutečně je).
V případě daňová soustavy například odhaduje zvýšení nebo snížení přílivu daní do státního rozpočtu, podporu nebo omezení aktivity podniků,...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)