Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Krátké období, Dlouhé období

Krátké období
- stejný jako základní keynesiánský přístup. Při růstu AD roste jak množství produkce (Y) tak i cenová hladina (P). Rozdíl je ve vysvětlení mechanismu vysvětlení tohoto chování a to nesprávným vnímáním vývoje cenové hladiny ze strany pracovníků.

Zaměstnavatelé zvyšují s rostoucí zaměstnaností nominální mzdové sazby, roste současně i cenová hladina, P však roste rychleji než W, reálné mzdy proto klesají – roste zaměstnanost. Pracovníci, ale trpí tzv. peněžní iluzí, myslí si že rostou i reálné mzdy ale rostou jen nominální.

Dlouhé období
Pracovníci se adaptují růstu cen, mzdy rostou rychleji (skutečné míře inflace se přizpůsobí očekávaná míra inflace) – dochází k dalšímu posunu SRAS nahoru viz obrázek dlouhé období keynes. teorie. Zaměstnanost klesá na úroveň přirozené míry nezaměstnanosti (u*) a produkt se dostává do své přirozené úrovně (Y*), cenová hladina se stabilizuje. Pro u* je typická (stejně jako pro L*) typická stabilní P.

Přirozená míra nezaměstnanosti (u*) = nezaměstnanost při tzv. plné zaměstnanosti

Pokles AD –> klesají nominální mzdy –> klesají ceny –> rostou reálné mzdy; pracovníci však mylně toto interpretují jako pokles reálné mzdy a preferují volný čas před prací = dobrovolná nezaměstnanost.

Příčiny strnulosti cen

Příčiny strnulosti cen:
- keynesiánská teorie vychází ze stanovení cen přirážkou, jsou-li mzdy fixní pak také ceny budou fixní
- náklady na změnu cen
- uzavřené kontrakty s fixními cenami dodávek
- neexistující koordinace podniků

Příčiny nepružnosti (rigidity) mezd a cen je možno rozdělit na nominální a reálné.
Nominální – mzdové a cenové dohody, překrývání mzdových dohod, náklady na změnu cen apod.
Reálné – strnulost mezd a cen vzhledem k jiným mzdám a cenám – nekoordinovanost mezd a cen, existence efektivnostních mezd nebo model outsiders-insiders.

agregátní nabídka - monetaristický přístup
V porovnání s keynesiánskou teorií:
- nominální mzdové sazby jsou dokonale pružné
- subjekty na trzích práce sledují vývoj reálných ne nominálních mzdových sazeb
- stejné je rozlišeno krátké a dlouhé období

potencionální produkt – dlouhé období

V dlouhém období se opět ustaluje rovnovážný produkt na své potenciální úrovni.

přezaměstnanost – když se krátkodobě zvýší úroveň zaměstnanosti nad úroveň L*
podzaměstnanost - … pod úroveň L*

Dlouhodobá křivka agregátní nabídky (LRAS) má vertikální tvar a protíná vodorovnou osu na úrovni potenciálního produktu (Y*). Změna AS povede při stabilní křivce LRAS dlouhodobě pouze ke změně cenové hladiny a tedy i nominálního produktu, reálný produkt se nemění.

Možností obnovení plné zaměstnanosti je růst AD ať už samostatným vývojem nebo vládní regulací. Další možností je růst AS ve smyslu posunu křivky SRAS dolů, a to z ostatních příčin (snížení daní nebo pokles ceny dovážených surovin).

Nová keyn. teorie - doplňuje vysvětlením, proč se trhy nepročišťují

Příčiny strnulosti nominální mzdy

Příčiny strnulosti nominální mzdy:
Vzhledem k tomu, že smlouvy mají jinou časovou platnost, dochází k překrývání mzdových dohod – mzdy se přizpůsobují mzdám v okolí – loudavé mzdy. Odlišná pružnost mezd (nahoru a dolů) bývá nazývána druhá asymetrie ve vývoji AS.

1. tzv. efektivnostní mzda
- obava ze ztráty kvalifikovaných pracovníků
- migrace na základě nekoordinovaností při snižování mezd v jednotlivých odvětvích/podnicích
- snaha motivovat k dobrým výkonům

1. hystereze na trhu práce – zpětný vliv nezaměstnanosti na sebe samotnou
- model insiders – outsiders; nezaměstnaní snižují nezaměstnanost více než zaměstnaní, ale mohou méně ovlivnit vývoj nominální mzdy
- pracovníci frustrovaní dlouhodobou nezaměstnaností, rezignují při hledání práce, opouštějí pracovní sílu a oslabují tlak na pokles nominálních mezd

potencionální produkt – dlouhé období

potencionální produkt – dlouhé období
- vychází z odlišného vývoje nominálních mzdových sazeb oproti krátkému období
- růst nominální mzdové sazby a tedy i cenové hladiny se zastaví při rovnováze na trzích práce
- stav zaměstnanosti při rovnováze na trzích práce představuje – tzv. plnou zaměstnanost (L*) (tedy i plné využití výrobních kapacit) – stabilita cenové hladiny

skutečný (aktuální) produkt (Y) - jakákoli úroveň reálného produktu
skutečný i potencionální produkt (Y*) – produkt vyrobený při plné zaměstnanosti

Nízký produkt vyvolaný poklesem AD by měl pouze krátkodobou úrovní rovnovážného produktu

Vysoká nezaměstnanost -> snížení nominálních mezd (SRAS -> SRAS2) -> růst zaměstnanosti, pokles cen -> pokles mezd atd. => růst poptávaného množství a produktu na úroveň Y*, zastaví se při dosažení rovnováhy na trzích práce.

krátké období

krátké období
- předpokládejme že produkt je na nízké úrovni -> začne růst AD -> dosavadní produkt se stává nerovnovážným -> výrobci vyrábí více produkce -> jak se vyvine cenová hladina?
- vývoj nominálních mzdových sazeb (W) – při růstu AD fixní (kolektivní smlouvy)
- vývoj fyzického množství potřebných vstupů – produktivita práce je konstantní
Předpokládáme tvorbu cen přirážkou ke mzdovým nákladům (b) – fixní, cena jednotky produkce bude ovlivněna produktivitou práce, tvorba cen je vyjádřena vzorcem: p = (W(l + b)) / a kde
W – nominální mzdová sazba (mzda za jednotku práce)
b – sazba zmíněné přirážky
a – produktivita práce (množství produkce na jednotku práce)

S růstem AD do AD2 bude růst nabízená produkce a cenová hladina bude stejná, křivka má horizontální tvar - extrémní keynesiánská verze

krátké období

Další růst AD -> zapojení dalšího množství proměnlivého vstupu (práce), k již plnému fixnímu kapitálu -> klesá produktivita práce –> růst mzdových nákladů na jednotku -> růst cen statků – růst cenové hladiny – agregátní nabídka získá pozitivní sklon – je rostoucí

Další růst AD –> přesčasové hodiny -> růst cen se zrychlí a dosáhne úrovně P2 – rostoucí tvar AS je označován jako první asymetrie chování AS. Pokud by AD rostla dále nezvyšoval by se objem produkce ale cenová hladina. Rostoucí křivka SRAS – základní keynesiánská verze.

nabídkové šoky
- nebo-li příčiny způsobující posuny křivky SRAS viz obrázek
1) nominální nš – změny nákladů následkem změn ceny vstupů
- růst nákladů na pracovní sílu
- růst cen surovin na světových trzích, znehodnocení nominálního kurzu domácí měny
- růst daní
2) reálné nš
- změny v produktivitě výrobních faktorů
- kvanta disponibilních výrobních faktorů

poptávkové šoky

Příčiny:
- růst bohatství domácností
- pokles míry zdanění osobního důchodu -> růst osobního DI, zvyšuje poptávku po investicích
- pokles úrokové sazby -> zvyšuje poptávku po investicích
- změna peněžní zásoby -> zvyšuje poptávku po statcích
- optimistická očekávání budoucího hospodářského vývoje -> růst agregátní poptávky
- růst populace -> růst spotřebních výdajů
- zvýšení vládních nákupů -> růst AD
- zvýšení transferových výdajů -> růst spotřebních a investičních výdajů
- růst zahraničního důchodu a zahraniční cenové hladiny, znehodnocení domácího kurzu -> růst X
- znehodnocení domácí měny -> částečné přesměrování výdajů -> růst M
- očekávání růstu cenové hladiny (míry inflace) -> růst plánovaných výdajů
- ostatní: administrativní regulační opatření, změna preferencí spotřebitelů, apod.

poptávkové šoky

Mohou být důsledkem:
- spontánní tržní procesy
- záměrné regulace – tedy politiky fiskální, měnové, obchodní nebo kurzové

Může mít různé následky:
- změna reálného produktu při stabilní cenové hladině
- změna cenové hladiny při stabilním reálném produktu
- změnu reálného produktu i cenové hladiny

agregátní nabídka - keynesiánský přístup
- je představována množstvím produkce (Y), nabízeným při určité cenové hladině (P). Výrobci budou na změnu AS (posléze AD): růst produkce, růst produkce i cenové hladiny, růst cenové hladiny.

Agregátní poptávka a agregátní nabídka

1. Agregátní poptávka a agregátní nabídka

agregátní poptávka
- představuje objem celkových plánovaných výdajů na nákup produktu (Y) dané ekonomiky při určité cenové hladině (P), se změnou cenové hladiny se mění i objem poptávaného produktu.
- má charakter nepřímé závislosti tedy pokud cenová hladina klesá pak celkové plánované výdaje rostou a to proto, že:
1. klesá nominální úroková sazba – pokles P způsobí, že potřebujeme méně nominální sumy peněz, klesá tedy poptávka po penězích, roste poptávka po ostatních finančních aktivech, roste tedy jejich cena a klesá nominální úroková sazba – Keynesův efekt

2. tzv. efekt bohatství – situace kdy úroková sazba neklesá
• domácnosti drží svá aktiva v penězích, s poklesem cenové hladiny se nemění nominální výše, roste však jejich reálná hodnota – domácnosti jsou tedy bohatší a více utrácejí – efekt reálných peněžních zůstatků – Pigouův efekt
• pokles cenové hladiny je spojen s poklesem nominální úrokové sazby a s růstem cen cenných papírů – opět vede k růstu

Agregátní poptávka a agregátní nabídka

1. pokles cenové hladiny vede k růstu poptávky zahraničních subjektů po statcích dané ekonomiky, může dojít k přesměrování domácí poptávky po domácí produkci

tvar křivky AD:
– pohybem po křivce AD dochází ke změně P a Y a tedy tvar AD je rovnoosá hyperbola
– připustíme-li změnu rychlosti oběhu peněz, tvar křivky AD bude od rovnoosé hyperboly odlišný

- posun křivky nahoru/dolů – změna poptávky
- posun po křivce – změna poptávaného množství

poptávkové šoky
- změny agregátní poptávky, tj. posunů křivky AD
- opakem pozitivních poptávkových šoků jsou šoky negativní

multiplikátor v otevřené ekonomice (α)

multiplikátor v otevřené ekonomice (α)
- též multiplikátor se zahraničním obchodem
α = 1/(1-c(1-t)+m)
- je-li m > 0, pak α > α
- lze aplikovat nejen na jednotlivé národohospodářské celky ale i na tzv. oblastní multiplikátory
- vnější otevřenost bývá značná, multiplikátor bude zřejmě velmi nízký snad i menší než 1

multiplikátor čistého exportu (-m α)
- můžeme jím vyjádřit vliv zvýšení autonomních výdajů na domácí statky (ΔG) na vývoj čistého exportu
ΔNX = - m α ΔG

rozpočtový přebytek a deficit
- neboli rozpočtové saldo

rozpočtový přebytek – převis vládních příjmů nad vládními výdaji; je opakem rozpočtového deficitu
rozpočtový deficit – shodek; jde o převis celkových výdajů nad celkovými příjmy, přičemž mezi příjmy se nepočítají výpůjčky. Tento rozdíl bývá obvykle financován výpůjčkami.

multiplikátor transferových plateb (c α)

multiplikátor transferových plateb (c α)
- např. zvýšení podpor v nezaměstnanosti ve výši ΔTR povede ke zvýšení nákupů statků ne v plné výši ΔTR ale jen z části a to cΔTR část bude uspořena sΔTR
- účinností zvýšení transferových výdajů vlády bude slabší, než učinnost zvýšení vládních nákupů o stejnou částku
ΔY = α c ΔTR

multiplikátor autonomních daní (- c α)
- stejný jen záporný efekt jako multiplikátor transferových plateb
ΔY = - α c ΔTAa

4sektorový model
- celkové plánované výdaje se rozšíří o čistý export (NX) – tedy rozdíl mezi exportem a importem
- export je autonomní veličina tedy X = Xa; import má autonomní složku Ma ale i indukovanou, neboť s růstem důchodu roste poptávka po zahraničním zboží – import má podobu M = Ma+mY
- MPM – mezní sklon k importu z důchodu – MPM = ΔM/ΔY
- NXa – autonomní čistý export (NXa = X – Ma)
- vývoj čistého exportu – NX = NXa – mY

Faktory ovlivňující posun křivky NX nahoru či dolů:
- pokles zahr. poptávky a důchodu v důsledku fáze recese v zahraničí
- zhodnocení kurzu domácí měny
- růst cen rychlejší doma než v zahraničí povede
- změna ochranářských opatření (cla, kvóty)
- změna preferencí ze strany poptávajících subjektů

paradox spořivosti

Pokud domácnost alokují veškerý svůj důchod na spotřebu a úspory musí platit, že: ΔY = ΔC + ΔS a pak také (x 1/Y) 1= ΔC / ΔY + ΔS/ ΔY a odtud 1 = c + s.

Z výše uvedeného Keynes vyvodil tři závěry:
- s růstem důchodu rostou plánované spotřební výdaje, ale pomaleji než roste důchod,
- lidé začínají šetřit až od určité výše důchodu,
- jestliže lidé utrácejí více než vydělávají, pak dochází k převisu poptávky nad nabídkou. Takto vzniklou situaci je možno krátkodobě překlenout čerpáním zásob.

paradox spořivosti
- při zvýšení úspor domácností (posun úsporové funkce rovnoběžně nahoru)
- výsledkem tohoto růstu úspor není růst I a s tím následně růst zaměstnanosti a produktu, ale pokles produktu, důsledkem je pokles úspor na původní úroveň

Růst úspor je doprovázen poklesem spotřebních výdajů, který není ničím kompenzován – tento růst úspor není spojen s růstem plánovaných investičních výdajů. Křivka AE se posune dolů o stejnou vzdálenost, jako činil posun křivky úsporové funkce nahoru. Produkt klesá, tedy klesají i úspory až se vyrovnají plánovaným investicím.

vládní výdaje (G), transferové platby (TR) a daně (TA)

vládní výdaje (G), transferové platby (TR) a daně (TA)
- zahrnujeme pokud vytváříme 3sektorový model
- předpokládejme že obě skupiny vládních výdajů mají autonomní charakter (na důchodu nezávislé) G = Ga ; TR = TRa
- daně rozdělíme do 2 skupin:
1). daně, jejichž výše se mění se změnou důchodu – tY, t – podíl daní, též sazba důchodové daně = mezní míra zdanění důchodu
2). daně na důchodu nezávislé, autonomní – TAa (z nemovitostí, dědická, darovací apod.)
Platí že TA = tY + TAa
t = ΔTA / ΔY

jednoduchý výdajový multiplikátor se sazbou důchodové daně (α)
- změna vládních nákupů (G) povede ke změně rovnovážného produktu, stejným multiplikačním procesem jako ve 2sektorovém modelu, pouze má širší podobu díky přítomnosti sazby t

α = 1/ (1-c(1-t)

- je-li t > 0 je α > α, a to v důsledku úniků z důchodů domácností
- čím je t vyšší, tím menší je sklon křivky C resp. AE a tím nižší rovnovážný produkt

úsporová funkce

úsporová funkce
- osobní úspory = rozdílu mezi důchodem a spotřebou S = DI - C a jsou rovněž funkcí důchodu S = f (Y)
- má následující tvar: S = - Sa + sYD, kde
Sa - autonomní úspory, což jsou úsporu, které vznikají, když subjekt nemá žádný důchod (Y = 0),
S‘ - indukované úspory, které jsou důsledkem toho, že subjekt má určitý důchod, platí, že S‘ sY.
MPS - mezní sklon k úsporám - o kolik se zvětší, jestliže důchod subjektu se zvýší o jednotku MPS = s = ΔS / ΔY
APS - průměrný sklon k úsporám

Změna polohy linie spotřební a úsporové funkce vyjadřuje skutečnost, že je méně nebo více z daného YD uspořeno.
- posun line C nahoru a linie S dolů (změna Sa a Ca)
- změna MPC a MPS, tedy změna sklonu linie C a S
- nebo kombinace obojího

Dochází také ke změně APC a to zejména díky:
- vliv úrokové sazby na úspory (růst -> více spoří)
- bohatství domácností a jeho změny
- optimistická očekávání hosp. vývoje (méně spoří)
- systém soc. zabezpečení (vyšší dávky méně spoří)
- zdanění výnosů z úspor (méně spoří)
- populační vývoj (růst populace -> růst spotřebních výdajů)

poptávka po investicích

poptávka po investicích – předpokládá: - konstantní čistý roční výnos daného statku
- očekávaná úroková sazba je stabilní v čase
- nákup investičního statku financován úvěrem

míra výnosu (r) – poměr mezi očekávaným ročním výnosem a cenou investičního statku

čistá současná hodnota (NPV) toku očekávaných budoucích výnosů – současná hodnota po odečtení ceny investičního statku, pokud > 0 pak bude větší poptávka po investicích

Poptávka po investicích je ovlivněna:
- úrokovou sazbou
- růst zdanění zisků snižuje čisté výnosy -> klesá poptávka po investicích
- ovlivněny podnikatelskou důvěrou, optimismem
- populačním vývojem – růst obyvatelstva -> růst poptávky po I

jednoduchý výdajový multiplikátor (α)
- znázorňuje změnu rovnovážného produktu způsobenou změnou autonomních plánovaných spotřebních a investičních výdajů

α = 1/(1-c) též
α = 1/s (MLR – mezní míra úniků z důchodu)

výše multiplikátoru závisí na MPC, čím je MPC vyšší tím je i α vyšší; graficky poroste sklon křivky AE
- přírůstek produktu je tvořen nejen zvýšením autonomních výdajů (v 1. výdajovém kole), ale navazují na to i (ve 2. výdajovém kole) odvozené (indukované) spotřební výdaje (z nově vytvořeného důchodu vynaloží část na spotřebu a zbytek uspoří) a tak to pokračuje v dalších výdajových kolech – ΔY = ΔA + c * ΔA + c2 * ΔA + … -> α = 1/(1-c)
- pod vlivem změn celkových výdajů nedochází ke změně úrokové sazby – proto jednoduchý α

Celková spotřeba

Sklon a tvar (přímka) linie C je díky konstantnímu MPC, je pozitivní díky růstu spotřebních výdajů s růstem YD.
APC je klesající s růstem YD (při YD=X se APC=AX/0X)

Celková spotřeba se nám rozpadá na dvě složky:
Ca - autonomní spotřebu - nezávisí na výši důchodu (např. nájem, min. výše výdajů za potraviny atd.),
C‘ - indukovaná spotřeba C‘= c Y - s růstem důchodu mají lidé tendenci spotřebovávat více
MPC - mezní sklon ke spotřebě - o kolik se zvýší výdaje na spotřebu při růstu důchodu o jednotku, platí MPC = c = ΔC / ΔY.
APC - průměrný sklon ke spotřebě - jaká část důchodu je vydána na spotřebu, platí APC = C/Y = Ca / Y + c (s růstem důchodu se snižuje váha Ca/Y a APC má tendenci konvergovat k MPC).

investiční výdaje (I)
- jsou součástí celkových plánovaných výdajů v 2sektorové ekonomice
- jsou tvořeny výdaji na nákup fixního kapitálu a na zvýšení zásob
- jsou autonomní (na důchodu nezávislé) tedy I = Ia
- ke změně dojde při změně úrokové sazby
1. Jednoduchý keynesiánský model určení důchodu

rovnovážný produkt - je takový produkt, kdy se celk. poptávka rovná skutečným celk. výdajům. Ekonomický systém by měl k němu směřovat. Platí tedy, že Y = f (AE). V rámci zjednodušení našich úvah zavádíme tyto předpoklady:
- budeme abstrahovat od rozdílu mezi GNP a NI,
- budeme odmýšlet od opotřebení kapitálu (tj. GNP=NNP),
- čisté investice se rovnají hrubým (částečně vyplývá z výše uvedeného předp.),
- abstrahujeme od nepřímých daní (není zde stát) a transferových plateb firem,
- cenová hladina je fixní (tj. reálný GNP = nominální GNP)
určení rovnovážného produktu ve 2sektorové ekonomice -
Teorie určení rovnovážné produkce vychází ze skutečnosti, že skutečné výdaje se mohou lišit od výdajů plánovaných. My budeme dále uvažovat jen situaci, kdy pouze investiční výdaje se mohou lišit od plánovaných investičních výdajů. Spotřební výdaje budou vždy rovny plánovaným spotřebním výdajům.
Investiční výdaje tedy můžeme rozdělit na dvě části:
IP ... plánované investice,
IU ... neplánované investice, které vystupují ve formě zásob,
- jestliže firmy vyrobí větší produkci než si lidé přejí, pak se část zboží hromadí v zásobách a neplánované investice jsou tedy kladné - IU > 0,
- pokud firmy vyrobí méně, než jsou lidé ochotni koupit, pak dochází k neplánovanému čerpání zásob a neplánované investice jsou záporné - IU < 0.

určení rovnovážného produktu ve 2sektorové ekonomice

Pro agregátní poptávku ve 2sektorové ekonomice platí, že je tvořena spotřebními výdaji a plánovanými investicemi, tj. AD = C + IP.

Aby byla 2sektorová ekonomika v rovnováze, pak musí platit identita, že produkce vyrobená se rovná produkci prodané, tj. Y = C + I. To je zajištěno právě mechanismem neplánovaného čerpání nebo neplánovaného vytváření zásob.

spotřební funkce
Víme, že důchod, který spotřebitelé obdrží, je rozdělen na spotřebu (C) a úspory (S). Předpokládejme že zisk korporací je rozdělen akcionářům, takže důchod soukromého sektoru bude roven hodnotě vyrobené produkce.
Platí tedy identita: Y = C + S

Spotřební funkce udává, jak se spotřební výdaje mění v závislosti na výši důchodu C = f (Y).

Spotřební (výdajová) metoda

Spotřební (výdajová) metoda
Sčítá výdaje na nákup finálních statků:
- výdaje domácností a spotřební statky (C)
- hrubé soukromé investiční výdaje (I) – statky rozšiřující fyzický kapitál
- investice do fixního kapitálu + investice do zásob (IB) = investice obnov. (IR) + investice čisté (IN)
- výdaje vlády na nákupy výrobků a služeb (G) – na investice (GI) + na spotřební statky (GC) !!! ne transferové výdaje !!!
- čistý export (NX) – rozdíl mezi exportem (X) a importem (M), často záporná veličina

Nominální produkt – k ocenění je použito běžných cen (ceny běžného roku)
Reálný produkt – k ocenění je použito cen stálého roku; při srovnání produktu různých let není zřejmé zda se zvýšila produkce nebo ceny proto používáme produkt reálný

Implicitní cenový deflátor (IPD) – poměr nominálního k reálnému GDP

Výrobní (odvětvová) metoda

Výrobní (odvětvová) metoda
- součet všech přidaných hodnot všech jednotlivých výrobců + opotřebení fixního kapitálu.
Meziprodukty jsou vstupy podniků jednorázově spotřebovaných nebo zpracovaných ve výrobě (suroviny, energie, palivo, polotovary, materiály, služby podnikům).
Finální statky – je vlastně přidaná hodnota, která má podobu: spotřebních statků (ne zpět do výroby)
investičních statků (zpět do výroby)
exportovaných statků

Hrubý domácí produkt (GDP) – umístěný v dané zemi, bez ohledu na vlastníka
Hrubý národní produkt (GNP) – ve vlastnictví rezidentů dané země. (K HDP jsou připočteny důchody ve vlastnictví tuzemců, fungující v zahraničí, a odečteny důchody ve vlastnictví cizinců, fungující v dané ekonomice -> tedy HDP je zvýšen o saldo zahraničního obchodu.

Důchodová (nákladová) metoda

Důchodová (nákladová) metoda
- tvorbě statků odpovídá tvorba důchodů, ty jsou zároveň nákladem na získání služeb výrobních faktorů. Sčítáme důchody: mzdy a platy (včetně zdravotního a sociálního pojištění)
úroky získané domácnostmi a vládou (čisté – přijaté minus vyplacené)
renty (z půdy nebo nemovitostí)
důchody ze sebezaměstnání (živnostníci)
zisky ostatních podniků (rozdíl mezi přidanou hodnotou a mzdami, bez nepřímých)

Čistý domácí důchod – získáme součtem výše uvedených důchodů
Hrubý domácí důchod – čistý domácí důchod + znehodnocení kapitálu
Národní důchod - domácí důchod po zohlednění salda zahraničního obchodu
Osobní důchod – celkový důchod získaný domácnostmi.
Od GNP odečítáme: znehodnocení kapitálu (získáme NNP)
daně ze zisků podniků (včetně pojištění, nepřímé daně-subvence)
čisté úspory podniků (zadržená část zisků)
úroky získané vládou a připočteme úroky, které domácnosti hradí

Od GNP připočítáme: transferové důchody
Disponibilní důchod – osobní důchod minus osobní daně

Základní veličiny. Účetnictví národního důchodu

1. Základní veličiny. Účetnictví národního důchodu
Měření makroekonomického výstupu – měření celkové výkonnosti ekonomiky
Hrubý domácí produkt (GDP) – je představován produkcí finálních statků nově vytvořených v daném období, jako výsledek organizované a statisticky zachycené činnosti.
Čistý ekonomický blahobyt (NEW) – kromě statků obsažených v HDP je ovlivněna dalšími okolnostmi: - volný čas
- výsledky práce domácností (domácí práce, práce na zahradě)
- tzv. šedá ekonomika (není úředně hlášená, zejména kvůli daním)
- snižují ho škody na životním prostředí

Národní bohatství – veličina stavu; světová banka vyjadřuje tak že k aktivům národních účtů připočítává lidský kapitál, přírodní zdroje a zohledňuje znečištění životního prostředí

Zahraničí

Produkt Vysoká úroveň
Rychlé tempo růstu
Nezaměstnanost Vysoká úroveň zaměstnanosti
Nízká nedobrovolná nezaměstnanost
Stabilita cenové úrovně v podmínkách volných trhů
Bilance se zahraničím Rovnováha vývozů a dovozů
Stabilita měnového kurzu

Fiskální politika Vládní výdaje
Zdanění
Monetární politika Regulace nabídky peněz ovlivňující úrokové sazby
Ekonomie vnějších ekon. vztahů Obchodní politika
Intervence do měnových kurzů
Důchodové politiky Od nedobrovolných mzdových a cenových směrnic až po povinnou regulaci
makroekonomické
nástroje

liberalismus – trhy se pružně přizpůsobují změnám v poptávce a nabídce změnou cen. Tržní ekonomika je stabilní – automaticky udržuje přirozený stupeň využití výrobních faktorů. Odchylky jsou způsobeny nevhodnými zásahy autorit – vládní selhání. (zejména klasická ekonomie = klasický liberalismus, neoklasická ekonomie, monetaristická ekonomie, nová klasická ekonomie a částečně ekonomie strany nabídky)
- vytvářet právní rámec podnikání
- vytvářet podmínky pro stimulaci konkurence
- zabezpečovat produkci některých veřejných statků
- zabezpečovat stabilní vývoj množství peněz v ekonomice

soustava veřejných rozpočtů

- soustava veřejných rozpočtů – příjmy jsou zejména daně a povinné platby na sociální a zdravotní pojištění. Celkové výdaje vlády můžeme rozdělit na:
vládní nákupy výrobků a služeb (G) – výdaje veřejných rozpočtů, za které vláda získává odpovídající ekvivalent. Skládají se z vládní spotřeby (GC) a z vládních investic (GI)
vládní transferové platby (TR) – není za ně získávána protihodnota. Různé sociální dávky, příspěvky a podpory, též subvence podnikům (zemědělci, dráhy)
Rozdíl mezi příjmy a výdaji vlády tvoří rozpočtové saldo buď: kladné –> rozpočtový přebytek nebo záporné –> rozpočtový deficit. Rozdíl mezi příjmy vlády a transferovými platbami a spotřebními nákupy vlády tvoří čisté vládní úspory (NGS).

Zahraničí – bývá odběratelem domácích výrobků a služeb, zároveň domácí podniky dovážejí ze zahraničí. – jsou to zahraniční subjekty (domácnosti, podniky, vlády), které mají působiště podniku, nebo bydliště osob (bez ohledu vlastnictví nebo státní příslušnosti); Čistý export (NX) – export minus import – saldo zahraničního obchodu.

Z hlediska zapojení do koloběhu statků, služeb, výrobních faktorů, důchodů a výdajů na 4 sektory:

Podniky – též jako firmy nebo výrobci. Využívají služby výrobních faktorů k výrobě statků, tyto statky poskytují všem zbývajícím sektorům, část statků jako meziprodukty mezi podniky. Získávají své důchody na základě výdajů ostatních sektorů na nákup produkce podniku. Výdaje na investiční statky – soukromé (I) a vládní (GI), jsou financovány úsporami všech sektorů. Dostávají též transferové důchody.
Důchody podniků jsou využity - úhrada nákladů na výrobní faktory
- zaplacení daní
- zůstávají tzv. hrubé úspory podniků (GBS)
1. důchody ve výši opotřebení fixního kapitálu
2. zadržené (nevyplacené) zisky – čisté úspory podniků (NBS)

Vláda – vládní regulace – většinou centrální banka, pomocí rozpočt. příjmů a výdajů, ovlivňováním úvěrových možností bank, regulací cen a mezd, usměrňováním dovozů a vývozů
- veřejný (státní a místní) sektor – všechny podniky ve veřejném vlastnictví

Makroekonomie

Makroekonomie se zabývá souhrnnými (agregátními) ekonomickými jevy. Zkoumá faktory určující úroveň agregátních veličin a vzájemnými vztahy ve vývoji těchto veličin. (např. spotřební nebo investiční výdaje subjektů, domácností nebo podniků) agregovaných v rámci celého národního hospodářství.
K jejímu praktickému uplatnění dochází zejména ve vládních opatřeních směřujících k ovlivňování makroekonomických veličin. Makroekonomická teorie pak plní svou funkci praktickou:
- pozitivními sděleními – teoretickou analýzou a interpretací skutečnosti
- normativními soudy – stanovením určitého pravidla, normy, vyjádřeného jako politický závazek vlády nebo zákonem zakotvené pravidlo

Z hlediska zapojení do koloběhu statků, služeb, výrobních faktorů, důchodů a výdajů na 4 sektory:
Domácnosti – jsou vlastníci výrobních faktorů (půdy, práce, kapitálu).
Důchody domácností jsou využity – na zaplacení daní
- jako spotřební výdaje domácností (C)
- k tvorbě osobních úspor (PS)

Makroekonomie a její základní pojmy

Makroekonomie a její základní pojmy

Obecná ekonomická teorie – studium vybraných oblastí hospodářské aktivity.
1) popisem problémů, které zkoumáme, a to v míře jejich agregace
2) zobecněním těchto problémů
- zkoumání bohatství
- rozdělování výsledků výroby
- chování lidí ve vztahu mezi cíli a vzácnými zdroji, které mají alternativní využití
- rozšířen o zkoumání podmínek zapojení těchto vzácných zdrojů do výroby

Mikroekonomie se zabývá chováním individuálních ekonomických subjektů za různých okolností nebo situací na dílčím trhu. Předmětem zájmu mikroekonomie je dílčí (parciální) segment ekonomiky (spotřebitel, podnik, trh) ať jsou zkoumány samostatně (teorie dílčí rovnováhy) nebo ve vazbě na jiné spotřebitele, podniky a trhy (teorie všeobecné rovnováhy).

Regulace mezinárodního bankovnictví

145. Regulace mezinárodního bankovnictví

Značně neregulovaná povaha globálních bankovních aktivit ponechává světový finanční systém zranitelným v případě masivních úpadků bank. Banka zbankrotuje, když není schopna dostát svým závazkům. Finanční zdraví banky závisí na důvěře vkladatelů v hodnotu jejích aktiv. Pokud se vkladatelé domnívají, že hodnota aktiv poklesla, mají sklon vyzvednout svůj vklad. Pokud však vznikne finanční panika, nemusí se týkat pouze dané banky, ale i ostatních. Všeobecná ztráta důvěry v banky ničí platební systém, na kterém ekonomika funguje.

V USA jsou ochrannými opatřeními:

1. pojištění vkladů
2. povinné minimální rezervy
3. požadavky na kapitál a restrikce aktiv (např. banka nesmí půjčit velký podíl svých aktiv jednomu subjektu)
4. kontrola bank
5. centrální banka jako věřitel poslední instance

Výše uvedené nástroje jsou ale v mezinárodním prostředí méně efektivní, neboť panuje nejistota, kdo je odpovědný za mezinárodní bankovní dohled. Navíc např. národní systémy pojištění vkladů se nevztahují na mezibankovní depozita.

Fungování mezinárodního kapitálového trhu

146. Fungování mezinárodního kapitálového trhu

Mezinárodní kapitálový trh přispěl k mezinárodní diverzifikace portfolia. Rozsah této diverzifikace se prudce zvýšil:

r.1970 byl podíl zahraničních aktiv v držení Američanů 6,2% amerického kapitálu → r.1999: 30%.

Rozsah diverzifikace byl přesto menší než teorie předpokládala. Také rozsah mezičasového obchodování (měřený rovnováhami BÚ) byl malý. Mezinárodní úrokové míry na stejná depozita emitovaná v hlavních finančních centrech jsou poměrně blízké.

147. Offshore banking

= obchodní činnost, kterou zahraniční pobočky bank provádějí mimo své domovské země. Tyto činnosti mohou provádět pomocí 3 typů institucí:

1. zahraniční zastoupení: sjednává půjčky a převody hotovosti, ale neakceptují vklady

2. dceřinná banka: je vlastněna mateřskou bankou. Podléhá stejným předpisům jako jiné místní banky, nepodléhá předpisům domácí země mateřské banky

3. pobočka = úřad domácí banky v jiné zemi. Podléhá předpisům jak místní, tak domácí země

„Je Evropa optimální měnovou oblastí?“:

4. Rozpočtový federalismus:
= přesun ekonomických zdrojů ze zdravých ekonomik do ekonomik trpících ekonomickým poklesem. Napomáhá kompenzovat ztrátu ekonomické stability způsobenou zavedením fixního kurzu.

Závěr: evropské trhy nejsou ještě dostatečně sjednoceny. Obchod členských zemí s ostatními partnery je stále nižší než 25% HNP jednotlivých zemí. Mobilita pracovní síly je nízká, naproti tomu mobilita kapitálu je vysoká – to může zvýšit náklady přizpůsobení na šoky na trhu produkce, když jsou kurzy neměnné. Jde o případ „teorie 2.nejlepšího“, která říká, že liberalizace jednoho trhu (trh K) může vést ke snížení efektivity evropské ekonomiky, pokud jiný trh (trh L) funguje nedostatečně.

Mezinárodní kapitálový trh

144. Mezinárodní kapitálový trh

Mezinárodní kapitálový trh není jeden trh, ale skupina úzce propojených trhů, na kterých jsou realizovány mezinárodní obchody s aktivy. Důležitou částí mezinárodních kapitálových trhů jsou trhy měn. Hlavní aktéři mezinárodního kapitálového trhu jsou stejní jako na mezinárodních trzích měn: komerční banky, velké firmy, nebankovní finanční instituce, centrální banky a jiné vládní agentury.

Obchoduje se s různými druhy aktiv: dluhopisy a depozita v různých měnách, akcie, opce. Nákupy zahraničních nemovitostí a přímé koupě továren v jiné zemi představují způsoby diverzifikace portfolia v zahraničí.

Obchod s aktivy:

1. úvěrové instrumenty = výslovně uvádějí, že emitent musí za jakýchkoli okolností zpětně zaplatit pevnou částku (jistinu+úroky): dluhopisy, bankovní depozita…

2. kapitálové instrumenty = nárok na podíl na zisku společnosti (ne fixní platba): akcie

Důležitou roli při diverzifikaci portfolia hraje vztah investorů k riziku.

„Je Evropa optimální měnovou oblastí?“

143. „Je Evropa optimální měnovou oblastí?“:

1. Rozsah vnitroevropského obchodu:
Většina členů EU exportuje 10-20% svého produktu ostatním členům EU (obchod EU-USA jen cca 2% HNP USA a ještě menší podíl HNP EU). Stále ale přetrvávají odchylky od zákona jediné ceny (např. u aut).

2. Mobilita pracovní síly:
Hlavní překážkou mobility pracovní síly v EU není existence hraničních kontrol ale rozdílnost jazyků a kultury. Avšak i uvnitř jednotlivých zemí je mobilita nízká (kvůli vládním regulacím).

3. Podobnost ekonomické struktury:
Země eurozóny nejsou úplně rozdílné ve výrobní struktuře, přesto existuje řada rozdílů: země severní Evropy jsou lépe vybaveny kapitálem a kvalifikovanou pracovní silou než jižní Evropa, kde je výroba náročná na nekvalifikovanou pracovní sílu). První roky existence eura měly země celkem odlišná tempa růstu: MP Evropské centrální banky pak mohla být těžko vhodná pro všechny.

Evropský systém centrálních bank (ESCB)

141. Evropský systém centrálních bank (ESCB)

ESCB provádí MP pro celou eurozónu. ESCB se skládá z:
 Evropské centrální banky (Frankfurt)
 12 národních centrálních bank

Rozhodnutí ESCB provádí řídící orgán Evropské centrální banky, který se skládá ze 6 členů výkonného výboru Evropské centrální banky. Maastrichtská smlouva dala ESCB prvořadý mandát pro sledování cenové stability. Mandát zahrnuje mnoho opatření chránící MP před politickým tlakem (na rozdíl od FEDu funguje ESCB mimo dosah národních vlád) a dává tak vysoký stupeň zákonné nezávislosti. Přesto je ESCB závislá na politicích ve 2 ohledech:

1. členové ESCB jsou jmenováni politicky
2. Maastrichtská smlouva nechala politiku měnového kurzu pro eurozónu výhradně v rukou politických autorit

Teorie optimálních měnových oblastí

142. Teorie optimálních měnových oblastí

Změnou měnového kurzu může země zmírnit ničivý dopad různých ekonomických šoků. Na druhou stranu může mít flexibilita měnového kurzu škodlivý dopad - např. relativní ceny se stanou ještě méně předvídatelnými nebo dojde k narušení vládní snahy udržet inflaci.

+ PŘÍNOS MEZINÁRODNÍ EFEKTIVNOSTI: vysoký stupeň ekonomické integrace mezi zeměmi a fixní měnové kurzy zvyšují mezinárodní efektivnost, kterou země dosahují, když fixují svoji měnu vůči ostatním měnám oblasti. Těsná ekonomická integrace vede k mezinárodní cenové konvergenci, a proto je snazší udržet nízkou domácí inflaci (pokud je oblast nízkoinflační).

- ZTRÁTA EKONOMICÉ STABILITY: nemožnost použití MP ke stabilizaci výstupu a zaměstnanosti.

Optimální měnová oblast = skupina zemí s těsně propojeným obchodem se zbožím, službami a VF. Oblast fixního kurzu bude přinášet ekonomický prospěch všem členům, pokud je stupeň obchodu se zbožím a VF vysoký. Z toho důvodu neexistuje mezi USA, JAP a EU fixní kurz, ale floating (jejich vzájemný obchod a mobilita pracovní síly je nízká v porovnání s regionálním HNP).

Teorie optimální měnové oblasti napomáhá při zkoumání, zda skupina zemí získá nebo ztratí tím, že vzájemně fixuje měnové kurzy.

EMU – historický vývoj

1979: 8 zemí vzájemně fixovalo svoje měnové kurzy (FR, NĚM, I, BEL, DÁN, IR, LUC, NIZ) v rámci EMS. Postupně přistupovaly další: ŠP (1989), VB (1990), POR (1992). Roku 1992 ale EMS VB a I opustily, protože proběhla krize evropských měn a ostatní země musely rozšířit fluktuační pásmo (+-2,25% → +-15%). Pravidelně docházelo k měnovým slaďováním (11 slaďování mezi lety 1979-1987).

1989: komise v čele s Delorsem doporučila 3-stupňový přechod vedoucí ke vzniku EMU:
1. vstup zemí do ERM
2. zúžení fluktuačního pásma + některá makroekonomická rozhodování pod kontrolu EU
3. nahrazení národních měn měnou jednotnou + MP pod systém Evropských centrálních bank

1993: na základě Jednotného evropského aktu (1985) a Bílé knihy o dokončení vnitřního trhu (1985) začal fungovat jednotný trh.

1999: zavedeno euro v 11 zemích (ŘEC vstoupilo do EMU od 2001)

Maastrichtská konvergenční kritéria a Pakt stability a růstu

140. Maastrichtská konvergenční kritéria a Pakt stability a růstu

Před vstupem do EMU musí země splnit makroekonomická konvergenční kritéria podle Maastrichtské smlouvy(1991):

1. míra inflace nesmí být poslední rok před vstupem do EMU větší o víc než 1,5% než je průměr 3 zemí s nejnižší inflací
2. země musí udržovat stabilní kurz v rámci ERM, aniž by devalvovala
3. deficit veřejného sektoru nesmí přesáhnout 3% HDP (kromě výjimečných dočasných událostí)
4. veřejný dluh nesmí přesáhnout 60% HDP

Pakt stability a růstu (1997):
Stanovuje střednědobé rozpočtové cíle v pozici rovnováhy či přebytku rozpočtu. Pokud země neodstraňují nadměrný deficit a dluh, je jim udělena finanční pokuta.

Vývoj po roce 1973

5. destabilizující spekulace: volatilita kurzů byla větší než zastánci floatingu předpokládali. Z dlouhodobého hlediska však měnové kurzy zhruba odrážely základní změny FP a MP a nebyly důsledkem destabilizujících spekulací. Nepotvrdila se teorie „začarovaného kruhu“ inflace a depreciace.

6. mezinárodní obchod a investice: pokud jde o mezinárodní investice, negativní předpověď se nepotvrdila: po r.1973 došlo k prudkému nárůstu mezinárodních finančních operací. V mezinárodním obchodě vzrostlo využívání forwardů. Pro většinu zemí platil po WW2 trend růstu, který pokračoval i po zavedení floatingu. Navíc došlo k expanzi nadnárodních firem a střídání období liberalizace X protekcionismus, a proto je hodnocení dopadu floatingu obtížné.

7. koordinace politik: floating sám o sobě nepodporoval mezinárodní koordinaci politik. Začátkem 80.let ale země při dezinflaci spolupracovaly. Politiky „ožebračování souseda“ nezávisí na režimech měnových kurzů.

EMU – historický vývoj

139. EMU – historický vývoj

1969: vznikla komise v čele s Wernerem (= premiér a ministr financí Lucemburska), která měla navrhnout konkrétní kroky, které by vedly k:
 eliminaci pohybů kurzů evropských měn
 centralizaci evropské MP
 odstranění obchodních bariér mezi evropskými zeměmi

1971: Wernerova zpráva= 3-fázový program vedoucí k fixování evropských kurzů a integraci národních centrálních bank do Evropského systému centrálních bank. Jako 2 hlavní důvody pro zavedení eura byly uvedeny:

 růst významu Evropy ve světovém měnovém systému (klesla důvěra v USA)
 zavádění jednotného trhu

Wernerův plán předběhl dobu. Protože probíhala dolarová krize, země se nechtěly vzdát schopnosti využít MP k dosahování domácích cílů.

Vývoj po roce 1973

138. Vývoj po roce 1973

Praktické prověření argumentů pro a proti floatingu:

1. autonomie MP: floating umožnil mnohem větší mezinárodní odchylky míry inflace. Ty vedly k divergenci měr depreciace. Potvrdila se ale kritika, že floating neochrání země dokonale před šoky zahraniční politiky. Navíc nemůže být centrální banka lhostejná k hodnotě domácí měny. Systém je spíš „nečistý“ floating, neboť centrální banky intervenovaly a držely dál zahraniční rezervy, aby mohly zabraňovat prudkým výkyvům konkurenceschopnosti, případně působit proti poruchám na trhu produkce. (mezi lety 1972-1999: mezinárodní rezervy průmyslových zemí vzrostly z 113 mld. na 755 mld.$)

2. symetrie: centrální banky dál drží $ jako hlavní rezervy

3. měnový kurz jako stabilizátor: při absenci kapitálových kontrol se periodicky objevují spekulativní útoky. Řada zemí kapitálové kontroly povolila.

4. disciplína: míry inflace akcelerovaly po r.1973, ale dezinflace prokázala, že mohou centrální banky pokušení inflace při floatingu vzdorovat.

Argumenty proti floatingu

3. poškození mezinárodního obchodu a mezinárodních investic:

Díky floatingu jsou relativní ceny ještě nepředvídatelnější. Navíc tato nejistota ohledně cen zvyšuje náklady na zapojení se do mezinárodního obchodu. Řešením by mohly být forwardové operace, ale ty podle odpůrců floatingu nepokryjí celé kurzové riziko.

4. nekoordinované ekonomické politiky:

Obava z prosazování sobeckých makroekonomických politik (např. ožebrač svého souseda).

5. iluze větší autonomie:

Floating nedává podle odpůrců větší autonomii. Změny kurzů mohou mít tak nepříznivý makroekonomický účinek, že bude centrální banka intervenovat, i když k tomu není formálně zavázána. Floating sice umožňuje centrální bance větší kontrolu nad nominální nabídkou peněz, ale ne nutně nad reálnou nabídkou peněz, která ovlivňuje reálné ekonomické proměnné (včetně zaměstnanosti). Depreciace vedoucí k zdražení importů může vyvolat požadavky domácích zaměstnanců na růst mezd, a tím tlačit na inflaci.

Vzájemná závislost zemí při floatingu

137. Vzájemná závislost zemí při floatingu

Předpoklady:
 2 velké země
 trvalé změny FP a MP

Jaký je vliv domácí makroekonomické politiky na zahraniční zemi?

1. trvalá monetární expanze v domácí zemi:

↑YD, depreciace domácí měny, ? YF

Stejně jako u malé země dojde k depreciaci domácí měny a růstu produktu. Protože je ale země velká, ovlivňuje i druhou zemi: zahraniční měna apreciuje, čímž se zahraniční zboží stane relativně dražším a dojde k poklesu zahraničního produktu. Vzestup domácího produktu má opačný následek: dojde ke zvýšení domácího důchodu, což vyvolá zvýšenou poptávku po zahraniční produkci. Konečný efekt závisí na tom, který efekt převáží.

2. trvalá fiskální expanze v domácí zemi:

↑YD, apreciace domácí měny, ↑YF

Následná apreciace domácí měny vede k růstu zahraničního produktu, protože se stane zahraniční zboží relativně levnější. Zvýšení zahraničního důchodu má za následek vzestup zahraniční poptávky po domácím zboží, což způsobí nárůst domácího produktu.

Argumenty proti floatingu

136. Argumenty proti floatingu

5 hlavních argumentů odpůrců floatingu:

1. disciplína:

Floating vede podle odpůrců spíš k libovůli než svobodě. Centrální banky zbavené povinnosti udržovat kurz mohou kvůli obavě o snižování zahraničních rezerv přistoupit k nadměrně expanzivní MP a padnout tak do inflační pasti.

2. destabilizující spekulace a poruchy na trhu peněz:

Destabilizující spekulace = prodej měny při očekávání depreciace bez ohledu na dlouhodobou perspektivu. Spekulace na změnu kurzu mohou vést k nestabilitě trhů měn a zpětně ovlivnit i vnitřní a vnější rovnováhu zemí. Prodej oslabené měny může podpořit očekávání budoucí inflace a spustit tak inflační spirálu, která povede k další depreciaci.

Floating navíc činí ekonomiku zranitelnější vlivem šoků vycházejících z domácího trhu peněz.

Vzestup a pád B-W: příklad str.557

134. Vzestup a pád B-W: příklad str.557

1958: zavedena konvertibilita evropských měn, USA trpělo deficitem BÚ. Zahraniční centrální banky konvertovaly cca 3 mld.dolarů ročně za zlato.

1965: vojenské nákupy na válku ve Vietnamu a zavedení programu „Velká společnost“ (veřejné vzdělávání, rozvoj měst) – tento nárůst výdajů nebyl financován ze zvýšení daní

1968: soukromí investoři v Londýně začali nakupovat zlato, neboť očekávali, že jeho cena vůči dolaru poroste. To vedlo k zavření trhu zlata a vytvoření dvojího trhu zlata = soukromého a oficiálního. Na soukromém trhu mohla cena zlata fluktuovat. Toto rozdělení trhu zlata bylo pro B-W zlomovým bodem, neboť prvotní cíl B-W bylo zabránit inflaci vázáním ceny zlata

1970: v USA inflace
1971: Nixon ukončil automatický prodej zlata zahraničním centrálním bankám za dolary a zároveň uvalil 10% clo na všechny importy do USA, dokud ostatní země nerevalvují vůči dolaru

1973: devalvace dolaru

Floating – příčiny zavedení

135. Floating – příčiny zavedení

Koncem 60.let vypukla mezinárodní měnová krize, což vedlo k prosazování flexibility měnových kurzů.

Floating = režim měnového kurzu, ve kterém centrální banka nemusí intervenovat za udržení kurzu

3 hlavní argumenty:

1. autonomie MP:

Když nemusí centrální banka intervenovat za udržení kurzu, může MP využít k zajištění vnitřní a vnější rovnováhy. Floating také chrání země před importem zahraniční inflace prostřednictvím mechanismu PPP.

2. symetrie:

Za Bretton-Woodského systému existovala asymetrie, kdy měl dolar vůdčí postavení. Asymetrie se projevovala v:
 centrální banky fixovaly své měny k $ a držely $ jako rezervní měnu
 země mohly devalvovat, ale $ devalvovat nemohl

3. měnový kurz jako automatický stabilizátor:

Pružné kurzy umožňují rychlé přizpůsobení ekonomiky změnám jako jsou zahraniční inflace, ↓ zahraniční poptávky po domácí produkci…: ↓zahraniční poptávky po domácí produkci → ↓AD = posun DD doleva:

 při floatingu: ↓AD → ↓MD → ↓i → měna depreciuje
 při fixním kurzu: centrální banka musí depreciaci zabránit → nakupuje domácí měnu za zahraniční rezervy → ↓MS → ↑i (AA doleva)

Bretton-Woods (B-W) a IMF, WB

Úvěrové facility IMF:
IMF bylo připraveno půjčit zahraniční měny členům, když byl jejich BÚ v deficitu (každý člen měl stanovenou kvótu, kterou přispíval IMF: ¼ kvóty byla ve zlatě, zbytek v národní měně). Půjčky byly vázány na plnění podmínek IMF (=dohled nad politikami jednotlivých zemí).

Přizpůsobitelné parity:
Země mohly změnit kurz k dolaru, pokud jim to IMF povolilo (za podmínky, že jsou v situaci „zásadní nerovnováhy“).

Konvertibilita:
Akceptace národních měn v mezinárodním obchodě zefektivnila světovou ekonomiku. Podle IMF se týkala jen transakcí BÚ.
Konvertibilní měna = měna, která může být kdykoli volně směněna za zahraniční měnu

Spolu s IMF vznikla Světová banka (WB), která zahrnuje 3 hlavní oblasti:
1. IBRD = International Bank for Reconstruction and Development
2. IDA = International Development Agency
3. IFC = International Finance Corporation

Vnější a vnitřní rovnováha za B-W

133. Vnější a vnitřní rovnováha za B-W

Změnilo se pojetí vnější rovnováhy. Konflikty mezi vnitřními a vnějšími cíli ohrožovaly fixní systém. V prvních letech po válce měla řada zemí deficit BÚ, neboť prováděla poválečnou rekonstrukci. Hlavním vnějším problémem byl nedostatek dolarů na nutné nákupy z USA. To vyřešil Marshallův plán.

Marshallův plán = pravděpodobně nejúspěšnější program mezinárodní pomoci. George Marshall (=ministr zahraničí USA) navrhl po WW2 pomoc Evropě na obnovu válkou zničeného hospodářství. Evropané sami vypracovali podrobnosti ohledně alokace pomoci → úspěch programu. Pomoc spravovala OEEC (=Organisation for European Economic Cooperation).

Nerovnováhy BÚ mohly být financovány rezervními transakcemi a vládními výpůjčkami. Až r.1958 byla v Evropě obnovena konvertibilita, což pomohlo měnovému obchodu.

Spekulativní kapitálové toky a krize:
Deficity a přebytky BÚ získávaly na významu díky nové mobilitě soukromého kapitálu.

Např. když země měla velký přebytek BÚ očekávala se revalvace. Taková země pak mohla čelit problému nekontrolovatelného zvyšování nabídky peněz, které by vedlo k zvýšení cenové hladiny a narušení vnitřní rovnováhy. Krize PB se staly četnějšími v 60. a zač. 70.let → rozpad B-W.

Meziválečná léta, Bretton-Woods (B-W) a IMF, WB

Mezinárodní ekonomická desintegrace:
Jak pokračovala deprese vzdala se řada zemí svých závazků ze zlatého standardu a přešly na floating. Hlavní ekonomická újma byla způsobena obchodními restrikcemi: 1930 Smoot-Hawley celní sazebník (USA) a jiné politiky „ožebrač svého souseda“.

Mnoho zemí tváří v tvář velké depresi vyřešilo volbu mezi vnější a vnitřní rovnováhou tím, že omezily obchodní vazby na zbytek světa.

132. Bretton-Woods (B-W) a IMF, WB

V červenci 1944 podepsaly zástupci 44 zemí v Bretton Woods smlouvu o IMF. Po zkušenostech z meziválečného období chtěli vytvořit mezinárodní měnový systém, který by podporoval plnou zaměstnanost a cenovou stabilitu a zároveň zajistil, aby jednotlivé země dospěly k vnější rovnováze aniž by zneužívaly restrikcí mezinárodního obchodu.

Byly zavedeny fixní kurzy k dolaru a neměnná cena zlata = 35 dolarů za unci.

Humův mechanismus

130. Humův mechanismus

= automatický mechanismus přispívající k současnému dosahování rovnováhy PB ve zlatém standardu

Předpokládejme, že má země přebytek KÚ větší než je jeho nerezervní deficit FÚ. Importy nejsou výhradně financovány domácími úvěry, musí proto dojít k přílivu zlata do země. To sníží nabídku peněz v zahraničí a zvýší domácí nabídku peněz, což vyvolá pokles zahraničních a růst domácích cen. To znamená, že při daném fixním kurzu dojde k reálné apreciaci domácí měny. Tato apreciace sníží zahraniční poptávku po domácím zboží, sníží přebytek BÚ domácí země.

Centrální banka, která nepřetržitě snižuje rezervy zlata, čelí riziku, že nebude schopna dostát svým závazkům vyplatit bankovky.

Po WW1 byla zavedena „pravidla hry“ a prodej domácích aktiv kvůli deficitům. To urychlilo pohyb zemí směrem ke vnější rovnováze. Později země pravidla obrátila = sterilizované toky zlata: prodej domácích aktiv, když zahraniční rezervy rostou a nákup domácích aktiv, když klesají.

Meziválečná léta

131. Meziválečná léta

Vlády upevnily zlatý standard a financovaly část svých masivních vojenských výdajů tištěním peněz.

Německá hyperinflace:
Během ní vzrostl německý cenový index 481,5mld-krát. Po WW1 uvalila Versailleská smlouva na NĚM obrovské reparace. Německá vláda to řešila tištěním peněz. Inflace akcelerovala roku 1923, kdy vláda použila vytištěné peníze na zaplacení dělníků z Porúří. Hyperinflace skončila koncem r. 1923, kdy došlo k měnové reformě a navíc NĚM dosáhlo úlevy z placení reparací a snažilo se udržovat vyrovnané vládní rozpočty.

Dočasný návrat ke zlatému standardu:
1922: konference v Janově: program návratu zlatého standardu. VB prodělala ve 20.letech stagnaci, čímž ztratila pozici hlavního světového finančního centra (řada zemí držela libry jako rezervy, ale britské zlaté rezervy byly omezené).

Výhody a nevýhody zlatého standardu

128. Výhody a nevýhody zlatého standardu

+:
+ centrální banky byly povinny fixovat cenu peněz ke zlatu, proto si nemohly dovolit zvyšovat nabídku peněz rychleji než rostla poptávka po penězích, jinak by vzrostla cena statků a služeb (včetně zlata). Reálná hodnota národních peněz byla stabilnější a předvídatelnější

-:
- nežádoucí omezení využití MP v boji proti nezaměstnanosti. Při světové recesi by všechny země mohly chtít zvýšit nabídku peněz, i když by to vedlo ke zvýšení ceny zlata
- vázání hodnoty měny na zlato zajistí stabilní cenovou hladinu pouze, když je relativní cena zlata a ostatních statků a služeb konstantní
- centrální banky nemohou zvýšit držení svých zahraničních rezerv, když jejich ekonomiky rostou, pokud nejsou nacházena neustále nová naleziště zlata
- země s velkou produkcí zlata (JAR, RUS) mají významnou schopnost ovlivňovat makroekonomické podmínky ve světě díky tržnímu prodeji zlata

Mezinárodní makroekonomická politika za zlatého standardu

129. Mezinárodní makroekonomická politika za zlatého standardu

Mezinárodní makroekonomická politika za zlatého standardu se lišila od té, která byla v 2.pol.20.století.

Původ zlatého standardu: r.1819 Resumption Act vydaný britským parlamentem: znovu obnovení praxe Bank of England směňovat bankovky za zlato za fixní kurz a zároveň zrušení restrikcí na export zlata z VB.
V 19.století se přidaly další země: NĚM, JAP, USA. Londýn se stal centrem mezinárodního měnového systému založeného na zlatém standardu.

Vnější rovnováha:
Hlavní úkol centrální banky bylo udržet oficiální paritu měny na zlato. Aby tuto cenu země udržela, držela odpovídající rezervy. Vnější rovnováha byla chápána jako situace, kdy centrální banka zlato ani nezískávala, ani nepřeváděla do zahraničí příliš rychle.

Rezervní měny ve světovém měnovém sytému

126. Rezervní měny ve světovém měnovém sytému

Ve skutečnosti je možné, aby země fixovaly kurz své měny vůči jiné a zároveň si ponechaly floating vůči ostatním (např. ERM, kde vzájemné měnové kurzy byly fixovány, ale vůči dolaru mohly fluktuovat).

Existují 2 systémy fixního kurzu:

1. systém rezervní měny:

Všechny národní centrální banky fixují svůj kurz k této rezervní měně ( po WW2 do r.1973 to byl dolar). Ačkoli všechny centrální banky vázaly kurz své měny jen na dolar, tržní síly držely automaticky všechny ostatní kurzy (nazývané „křížové kurzy“) konstantní na úrovni vyjádřené dolarovým kurzem.

V tomto systému rezervní měny má země, jejíž měna je držena jako rezervní, výhradní pozici, neboť nesmí nikdy intervenovat.

↑ nabídky peněz v zemi rezervní měny → ↓ úrokové sazby v té zemi → ↑ poptávky po zahraničních měnách. Aby nedošlo k apreciaci ostatních měn vůči rezervní, musí ostatní centrální banky kupovat rezervy za svoji měnu → ↓ jejich úrokových měr na úroveň rezervní země.

2. zlatý standard:

= centrální banky vázaly kurz své měny na zlato a držely zlato jako oficiální rezervy (od 1870 do 1914)

Zlatý standard – principy

127. Zlatý standard – principy

Principy systému zlatého standardu:

 není zde asymetrie jako v systému rezervní měny: každá země fixuje cenu své měny na zlato tím, že je kdykoli připravena obchodovat s domácí měnou za zlato, když je potřeba udržet kurz.
 každá země musí povolit volný export a import zlata přes hranice
 žádná země nemá privilegovanou pozici, že by byla zbavena závazku intervenovat

↑ nabídky peněz v domácí zemi → ↓ úrokové sazby v té zemi → ↑ poptávky po aktivech v zahraničních měnách. Držitelé neatraktivních domácích aktiv je prodají své centrální bance,. Za to získají zlato, za které nakoupí zahraniční měnu a za ni zahraniční aktiva s vyšší úrokovou sazbou:

centrální banka domácí země ztratí zahraniční rezervy = ↓MS → ↑i
zahraniční země rezervy získají = ↑MS → ↓i,

tím se úrokové sazby vyrovnají.

Vnitřní rovnováha:
Fixování cen na zlato znamenalo omezení monetárního růstu ve světové ekonomice, a tak byla zajištěna stabilita světové cenové hladiny. Domácí cenové hladiny se hýbaly v krátkém období nepředvídatelně, když se střídala období inflace-deflace.

Krize platební bilance

124. Krize platební bilance

Krize platební bilance = prudké změny zahraničních rezerv vyvolané změnou očekávání ohledně budoucího měnového kurzu
Očekávání budoucí devalvace způsobí krizi platební bilance vyznačující se prudkým poklesem rezerv a nárůstem domácí úrokové sazby nad úroveň světové úrokové sazby. Úbytek rezerv doprovázený devalvační panikou je nazýván „kapitálový únik“, protože odpovídající pasivní operace na účtech platební bilance je odliv soukromého kapitálu. Domácí subjekty unikají z domácí měny jejím prodejem centrální bance. Potom investují výtěžek v zahraničí.

Příčiny měnových krizí:

1. vláda provádí politiky neslučitelné s dlouhodobým udržením fixního měnového kurzu
2. seberealizující se měnové krize – objevují se, když je ekonomika náchylná na spekulace

Nedokonalá substituovatelnost aktiv

125. Nedokonalá substituovatelnost aktiv

Za systému řízeného floatingu si může centrální banka udržet částečně kontrolu nad domácí nabídkou peněz, ale za cenu větší nestability kurzu. Ve skutečnosti jsou intervence centrálních bank sterilizované, a proto nedojde ke zvýšení domácí nabídky peněz.

Nedokonalá substituovatelnost aktiv = očekávané výnosy se v rovnováze liší z důvodu různého rizika aktiv. Při nedokonalé substituovatelnosti aktiv mohou operace centrální banky, které mění rizikovost domácích aktiv, měnit měnový kurz, aniž by se měnila domácí nabídka peněz:

i = i* + ( Ee – E)/ E + p, kde p… prémie za riziko

Při nedokonalé substituovatelnosti aktiv způsobují i sterilizované nákupy zahraničních rezerv depreciaci měny.

Signalizační efekt intervence na zahraničních měnových trzích
= faktor komplikující studium efektů sterilizace: když subjekty trpí nejistotou ohledně budoucího směru makroekonomických politik, může sterilizovaná intervence centrální banky za účelem záměrné změny kurzu vést ke změně budoucího očekávání, což způsobí okamžitou změnu kurzu.

Fixní měnový kurz

122. Fixní měnový kurz

Aby byl měnový kurz neměnný, musí být centrální banka vždy ochotná obchodovat s měnou za fixní měnový kurz se soukromými aktéry zahraničního měnového trhu. Centrální banka může udržet měnový kurz fixní, pouze když její finanční transakce zajistí, že trh aktiv zůstane v rovnováze:

1. trh měn je v rovnováze, když platí podmínka parity úrokových měr:

i = i* + ( Ee – E)/ E,
protože při fixním kurzu je očekávaná změna kurzu rovna nule, má podmínka parity úrokových měr tuto formu: i = i*,
tj. domácí a zahraniční úroková sazba se musí rovnat.

2. trh peněz je v rovnováze: MS/P =L(i*,Y),
při daném P a Y musí být MS na úrovni odpovídající zahraniční úrokové sazbě.

Ve skutečnosti centrální banka přizpůsobuje svoje zahraniční rezervy, aby zajistila rovnováhu trhu aktiv.

Změny měnového kurzu v systému fixního kurzu:

 devalvace = znehodnocení
 revalvace =zhodnocení

Stabilizační politiky v systému fixního kurzu

123. Stabilizační politiky v systému fixního kurzu

Fixováním měnového kurzu ztrácí centrální banka možnost ovlivňovat pomocí MP nabídku peněz a produkt za účelem stabilizace.

MP:
↑domácích aktiv centrální banky → posun AA nahoru. Aby nedošlo k depreciaci kurzu, musí centrální banka prodávat zahraniční rezervy za domácí měnu, což vede k poklesu množství peněz v oběhu a křivka AA se vrací zpět dolů.

FP:
Fiskální expanze → posun DD doprava: to znamená, že se zvýší domácí produkt, což povede k růstu poptávky po penězích. Aby nedošlo ke zvýšení úrokové sazby a apreciaci měny, musí centrální banka kupovat zahraniční rezervy za domácí měnu. To vede ke zvýšení nabídky peněz → posun AA nahoru.

V novém bodě rovnováhy je produkt větší, měnový kurz nezměněný a oficiální zahraniční rezervy jsou vyšší. Fiskální expanze je za fixního měnového kurzu účinnější než za floatingu, neboť za floatingu je doprovázena apreciací domácí měny, což zdraží exporty a tím potlačí pozitivní efekt fiskální expanze na růst AD.

Intervence centrální banky na trhu měn

121. Intervence centrální banky na trhu měn

Každý nákup aktiv centrální bankou vede automaticky ke zvýšení domácí nabídky peněz.

ROZVAHA CENTRÁLNÍ BANKY:


Centrální banka prodá zahraniční dluhopisy v hodnotě 100 za domácí měnu:
Zahraniční aktiva: 1000→900, měna v oběhu: 2000→1900

Sterilizace:

Sterilizovaná intervence = centrální banka neutralizuje dopad svých operací na zahraničních měnových trzích na domácí nabídku peněz tak, že provede stejně velkou zahraniční a domácí transakci (působící protisměrně):

Centrální banka prodá zahraniční dluhopisy v hodnotě 100 za domácí měnu:
Zahraniční aktiva: 1000→900, měna v oběhu: 2000→1900
Aby tuto transakci sterilizovala, může nakoupit domácí aktiva za 100:
Domácí aktiva: 1500→1600, měna v oběhu: 1900→2000

Pokud centrální banka nesterilizuje a domácí země má přebytek PB, pak zvýšení zahraničních aktiv centrální banky vede k nárůstu domácí nabídky peněz. Vazba mezi platební bilancí a domácí nabídkou peněz závisí na tom, jek velkou část financování platební mezery je provedena oficiální domácí intervencí a jaká zahraniční.

Vliv makroekonomických politik na běžný účet (BÚ)

119. Vliv makroekonomických politik na běžný účet (BÚ)

Velká nerovnováha BÚ (ať deficit nebo přebytek) může mít dlouhodobý vliv na národní bohatství. Velké vnější nerovnováhy mohou také vést k politickému tlaku na obchodní restrikce.

Křivka XX představuje všechny kombinace produkce a měnového kurzu, při kterých je BÚ v rovnováze. Křivka XX je plošší než DD, protože ↑ produktu vede k pomalejšímu ↑ poptávky po domácí produkci než je růst produktu (část příjmů je uspořena, další část jde na výdaje na importy).


Monetární expanze (posun AA) vyvolává v krátkém období zlepšení BÚ.
Fiskální expanze (posun DD) vyvolává zhoršení BÚ.

J-křivka:
Ke zhoršení BÚ bezprostředně po depreciaci kurzu dojde, neboť je většina objednávek týkajících se exportů a importů stanovena na několik měsíců dopředu. Depreciace tak zvyšuje hodnotu objednaných importů, a proto dojde ke zhoršení BÚ.

Vliv dočasných změn fiskální a monetární politiky

MP:
↑Ms → ↓i → depreciace domácí měny, růst produkce a zaměstnanosti (posun AA nahoru, křivku DD neovlivňuje). Protože jde o dočasné zvýšení množství peněz, neovlivní tato monetární expanze očekávaný budoucí měnový kurz. Aby byla zachována platnost parity úrokové sazby, musí po snížení úrokové sazby dojít k okamžité depreciaci, aby se vytvořilo očekávání budoucí apreciace domácí měny, která bude větší, než jaká se předpokládala před poklesem úrokové sazby. Depreciace zlevní domácí produkci, což vede k růstu AD a produkce.

FP:
Dočasná fiskální expanze posouvá křivku DD doprava (neovlivňuje AA):
↑G → ↑AD → ↑Y → ↑MD → ↑i. Protože se očekávaný budoucí měnový kurz ani zahraniční úroková míra nezměnily, musí domácí měna apreciovat, aby investoři očekávali depreciaci stejného rozsahu jako je rozdíl úrokových sazeb doma a v zahraničí.

Vliv stálých změn fiskální a monetární politiky

118. Vliv stálých změn fiskální a monetární politiky

Trvalé změny MP a FP ovlivňují i dlouhodobý měnový kurz. To zpětně ovlivňuje očekávání týkající se budoucího měnového kurzu.

Předpoklady:
 ekonomika je ve výchozí bodě v dlouhodobé rovnováze (plná zaměstnanost, neočekává se změna měnového kurzu)
 i=i*

MP:
trvalý ↑ MS → posun AA nahoru (větší než u dočasné změny) a zároveň proporcionální zvýšení měnového kurzu. Výstup ekonomiky je nad úrovní potenciálního produktu → tlak na zvýšení mezd → ↑P. To zdraží domácí produkci oproti zahraniční → ↑importů a zároveň ↓exportů → posun DD doleva. Kromě toho vede ↑P k ↓M/P → posun AA doleva. V novém bodě dlouhodobé rovnováhy je cenová hladina vyšší proporcionálně nárůstu množství peněz.

E2→E3 … apreciace
E1→E2 … depreciace
=přestřelení měnového kurzu

FP:
Trvalý ↑G →posun DD doprava a zároveň dojde k dlouhodobé apreciaci měny = posun AA doleva. Apreciace vytěsní AD po domácí produkci tím, že se domácí zboží stane relativně dražší oproti zahraničnímu. Pokud vychází země z bodu dlouhodobé rovnováhy, nemá trvalá fiskální expanze vliv na produkt. Způsobuje pouze okamžitou změnu měnového kurzu, která přesně vyrovnává účinek FP na AD.

Rovnováha otevřené ekonomiky, Vliv dočasných změn fiskální a monetární politiky

116. Rovnováha otevřené ekonomiky v kr.obd.

Bod krátkodobé rovnováhy se nachází v průsečíku křivek DD a AA. Tento bod představuje jedinou kombinaci produkce a měnového kurzu, při které je zároveň rovnováha na trhu produkce a rovnováha na trhu aktiv.

Pokud by se ekonomika nacházela v bodě, který by ležel na křivce AA (trh aktiv by byl v rovnováze), ale nad křivkou DD (převis AD), pak by firmy zvyšovali svůj výstup, což by vedlo k vyrovnání AS a AD. Růst výstupu vyvolá zvýšení poptávky po penězích, to povede k růstu úrokové míry a následně apreciaci (aby byla zachována parita úrokových měr).

117. Vliv dočasných změn fiskální a monetární politiky

Předpoklady:
 dočasné změny MP a FP
 očekávaný budoucí měnový kurz je roven dlouhodobému měnovému kurzu
 plná zaměstnanost
 fixní ceny
 změna domácích politik neovlivní i* ani P*

Rovnováhy trhu produkce – křivka DD

114. Rovnováhy trhu produkce – křivka DD

Křivka DD představuje všechny kombinace produkce a měnového kurzu, při kterých je trh produkce v rovnováze (AS=AD). Odvození DD: předpokládáme fixní ceny v krátkém období v domácí (P) i zahraniční zemi (P*).

Posuny křivky DD:

1. změna G: ↑G → ↑Y = posun DD doprava
2. změna T: mění se disponibilní důchod a tím i spotřeba: ↑T → ↓C = posun DD doleva
3. změna I: ↑I → ↑Y = posun DD doprava
4. změna P: ↑P=zdražení domácí produkce → ↓AD = posun DD doleva
5. změna P*: ↑P*=zdražení zahraniční produkce → ↑AD = posun DD doprava
6. změna spotřební funkce: ↑C, pokud není zaměřen na importy → ↑AD = posun DD doprava
7. přesuny poptávky mezi domácím a zahraničním zbožím: rozhodování spotřebitelů o výdajích podle původu zboží (↑D po domácí produkci = posun DD doprava)

Všechny faktory, které zvyšují AD, posouvají křivku DD doprava a naopak.

Odvození rovnováhy trhu aktiv – křivka AA

115. Odvození rovnováhy trhu aktiv – křivka AA

Křivka AA představuje všechny kombinace produkce a měnového kurzu, při kterých je trh aktiv (= domácí trh peněz a měnový trh) v rovnováze.


Měnový trh je v rovnováze, když je splněna podmínka parity úrokové míry. Aby zůstal trh aktiv v rovnováze po růstu domácí produkce, musí dojít k apreciaci domácí měny.

Posuny křivky AA:

1. změna nabídky peněz(Ms): ↑Ms → depreciace = posun AA nahoru
2. změna P: ↑P → ↓M/P → ↑i → apreciace = posun AA dolů
3. změna očekávaného měnového kurzu (Ee): pokud se změní očekávání ohledně měnového kurzu tak, že se předpokládá ↑ Ee → depreciace = posun AA nahoru
4. změna zahraniční úrokové míry (i*): ↑i* → depreciace domácí měny (aby byla stále platila parita úrokových sazeb) = posun AA nahoru
5. změna poptávky po penězích: ↓MD → ↓i → depreciace = posun AA nahoru


Reálná úroková parita, Determinanty AD v otevřené ekonomice

112. Reálná úroková parita

Úrokové sazby se dělí na:

1. nominální: míry návratnosti měřené peněžně
2. reálné: míry návratnosti měřené reálně, tj. produktem země

Reálné míry návratnosti bývají nejisté, proto se hovoří o očekávané úrokové sazbě:
re = R - пe

Reálná úroková parita: rUSe – rEe = (q $/€ e – q$/€)/ q$/€

Očekávaná reálná úroková míra nemusí být v různých zemích stejná ani v dlouhém období, pokud se očekávají změny na trhu produkce.

113. Determinanty AD v otevřené ekonomice

AD = množství domácích statků a služeb, které domácnosti a firmy z celého světa poptávají
= C + I + G + CA

Determinanty AD v otevřené ekonomice

Každá z komponent AD má své determinanty:

 C: C = f(Yd): S rostoucím disponibilním důchodem roste spotřeba
 CA: CA = f(q, Yd): Reálný měnový kurz (q) ovlivňuje běžný účet, protože odráží změnu cen domácích statků a služeb vůči zahraničním. Změna měnového kurzu vyvolává 2 efekty:

1. objemový: změna množství importů, exportů
2. hodnotový: změna hodnoty domácí produkce v poměru k zahraniční

Podle efektu, který převáží, se zlepší nebo zhorší běžný účet (→ Marshall-Lernerova podmínka).

Disponibilní důchod ovlivňuje běžný účet, neboť má vliv na celkové výdaje domácích spotřebitelů. Růst disponibilního důchodu zvyšuje výdaje na všechny statky včetně importů a protože změna domácího disponibilního důchodu neovlivňuje exporty, dojde ke zhoršení běžného účtu.

Model měn.kurzů založený na paritě kupní síly

Předpoklady:
 v dlouhém období platí PPP (E$/€ = PUS/PE) = ceny a mzdy nejsou nepružné
 cenové hladiny jsou vyjádřeny v MS a MD:

PUS = MS US/L(i$,YUS)
- +
PE = MS E/L(i€, YE),

kde MS E … nabídka peněz v EU a L(i€, YE) … poptávka po penězích v EU (značena také jako MD)

Měnový kurz, který je relativní cenou amerických a evropských peněz, je plně determinován v dlouhém období relativními nabídkami a relativními poptávkami peněz.

Dlouhodobé vlivy na měnový kurz:
↑ ↑ →
 MS : ↑MS → ↑P → depreciace (protože E$/€ = PUS/PE)
↑ → ↑
 i: ↑i → ↓MD → ↑P → depreciace (protože PUS = MUS/LUS)

 Y: ↑Y → ↑MD → ↓P → apreciace

Fisherův efekt:
Růst očekávané míry inflace povede k stejně velkému zvýšení úrokových sazeb. To ponechá nezměněnu reálnou míru výnosnosti domácích aktiv. Mezinárodní úrokový diferenciál vychází z diferenciálu měr inflace. Zvýšení domácí úrokové míry má za následek depreciaci měny.

Empirické ověření PPP a zákona jediné ceny

110. Empirické ověření PPP a zákona jediné ceny

Změny národních cenových hladin nevysvětlují dostatečně pohyby měnových kurzů. PPP je ale realističtější přístup k měnovým kurzům než monetaristický přístup. K testování absolutní verze PPP byly porovnávány mezinárodní ceny širokého referenčního koše s ohledem na rozdíly ve kvalitě. Tato srovnávání dospěla k závěru, že ceny identického zbožového koše se mezi zeměmi výrazně liší.

Teorie relativní PPP vykazovala do 70.let dobré výsledky a byla spolehlivým vodítkem pro vztah měnového kurzu a cenových hladin. Důvodem byla skutečnost, že do začátku 70.let fungoval režim fixních měnových kurzů.

Problémy omezující platnost PPP

111. Problémy omezující platnost PPP

Teorie PPP nebyla potvrzena z těchto důvodů:

1. existence přepravních nákladů a obchodních restrikcí:

Čím větší jsou přepravní náklady, tím více se může měnový kurz odchýlit. Obchodní restrikce mají podobný efekt jako přepravní náklady, neboť clo ovlivňuje importní zisk.
Existuje také tzv. zboží neobchodovatelné (= přepravní náklady jsou relativně vysoké v poměru k výrobním nákladům), které sice ovlivňuje domácí cenovou hladinu, ale není bráno v úvahu mezinárodně a způsobuje tak odchylku od relativní verze PPP.

V r.2000 činil objem neobchodovatelného zboží v USA 53% HNP.

2. monopolistické praktiky:

Firmy stanovují ceny podle odlišných poptávkových podmínek na různých trzích. Spolu s obchodními restrikcemi oslabují monopolistické praktiky vazbu mezi národními cenovými hladinami. Produktová diferenciace a segmentace trhů tak vede k silnému porušení zákona jediné ceny a PPP. Změny tržní struktury a poptávky mohou omezit platnost relativní PPP.

3. údaje o inflaci jsou v různých zemích založena na různých zbožových koších:

Různá skladba referenčních košů odráží rozdílné výdaje spotřebitelů v různých zemích.

Odchylky od PPP mohou být v krátkém období větší než v dlouhém, neboť v krátkém období nejsou některé ceny schopny přizpůsobit se změněným tržním podmínkám. Navíc má vliv systém měnového kurzu: při floatingu jsou větší krátkodobé odchylky od PPP.

Parita kupní síly (PPP)

108. Parita kupní síly (PPP)

Teorie PPP vznikla v 19.století (mezi tvůrci byl i D. Ricardo), zpopularizoval ji Švéd G. Cassel. Zdůrazňuje hlavní faktory stojící za změnami měnového kurzu.

2 verze:
1. absolutní: E$/€ = PUS/PE

neboli PUS = E$/€ * PE,
kde levá strana (PUS) představuje dolarovou cenu referenčního koše v USA
a pravá strana (E$/€ * PE) představuje dolarovou cenu referenčního koše v EU

Pokud platí absolutní verze PPP, pak je domácí kupní síla stejná jako zahraniční.

2. relativní = procentní změna měnového kurzu 2 měn je rovna rozdílu procentních změn národních cenových úrovní: (E$/€ ,t - E$/€ ,t-1)/ E$/€, t-1 = пUS, t – пE, t,

kde пt = (Pt – Pt-1)/Pt-1 … míra inflace (procentní změna cenové hladiny)

Podle teorie PPP bude pokles domácí kupní síly měny (signalizovaný vzestupem domácí cenové hladiny) doprovázen proporcionální depreciací domácí měny.

Parita kupní síly (PPP)

Vztah zákona jediné ceny a PPP:
Zákon jediné ceny se týká jedné komodity, zatímco teorie PPP celkové cenové hladiny, která je souhrnem cen všech komodit z referenčního koše. Pokud platí zákon jediné ceny pro všechny komodity, musí automaticky platit i PPP (za předpokladu, že jsou referenční koše v obou zemích stejné). Podle zastánců této teorie však i kdyby neplatil zákon jediné ceny pro všechny komodity, nemohou se ceny ani měnový kurz příliš odchýlit od úrovně dané PPP. Když se dočasně zvýší cena statků a služeb v jedné zemi, klesne zahraniční poptávka po její produkci a měně, což vrátí ceny i měnový kurz na úroveň PPP.

109. Model měn.kurzů založený na paritě kupní síly

Monetaristický přístup nebere v úvahu faktory ovlivňující nabídku peněz a poptávku po penězích. Monetaristický přístup se týká dlouhého období, neboť v krátkém období jsou pro vysvětlení měnových kurzů ceny nepružné. Zatímco v monetaristickém přístupu se ceny přizpůsobují, aby bylo dosaženo plné zaměstnanosti.

Vliv inflace na měnový kurz

Trvalé změny nabídky peněz a měnový kurz:

↑ M při stabilní cenové hladině → ↑M/P→ ↓ úrokové míry. To ovlivňuje očekávání týkající se měnového kurzu, neboť pokud by šlo o trvalou změnu nabídky peněz, pak lidé očekávají ↑ cenové hladiny a kurzu (který je dolarovou cenou eura). Očekávání budoucího vzestupu kurzu zvýší očekávanou dolarovou výnosnost eurodepozit. V dlouhém období dojde k vyrovnání prostřednictvím apreciace dolaru.

Přestřelování měnového kurzu: vysvětluje prudké výkyvy kurzu za pomoci podmínky úrokové parity. Je důsledkem krátkodobé rigidity cenové hladiny. Pokud je výstup daný, pak trvalé zvyšování nabídky peněz vyvolává větší než proporcionální depreciaci měny následovanou v dlouhém období apreciací.

Zákon jediné ceny

107. Zákon jediné ceny

Bez existence přepravních nákladů a bariér obchodu musí být identické zboží na trzích různých zemí prodáváno za stejnou cenu, pokud je jeho cena vyjádřena v jedné měně:

PUSi = E$/€ * PEi

Zákon jediné ceny je reformulací principu z obchodní teorie: když je obchod svobodný a není spojen s žádnými dodatečnými náklady, musí se identické zboží prodávat za stejnou relativní cenu bez ohledu na to, kde je prodáváno.

Ekvivalentně: měnový kurz je poměrem cen daného zboží ve dvou zemích:

E$/€ = PUSi/PEi

Trh měn – aktéři

102. Trh měn – aktéři

Měnové kurzy jsou determinovány vztahy aktérů na trhu měn, kterými jsou:
 Komerční banky: hlavní aktér, většina mezinárodních transakcí zahrnuje účtování na vrub a ve prospěch účtů jejich klientů nebo směnu bankovních depozit v zahraničních měnách. Banky tak obchodují na trzích měn kvůli svým klientům nebo provádějí tzv. mezibankovní obchodování s měnami (to představuje většinu aktivit na měnových trzích)
 Firmy: firmy působící v několika zemích platí a inkasují v různých měnách
 Nebankovní finanční instituce: deregulace finančních trhů podpořila nebankovní finanční instituce. Ty následně rozšířily svoji nabídku služeb (i o měnové transakce). Např. penzijní fondy často obchodují s cizími měnami

Rovnováha na trzích měn

103. Rovnováha na trzích měn

Základní podmínkou rovnováhy na trzích měn je parita úrokové míry:

Trh měn je v rovnováze, když jsou depozita ve všech měnách nabízena se stejnou očekávanou mírou výnosnosti:

i$ = i€ + ( E $/€ e – E$/€)/ E$/€

Př. americká úroková sazba = 10%, evropská úroková sazba = 6%, očekávaná depreciace dolaru = 8%: depozita v Evropě budou o 4% výnosnější, proto se vlastníci dolarových depozit budou snažit dolarová prodat za eurodepozita. Žádný držitel eurodepozit je nebude chtít prodat, což povede k zhodnocení €. Když jsou si očekávané míry výnosnosti míry rovny, není převis nabídky ani poptávky některého depozita.

Depreciace domácí měny snižuje očekávaný výnos ze zahraničních depozit.

bod 2… výnosnost € depozit bod 3… výnosnost € depozit >výnosnost $ depozit

Determinanty měnového kurzu, Vliv inflace na měnový kurz

105. Determinanty měnového kurzu

Determinanty měnového kurzu v krátkém období jsou:

 parita úrokové sazby
 úrokové sazby : za jinak stejných podmínek vyvolá zvýšení úrokové míry depozit v domácí měně apreciaci domácí měny
 očekávaný budoucí vývoj: za jinak stejných podmínek vede zvýšení očekávaného budoucího kurzu k růstu současného měnového kurzu

106. Vliv inflace na měnový kurz

V krátkém období jsou některé ceny (např. mzdy) nepružné. Ceny produkce se odvíjejí od výrobních nákladů, a proto je chování agregátní cenové hladiny ovlivněno „lenivostí“ mzdovým pohybů. Měnový kurz je mnohem kolísavější než relativní cenová hladina. Nákladové tlaky způsobují budoucí nárůst cenové hladiny. Hlavními zdroji těchto tlaků jsou:

 nadměrná poptávka po produkci a po práci: firmy zaměstnávají další zaměstnance + práce přesčas = tlak na růst mezd
 inflační očekávání: jsou součástí rozhodování, např. mzdového vyjednávání
 cena surovin: jejich prudký růst vede firmy ke zvýšení cen produkce, aby pokryly náklady

Měnové kurzy – úvod

Měnový kurz může být vyjádřen 2 způsoby:

1. přímým (americkým): cena zahraniční měny v domácí měně: 0,008 $ za 1 ¥
2. nepřímým (evropským): cena domácí měny v zahraniční měně: 122,87 ¥ za 1 $

Měnový kurz:
1. nominální: E$/€
2. reálný: q$/€ = E$/€ * (PE/PUS)

Změny kurzu:
1. depreciace = znehodnocení – zlevní exporty, zdraží importy
2. apreciace = zhodnocení – zdraží exporty, zlevní importy

Poptávka po exportech a importech je stejně jako každá jiná poptávka ovlivněna relativní cenou: za jinak stejných podmínek vede depreciace k snížení relativní ceny exportů a zvýšení relativní ceny importů země.

Trh měn – charakteristika

101. Trh měn – charakteristika

Obchodování se zahraničními měnami se odehrává v mnoha finančních centrech. Největší trh je v Londýně, pak v NY, Tokiu, Frankfurtu, Singapuru. Celosvětový objem obchodování s měnami je obrovský:

r.1989: průměrně 600 mld.$ denně r.2001: 1,2 bilionů $ denně

K prudkému nárůstu objemu přispělo zlepšení komunikace: internet, fax. Integrace finančních center vedla k tomu, že se kurzy na jednotlivých trzích výrazně neliší. Pokud by se lišily, pak by došlo k arbitráži (=nákup měny levně, prodej draze), která by rozdíly vyrovnala.

Většina transakcí je v dolarech (v r.2001: 90%) – i díky tomu, že $ slouží jako prostředník směny 2 jiných měn (švýcarský frank → $ → izraelský šekel)

Trh měn – charakteristika

Měnové transakce:

 Spotové („okamžité“ – ve skutečnosti zpoždění cca 2dny, než banky transakce zpracují)
 Forwardové (30, 90, 180,…dní)
Tyto dva kurzy jsou velmi silně pozitivně korelované.

 Swapy = spotový prodej měny kombinovaný s jejím zpětným forwardovým nákupem (tvoří významný podíl obchodů)
 Futures = nákup slibu, že určené množství měny bude dodáno určitý den. Jde o způsob, jak si zajistit dané množství zahraniční měny v budoucnu
 Opce = dává držiteli právo koupit nebo prodat určité množství zahraniční měny za předem danou cenu kdykoli do určeného data vypršení opce. Druhá strana je pak povinna prodat nebo koupit zahraniční měnu podle rozhodnutí držitele opce

FDI a nadnárodní firmy

97. FDI a nadnárodní firmy

FDI je forma mezinárodního toku kapitálu. Půjčky na rozdíl od FDI představují jediný požadavek věřitele = zpětnou úhradu dluhu.

FDI = kapitálové toky, kterými firma či země vytváří nebo rozšiřuje pobočky v jiné zemi

FDI nezahrnuje jen transfer zdrojů (K), ale také získání kontroly. Mateřská firma poskytuje zahraniční pobočce kapitál, přičemž očekává návrat investice. FDI není jen formou pro poskytování půjček zemím, ale hlavně umožňuje vytvářet nadnárodní firmy (rozšíření kontroly). Vlády zemí očekávají, že investoři vybudují nová pracovní místa, přinesou novou technologii, které se pak rozšíří i mezi domácí výrobce. FDI jsou trvalejšího charakteru než spekulativní toky investic. Hlavní formy FDI jsou fúze a akvizice.

V USA je firma nadnárodní tehdy, když víc než 10% akcií drží zahraniční firmy.

Teorie nadnárodních firem

98. Teorie nadnárodních firem

Moderní teorie nadnárodních firem se zabývá 2 otázkami.

1) proč se vyrábí zboží ve 2 a více zemích = umístění
2) proč je vyráběna produkce jednou firmou v různých lokalitách = internalizace

ad 1)
umístění výroby závisí často na zdrojích, dále pak na přepravních nákladech a jiných překážkách obchodu

ad 2)
mezi pobočkami v různých zemích existují významné vazby: výstup jedné je vstupem jiné. Mezi pobočkami se také přesouvá technologie, ačkoli by mohla být prodána. Někdy však technologie zahrnuje znalosti a zkušenosti lidí a navíc kupující nemůže poznatky správně ocenit, neboť kdyby věděl vše, co prodávající, pak by kupovat nemusel.

Vertikální integrace:
Pokud má jeden z dodavatelů či odběratelů monopolní postavení, má snahu ovlivňovat cenu. Kromě toho hrozí nebezpečí vyplývající z fluktuace cen a problém koordinace při nejisté nabídce či poptávce.

Praxe nadnárodních firem, Měnové kurzy – úvod

99. Praxe nadnárodních firem

Nadnárodní firmy hrají ve světovém obchodě a investicích důležitou roli. Takové firmy mohou být domácí nebo vlastněny zahraničními subjekty. Jediná velká země, ve které je malá zahraniční účast, je Japonsko, protože tam existují kulturní a byrokratické překážky.

Distribuce příjmů však většinou probíhá uvnitř země, ne mezi zeměmi. Nadnárodní firmy přesto nejsou až tak důležitým faktorem světové ekonomiky, jak by jejich mediální známost napovídala.

100. Měnové kurzy – úvod

Měnový kurz = cena jedné měny vyjádřená v jiné měně

Podobně jako aktiva přesouvá měnový kurz kupní sílu ze současnosti do budoucnosti, tj. dnešní kurz je těsně vázán na očekávání budoucí úrovně kurzu (optimistická očekávání = posilování kurzu měny). V mezinárodním obchodě hrají měnové kurzy důležitou roli, neboť je jejich prostřednictvím možné porovnávat ceny statků a služeb v různých zemích. Tyto relativní ceny pak ovlivňují mezinárodní obchodní toky.

Mezinárodní pohyb kapitálu

Lze zkonstruovat mezičasovou hranici výrobních možností (na osách je současná a budoucí výroba spotřebních statků). Země se liší v jejím tvaru.

Stejně jako jednotlivec mohou i země spotřebovávat víc než činí jejich příjem. V budoucnu však musí půjčku splatit i s úroky, a tak v budoucnu mohou spotřebovat méně než vyprodukují. Cena budoucí spotřeby vyjádřená v současné spotřebě je úroková míra. Relativní cena budoucí spotřeby = 1/(1+ir).

Mezinárodní pohyb kapitálu je důležitý znak mezinárodního ekonomického prostředí.

Věřitelé investují 3 způsoby:

1) půjčky zahraničním firmám
2) nákup akcií zahraničních firem
3) budování poboček v zahraničí

Mezinárodní pohyb kapitálu

Jde o mezičasový obchod = zboží dnes za zboží v v budoucnu. Čím víc dnes země investuje, tím víc bude v budoucnu spotřebovávat.

Mezičasová komparativní výhoda: Země, která má komparativní výhodu u budoucí produkce spotřebních statků, by při neexistenci mezinárodního půjčování měla nízkou relativní cenu budoucí spotřeby, tj. vysokou reálnou úrokovou míru. Ta odpovídá vysoké rentabilitě investic.

Země má komparativní výhodu u budoucí produkce spotřebních statků, pokud má vysokou reálnou úrokovou míru. Ta znamená vysokou rentabilitu investic, a proto je výhodné přesunout zdroje z výroby současných spotřebních statků do výroby kapitálových statků (které zvýší budoucí výrobní kapacitu ekonomiky).

Antidumping jako protekcionismus

Ekonomové nejsou příliš nadšeni z chápání dumpingu coby zakázané obchodní praktiky. Cenová diskriminace je normální obchodní strategie. V praxi je skutečné cenové predátorství vzácné (mnohem vzácnější než antimonopolní opatření), protože závisí na nepravděpodobné schopnosti jednotlivých výrobců ovládnout světový trh. V každém případě spotřebitelé získávají z nižších cen produkce (stejně tak firmy kupující výrobní statky).

Ve skutečnosti platí pravidlo spravedlivé ceny, které je založeno na odhadu zahraničních výrobních nákladů (neboť je těžší dokázat, že zahraniční firmy účtují domácím zákazníkům vyšší ceny než zahraničním).

USA (2001): antidumpingové či odvetné clo na 256 položek ze 40 zemí.

Mezinárodní pohyb VF

93. Mezinárodní pohyb VF- úvod

Principy mezinárodního pohybu VF se neliší od základních principů týkajících se mezinárodního obchodu se zbožím. Přesto v politickém kontextu existuje několik hlavních rozdílů. Země, která je hojně vybavena VF práce, může importovat kapitálově náročné zboží nebo si v zahraničí kapitál půjčit. Totéž platí naopak. Mezinárodní pohyb VF vede k významnějším politickým problémům než mezinárodní obchod, a proto jsou VF předmětem větších restrikcí než zboží.

94. Mezinárodní pohyb VF práce

V reálném světě jsou častá omezení pohybu pracovních sil, která vedou k tomu, že mobilita pracovních sil je méně významná než mobilita kapitálu.

Pokud v zahraničí vydělají zaměstnanci víc, dojde k přesunu pracovní síly do zahraničí, čímž doma poklesne domácí pracovní síla. Důsledkem tohoto přesunu je vzestup domácí reálné mzdy a pokles reálné mzdy v zahraničí. Pokud neexistují překážky pohybu pracovních sil, bude přesun pracovních sil pokračovat, dokud se mezní produkty práce (MPL) v obou zemích nevyrovnají.

Redistribuce světové pracovní síly:

 vede ke konvergenci reálných mzdových sazeb
 přispívá k růstu světového produktu
 někoho poškozuje

Mzdová konvergence, Mezinárodní pohyb kapitálu

95. Mzdová konvergence:

V současné době dochází k velkému pohybu osob mezi zeměmi, přesto byla imigrace hlavním zdrojem populačního růstu již koncem 19. a zač. 20.století. Důvodem byla globalizace spojená s integrováním celého světa železnicemi, telegrafem atd. Kromě toho neexistovaly právní překážky migrace. V souvislosti s masovou migrací došlo k reálné mzdové konvergenci. V zemích, odkud lidé odcházeli, rostly do WW1 reálné mzdy mnohem rychleji než v zemích, kam imigranti mířili (tam byly vysoké mzdy zpočátku).

96. Mezinárodní pohyb kapitálu

Mezinárodní pohyb kapitálu je hlavním znakem mezinárodního ekonomického prostředí. Od pohybu pracovních sil se liší:

 pracovní síly se fyzicky přesouvají X u kapitálu jde o finanční transakce
 pohyb kapitálu představuje mezičasový obchod = vzdání se současné spotřeby ve prospěch spotřeby v budoucnosti

Úspory z rozsahu a komparativní výhoda, Dumping

Význam meziodvětvového nebo vnitroodvětvového obchodu závisí na tom, jak podobné si země jsou: čím shodnější mají poměr kapitál/práce, tím méně významný bude mezi nimi meziodvětvový obchod, zatímco vnitroodvětvový obchod založený na úsporách z rozsahu bude dominantní. Pokud budou jejich národní poměry odlišné, bude veškerý obchod založen na komparativních výhodách.

91. Dumping

Modely monopolistické konkurence pomáhají pochopit, jak rostoucí výnosy ovlivňují mezinárodní obchod. Ačkoli uznávají, že nedokonalá konkurence je důsledkem úspor z rozsahu, nezaměřují se na možné následky nedokonalé konkurence na mezinárodní obchod. V reálném světě je jejím hlavním důsledkem účtování různých cen za zboží, které je exportováno a které je prodáváno doma. Nejběžnější forma cenové diskriminace v mezinárodním obchodě je dumping. Slouží k maximalizaci zisku firem.

Dumping, Antidumping jako protekcionismus

Dumping = cenová praktika, kdy firma účtuje nižší ceny exportovanému zboží než doma prodávanému zboží

Dumping je považován za nekalou obchodní praktiku, a proto podléhá speciálním pravidlům a je sankcionován.

Dumping mohou firmy realizovat, pokud má odvětví nedokonale konkurenční strukturu (firma je price maker) a trhy jsou segmentovány (nelze jednoduše nakupovat zboží určené pro export).

92. Antidumping jako protekcionismus:

V řadě zemí je dumping považován za nekalou konkurenční taktiku. Firmy poškozené dumpingem zahraničních firem žádají o pomoc vládní instituce (v USA: Commerce Department), které po prokázání oprávněnosti stížnosti uvalí antidumpingové clo (= na úrovni rozdílu mezi současnou a spravedlivou cenou dovozů).

Přínosy integrovaného obchodu, Úspory z rozsahu a komparativní výhoda

Vytvořením integrovaného trhu dojde k nárůstu počtu firem, zvětšení výstupu každé firmy a snížení ceny. Spotřebitelé tak mají větší možnost volby. Aby firmy dosáhly úspor z rozsahu, musí se soustředit na výrobu v jedné zemi a prodávat výstupy zákazníkům na všech trzích.

90. Úspory z rozsahu a komparativní výhoda

Model monopolistické konkurence předpokládá, že výrobní náklady jsou v obou zemích stejné a že s realizací obchodu nejsou spojeny žádné náklady. V důsledku úspor z rozsahu není žádná země schopna vyrábět celou škálu výrobků sama. Ačkoli mohou některé výrobky vyrábět obě země, bude se každá specializovat na něco jiného.

Obchod je možné dělit na:
1. meziodvětvový (výrobky za potraviny) – tento obchod odráží komparativní výhody
2. vnitroodvětvový (výrobky za výrobky) – neodráží komparativní výhody

Nedokonalá konkurence

Nedokonalá konkurence
87. Úspory z rozsahu a nedokonalá konkurence v mezinárodním obchodě

Jak úspory z rozsahu, tak nedokonalá konkurence mají vliv na mezinárodní obchod.

1. úspory z rozsahu:

Model komparativní výhody byl založen na předpokladu konstantních výnosů z rozsahu. Ve skutečnosti má ale řada odvětví rostoucí výnosy z rozsahu (dosahuje tedy s růstem rozsahu produkce úspor).
Úspory z rozsahu se dělí:
A) externí (jednotkové náklady záleží na velikosti odvětví)
B) interní (jednotkové náklady závisí na velikosti firmy)

Druh úspor z rozsahu má vliv na strukturu odvětví: externí = DOKO, interní = velké firmy mají nákladovou výhodu =NEDOKO.

2. nedokonalá konkurence:

Nedokonale konkurenční firmy mohou ovlivnit cenu své produkce (= price setter). NEDOKO je charakteristická pro odvětví s několika velkými firmami, jejichž produkce je diferencována.

Monopolistická konkurence a obchod, Přínosy integrovaného obchodu

88. Monopolistická konkurence a obchod

V odvětvích, kde jsou realizovány úspory z rozsahu, je množství i škála vyráběného zboží omezena velikostí trhu. Díky mezinárodnímu obchodu a vytvoření integrovaného mezinárodního trhu jsou státy schopny tato omezení překonat. Každá země se může specializovat na výrobu užší škály výrobků než při absenci mezinárodního obchodu. Škálu dostupného zboží může rozšířit obchodem. Obchod nabízí příležitost pro vzájemný přínos, i když se země neliší vybavením VF ani technologií. Model monopolistické konkurence napomáhá pochopení přínosu obchodu pro sladění rozsahu a škály produkce.

89. Přínosy integrovaného obchodu

Větší trh vede v modelu monopolistické konkurence k snížení průměrné ceny a také dostupnosti širší škály zboží. Integrace trhů prostřednictvím mezinárodního obchodu má stejný efekt jako zvětšení trhu uvnitř jednotlivých zemí. Množství firem a cena jsou v monopolistickém odvětví ovlivněny velikostí trhu – na větších trzích bývá víc firem i větší objem prodejů připadajících na 1 firmu. Díky tomu může být cena produkce nižší a zároveň je škála produkce větší než na malém trhu.

Závěry z krizí

85. Závěry z krizí

Ze studia krizí vznikla poučení:

1) Výběr správného režimu měnového kurzu:
pro rozvojové země je riskantní fixovat měnový kurz, kromě případů, že země nemá prostředky a má dluhy. Když přesto dojde k devalvaci, stane se velká část firem a finančního sektoru insolventní. Rozvojové země přešly po úspěšné stabilizaci inflace do režimu flexibilního měnového kurzu. Pokud to neudělaly, došlo v jejich případě k reálnému zhodnocení a k deficitům běžného účtu, které mohly způsobit spekulativní útoky na měnu.

2) Důležitá role bankovního sektoru:
nešlo čistě o měnovou krizi, ale také o bankovní a finanční krizi. Vlády čelily konfliktu mezi omezováním nabídky peněz (aby podpořily měnu) a potřebou emitovat další peníze (aby udržely chod bank). Kolaps mnoha bank vyvolal narušení ekonomiky.

Závěry z krizí, Reforma světových financí

3) Správná následnost reformních nástrojů vedoucích k liberalizaci:
to vychází z teorie – „princip 2.nejlepšího“: když trpí ekonomika několika poruchami, vede odstranění jen některých (ne všech) ke zhoršení, nikoliv zlepšení. Např. obchodní liberalizaci by měla předcházet liberalizace kapitálového trhu, neboť to umožní volatilitu měnového kurzu a zabrání přesunu výrobních faktorů z odvětví neobchodovaného do odvětví obchodovaného zboží.

4) Nebezpečí šíření krizí: „domino-efekt“:
= ohrožení zdravé ekonomiky krizovými událostmi jinde ve světě.

86. Reforma světových financí

Po krizích 90.let se objevil požadavek na obnovu světové finanční struktury. Asijská krize prokázala, že problémy vznikly díky vazbě zemí na světový kapitálový trh. U těchto zemí se však neobjevily signály ohrožení spekulativními útoky (např. velké deficity rozpočtu, nadměrná monetární expanze, vysoká míra inflace). Síla a rychlost, kterou se mohou poruchy přes mezinárodní kapitálové trhy šířit, je velká. Preventivní prostředky jsou v takovém případě nedostatečné.

Vývoj V.AS.

84. Vývoj V.AS.

Do roku 1997 byly země východní Asie vzorovými rozvojovými zeměmi. Ekonomický „zázrak“ měl různé příčiny. Obecné silné stránky těchto zemí:

 vysoká úroveň úspor a investic (před rokem 1990 financovaly investice z domácích úspor X později zájem zahraničních investorů, což vedlo k velkým deficitům běžného účtu)
 rychlé zlepšení kvalifikace domácí pracovní síly
 velká otevřenost světu

Slabé stránky východoasijských zemí:

 produktivita – extenzivní růst výstupu (tj. vyvolán prudkým nárůstem vstupů), jen nízký vzestup produktivity
 bankovní regulace – nízká regulace bankovního sektoru, nadměrné půjčování, špatná kvalita mnoha investičních záměrů
 právní rámec – chybějící legislativa pro případy bankrotů, vypořádání věřitelů atd.

Rychlý ekonomický růst byl roku 1997 prudce vystřídán finanční krizí. Ta vznikla 2.7.1997 po devalvaci thajského bahtu, která vyvolala masivní spekulace a hluboký pád nejen v Thajsku, ale i v sousedních zemích, neboť ty byly investory hodnoceny stejně jako samotné Thajsko. Všechny postižené země (kromě Thajska) požádaly MMF o pomoc. Po prudkém propadu v roce 1998 došlo roku 1999 k ekonomickému růstu, neboť znehodnocené měny podpořily zvýšení exportů.