Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Formalizace RP

a) rozhodování za jistoty - nastane pouze 1 stav okolí a pak vyberu nejlepší důsledek
S1
V1 D1
. .
. .
Vm Dm

vyberu maximum (při zisku) nebo minimum (při ztrátě)


b) rozhodování za rizika - znám stavy okolí a vím jen pravděpodobnostně jak často nastanou, znám i
důsledky při jednotlivých stavech

S1 ................Sn COD
p1.................pn

V1 p1*D11......pn*D1n COD1
.
.
Vm p1*D1n......pn*Dmn CODm - znám pravděpodobnosti


- opět vyberu maximum nebo minimum
COD1= p1*D11+.......+pn*D1n


c) rozhodování za nejistoty
lze řešit 2 způsoby - převedení na rozhodování za rizika
použití pravidla volby

MINIMAXIMUM - používáme, když si nemůžeme dovolit špatné řešení (jde o život), do extému
píšu nejhorší výsledek a z nich pak vyberu ten nejlepší

SAVAGEOVO PRAVIDLO - vytvoří matici ztrát se základní matice a dle minimaxima vyberu
variantu s nejmenšími celkovými ztrátami

LAPLACEOVO PRAVIDLO - ke každému stavu vypočtu pravděpodobnosti 5 stavů,
p = 1/5 a převedu na rozhodování za rizika

HURWITZOVO PRAVIDLO - kombinace minimaxima a maximaxima, určuji míru optimismu a pesimismu a dělám jejich lineární kombinaci.

Metody rozhodování

= vědecky zdůvodněny postupy získávání poznatků pro nalezení takového řešení problému, které nejlépe
odpovídá stanoveným cílům (klasifikace metod viz otázka 1 PRAPL)

Modelování RP
Modelování RP + metody rozhodování + výpočetní technika = nejefektivnější prostředek poznání a řízení
organizace.

- základní přístupy k modelování
a) popisný - Co bylo? Co je? Popis RP a využití kladných zkušeností
b) normativní - Cílem je vytvoření technologických postupů, dle kterých lze rozhodovat, závisí na
na popisných modelech
c) prediktivní - odhalují vývoj rozhodování do budoucna
Formalizace RP - základní rozhodvací matice
stav okolí 1 ...... stav okolí n

varianta 1 důsledek 11 důsledek 1n
.
.
.
.
varianta m důsledek m1 důsledek mn- základní rozhodovací matice

Přístupy ke zvýšení efektivnosti rozhodování managementu

Efektivnost = výstupy sis./ vstupy sis - čím je větší, tím je vyšší efektivnost.

- přejít od empiricko-intuitivního rozhodování k exaktnímu, což znamená, aby pracovníci prošli odbornou výchovou a mohli pak :
- vyčlenit složité a špatně strukturované RP z proudu ostatních a nebyly tak
ve stínu
- tyto RP pak správně zatipovat, aby mohly být aplikovány nejlepší metody
- vybudovat infosystém zabezpečující infopotřeby pro kvalitní rozhodování
- vytipovat a realizovat nejvhodnější formu organizační struktury, která zajistí cílové řešní problémů efektivním způsobem
- vytvoření atmosféry vysoké výkonnosti (dostatek info, automatizace jednoduchých problémů,
aby zůstal čas na ty složité)
- vytvoření motivace pracovníků vedoucí v zainteresovanosti na rozvoji podniku
- využití systémů na podporu rozhodování (poskytuje přehledně uspořádané info a také hlubší
info, plynoucí z modelovaného zpracování dat, tyto info jsou podkladem pro rozhodnutí.
- využití metod rozhodování

Struktura rozhodovacího procesu

b) KOMPUTACE

4. Prognozování důsledků volby variant, experimentování s variantami (simulace důsledku
variant za podmínek jistoty, rizika a nejistoty).

5. Hodnocení variant (nejobtížnější fáze, hodnocení z hlediska užitku, ale i rizika realizace)

6. Přijetí rozhodnutí, volba nejvhodnější varianty (probíhá na základě hodnocení variant, ale
pouze podpůrněú

c) INTERPRETACE

7. Konečná formulace rozhodnutí, prostředky realizace a kontroly (překlad výsledku řešení
z řečí řešitelů do řeči realizátorů, formulace musí být přesná, srozumitelná a přijatelná
pro realizátory, pak se určí prostředky realizace řešení a způsob kontroly jeho průběhu)

Struktura RP je kostrou, která vnáší do rozhodování řád v podobě mechanismu, který zvýšuje kvalitu
a úroveň rozhodování.
Všechny fáze RP jsou na sobě závislé a existuje mezi nimi zpětná vazba.

Typologie rozhodovacích procesů dle hledisek :

c) subjekt rozhodování
individulní X kolektivní (důležitý rozhodovatel)
d) použití výpočetní techniky
programové rozhodování X neprogramové (nelze problém algoritmizovat nebo je
příliš jednoduchý)
e) rozsah účinnosti rozhodnutí globální X dílčí rozhodování
f) časový horizont dlouhodobé X střednědobé X krátkodobé rozhodování
g) úroveň řízení strategické X taktické X operativní rozhodování
(plán) (volba cest k (zabezpečuje realizaci taktiky)
dosažení plánu)

Struktura rozhodovacího procesu
a) IDENTIFIKACE


1. Vymezení problémui a stanovení cílů (stanovení proměnný systémů a okolí současného
i žadoucího stavu, správně formulovaný problém = 50% řešení)

2. Analýza faktorů rozhodování, určení kritérii a pravidel (shromáždění iformací o faktorech
ovlivňujcích řešení problémů, stanovení pravidel a kritérií má podstatný vliv na výběr
varianty řešení problému).

3. Rozpoznání a tvorba variant (musí být reálné, srovnatelné a splňovat cíle)

Rozhodovací proces

= sled funkčně vymezených, časově oddělených fází, racionální průběh vyžaduje vyžaduje speciální techniky, metody a postupy

Druhy rozhodování procesů:
- reflexní /I.P.Pavlov) - automatické (zvykové) – rutinní
- interpretační – opakované a dobře strukturováne.
- složité a špatně strukturované (jsou objektem zájmu teorie rozhodovacích procesů)

Abychom mohli efektivně řešit problém rozhodování díky využití správných metod a techni, musíme si
rozhodovací proces správně zatypovat:

Typologie rozhodovacích procesů dle hledisek :
a) informovanost subjektu rozhodování
rozhodování za jistoty (známé varianty a jejich důsledky i okolí)
rozhodování za rizika ( známé varianty i důsledky, ale ne okolí, známe pouze pravděpodobnost výskytu stavu okolí)
rozhodování za nejistoty ( známé var. i důsl., ale neznáme ani pravděp. výskytů stavu okolí).
b) formalizace rozhodovacího procesu
empiricko-intuitivní rozhodování ( na základě zkušeností rozhodují intuitivně)
exaktní ( využívá standartizovaných postupů a modelů, i kvantifikovatelných problémů) heuristické (uplatnění postupů a metod s využitím zkušeností a intuice)

SII 3. Rozhodování v managementu

Rozhodovánící proces je součástí řízení.
druhy procesu řízení ORGANIZOVÁNÍ PLÁNOVÁNÍ OPERATIVNÍ ŘÍZENÍ
složky procesu řízení RP MP KP RP MP KP RP MP KP

(RP -rozhodovací proces, MP- motivační proces, KP- kontrolní proces)

Role rozhodovacích procesů v procesu řízení:
- jsou východiskem celého procesu řízení, logicky a časově se od nich odvíjejí ostatní složky
a druhy řízení (org., plán, operat., mat., a kontrola)
- jsou neoddělitelnou součástí org. plán. a operat. říz.
- nemohou efektivně probíhat bez ostatních procesů (org., plán, op.říz., KP MP)

Rozhodování - průběh řešení problému
problém musí splňovat 3 podmínky – existence odchylky, je nutná odchylku řešit
řešení předem neznáme
3 etapy řešeného problému – INDENTIFIKACE, KOMPUTACE, INTERPRETACE
objekt rozhodování je problém
subjekt rozhodování je jednotlivec nebo kolektiv
okolí rozhodování jsou všechny podstatné prvky, které by mohly mít vliv na R
faktory rozhodování:
- endogenní ( jsou v rozh. pravomoci rozhodovatel)
- exogenní (nejsou v jeho rozh.. pravomoci)
- částečně ovlivnitelné
- úplně neovlivnitelné
- varianta rozhodování – způsob řešení problému
- kriterium je hledisko, kt. pomáhá posoudit stupeň splnění cílů
- cíle rozhodování – čeho chceme dosáhnout.

Systémové disciplíny se dělí na systémové teorie a systémové aplikace.

a) systémové teorie
TEORIE SYSTÉMU
– zakladatel Bertalanffy 1949
4 přístupy k TS – formalizovány (matematické TS)
slovní (brání se tvrdé formulaci)
hledisko k přístupu k řešení problému
metodologický (vytvoření souhrnu metod)

KYBERNETIKA - zakladatel WIENER 1948, zabývá se otázkami řízení a komunikace v autoregulujících se a rovnovážných systémech.
- rozdíl mezi teorií řízení a kybernetikou
subjekt řídí sys. ale stojí mimo něj
x
subjekt řídí sys. a je zároveň i řízeným (zpětná vazba)

b) systémové aplikace
SYSTÉMOVÁ ANALÝZA A SYNTÉZA
OPERAČNÍ VÝZKUM – stanovení optimálních podmínek pro chod sys.
SYSTÉMOVÉ INŽENÝRSTVÍ – usiluje o zhotovení sys., který by cíl zajišťoval optim. způsobem ( Ná, zisk)
SYSTÉMOVÉ PROJEKTOVÁNÍ – sys. CAD, konstrukce složitých sys.
SYSTÉMOVÉ ŘÍZENÍ – jak optimálně řídit sys.
Společné znaky sys. disciplín
1)předmět zkoumání – SYSTÉM 2) systémová terminologie 3)využití PC 4) využití matem. metod 5) interdisciplinarita 6) základní kroky řešení problému

Vývoj metodologie SI

1, 50.-tá léta - tvrdé systémy a deterministické chování
2, 60.-tá léta - měkké systémy, chování sys. je ovlivněno člověkem
3, 80.-tá léta - využití znolostí VT, víceúčlová pružná automatizace,integrace části do celku systému, hodnotové analýzy, znalostní inženýrství.
4, 90.-tá léta - vývoj systemového chování reálného světa, vývoj metodologií
budoucnost - společenské objednávky, rozvoj metod některých sys., masové zpřístupnění PC, rozvoj specialistů SI

SI jako vědní diciplína
systémový přístup – celostní, komplexní přístup zahrnující vzájemné působení části a zpětné vazby, způsob myšlení a řešení problémů, způsob jednání (vše chápáno komplexně ve všech souvislotech) nelze se naučit, musíš to mít v sobě.

systémová věda - také obsahuje celostní, komplexní přístup zahrnující vzáj. působení částí a zpětné vazby, je to samostatný vědní obor s vlastním předmětem zkoumání a metodami.

systémy na reálných a pro identifikaci problému, sys.,
abstraktních objektech a jeho okolí, pro zobrazení sys.,
pro analýzu a vyhodnocení sys.,
pro implementaci a realizaci sys.

sociologice exaktní vědy ..............
psychologie

Systémová věda si vypracovává vlastní popisovou soustavu

kybernetika obecná teorie operační
systémů výzkum

SI se zabývá systémy, které jsou:

UMĚLÉ, CÍLOVĚ VYTVÁŘENY, SLOŽITÉ A ROZSÁHLÉ, PROMĚNLIVÉ, částečně AUTORIZOVANÉ, VSTUPY JSOU STOCHASTICKÉ a působí V KONFLIKTNÍM OKOLÍ.

Při řešení těchto systémů nás zajímá:
výkonnost, splehlivost a náklady systému.

Postup řešení systémů dle SI:

průzkum sys. a okolí – stanovení cílů – analýza – návrh řešení – ověření návrhu – zavedení
systému.
SO: není vždy dostatečně specifikována, chybí zadavatel problému, zadavatel neumí popsat problém.
TP: čerpá se sys. teorií, kybernetiky, informatiky, umělé inteligence, a ze speciálních vědních disciplín (aplikační zaměření). nakonec jsou pro SI dovedeny do tabulek, grafů, schémat a vzorců.
EP: SI čerpá z minulých zkušeností, tzn. z návrhování a provozu stávajících sys.

Generační vývoj SI má 5 dimenzí:

technologická organizační metodická logická strategická
1930 1930-1950 1950-1970 1970-90 1990
výrobky a jejich dělba práce matem.modely expertní sys. aktivní individualita
měření hierarch.struk. algoritmizace systému

SI – 1. Systémové inženýrství

historie SI - původ v technických vědách 1933 fa Bell – telefonní systémy
- později se rozšířuje i o systémy v nichž působí člověk
- vzniká úzký vztah mezi sys.analýzou a syntézou a SI, vznik Mezinárodního pracoviště pro sys.výzkum 1972 ( u Vídně)
- výrazný rozvoj po 2.světové válce (Dráb, Habr, Vepřek, Vlček)

SI tech. systémů - SI soc.ek.systemů - vliv kybernetiky - vznik obec. teorie systému - vznik definicí SI :
Dráb: SI chápana především jako souhrn prostředků, postupů a metod pro řešení (zkoumání,
navrhování, vytváření a provozování) složitých tech. i netech. systému (včetně řízení)

Vepřek : SI je projektovou disciplínou zabývající se převážně úpravou již existujících nebo
navrhováním nových systémů schopných při respektování daných omezení splnit
vymezený úkol s minimálními náklady.

Dráb: SI je komplex užitných znalostí jak empirických tak teoret. i metodologických
SI je založeno na systémovém přístupu, který umožňuje nahrazovat jednoaspektové
přístupy, přístupem komplexním (ve vzájemných vlivech a dynamice).

Proč SI vzniklo – Z potřeby řešit složité, rozsáhlé problémy současné civilizace. Selhávaly tradiční
postupy, metody a přístupy.

Ve fázi tvorby projektu, ještě před samotným provozováním počítačové aplikace, je třeba řešit ochranu dat před následujícími vlivy:

2.) Neautorizovaný přístup – jedná se o to, aby k datům neměli přístup neoprávnění uživatelé, kteří by případně mohli data využít nebo dokonce zneužít. Jsou jisté množiny dat, která jsou důvěrná nebo tajná (s růz. stupněm utajení). Mezi takové informace budou patřit např. data z oblasti personalistiky, ochrany a obrany organizace, know-how (duševního vlastnictví) a dalších.
Z důvodu utajení hesla před dalšími uživateli nezobrazuje systém zpravidla při jeho zadávání jednotlivé vkládané znaky, ale buď nějaké „neutrální“ symboly nebo vůbec nic.
3.) Neoprávněná manipulace – vycházíme ze skutečnosti, že všichni uživatelé nemohou mít při práci s projektem (počítačovou aplikací) stejná práva. Rozdílnost práv vyplývá
- ze vztahu uživatele k dané aplikaci (uživatel, u něhož vznikají data, nebo pouze pasivní uživatel inf. výstupů),
- z jeho postavení v systému řízení,
- z jeho postavení v systému zpracování dat.
Uživatele proto dělíme do několika kategorií, jimž umožníme provádět následující operace (nebo jejich kombinaci)
- čtení dat,
- zápis nových dat,
- editaci uložených dat,
- rušení uložených dat.
Nejvyšší práva (v podstatě se jedná o kombinaci tvořenou všemi dílčími možnostmi) bude mít vždy správce datové základny, resp. správce systému.

V souvislosti s ochranou dat uložených v datové základně bychom měli uvažovat ještě tyto skutečnosti:
1.)
Nároky na ochranu dat rostou
- s počtem účastníků zpracování dat,
- s interaktivním režimem práce.
U mnohouživatelských interaktivních systémů musíme uplatnit všechny uvedené druhy ochrany, kdežto u jednouživatelské aplikace provozované na „izolovaném“ osobním počítači budeme chránit data pouze před zničením.
2.) I když uplatníme rozmanitý systém ochrany datové základny, nezískáme tím jistotu, že data někdo nezneužije nebo s nimi nebude neoprávněně manipulovat. Žádná (byť sebelepší) ochrana není dokonalá a vždy existuje nějaká možnost, jak se jí vyhnout.

Ve fázi tvorby projektu, ještě před samotným provozováním počítačové aplikace, je třeba řešit ochranu dat před následujícími vlivy:

1.) Zničení – jelikož předpokládáme, že v průběhu rutinního provozování počítačové aplikace není vedeno žádné duplicitní manuální zpracování, znemožnilo by zničení datové základny plnění funkcí aplikace. Obnovení potřebné datové základy by bylo
- nemožné – např. u rezervačních systémů, kde neexistují žádné prvotní doklady, podle nichž jsou data vkládána,
- možné – např. u inf. systému České spořitelny, a. s., kde je každá peněžní operace realizována na základě písemného příkazu vlastníka účtu.
Je třeba si ale uvědomit, že obnovení datové základny by bylo velmi pracné, přičemž obnova by byla časově stejně (možná i více) náročná jako založení datové základny. Vycházíme totiž z předpokladu, že rozsah datové základny se za dobu provozování projektu spíše zvětší.
Zničení datové základny může být důsledkem
- chyby tech. prostředků,
- chyby program. vybavení,
- chyby lidského činitele.

Ochranu před zničením realizujeme těmito postupy:
a) Vytvářením bezpečnostních kopií – vždy ve stanovených intervalech je na magnetický nosič (disketu, pásku ve streameru) okopírován obsah datové základny (souborů s daty). Jelikož kopírování souborů s daty je časově náročné, musíme frekvenci vytváření bezpečnostních kopií volit rozumně v závislosti na významu aplikace.
b) Využití systémových prostředků – napři při stanovení doby (termínu), po kterou nelze soubor přepsat (zrušit).

Tento přehled formálních kontrol nelze považovat za absolutní výčet, jedná se pouze o vybrané, často používané metody.

Logické kontroly jsou založeny na logickém vztahu růz. dat mezi sebou. Prověřuje se pomocí nich významový obsah dat, nejčastěji vztahem k jinému údaji. Jsou používány tyto typy logických kontrol:

1.) Kontrola pomocí intervalu – testuje, zda kontrolovaná hodnota je umístěna v definovaném intervalu .
2.) Kontrola podle seznamu – jedná se o zjišťování přípustnosti údaje, kdy se kontrolovaný údaj porovná s předem určenou množinou přípustných hodnot. Tato množina bývá nejčastěji prezentována ve formě tabulky nebo číselníku.
3.) Kontrola podle masky (vzoru) – zkoumá jednotlivé znaky údaje, jejich pořadí a přípustnost na dané pozici. Kontrola se provádí srovnáváním vnitřní struktury údaje s předepsaným vzorem (maskou).

Ochrana dat Jak jsme uvedli v úvodu kapitoly o datové základně, je tato výhradním zdrojem informací pro zpracovávané inf. výstupy. Musíme si proto datovou základnu vytvořit, aktualizovat, ale také ji musíme chránit.

Mezi nejužívanější formální kontroly patří následující typy:

4.) Kontrola povinnosti výskytu údaje – cílem tohoto typu kontroly je zajistit, že údaj bude zadán.
Nepřípustné je tedy zadání „prázdného“ řetězce (řetězce nulové délky). Často se v literatuře uvádí, že uživatel nesmí na požadavek vstupu reagovat pouhým stisknutím klávesy . Dnes jsou však mnohé systémy pro vkládání dat řešeny tak, aby uživatel nemusel vykonávat „zbytečné“ úkony, a je mu jako vstupní hodnota nabízen údaj
- s největší frekvencí výskytu,
- s vysokou pravděpodobností výskytu,
který uživatel v případě, že mu vyhovuje, pouze odešle klávesou , nevyhovuje-li mu nabízená hodnota, edituje ji a potom odešle.
5.) Kontrola rozsahu údaje – mohli bychom si ji rozdělit na dva subtypy
- jeden subtyp kontroluje, zda vstupní údaj má délku v povolené toleranci (testuje se, zda počet znaků je v intervalu <”od“, „do“>),
- druhý subtyp zjišťuje, zda vkládaná hodnota má předem určenou délku, stanovený počet znaků, typickými příklady jsou
* známka u zkoušky,
* PSČ,
* číslo studenta,
* číslo předmětu.

Mezi nejužívanější formální kontroly patří následující typy:

1.) Vizuální kontrola – nejjednodušší, ale také nejlevnější kontrola spočívá v tom, že zaznamená-
vající opticky porovná (zkontroluje) obsah předlohy a obrazovky, na níž se mu zaznamenávané hodnoty zobrazují. Úspěšnost této kontroly je výrazně ovlivněna
- zaznamenávající osobou (jejími zkušenostmi, únavou, pozorností, apod.),
- formální úpravou předlohy a obrazovky a stupněm jejich vzhledové blízkosti, resp. shody.
2.) Kontrola opakovaným zápisem – spočívá v tom, že po realizaci prvotního záznamu provede
jiná osoba opětovně záznam týchž dat a oba záznamy se porovnají. A nyní se prověřuje správnost dat u údajů, u nichž se prvotní a následný záznam liší. Každý nesoulad obou záznamů nemusí ještě znamenat chybu v primárním zápisu, neboť chybovat může i „kontrolor“. Tento způsob kontroly korektnosti vstupních dat se projeví prodloužením doby záznamu, a tím i celkové doby zpracování dat, a zvýšením nákladů.
3.) Kontrola typu údaje – kontroluje se, zda hodnota údaje je zapsána pouze povolenými znaky.
Typy lze rozlišovat různě. Nejužívanější členění rozlišuje typy
- numerický,
- alfabetický,
- alfanumerický.
Jiné dělení může zase rozlišovat typy
- alfabetický,
- celočíselný,
- desetinné číslo,
- datum,
- poznámku (komentář), atd.

Pro dosažení požadované korektnosti dat musíme již při tvorbě projektu respektovat dvě zásady:

1.) Je nejdůležitějším chybám předcházet než chyby odstraňovat. Skutečnost, že chybám předejdeme, že chyby nevzniknou, se projeví rychlejším zpracováním a nižšími náklady. Předcházet chybám můžeme např. těmito způsoby:
- minimalizujeme objem dat, která do počítačové aplikace vstupují manuálně; zejména při využívání dat z jiného projektu je vhodné realizovat datové spojení
* přes společnou datovou základnu (v prostředí terminálové nebo počítačové sítě),
* pomocí předávaných magnetických nosičů s potřebnými daty;
důsledkem popsaných postupů je snížení pracnosti a z toho plynoucí zrychlení zpracování,
- vstupující data vhodně formálně upravíme; formulář, z něhož data zaznamenáváme, a „tvar“ obrazovky by měly v maximálně možné míře korespondovat, měly by být blízké (případně shodné),
- volíme vhodné klíče; této problematice jsme se věnovali v předchozí kapitole, a proto pouze zopakujeme, že při konstrukci klíčů bychom měli respektovat požadavky a zvyklosti uživatele s tím, aby klíče byly jednoduché a vystihovali popisovaný jev (mnemotechnika),
- dodržujeme princip odpovědnosti za data; data by měl vkládat do datové základny pracovník, u něhož data vznikají.
2.) Uplatňujeme soustavu kontrol, jež jsou schopny prověřit korektnost dat a odhalit případné chyby. Kontrolní metody, kterých existuje značný počet, dělíme na formální a logické.

Formální kontroly se používají zejména při záznamu, vstupu dat a jejich cílem je zajistit soulad mezi daty na předloze (na prvotním dokladu) a daty na počítačovém médiu (v datové základně).
Pojmem soulad rozumíme shodnou posloupnost znaků umístěných ve stejných pozicích. Je-li např. požadováno, že příjmení bude zapisováno od levého okraje pole, nestačí při záznamu do počítače sice vložit příjmení shodné s předlohou, ale umístit je k pravému okraji.

Chyby při vkládání dat – zdroje chyb, způsoby přecházení chybám, kontrola dat

Velmi důležitým aspektem zpracování dat je skutečnost, že jsou zpracovávána správná data, tedy data popisující stavy řízeného soc.-ek. systému. Přestože tento požadavek platí pro zpracování dat obecně, u zpracování prostřednictvím VT vystupuje velmi výrazně do popředí. Našim cílem je obsahová a formální správnost (korektnost) zpracovávaných dat, kterou musíme zabezpečovat ve všech fázích zpracování, od okamžiku vzniku dat až po prezentaci a distribuci výstupů. Ve všech fázích mohou totiž vznikat chyby.

Chyby při zpracování dat mohou být způsobeny v podstatě všemi činiteli, které se tohoto procesu účastní:
1.) Člověk – je zdrojem, autorem největšího množství chyb. Chyby způsobené člověkem vznikají ve fázích: - vzniku dat a sběru dat, a jsou způsobeny zejména těmito příčinami:
- nepozorností, nepřesností, nedbalostí, únavou, nesprávnými nebo nečitelnými podklady.
2.) Nevhodná organizace práce nebo použití nesprávných metod a postupů při zpracování dat – chyby vzniklé z této příčiny jsou velmi těžko odhalitelné, jelikož spočívají vlastně v rozdílnosti zkoumaného jevu a výsledků jeho zkoumání (pozorování). Jestliže např. pro sledování použijeme metodu ankety, ale zvolíme příliš malý vzorek respondentů (nereprezentativní vzorek), vznikne chyba.
3.) Technické zabezpečení projektu – přestože tento činitel se na vzniku chyb podílí nepatrně, nejméně ze všech zdrojů, musíme se o něm z důvodu úplnosti zmínit.
4.) Program. vybavení – rovněž u tohoto činitele je podíl na vzniku chyb nízký, nepředstavuje významnou část. Je ovšem třeba si uvědomit, že příčiny vedoucí k chybám u tohoto zdroje jsou obtížně odhalitelné, ale dopad těchto chyb je velmi významný, zpracování dat vlastně neplní svou funkci.

Při automatizaci inf. systémů, při navrhování struktury datové základy je třeba dodržovat několik důležitých zásad práce se zdroji dat:

2.) Maximalizovat výstupy – zpracovat z vložených vstupů maximum inf. výstupů. Rovněž u této zásady platí, že ji nelze uplatňovat extrémním přístupem. Nemůžeme maximalizovat množství výstupů, aniž by vznikaly na základě konkrétních požadavků uživatelů. „Uměle vytvořený“ inf. výstup (aniž by mu předcházel požadavek) nebude v řízení využíván a je tedy zbytečný. Přesto ale zvýšil náklady na zpracování dat, náklady na provozování počítačové aplikace.
3.) Každý údaj vkládat pouze jednou – tento jedenkrát zaznamenaný údaj využít ve všech vytvářených inf. výstupech. Respektování této zásady se projeví takto
- nedochází k neúměrnému zvětšování rozsahu datové základny; přestože u dnes používané VT nejsme v situaci, která byla běžná u prvních instalovaných počítačů, kdy jsme museli šetřit každým paměťovým místem, nemůžeme si dovolit pamětí plýtvat; rozsáhlejší datová základna totiž kromě většího prostoru na paměťových médiích
* vyžaduje vynaložení většího množství práce při její údržbě,
* prodlužuje čas zpracování inf. výstupů,
- je-li údaj vkládán do datové základny vícekrát a růz. uživateli, může nastat situace (a zpravidla nastane), že vkládané hodnoty nebudou ve všech případech shodné; v růz. inf. výstupech budou potom u téhož ukazatele rozdílné hodnoty podle toho, z které části datové základny výstup čerpal.
4.) Vkládat pouze primární údaje – všechny sekundární (odvozené) údaje odvodit z primárních dat pomocí program. algoritmů. Jestliže bychom sekundární data před vkládáním zpracovali (např. vypočítali na kalkulačce) a vložili do paměti počítače, popřeli bychom v podstatě logiku zpracování dat a význam VT jako takové. Počítač by nám více méně pouze nahrazoval dřívější kartotéky apod. Vypočtením sekundárních dat a vložením do počítače by se vztah primární data – sekundární data stal statickým a pracně bychom do něho promítali změny.

V souvislosti s datovou základnou je třeba určit:

kdo je za vkládaná data odpovědný. V jednotlivých organizacích se můžeme setkat se dvěma odlišnými přístupy:
1.) Za data je odpovědný a do datové základny je vkládá pracovník, u něhož data vznikají.
2.) Odpovědnost za vytváření datové základny se přenáší z pracovníka, u něhož data vznikají, na pracovníky výpočetního střediska, zpravidla do útvaru přípravy dat.

Z obou uvedených možností se jako správná jeví ta, kdy data vkládá přímo uživatel, u něhož se nachází zdroj dat.
Pokusy o přenesení odpovědnosti na jiné pracovníky jsou ve většině případů negativní a přinesou tyto projevy:
- mezi uživatele a datovou základnu vkládáme další mezičlánek, což jednak prodlouží dobu zpracování, jednak zvýší náklady na zpracování,
- vniká řada chyb, které vyplývají z faktu, že pracovníkovi přípravy dat nemusí být důvěrně známá oblast, z níž data pocházejí.
- některé chyby by odborný pracovník, u něhož data vznikají, odhalil ihned při vkládání,
- prodlužuje se celková doba potřebná k vytvoření datové základny a k jejímu uvedení do provozuschopného stavu.

Zásady při práci se zdroji dat
Při automatizaci inf. systémů, při navrhování struktury datové základy je třeba dodržovat několik důležitých zásad práce se zdroji dat:
1.) Je nutno minimalizovat vstupy – jelikož každý manuálně vkládaný údaj je potenciálním zdrojem chyby, minimalizací vstupů se v podstatě snižuje pravděpodobnost výskytu chyby. Je samozřejmé, že zásadu minimalizace nelze chápat tak, že bychom některá vzniklá data do datové základny dokonce nevložili. Důsledkem této nesprávné interpretace zásady minimalizace vstupů by byla nemožnost zpracovat některé inf. výstupy.

Datová základna z pohledu uživatele

Datová základna je tedy jedním ze základních stavebních kamenů celé aplikace. Aplikace bude plnit specifikované cíle pouze za předpokladu správného fungování datové základny. Mnohdy se setkáváme se zjednodušujícími přístupy k tomu, kdo ovlivňuje fungování datové základny, přičemž většinou je tato klíčová role přisuzována řešiteli (projektantovi) aplikace. Praktické zkušenosti ovšem potvrzují, že na správné funkci datové základny se podílejí v podstatě rovnocenně dva účastníci:
1.) Uživatel – jeho úloha spočívá zejména v tom, že zabezpečuje vkládání dat do datové
základny.
2.) Projektant – musí navrhnout vhodnou strukturu datové základny, z níž by bylo možné
zpracovat požadované inf. výstupy. V žádném případě nám ovšem nemůže jít o získávání informací za každou cenu, ale o získávání efektivní, tedy rychlé a pokud možno levné.

Vytváření a údržba datové základny – zodpovědnost za vkládaná data
Přestože rozsah datové základny je růz. pro růz. organizace (je závislý zejména na její velikosti a složitosti výrobního procesu), můžeme obecně konstatovat, že vytvoření datové základny je časově náročné, přičemž čas se vyjadřuje zpravidla v měsících.

A právě v období vytváření datové základny vznikají u uživatele pocity zbytečnosti této práce, které vyplývají zejména z těchto skutečností
- některé vkládané údaje jsou neúplné, což vyžaduje pracné dohledávání v prvotních zdrojích dat,
- vyskytují se chyby, které je třeba opravovat.
Uživatel musí tedy po jistý čas vynakládat značné množství práce a přitom tato práce nepřináší bezprostřední výsledky, uživatel za svou práci nedostává adekvátní nebo žádné výsledky. Jestliže k tomu připočteme fakt, že uživatel v tomto období musí zpravidla vykonávat další běžné činnosti, které souvisejí s manuálním zpracováním problému, jsou práce spojené se zakládáním datové základny pro něj pracemi navíc. Každý si ovšem musí uvědomit, že tato práce se zhodnotí teprve při provozování počítačové aplikace.

Formáty grafických souborů

Grafické soubory obsahují data, určená pro případné zobrazení. Způsoby uložení = formát
Data: vektorová, bitmapová
Vektorová data – čáry, mnohoúhelníky, křivky; číselně specifikovány jako uzly (klíčové body)
Metasouborové formáty – ukládá data vektorová i bitmapová
WPG – word perfect graphics metafill
- 256 barev ® 8-bitová grafika
- RLE – kompresní metoda
- velikost předlohy neomezená
- platformy: MS DOS, MS WINDOWS, MCINTOSH, UNIX
WMF – microsoft windows metafill
- předávání dat mezi různými aplikacemi Windows
- barvy – 24-bitová (True Color)
- komprese – neomezená
- max. velikost předlohy – neomezená
- platforma: pouze Windows
Typografický bod = 1/72 palce (na 1 palci je 300 bodů – laserová tiskárna)
twip – 1/20 bodu (u firmy Microsoft ve formátu WMF)
- 1/1440 palce
® jemnější rozdělení obrázků

Grafické systémy

- firma APPLE MACINTOSH
- práce s okny, myší, ikonami, roletové nabídky
80. léta – grafické uživatelské rozhraní pro Windows i Apple

Bitmapová a vektorová grafika:
1.) bitmapové (rastrové) grafické editory
- podržení – vůdčí představitelé (Adobe Photoshop, Paint Brush)
- určeny pro retuše obrázků, ořezávání, konverze
- výhoda: s každým bodem lze pracovat samostatně jako s objektem
velikost rastru musí korespondovat s rozlišením výstupních zařízení
- každému bodu je přiřazen jistý počet bitů (monochromatické – stačí 1 bit 0 nebo 1), 256 odstínů šedí – 8 bitů/1bod, True Color 16 mil. 750 tis. – 24 bitů/1bod
- problémy:
exponenciálně vzrůstají nároky na paměť s růstem požadavků na barvy a rozlišení
chceme-li měnit velikost obrázku, pak to působí značné obtíže (zrnitost, rozostření, změna barevných poměrů – šedne, stává se méně kontrastním)
- komprese: hledisko paměťové i rastrové zpracování
-metody: RLE – obecně použitelné při kompresi jakýchkoliv
dat (kompresní poměr 1/8 u černobílých obrázků), je snadno instalovatelná a využitelná
- princip rozložení obrázku na body, tvorba řetězců shodných bodů (2 byty)
HUFFMANOVO kódování – založena na vyhledávání
oblastí stejných parametrů (př. slovo ekonom – přiřadí mu č. 1)
LZW – sekvenci znaků se přiřadí symbol
- specifické techniky:
- se ztrátou informace – využití nedokonalosti lidského
zraku (metoda průměrování barevných odstínů)
- bez ztráty informace

Komplexní podnikatelský model výrobního podniku, je obvykle vytvořen jako systém modelů, který zahrnuje:

· výrobkově nákladový model (VNM) – modelování systémů procesů výroby, testování věrohodnosti výsledků modelových výpočtů – pracuje se se známými vstupy a výstupy. Použití obecné teorie grafů a metod a modelů strukturní analýzy.
· výrobní model (VM) – jako VNM, ale s analytickým plánováním na určitý časový horizont. Import dat z VNM + změny v 1.,2.,… roce.
· finanční model (FM) – modeluje finanční toky a stavové veličiny, posouzení ekonomické a finanční prospěšnosti rozvojových záměrů apod.

Systém podnikatelských modelů může dále zahrnovat:
· model eko-eko charakteristik (EKOEKO) – ekologicko-ekonomické charakteristiky –
emise škodlivin do ovzduší
látky znečišťující odpadní vody
odpady k likvidaci a skladování
náklady na ochranu životního prostředí
poplatky za znečišťování živ. p.
Tento model rozšiřuje VNM a VM o příslušné eko-eko charakteristiky, vztažené k jednotlivým modelovaným procesům
· optimalizační LP model (OPT),
· analýzu citlivosti (AC),
· analýzu bodu zvratu (BZ),
· hodnotu firmy,
atd.

Systémový přístup k modelování systémů:

Systémový přístup chápeme jako způsob myšlení, způsob řešení či způsob jednání, kdy jsou jevy chápány komplexně ve svých vnějších a vnitřních souvislostech. Systémový přístup řeší velké, složité a dynamické systémy, které se skládají z vnitřních a vnějších prvků ve vymezeném časovém období. Základní úkoly systémové přístupu lze definovat takto: definovat problém, následně stanovit cíle a nalézt algoritmus řešení. Model chápeme jako zjednodušené zobrazení systému, kdy model charakterizuje vlastnosti zkoumaného systému s jeho podstatnými jevy; nepodstatné jevy jsou vynechány. Vztah mezi modelem, systémem a objektem reálného světa lze vyjádřit graficky à

objekt - systém - model
Cyklus tvorby modelu:
1. Identifikace systému včetně jeho cílů a hlavních omezení
2. Znázornění systému myšlenkovým koncentrátem a zároveň prefabrikátem (modelem, který svou konstrukcí vyhovuje stanoveným podmínkám)
3. Naplnění modelu číselnými údaji
4. Provedení číselných operací, popř. modelových experimentů
5. Interpretační a logický rozbor výsledků

Fáze životního cyklu projektu (??? nevím co tím v této otázce myslí, projekt viz PROŘÍZ?)
1. Iniciační 5. Zavedení (kompletace)
2. Koncepční 6. Likvidace
3. Návrhu
4.Realizace
EMA.PM

Podnikatelské modelování

(z [Vlček, Chuchro – MODELY A MODELOVÁNÍ])
Teorie a metodologie modelů a modelování je součástí tzv. systémových věd, které se člení na:
systémové teorie
- obecná teorie systémů
- kybernetika
systémové aplikace
- systémový výzkum
- systémová analýza a syntéza
- systémové inženýrství
- operační výzkum
- informatika

Teorie modelů a modelování je průnikem systémových teorií a systémových aplikací, opírá se zejména o:

· tzv. standardní metody a modely vybraných subsystémů v pojetí operačního výzkumu
· specifické metody a techniky tvorby modelů systémové dynamiky, např. simulační metody a techniky, ekonometrické metody, metody výpočtu vázaných extrémů funkcí atp.

Selhání

Sekundární – výsledek splňuje téměř všechny požadavky, ale selhává v některých důležitých požadavcích uživatele, je zřejmé až po určité době používání, lze opravit
Kvalitativní – vše funguje, ale kvalita zaostává za očekáváním, zpravidla se používání systému po určité době omezí
Časové a nákladové – vysoké náklady, příliš dlouhá doba vytváření

Každé selhání – zodpovědnost managementu (řešitelský tým i cílová organizace)
Příčiny: - chybí managerská podpora
- vysoké cíle
- podcenění uživatelova zapojení
- chybí doménoví experti
- podcenění údržby a rozvoje systému
atd.

Ekonomické aplikace (příklady)
General Motors – Charlie – diagnostika a analýza vibrací při výrobě motorů
AT&T – ACE – diagnostika chronických poruch telefonních systémů
Digital (DEC) – XCON – konfigurace počítačů VAX
G2 – udržování kvality výrobků papírny v Norsku

Tým:

řádní členové – plnění úloh životního cyklu systému
vedoucí projektu – odborník odpovědný za realizaci, vede tým
znalostní inženýr – analýza a modelování poznatků, získávání znalostí, vývoj báze znalostí
návrháři – design systému, výběr vývoj. prostředí, vyvíjí prázdný systém
vývojoví pracovníci – specifická rozhodnutí o implementaci systému
podpůrní členové – zásobování proj. týmu informacemi o organizaci a aplikační oblasti, které jsou potřebné ke splnění jednotlivých úloh životního cyklu
manažer projektu – zaměstnanec cílové organizace, zastupuje ji, monitoruje projekt
manažeři dílčích úloh – formálně schvalují důležitá rozhodnutí, zodpovídá za podpůrné členy týmu (experty a uživatele), zodpovídá za přípravu cílového prostředí
doménoví experti – specialisté v aplikačním oboru, hlavní zdroj znalostí
uživatelé – aktivní uživatel systému
konzultanti – plní velice specifické úkoly – poradci, analytici

Selhání
Základní – zastavení v průběhu vývoje, je zřejmé brzy
Primární – projekt dořešen do konce, výsledek nesplňuje mnoho cílů i když do jisté míry uspěl, výsledek je bezcenný, je zřejmé těsně před zavedením systému do praxe, obtížná náprava (často nutný nový vývoj)

Životní cyklus

Fáze 5 – Implementace a instalace cílového systému (poviné) – prototyp, instalován v reálném prostředí, zpravidla se vytváří nová programová realizace již vyzkoušeného prototypu, výsledkem je hotový systém zasazený do cílového prostředí, jsou vytvořeny manuály apod., 4-24 měsíců

Fáze 6 – Údržba a rozšíření (povinné) – monitorování operačního života znalostního systému a zpětné vazba s uživatelem, aktualizuje se zejména báze znalostí (údržba) a realizují se změny v základní struktuře systému (rozšíření).

Projektový tým

neexistuje předpis na složení týmu, doporučení:
vedoucí znalostní inženýr (1/4 úvazku)
znalostní inženýr (plný úvazek)
programátor (plný úvazek)
expert (3/4 úvazku)

Znalostní inženýrství

Znalostní projekt = vývoj znalostního systému

Pozn.: znalostní systém – počítačový systém, zpracovávající poznatky (znalosti), rozdíl od expertních systému, které znamenají navíc využití vhodně reprezentovaných znalostí k řešení komplikovaných problémů a svá rozhodnutí zdůvodní.

Životní cyklus

Fáze 1 – Analýza příležitostí (nepovinné) – 3-15 měsíců se hodnotí strategické hodnoty, taktická důležitost, přínosy, technická složitost, vhodnost, rizika, provádí nezávislý konzultant

Fáze 2 – Studie vhodnosti (povinné) – analýza aplikační oblasti, specifikace požadavků, hrubý návrh a plán projektu, koncept přijatelnosti (1-9 měsíců – technická, organizační, ekonomická vhodnost, praktická realizovatelnost, zvážení možného rizika), provádí nezávislý konzultant

Fáze 3 – Tvorba demonstrátoru (nepovinné) – vývoj a demonstrace první, zjednodušené verze znalostního systému, 2-6 měsíců, vytváří řešitelský tým

Fáze 4 – Vývoj prototypu (povinné) – nalezení nejvhodnějšího technického řešení a jeho implementace do fungujícího systému, prototyp splňuje všechny funkční charakteristiky, ale není instalován v cílovém prostředí, vytváří se softwarové nástroje pro podporu znalostního systému, 6-24 měsíců

Základní typy organizačních struktur

liniový (= víceliniový = divizionální???) – výsledek dělby práce, více vnitřních organizačních jednotek v rámci organizace, uplatnění ve velkých podnicích, kde se vyrábí více druhů výrobků nebo kde jsou výrobní jednotky územně rozptýleny.
funkční (= jednoliniový ???) - klasická hierarchie – uplatnění v malých podnicích nezávisle na struktuře výrobního programu
liniově-štábní – liniové útvary (klasická vertikální hierarchie) + štábní útvary – tyto mohou být: – osobní štáb liniových managerů (sekretářky, asistenti, poradci)
– odborný štáb – vykonává odborné nepřímé řízení

Štáb usnadňuje pracovníkům v linii činnost - poskytuje rady, služby a informace
Nevýhody – z důvodu administrativně úkolové orientace způsobují organizační těžkopádnosti, nižší efektivnost (?), možnost vzniku konfliktů, „přeorganizovanost“

Pozn. autora: Vše ze skript Teorie organizace (Křížová) – moc tam toho není, jestli má někdo kvalitní přednášky, ať to prosím doplní.
Díky za pochopení…

Základní faktory determinující útvarové uspořádání (útvarová struktura):

3. Stupeň centralizace a decentralizace
Organizační hierarchie má pyramidální charakter à problém při tvorbě, zda zohlednit vztahy mezi útvary nebo zdůraznit nadřízenost a podřízenost (centralizace a decentralizace).
Centralizace (řízení z jednoho místa) a decentralizace (řízení z nejnižších stupňů) – týká se povinností, pravomocí a odpovědností. Nutno zvážit co centralizovat a co decentralizovat.

Při tvorbě org. struktury se řeší:
1. Organizační diferenciace:
– vertikální dělba práce (hierarchie a počet úrovní řízení v podniku)
– horizontální dělba práce (+ rozpětí řízení)
2. Organizační integrace: – podle subjektu zabezpečujícího integraci (integrace vedoucími, samointegrace nebo integrace pomocí týmů)
– podle prostředků (hierarchizace nebo formalizace)
Základní typy organizačních struktur
členění podle mnoha hledisek: – podle dělby práce (funkcionální nebo divizionální)
– podle dělby rozhod. pravomocí (centralizovaný, decentralizovaný)
– podle členitosti (široká a plochá nebo vysoká)
– podle útvarů a vztahů mezi nimi

Různé typy organizačních kultur

Kennedy a Deal:
· kultura frajerů (stavebnictví, kosmetika, kultura)
- svět idealistů, ochota podstoupit rizika, ale potřebují rychlou zpětnou vazbu o úspěchu, neúspěchu
· kultura tvrdé práce (prodejní firmy, firmy s prodejem nemovitostí, počítačové firmy)
- postavena na práci a legraci, spojena s minimálním rizikem a rychlou zpětnou vazbou
· sázky na budoucnost (letecké společnosti, projektové organizace)
- spojena s velkým rizikem, důsledky mohou být závažné, úspěch se může objevit až za dlouho
· kultura postupu (banky, pojišťovny, státní správa)
- představuje svět bez zpětné vazby, kde je těžké posoudit výsledky práce
Charles Handy:
· kultura moci (velké zločinecké gangy)
- postavena na určité osobě, která ví všechno, a podřízení se jí musí řídit
· kultura rolí
- vyplívá z řetězce rolí, každý prvek (organizační jednotka) má svou roli. Role představuje určitý způsob chování
· kultura výkonu (malé soukromé firmy)
- soustředění na úkoly, které mají být splněny bez ohledu na dodržování předpisů
· kultura podpory
- poskytuje zázemí pracovníků Þ jsou spokojeni ve firmě

Navrhování organizačních struktur

Ve skriptech Teorie organizace toho moc není, přednášky nemám moc kvalitní, tak se omlouvám za neúplnost. Díky za pochopení.

Organizační struktura – vnitřní uspořádání organizace, spojení technologií, úkolů a lidských prvků k zajištění splnění cíle organizace
– základna procesu řízení (proces řízení může probíhat jen při jemu odpovídající organizační struktuře
členění na: – PROCESNÍ (dějová stránka organizace, uspořádanost procesů)
– ÚTVAROVÁ (tvoří osu uspořádání organizace – obsah, personální potřeby, hledisko času a prostoru)

Tvorba
Základní faktory determinující útvarové uspořádání
(útvarová struktura):
1. Dělba práce – podle druhu činností (funkcionalizace)
– podle jiných hledisek (divizionalizace)
2. Rozpětí řízení
– ovlivňují: – faktory vedoucího (časová kapacita – čas pro nadřízené a okolí, čas pro vlastní práci, čas pro podřízené, obsahová náročnost – pravomoce a odpovědnost, míra a kvalita štábní podpory)
– faktory podřízenosti – vyplývají z práce podřízených (složitost, možnost delegování pravomocí apod.)
– faktory širšího řídícího a organizačního prostředí - vyplývají z celkového charakteru řízení dané organizace

Etapy vývoje

Baťa:
1.) stará se o lidi (byty, spoření, strava,…)
2.) po válce ještě zaběhlí
3.) ambiciózní manažeři (moderní management)
Schein – pokus roztřídit prvky organizační kultury (3 skupiny):
1.) výtvory (všechny zjevné projevy kultury)
2.) zastávané hodnoty (lidé mají představu, co je dobré a co špatné)
3.) základní předpoklady (plnit úkoly v termínu, spravedlivý vedoucí, jakékoliv jednání, které neodpovídá předpokladům, je nepřijatelné)
-Kulturu lze projednávat pomocí otázek:
1.) jakým způsobem spolu jednají lidé na různých úrovních
2.) jaké jednání je odměňováno, postihováno nebo tolerováno
3.) jací lidé jsou úspěšní, jací lidé mají problémy
4.) jaký je vztah lidí k organizace a k výrobkům
5.) jaké jsou zvyklosti, tradice, historky, vtipy, hrdinové
6.) jaké jsou symboly, hesla organizace
7.) jakým způsobem se lidé oblékají, jak jsou vyzdobená pracoviště, existuje specifický způsob designu budov

Způsob zachycení organizační kultury představuje:

* Styl řízení
- způsob působení řídícího subjektu na řízený objekt
- postoj k iniciativě zaměstnanců (potlačováno X podporováno)
* Pracovní prostředí
- čistota, úroveň sociálního zařízení, rychlost zapojování telefonních hovorů, úroveň korespondence, …
- soubor společně sdílených představ, kterou si členové organizace osvojili ve snaze přizpůsobit se prostředí, a vnitřně se stmelit
- Vytváření a udržování organizační kultury
- základní rysy organizační kultury formují:
· zakladatelé firmy
- vnáší do ní své postoje, názory, svou vizi, jak by firma měla vypadat
· zaměstnanci firmy
- vnáší do své znalosti, dovednosti, zkušenosti, své vlastní představy a ideály.
- tyto postoje se formují do určité představy, normy chování organizace, která tak chce, aby noví zaměstnanci tento způsob přijali.
Pan Robins – vytvořil soubor tří prvků, které působí na organizační kulturu:
* Výběr personálu
- orientován na uchazeče, jež odpovídá stereotypům kultury organizace.
- snaha udržet organizační kulturu
* Akce vrcholového vedení
- chování vedoucích je sledováno podřízenými, koho preferují, kdo postupuje v organizační hierarchii
* Socializace
- výchova nových pracovníků (učení normám způsobu chování)

Nadnárodní kultura

- industriální kultura vyspělých zemí, vyvíjela se s historickým vývojem, např. vědecko-technickou revolucí se začala formovat.
Národní kultura – vyjadřuje zvláštnosti dané národní tradici, např. Japonská kultura se vyznačuje kolektivismem a vysokým citem pro zodpovědnost. Německá kultura se vyznačuje byrokratismem a smyslem pro pořádek, přesnost.
Kultura vlastní organizace – ovlivňována specifickými vlastnostmi organizace (velikost, stáří, zaměřením, velikostí trhu), sociálním klimatem (tvořen sociálním systémem, tzn. složení pracovníků z hlediska věku, vzdělání,…, systémem sociálních a generálních prací, stylem řízení, systémem stimulace a motivace).
Subkultury – představují chování lidí v divizích, útvarech (organizačních jednotkách).
- kultura vrcholového managementu, účetní, provozních pracovníků,…
Projevy organizační kultury:
· zachytitelné – např. při obchodních jednání, exkurzi podniku
· nezachytitelné – zachytíme pouze psychologicko-sociologickým výzkumem
Způsob zachycení organizační kultury představuje:
* Chování lidí
- představuje, jaká je loajalita pracovníků, stupeň integrace
* Soubor klíčových hodnot
- představují základní přesvědčení zákazníka, jsou ovlivňovány vedením
* Soubor norem chování
- nepsané normy, kterými se řídí vzájemný vztah mezi nadřízeným a podřízeným, mezi pracovníky, mezi sebou

Kultura organizace

Chování organizace a její kultura. Základní prvky a faktory kultury organizace; metody analýzy a hodnocení kultury organizace. Kultura frajerů, tvrdé práce, sázky na budoucnost; kultura moci, rolí, výkonu, podpory.

KULTURA ORGANIZACE
- obecně je chápána jako souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi během historického vývoje
- odrazem materiálních potřeb lidí
- materiální hodnoty představují výrobní síly technika, apod., vzájemné vztahy lidí ve výrobě a sociální poměry
- má normativní význam a určuje, jaké chování lidí se očekává, jaké chování bude oceňováno a jaké postihováno.
Jsou li tato kritéria jasná a srozumitelná, mluvíme o silné kultuře Þ není potřeba mnoho norem a příkazů, koordinaci přebírá kultura organizace. Jestliže nejsou jasná a srozumitelná, mluvíme o slabé kultuře.
- prolíná se v ní několik úrovní:
· nadnárodní kultura
· národní kultura
· kultura vlastní organizace
· subkultury