Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Odborářské mýty aneb jak je to s vedlejšími náklady práce a nezaměstnaností

Nezaměstnanost ovlivňuje velká škála faktorů. Od hospodářského cyklu, přes daně a legislativu upravující pracovněprávní vztahy, štědrost sociálních dávek, mobilitu pracovních sil, ale i psychologii a víru, až po orientaci odborů na mzdy/zaměstnanost. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) staví zdanění práce na přední místo. Ve své analýze Taxing Wages 2002/2003 z března letošního roku doslova uvádí, že zdanění práce je hlavní překážkou pro tvorbu pracovních míst a ochotu lidí pracovat.
Místo desítek slov stačí jednoduchý graf. Vedlejší náklady na práci jsme aproximovali zdaněním práce, neboť tvoří naprostou většinu těchto nákladů. V grafu jsou uvedena data pro všechny země OECD s výjimkou středoevropských zemích, kde ještě stále dobíhá transformace místních trhů práce, tj. strukturální nezaměstnanost zatěžuje mnoho dalších faktorů. Pro ilustraci byla zahrnuta jen ČR. Výsledky získané na vzorku 26 zemí dávají spíše za pravdu ekonomům než odborářům. Přestože vedlejší náklady na práci nejsou jediným faktorem ovlivňujícím úroveň nezaměstnanosti, dosahuje korelace mezi těmito dvěma proměnnými 58 procent. V komplexním modelu trhu práce by vedlejší náklady na práci jistě byly statisticky významnou proměnnou. Jak je vidět, do vzorku vyspělých zemí zapadá i česká ekonomika, která se zařadila po bok Německa, Francie či Itálie. Evropská „integrace“ na špatném místě.
K lepšímu fungování trhu práce by patrně nestačilo naordinovat nižší daně a pojistné, v tom mají odbory pravdu. Ale věta, že by pokles vedlejších nákladů práce nesnížil nezaměstnanost se zdá být více „lichá a silně nepravdivá“ než opak. Otázkou je, proč odbory brojí proti poklesu daňového zatížení práce. Pokud by k němu došlo, nezaměstnanost by se nezvýšila, naopak existuje reálná šance, že by se snížila. Ale to patrně není v zájmu odborových organizací …

Odborářské mýty aneb jak je to s vedlejšími náklady práce a nezaměstnaností

Odborářské mýty aneb jak je to s vedlejšími náklady práce a nezaměstnaností

Nezaměstnanost je vedle rozpočtové reformy téma čísla jedna pro české ekonomy i politiky. Hledá se recept, jak zastavit již celou věčnost trvající trend rostoucí nezaměstnanosti. S troškou do mlýna se pokusily přijít odbory. Nenabízí sice recept, ale alespoň kritizují návrhy jiných. Českomoravská konfederace odborových svazů na včerejšek svolala tiskovou konferenci, kde její předseda Milan Štěch oznámil, že pokles vedlejších nákladů práce, které tvoří hlavně daně a pojistné, nepovede ke snížení nezaměstnanosti a že opačná tvrzení některých analytiků jsou „lichá a silně nepravdivá“. Patrně zapomněl také na OECD a učebnice ekonomie.
Právo na názor má samozřejmě každý. Chci-li o pravdivosti svého názoru přesvědčovat ostatní, asi by to chtělo nějaké argumenty. Odbory vyrukovaly se srovnáním absolutní výše vedlejších nákladů na práci v ČR, Portugalsku a Irsku. Na první pohled je jasné, že ČR vyjde za daných podmínek nejlépe, tj. s nejnižšími náklady. Problém je v tom, že takové srovnání nemá žádný smysl. V Portugalsku a Irsku je vyšší průměrná produktivita práce, tj. vyrábí se zboží s vyšší přidanou hodnotou. Adekvátně tomu mohou být vyšší mzdy i zisky firem, ať už počítáme s nominálními údaji nebo přepočty podle kurzu či parity kupní síly. Největší díl vedlejších mzdových nákladů na práci tvoří daně a sociální a zdravotní pojištění, které jsou zpravidla určitým procentem hrubé mzdy. Roste-li tedy produktivita práce, rostou také mzdy a s tím adekvátně také vedlejší náklady na práci. Srovnávat Portugalsko, Irsko a ČR způsobem, jež použila ČMKOS, je jako házet do jednoho pytle jablka a hrušky.

SPECIFICKÉ MÍRY NEZAMĚSTNANOSTI

STRUKTURÁLNÍ ROZDÍLY

• Nárůst evropské strukturální nezaměstnanosti v 80 a pokles v 90 letech
• 1970 – 1994: increasing
• 1994 onward declining

Dalším z opatření, které by mohlo přispět ke snížení strukturální zaměstnanosti by podle OECD bylo zvýšení mobility práce odstraněním vládní regulace paralyzující trh nájemního bydlení. Udržování současného nesmyslného způsobu regulace pod záštitou ušlechtilých sociálních cílů je ve své podstatě značně antisociálním opatřením. Představte si např. mladou rodinu z Ostravy, která by se ráda za prací přestěhovala do středních Čech, ale bohužel „nezdědila“ byt s regulovaným nájemným. Tržní nájemné díky distorzi významné části trhu nájemního bydlení zůstává poměrně vysoké a znemožňuje zvýšení mobility pracovních sil.

Strukturální změny v zaměstnanosti svědčí o přetrvávajícím nesouladu mezi poptávkou po práci a její nabídkou (ČNB)

Strukturální nezaměstnanost bude tím kratší, čím rychleji se evropským ekonomikám podaří uskutečnit strukturální změny a umožní expanzi těch odvětví, v nichž nově získávají komparativní výhody. Jde zejména o to, aby byly pracovní trhy pružné, tj. aby mohly rychle klesat mzdy ve smršťujících se odvětvích. Pak budou lidé rychleji přecházet do nových pracovních příležitostí a strukturální nezaměstnanost se bude zmenšovat.

Názory ekonomů na účinnost rekvalifikačních programů se liší. Někteří ekonomové věří, že tyto programy mohou urychlit rekvalifikaci, a tím snížit strukturální nezaměstnanost, jiní ekonomové varují, že tato politika je dvojsečnou zbraní. Rekvalifikační programy umožňují lidem po delší dobu (po dobu zapojení do rekvalifikačního programu) pobírat podpory v nezaměstnanosti, a tedy být dobrovolně nezaměstnanými (můžeme skutečně pozorovat, že mnoho nezaměstnaných se snaží být v těchto rekvalifikačních programech co nejdéle). Kdyby tyto programy neměli, možná by vyvíjeli sami větší úsilí k nalezení nového zaměstnání a možná i k vlastní rychlejší rekvalifikaci.

SPECIFICKÉ MÍRY NEZAMĚSTNANOSTI

ROZDÍLY PODLE DELKY TRVÁNÍ
Trváním nezaměstnanosti rozumíme skutečnost, že jednotlivec je po určité období nepřetržitě nezaměstnaný. Doba trvání nezaměstnanosti je průměrná délka doby, po kterou zůstává pracovník nezaměstnaný. (Dornbusch 1994, s. 455). Přes tyto údaje, přes značný obrat na trhu práce připadá velká část celkové nezaměstnanosti na osoby, které zůstávají velmi dlouho nezaměstnané (Dornbusch 1994, s. 456)

Jak dlouho bývají nezaměstnaní bez práce:
Rozhodnutí o tom, jestli je nezaměstnanost vážným problémem, je otázkou délky jejího trvání. Výsledky studií: „většina nezaměstnanosti jsou krátké časové úseky a větší část nezaměstnanosti, která v hospodářství přetrvává je dlouhodobé povahy“…viz i dále
E. REGIONÁLNÍ ROZDÍLY

• Míra registrované nezaměstnanosti k 28.2.2003 činila 10,2%. Nejnižší byla v okresech Praha-západ (2,9%); Praha-východ (3,7%) ….Míru nezaměstnanosti vyšší než 12% vykázalo 25 okresů, nejvyšší byla v okresech Most (21,4%), Karviná (20,3%), Louny (19,1%), Teplice (18,9%), Chomutov a Jeseník (18,6%).
• Vysoká míra nezaměstnanosti se koncentruje především v regionech severní Moravy a severních Čech. Vysoké regionální rozdíly nezaměstnanosti byly způsobeny strukturálními problémy spojenými s nízkou mobilitou pracovních sil. (CNB)
• Okresy s vysokou nezaměstnaností jsou charakteristické nízkou ekonomickou úrovní a buď vysokým podílem zemědělství nebo koncentrací těžkého průmyslu.
• Leitmanová, I.: Vývoj trhu práce z regionálního hlediska, PE 2/2000.
• Chapter 4: Performance gaps between European regions
• Velké rozdíly v míře nezaměstnanosti mezi jednotlivými zeměmi a regiony EU; Souvisí s obecnou kohezní strategií EU
• V roce 1995-2000 se rozdíly v regionálních disparitách ještě zvýšily; Regionální rozdíly souvisí s rozdílem ve schopnostech

SPECIFICKÉ MÍRY NEZAMĚSTNANOSTI

ROZDÍLY PODLE POHLAVÍ
Z výzkumů zcela jednoznačně vyplývá, že nezaměstnanost je mnohem vyšší mezi mladými než mezi staršími lidmi. Její povaha je však odlišná: mladí mají sklon být nezaměstnaní častěji a kratší dobu, zatímco starší pracovníci jsou nezaměstnaní méně často, avšak delší dobu. Také bychom si měli uvědomit, že zhruba polovina dospívajících nezaměstnaných ve skutečnosti studuje a hledá pouze částečný pracovní úvazek.

C. ROZDÍLY PODLE VZDĚLÁNÍ

• Míra nezaměstnanosti se výrazně liší podle vzdělání. Z vysokoškoláků jich bylo na konci roku 2000 bez práce 2,6%, se středním vzděláním 4,6% a u osob jen vyučených nebo se základním vzděláním to bylo 15 procent (Možný 2002, s.100)

D. ROZDÍLY PODLE DELKY TRVÁNÍ
Skutečným problémem je dlouhodobá nezaměstnanost. Dlouhodobá nezaměstnanost může mít vážné sociální důsledky, může přivodit existenční potíže člověka a jeho rodiny, ztrátu kvalifikace a sebeúcty. Proto bychom měli nezaměstnanost posuzovat nejen podle její výše, ale také (a možná především) podle její délky. (Holman 1999; s. 276)

• Sociální problém vyrůstá v dlouhodobě nezaměstnaných: jejich počet se v druhé polovině devadesátých let ztrojnásobil. V roce 2000 poprvé překročil podíl dlouhodobě nezaměstnaných podíl těch, kteří byli nezaměstnaní méně než rok. Dlouhodobě zůstávají nezaměstnaní zejména lidé bez kvalifikace, ženy s nižší kvalifikací (zejména od 25 do 40 let, kdy se vracejí na trh práce z mateřství), zdravotně postižení a také lidé mladí a postrádající praxi. (Možný 2002, s.100)
• Krátkodobá versus dlouhodobá nezaměstnanost

SPECIFICKÉ MÍRY NEZAMĚSTNANOSTI

SPECIFICKÉ MÍRY NEZAMĚSTNANOSTI

A. ROZDÍLY PODLE VĚKU

• Nerovnoměrně je rozložena také nezaměstnanost také podle věku. Při nezaměstnanosti 8,4% v roce 2000 bylo z osob, které už byly na trhu pracovních sil před dosažením dvaceti let, 36 procent nezaměstnaných, ve skupině 20-24 let to bylo 15 procent, dále podíl nezaměstnaných s věkem klesal až na 5,7 procenta u padesátiletých a starších. V letech těsně před penzí ovšem už snižovaly podíl nezaměstnaných předčasné odchody do důchodu. (Možný 2002, s.100)
• Ke konci února registrovaly úřady práce 54.234 absolventů škol, což je 10,1%. (mpsv)
• EU data – graf ……Commission 2002, p.21

B. ROZDÍLY PODLE POHLAVÍ

• U žen je u nás o něco větší míra nezaměstnanosti – na konci roku 2000 to bylo 10,7% oproti 7,6 procenta u mužů. (Možný 2002, s.100)
• Ke konci února registrovaly úřady práce 262.004 žen, což tvoří 48,7% z celkového počtu nezaměstnaných a 69.022 občanů se změněnou pracovní schopností, což tvoří 12,8 % z celkového počtu nezaměstnaných
• EU data – graf ……Commission 2002, p.21

Míry nezaměstnanosti podle věku a pohlaví pro OECD Europe; 1998

15-24 25-54 55-64
Všichni 17.8 8.0 7.2
Ženy 19.2 9.7 7.2
Muži 16.7 6.9 7.1

PHILLIPSOVA KŘIVKA

PHILLIPSOVA KŘIVKA

• Křivka poprvé sestrojená A. W. Phillipsem, znázorňující substituční vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Názor, který se zpočátku utvořil na základě Phillipsovy práce, spočíval v tom, že čím nižší je míra nezaměstnanosti, tím vyšší je míra inflace. V moderní makroekonomii hlavního proudu se klesající Phillipsova křivka se substitučním vztahem všeobecně považuje za platnou pouze v krátkém období; v dlouhém období se soudí, že Phillipsova křivka je svislá na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti .

• Substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností zůstává stabilní jen tak dlouho, dokud se nemění setrvačná nebo očekávaná míra inflace. Mění-li se však míra setrvačné inflace, pak se krátkodobá Phillipsova křivka posune. (Samuelson, 1991, s.331)

• Ekonomický vývoj od roku 1970 ve vyspělých zemích pak ve spojení vysoké inflace a vysoké nezaměstnanosti nahlodal přiměřenost krátkodobých Phillipsových křivek jako nástroje pro provádění substituční formy hospodářské politiky (výměna inflace za nezaměstnanost).

Stabilní nezaměstnanost

Když se k 12 státům oblasti jednotné měny přidá i Dánsko, Švédsko a Británie, poklesne prosincová míra nezaměstnanosti na 7,8%, o 0,1% více než v listopadu 2002. Nejvíce obyvatel pracuje v Lucembursku (2,7%), Nizozemsku, Rakousku, Irsku a Dánsku (všechny pod 5%), nejtěžší situace je na pracovním trhu španělském (12% obyvatel starších 15 let je déle než 2 týdny bez práce). Alarmující je údaj o tom, že téměř 23% mladších 25 let je ve Španělsku bez práce.
V uplynulém roce stoupla nezaměstnanost ve 12 členských státech, nejvíce v Portugalsku (z 4,2% na 5,8%) a ve Španělsku (z 10,7% na 12%) a překvapivě v Lucembursku (z 2,1% na 2,7%) a Nizozemsku (z 2,4% na 2,9%). Naopak pouze ve Finsku bylo v prosinci zaměstnáno o 0,2% lidí více než v lednu. Finsko ovšem s 9% zůstává mezi Španělskem a Francií na třetí příčce žebříčku nejnezaměstnanějších zemí.
Ve srovnání s hlavními obchodními soupeři EU je nezaměstnanost vysoká. USA (stíhané recesí) je míra nezaměstnanosti 6% a v Japonsku 5,5%. V absolutních číslech je v zemích eurozóny 11,9 milionů nezaměstnaných Evropanů a Evropanek, zatímco v celé EU 13,8 milionů.

EKONOMICKÁ ANALÝZA NEZAMĚSTNANOSTI

EKONOMICKÁ ANALÝZA NEZAMĚSTNANOSTI

• Úřady práce evidovaly k 28.2.2003 celkem 40.161 volných pracovních míst. Na jedno volné pracovní místo tak připadá v průměru 13,4% uchazeče, z toho nejvíce v okresech Teplice (68,9); Most (68,1), Chomutov (61,2), Jeseník (58,4) a Karviná (56,0)
• K tomuto datu evidovaly ÚP 1.683 volných pracovních míst pro občany se ZPS, na jedno volné pracovní místo připadalo 41,0 uchazečů se ZPS. Volných pracovních míst pro absolventy a mladistvé bylo registrováno 6.998, na jedno volné místo připadalo 7,7 uchazečů – absolventů a mladistvých.
• Nižší počet volných pracovních míst je projevem snižující se poptávky po pracovní síle.

B. OKUNUV ZÁKON

• Jak nezaměstnanost, tak zaměstnanost jsou silně cyklické

• Je pozorovaným faktem, že vysoké tempo růstu HDP je provázeno snížením míry nezaměstnanosti a zpomalování růstu naopak zvyšováním míry nezaměstnanosti.

• Vztah mezi reálným růstem a změnami v míře nezaměstnanosti v americké ekonomice je znám jako Okunův zákon . Okunův zákon říká, že míra nezaměstnanosti klesá, jestliže růst převyšuje trendovou míru 2,25 procenta. Přesněji řečeno, je-li tempo růstu reálného HDP po dobu jednoho roku o jeden procentní bod nad trendem, míra nezaměstnanosti klesne o půl procentního bodu.

Δu = -0.5(y-2,25)

• V českých podmínkách byla platnost tohoto vztahu možno ověřit během recese let 1997-1999, která byla provázena prudkým nárůstem nezaměstnanosti z hodnot okolo 3% k hodnotám 8-9%.

MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI VE SVĚTĚ

MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI VE SVĚTĚ

SROVNÁNÍ S EVROPOU

EU 2001 CR 2001
1 Total unemployment 12.919 409
2 Unemployment rate/labour force aged 15+ 7.4 8.0
3 Unemployment rate/labour force aged 15-24 14.9 16.3
4 Long term unemployment rate/labour force 3.3 4.1
5 Youth unemployment ratio/population aged 15-24 7.1 6.7

4.2. Stabilní nezaměstnanost, (eh)
Podle informací poskytnutých veřejnosti Eurostatem, statistickým orgánem Evropské komise, se v prosinci loňského roku držela nezaměstnanost ve státech eurozóny na 8,5% práceschopné populace. Číslo se tedy v porovnání s listopadem nezměnilo, před 12 měsíci však bylo zaměstnáno o 0,4% lidí více. Pokud má proklamované údobí hospodářské krize svá nejtěžší údobí již za sebou, je to celkem pozitivní vysvědčení pro evropské sociální státy - pokud je však rozpočet národních států přepínán v zájmu blahobytu zaměstnaných deficity, nejhorší nás ještě čeká.

NEZAMĚSTNANOST V ČR

Nezaměstnanost se v ČR vyvíjela ve dvou fázích. Zlomem v jejím vývoji byla recese po měnové krizi roku 1997. Nízká míra nezaměstnanosti v prvních letech transformace přispěla k udržení sociálního smíru, na druhé straně však způsobovala obavy, že její příčinou není absorpční schopnost ekonomiky, jako spíše přetrvávající přezaměstnanost. Recese let 1997-1999 prudce zvýšila míru nezaměstnanosti k hodnotám 8-9 procent. Hlavním faktorem růstu nezaměstnanosti byl pokles hospodářské dynamiky. Faktory, které brzdily růst nezaměstnanosti na počátku transformace, se již vyčerpaly a míra nezaměstnanosti se začala rychle zvyšovat. V jejím rámci začala narůstat také strukturální a dlouhodobá nezaměstnanost, která je výrazně regionálně diferencována.

Míra nezaměstnanosti (průměrný stav)

A B
1993 3,0 4,3
1994 3,3 4,3
1995 3,0 4,0
1996 3,1 3,9
1997 4,4 4,8
1998 6,0 6,5
1999 8,5 8,7
2000 9,0 8,7
2001 8,5 8,1
2002 9,2 7,3

Legenda: A= na základě registru uchazečů o práci
B= na základě výběrového šetření pracovních sil

NEZAMĚSTNANOST V ČR

Více než dvouprocentní rozdíl mezi mírou nezaměstnanosti podle počtu osob registrovaných na úřadech práce a mírou nezaměstnanosti zjištěnou výběrovým šetřením (metodika ILO) je jednou z indikací kultury závislosti. Zatímco první míra zahrnuje všechny nezaměstnané přihlášené na úřadech práce, druhá míra je brána jako lepší ukazatel skutečně nedobrovolné nezaměstnanosti.

Rok Registrovaní uchazeči o práci (průměrný stav) Nezaměstnaní (podle výběrového šetření pracovních sil – průměrný stav) Volná pracovní místa (prum stav)
1991 141 42
1992 163 76
1993 155 220 69
1994 172 221 73
1995 156 208 91
1996 161 201 99
1997 220 248 78
1998 312 336 56
1999 443 454 36
2000 470 455 46
2001 444 421 58
2002 477 377 49

Příliš dlouhá pracovní doba?

Existují však signály o tom, že zkracování pracovní doby udržuje nízkou nezaměstnanost? Spojené státy a Japonsko, dvě země s nižší nezaměstnaností, mají obecně delší pracovní dobu než západoevropské země, a ani žádné podstatné zkrácení pracovní doby v posledních letech neprovedly.
Běžná pracovní doba se liší v různých zemích v Evropě. Přesto není vidět žádná závislost mezi krátkou pracovní dobou a nízkou nezaměstnaností. Pokusy o zkrácení pracovní doby v některých zemích nevedly k růstu zaměstnanosti.
Myšlenka, že je možné sdílet konstantní poptávku po práci mezi více lidmi, je založena na předpokladu, že pracovní síla je homogenní. Kdysi to skutečně byla pravda, nebo? velká část pracovní síly se skládala z manuálních dělníků, kteří byli mezi sebou dobře nahraditelní. V těchto minulých dobách také využívala většina dělníků jen minimální množství kapitálu.
Dnešní situace je jiná. Většina zaměstnanců včetně sektoru služeb využívá velké množství kapitálu. Většina zaměstnanců má také specifické znalosti a dovednosti. Operátor složitého stroje může být nahrazen jen někým, kdo absolvoval dlouhý trénink. Výzkumník nemůže být nahrazen jiným ve dvě hodiny odpoledne. Všeobecné zkrácení pracovní doby by znamenalo plýtvání lidským kapitálem. Zkrácení pracovní doby tak není jednoduchým řešením problému nezaměstnanosti.

NEZAMĚSTNANOST V ČR

NEZAMĚSTNANOST V ČR

Za centrálně plánované ekonomiky oficiálně nezaměstnanost neexistovala a na rozdíl od tržních ekonomik existoval v hospodářství nedostatek pracovníků, protože řada lidí byla zaměstnána a placena za práci, která by v tržních podmínkách honorována nebyla. Ekonomika byla charakteristická přezaměstnaností a nedostatkem pracovní síly v určitých oborech.

Vývoj nezaměstnanosti byl ovlivněn výchozí situací, kdy v roce 1990 byla v ČR míra nezaměstnanosti daleko nižší než v tržních ekonomikách. Tuto situaci radikálně změnilo spuštění ekonomických reforem. Pokles produkce během prvotního poklesu znamenal i růst nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti se zvýšila, ovšem její hodnota se rychle ustálila okolo 3 procent, což bylo nejnižší číslo ze všech transformujících se zemí. Na takto nízké míře nezaměstnanosti se podílelo několik příznivých faktorů. Byla to jednak příznivá kvalifikační struktura pracovní síly. Dále se příznivě projevil nízký podíl zaměstnanců v sektoru zemědělství, jehož pokles některé země silně zasáhl. Služby byly poddimenzované a v první fázi transformace zvyšovaly poptávku po práci.

Nízká poptávka

V poslední době se neokeynesiánci opět pokoušejí argumentovat pro zvýšené rozpočtové výdaje a vyšší míru inflace. Existuje ale několik důvodů k pochybnostem o těchto neokeynesiánských modelech. Ačkoli existuje mnoho empirických důkazů o nepružnosti mezd, je zde také mnoho důkazů o nedostatku peněžní iluze. To znamená, že v inflační ekonomice opravdu všichni budou očekávat inflaci. Mzdové vyjednávání se nestane snazší díky inflaci.
Je nutné připomenout, že existuje množství důkazů o tom, že inflace snižuje ekonomickou aktivitu a tím i zaměstnanost. Další v úvahu připadající neokeynesiánský lék, vysoké vládní výdaje, můžeme v praxi pozorovat již několik let. Prakticky všechny západoevropské země mají rozpočtový deficit, aniž to vedlo k jakémukoli poklesu nezaměstnanosti. Na druhou stranu rozpočtové deficity způsobují vyšší úrokové míry. Kdyby měly být vládní výdaje financovány zvýšenými daněmi, nepochybně by to mělo negativní vliv na zaměstnanost.
Dalším důvodem k pochybám o teorii poptávkové pasti je skutečnost, že zahraniční obchod tvoří podstatnou část každé evropské ekonomiky. Zahraniční obchod vymaňuje zemi ze závislosti na domácí poptávce a zároveň ale také zvyšuje významně náklady na její zvýšení. V několika zemích je velká část z mezní spotřeby domácností uspokojována dováženým zbožím a službami.
Tradiční vazba mezi úsporami a investicemi je v moderním světě zpřetrhána. Tím jak se uvolňuje pohyb kapitálu ve světě, nemusí se pak domácí investice rovnat domácím úsporám.

Příliš dlouhá pracovní doba?

Příliš dlouhá pracovní doba?
Jedním z běžně uváděných argumentů zdůvodňujících situaci v nezaměstnanosti je tvrzení, že dřívější trend směřující ke zkracování pracovní doby se zastavil v 80. letech. Jestliže normální pracovní týden začátkem století čítal cca. 60 - 70 hodin, koncem 70. let a začátkem 80. to bylo přibližně 40 hodin za týden.
Toto zkrácení pracovní doby proběhlo společně s růstem reálných mezd. Důvodem byl postupný, ale rychlý růst produktivity práce. Nicméně začátkem 80. let byly evropské společnosti vystaveny ostřejší světové konkurenci. Na mnoha trzích klesly reálné ceny. Ačkoli produktivita práce rostla, nemohla se jednoduše transformovat zároveň do růstu reálných mezd i zkrácení pracovní doby.
Někteří lidé argumentují tím, že rostoucí produktivita práce by měla vést ke zkracování pracovní doby, jinak bude růst množství těch, kteří si musí hledat práci. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že počet hodin práce, které jsou potřeba, je v čase zhruba konstantní. Počet pracovních hodin dnes se příliš neliší od tohoto počtu začátkem století přes skutečnost, že populace i pracovní síla se významně od té doby rozrostla.
Zastánci krácení pracovní doby jsou rozděleni v názoru na metody. Někteří argumentují, že by měla být zkrácena veškerá pracovní doba jako znak solidarity, a tím umožnit velké části nezaměstnaných nastoupit do práce. Dnešní zaměstnaní by obětovali část svých příjmů tím, že by pracovali kratší dobu. Ale dnešní nezaměstnaní by získali práci.
Jiní argumentují tím, že zkrácení pracovní doby by nemuselo mít žádný vliv na mzdy. Jejich argumentace je založená na předpokladu, že jakmile lidé získají práci, růst způsobí zvýšení produktivity práce při kratší pracovní doby. Tato nová poptávka bude uspokojena v rámci kratší pracovní doby.

Nízká poptávka

Nízká poptávka
Současný stav vysoké nezaměstnanosti by mohl být způsoben ekonomickými politikami zvolenými různými evropskými zeměmi. Toto vysvětlení je občas nabízeno levicí. Klíčovým argumentem je tvrzení, že celá západní Evropa je ve stavu poptávkové pasti, což je koncepce vycházející z Johna Maynarda Keynese. Keynes se pokoušel vysvětlit, proč byla velká deprese v 30. letech tak hluboká. Argumentace je založena na předpokladu, že ceny a zvláště mzdy jsou nepružné, tedy nemohou nominálně poklesnout. Pokud začne klesat poptávka, nepovede to k poklesu mezd, ale k růstu nezaměstnanosti. Když nezaměstnaní sníží svoji spotřebu, vyvolá to další snížení poptávky a nejen nezaměstnaní v takovéto situaci snižují poptávku. Mnoho lidí z důvodu strachu z propuštění rovněž omezí pro jistotu svoji spotřebu.
Zastánci této teorie často tvrdí, že vláda může zachránit situaci pomocí zvýšení poptávky. Vládní investice a spotřeba vrátí lidi do práce, poptávka vzroste a celá ekonomika bude prosperovat. Variantou této argumentace je namísto přímé rozpočtové injekce možnost uvolnění monetární politiky vlády. Mírná dávka inflace zmýlí trh. Mzdy zůstanou konstantní v nominálním vyjádření, zatímco v reálném poklesnou. Tak by se pomocí kouzla inflace obnovila poptávka po práci a nezaměstnanost by klesla.
Lze snést mnoho akademických argumentů, zda Keynes vysvětlil krizi z 30. Let, či ne. V 50. a 60. letech se však keynesiánská hospodářská politika přestěhovala z učebnic na ministerstva financí. Většina vlád zkoušela aplikovat takzvané jemné dolaďování (fine-tuning). V 70. letech se však projevila neadekvátnost těchto postupů a tak byl tento druh hospodářské politiky opuštěn.

Kolektivní vyjednávání

Problém s chováním odborů je ten, že má podobné dopady jako zákony o minimální mzdě. Protože zaměstnavatelům je znemožňováno, aby najímali za nízké mzdy, nebo jsou nuceni, aby platili vyšší růst mzdy, než je růst produktivity práce, zaměstnávají menší počet zaměstnanců, než by tomu bylo v opačném případě. Kolektivní smlouvy tak staví bariéry vstupu do zaměstnání pro ty, kteří zaměstnání dosud nemají.
Odbory v dnešní podobě existují již cca sto let. Ze začátku bojovaly za to, aby byly akceptovány a mohly reprezentovat dělníky. V průběhu posledních 50 let však na druhou stranu vznikala v mnoha zemích legislativa, která měla a má za cíl ochraňovat a podporovat odbory. Síla odborů obvykle spočívá ve schopnosti kontrolovat práci zaměstnanců, čili ve schopnosti vyhlásit stávku. Účinnost stávky je založena na faktu, že zaměstnavatel je těžce poškozen, jestliže všichni zaměstnanci přestanou pracovat najednou. Zaměstnavatel těžko nahrazuje všechny zaměstnance najednou. Specifické znalosti a dovednosti jsou ztraceny.
V dobách, kdy odbory vznikaly, pokoušeli se zaměstnavatelé čelit stávkám tak, že se sdružovali do kartelů, čili federací zaměstnavatelů. Jeden způsob byl najmout náhradní zaměstnance z řad nečlenů odborů, jiným snaha zasáhnout odbory odstávkou, kdy ostatní zaměstnavatelé zastavili výrobu, aby poškodili členy odborů pracujících v těchto firmách.

Kolektivní vyjednávání

Je třeba připomenout, že rovnováha sil se významně posunula během uplynulých let. Dříve měli zaměstnavatelé prostředky, kterými mohli dlouhodobě bojovat s odbory. Historie průmyslu ve většině zemí je plná dlouhých pracovních vyjednávání v období začátku století. Dnes je situace zcela jiná.
Firmy jsou podstatně více vybaveny kapitálem. Den práce ztracený stávkou je sice dnem bez vyplácení mezd, ale také bez úlev při platbách úroků. Je faktem, že v některých kapitálově náročných odvětvích může být i jen několikadenní stávka příčinou takřka katastrofy. Výroba je dnes navíc vysoce automatizovaná, takže stávka může být velmi účinná, i když práci přeruší pouze několik kritických dělníků, např. strojních operátorů či zaměstnanců údržby. Stávka je velmi levná pro odbory a zároveň velmi bolestivá pro zaměstnavatele. Z těchto důvodů je pravděpodobné, že takováto firma raději akceptuje vyšší růst mezd, než aby se pustila do boje s odbory, a ohrozila tak svoje kompletní fungování.
Dalším důvodem zvýšené citlivosti na stávky jsou novodobé obchodní vztahy. Specializace a produkce v režimu just-in-time znamená, že zákazníci jsou velmi závislí na dodavateli. Pracovní spor tak může snadno vést ke ztrátě kontraktu.
Tato nynější situace, kde se zbraně odborů staly silnějšími, není často adekvátně reflektována v zákonech.
Pro firmy je přirozeně do určité míry výhodnější vyjednávat s odbory než s jednotlivci. Transakční náklady vyjednávání o mzdě s každým zaměstnancem zvlášť jsou pochopitelně vyšší než při uzavírání kolektivní smlouvy. Ve zrůstajícím počtu případů se nicméně musí zaměstnavatelé dohodnout s odbory na kolektivní smlouvě a zároveň i s každým zaměstnancem zvlášť. Rychle se měnící podmínky na trhu si však vyžádají více individuální a flexibilní struktury, které budou lépe vyhovovat jak poptávce zaměstnanců, tak zaměstnavatelů.

Zákony o minimální mzdě

Mělo by být zdůrazněno, že ustanovení o minimální mzdě funguje jako bariéra vstupu na trh práce. Mnoho těch, které udržuje minimální mzda mimo trh práce, by bylo schopno, pokud by k tomu dostalo příležitost, získávat i mzdu vyšší než minimální. Proto je také neplatný argument o tom, že není fér dovolit někomu, aby pracoval za velmi nízkou mzdu, nebo? skutečný efekt je, že mnoha lidem zabraňuje pracovat i za mzdu vyšší, než je mzda minimální.
Ustanovení o minimální mzdě mají různá historická pozadí v různých zemích Evropy. Pozitivní i negativní efekty způsobené jejím odstraněním budou také různé.
Systém blahobytu ve většině zemí je vytvořen tak, aby zajistil podporu těm, kteří nemohou (nebo v některých případech ani nechtějí) najít práci. Odstranění ustanovení o minimální mzdě může nastolit otázku způsobů, jak dodatečně zvýšit příjem dělníků s velmi nízkou mzdou. To lze učinit mnoha způsoby, jako jsou přímé podpory či daňové úlevy. Žádná metoda není ideální, nebo? může vznikat efekt negativně ovlivňující tvorbu mezd nebo může docházet k nespravedlivým daňovým úlevám pro lidi, kteří si dobrovolně vyberou práci za velmi nízkou mzdu.
Jiné zákonné opatření, které má podobný efekt, je ustanovení o proplácení přesčasů a mimořádných směn. Jako příklad: zákonný požadavek, aby dělníci dostávali mimořádné příplatky za noční směny, působí rovněž jako překážka k zaměstnání. Takováto legislativa má tedy jen malé ospravedlnění. Pro nezaměstnaného je jistě lepší pracovat na nočních směnách, než nepracovat vůbec. Kromě toho jsou individuální preference týkající se pracovní doby rozličné stejně jako očekávání ohledně odměn za mimořádnou práci.

Kolektivní vyjednávání

Kolektivní vyjednávání
Kolektivní smlouvy hrají významnou úlohu ve všech zemích západní Evropy. Je tomu tak přesto, že počet členů odborů mezi zaměstnanci se liší podstatně ve skandinávských zemích a Německu, kde je významná část pracovní síly odborově organizována, a ostatních zemích, kde je především v některých odvětvích členství v odborech méně běžné.
Přístup odborů k zvyšování mezd jednotlivců je často nejednoznačný. Zdálo by se přirozené, že odbory se budou pokoušet ovlivňovat pouze minimální mzdy a mzdový růst. Ale odbory považují za důležité rovněž řídit mzdy všech svých členů a dokonce i nečlenů. Ospravedlňují to tvrzením, že by zaměstnavatel jinak favorizoval nečleny odborů štědřejšími mzdami. V souladu s touto argumentací by tedy měl zaměstnavatel získat zlomením moci odborů, a v dlouhém období tak byl schopen vyplácet nižší mzdy.
Tento přístup však vede k tomu, že odbory téměř výhradně hájí zájmy těch, kteří jsou již zaměstnáni. I kdyby měly odbory nezaměstnané členy, bylo by racionální, aby chránily pouze práva a privilegia těch zaměstnaných. Odbory mají silnější zájem udržovat mzdy spíše vysoko a souhlasit s podmínkami, které by umožnily firmám zvýšit poptávku po práci.
Odbory preferují opatření proti nezaměstnanosti, která takovým či onakým způsobem zvyšují poptávku po práci bez snížení mezd těch, kteří již zaměstnaní jsou. Je také v zájmu odborů snažit se chránit svoje členy před propuštěním.

Příčiny nezaměstnanosti v praxi

Příčiny nezaměstnanosti v praxi
Takřka všechny země západní Evropy trpí významně nezaměstnaností. Dalo by se tedy očekávat, že kořeny a příčiny nezaměstnanosti budou v ohnisku politické debaty. Většina diskuse o nezaměstnanosti se však překvapivě jak mezi obyčejnými lidmi, tak v podnikatelské a politické sféře, zdá se, vyhýbá zásadní otázce o příčině nezaměstnanosti.

Stanovování mezd
Neexistuje pochopitelně jedno jediné vysvětlení nezaměstnanosti. Jsou zde však některá vysvětlení přijatelnější a důvěryhodnější než jiná. Mechanismus stanovování výše mezd má např. zásadní význam pro schopnost ekonomiky využívat schopnosti každého jednotlivce.
Mechanismus tvorby mezd je cenotvorný mechanismus na trhu práce. Mzda ukazuje podobně jako ostatní ceny relativní vzácnost určitého statku v závislosti na poptávce po tomto statku. Stejně jako na trhu zboží, daně a další mimomzdové náklady deformují trh. Jestliže je např. cena zaměstnání člověka zvýšena vysokými daněmi a mimomzdovými náklady, je jen přirozené, že zaměstnavatel méně inklinuje k zaměstnávání dalších osob. Na druhé straně pro zaměstnance daně a mimomzdové náklady vrážejí klín mezi zaměstnancovo úsilí a odměnou za tuto úsilí. Takto je v případě deformace mechanismu tvorby cen výsledkem neshoda mezi nabídkou a poptávkou neboli v tomto případě nerovnováha mezi počtem lidí, kteří chtějí pracovat při určité úrovni mezd a počtem lidí, které zaměstnavatelé chtějí zaměstnat při dané úrovni mezd při započítání daní a mimomzdových nákladů práce. Víme, že výsledkem této nerovnováhy je nezaměstnanost.
Mechanismus tvorby mezd můžeme popsat jako proces omezený řadou restrikcí, restrikcí omezujících schopnost jednotlivého zaměstnavatele a jednotlivého příslušníka pracovní síly dohodnout se na konkrétní mzdě. Tato omezení jsou hlavním důvodem špatného fungování trhu práce.
Právní omezení (jako je minimální mzda)
Omezující ujednání (jako jsou dohody vzešlé z kolektivního vyjednávání)

Zákony o minimální mzdě

Zákony o minimální mzdě
Zákony o minimální mzdě existují v mnoha zemích. Ospravedlněním tohoto opatření je snaha zabránit zaměstnavatelům, aby si nemohli zcela přivlastnit zisk z nadbytečné nabídky práce. Zákonodárci se obávají, že v případě nezaměstnanosti by dělníci byli více či méně přinuceni, aby přistoupili při vstupu do zaměstnání na mzdy, které by byly pod úrovní jejich mezní produktivity. Takovéto zákony jsou pak chápany jako způsob nápravy nerovnováhy na trhu práce.
Ačkoli může existovat příznivý sociální efekt zákonů o minimální mzdě, hlavní problém je, že tento druh legislativy efektivně zamezuje osobám s produktivitou nižší, než je minimální mzda, ve vstupu na trh práce.
Ačkoli je toto opatření zaměřeno na snížení bídy nejchudších dělníků, významným efektem je naopak zabetonování chudoby a upevnění závislosti na veřejné podpoře těch, kteří mají nejnižší produktivitu. Mnoho studií tento negativní vliv minimální mzdy také potvrdilo.

MINIMÁLNÍ MZDA

MINIMÁLNÍ MZDA

Koncept minimální mzdy je v současnosti uplatňován v devíti státech Unie. Jsou to Belgie, Řecko, Španělsko, Francie, Irsko, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko a Velká Británie.

Minimální mzda v EU

EUR % of average wage (est)
B 1131 52
EL 469 47
E 506 42
F 1083 59
IRL 983 55
L 1282 48
NL 1167 48
P 390 57
UK 979 35
US … 37

Minimální mzda v CR:

CZK % of average wage (est)
1991 2000 52.7
1992 2200 47.4
1993 2200 37.8
1994 2200 31.9
1995 2200 26.9
1996 2500 25.8
1997 2500 23.4
1998 2650 22.7
1999 3600 28.4
2000 4500 33.4
2001 5000 34.1
2002 5700 37.7
2003 6200

Problémy

Problémy
• Druhou stranou mince politiky zaměstnanosti jsou vysoké odvody z mezd v ČR. Je nutno rozlišovat mezi náklady na pracovní sílu a tím co si pracovníci skutečně odnesou domů. Tento rozdíl může být někdy dost významný (viz obrázek Miles, Scott, strana 182)
• Minimální mzda a její vliv na nezaměstnanost v ČR
• Sociální dávky poblíž mezd – strategie nezaměstnaných zůstávat na dávkách.

K nepříznivému vývoji na straně poptávky po práci přispívá vláda vytvářením kultury závislosti, kdy ochotu řady nezaměstnaných skutečně hledat práci snižuje štědrý systém státních podpor a dávek. (Patria)

Jedním z řešení, které OECD navrhuje, a s kterým nelze než souhlasit, je snížení daňové zatížení práce. Zdanění práce je v ČR ve srovnání s ostatními zeměmi OECD nadprůměrné a je hlavní složkou relativně vysokých nemzdových nákladů práce. Pokud bychom porovnali podíl nemzdových nákladů na celkových nákladech práce, potom nás ze zemí EU předstihuje pouze Švédsko a Francie. Z kandidátských zemí má kromě ČR vysoké nemzdové náklady práce také Maďarsko.

Specifikem či snad charakteristickým rysem politiky zaměstnanosti v ČR je snaha udržet sociální smír z jakoukoliv cenu.

POLITIKA BOJE PROTI NEZAMĚSTNANOSTI

4 typy politiky na trhu práce podle Mareše
1. První typ představuje podpory v nezaměstnanosti (náhrada části ztraceného výdělku podporami ze strany sociálního státu)
2. Druhým je regulace pohybu osob na trhu práce a vstupu celých sociálních kategorií na trh práce či naopak uvolňování jiných osob z tohoto trhu (předčasné důchody)
3. Třetí spočívá na jedné straně v podpoře ekonomické (zejména investiční) aktivity přinášející růst pracovních příležitostí
4. Čtvrtý typ představují aktivity ve vytváření pracovních příležitostí pomocí přímých státních výdajů ve státním sektoru.

Rozdělení podle teorie:
• Politiky ze strany AD
• Politiky ze strany AS

Výdaje na politiku zaměstnanosti (mil. Kč)

1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002
2.417 2.664 3.972 5.097 7.631 9.102 9.277

Je ovšem nutno poznamenat, že v roce 2001 se výdaje na politiku zaměstnanosti podílely pouhými 3% na celkových výdajích systému sociálního zabezpečení.
Výdaje na aktivní versus výdaje na pasivní politiku zaměstnanosti.

Podíl registrovaných uchazečů o zaměstnání, pobírajících podporu v nezaměstnanosti (v % z celkového počtu registrovaných uchazečů)

1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001
65,0 52,6 47,2 47,5 45,7 47,0 50,7 48,8 43,7 37,5 34,9

POLITIKA BOJE PROTI NEZAMĚSTNANOSTI

POLITIKA BOJE PROTI NEZAMĚSTNANOSTI

Nezaměstnanost patřila a patří k prioritním tématům hospodářské politiky. Úloha politiky spočívala střídavě v tom, jak nezaměstnanost vysvětlit, obhájit či vymýtit.

Politika zaměstnanosti se orientuje zejména na tyto aktivity:
a) na rozvoj infrastruktury trhu práce
b) podporuje vytváření nových pracovních míst a pracovních činností
c) zaměřuje se na zvýšení adaptability pracovní síly
d) podílí se na zabezpečení životních podmínek těch, kteří se stali dočasně nezaměstnanými formou dávek a podpor v nezaměstnanosti
a-c: aktivní politika zaměstnanosti
d: pasivní politika zaměstnanosti

Součástí střednědobé strategie politiky zaměstnanosti je Národní plán zaměstnanosti, který byl přijat v roce 1999. V souladu s metodikou, která je doporučena státům EU pro zpracování národních plánů zaměstnanosti je Národní plán zaměstnanosti ČR rozčleněn do čtyř pilířů.

1. Podpora zaměstnatelnosti
2. Podpora podnikání
3. Podpora schopností podniků a zaměstnanců přizpůsobit se změnám
4. Podpora rovných příležitostí všech osob

Přirozená míra nezaměstnanosti

Přirozená míra nezaměstnanosti je taková míra nezaměstnanosti, při níž jsou síly, které působí směrem ke zvyšování a snižování cenové a mzdové inflace vyrovnané. Při přirozené míře je inflace stálá – nevykazuje tendenci ani ke zvyšování ani ke snižování. V soudobé ekonomice, která se snaží zabránit vysokým mírám inflace, je přirozená míra nezaměstnanosti nejnižší mírou nezaměstnanosti, která je udržitelná; vyjadřuje tedy nejvyšší udržitelnou úroveň zaměstnanosti a odpovídá potenciálnímu produktu země.

Ekonomové tvrdí, že existuje přirozená míra nezaměstnanosti (NRU) či též míra nezaměstnanosti neurychlující inflaci (NAIRU), při níž jsou poptávka po práci a nabídka práce v rovnováze. Základní tezí je, že vzestup poptávky může přinášet vyšší zaměstnanost jen do bodu daného velikostí NAIRU. Za tímto bodem se růst zaměstnanosti zastaví a vyšší poptávka se přelije do růstu inflace. Odhady NAIRU jsou velmi subjektivní a liší se mezi zeměmi i v čase. Závisí na úrovni minimální mzdy, na velikosti dávek v nezaměstnanosti, daních ze mzdy odborové organizovanosti i na demografických faktorech, jako např. věkové struktuře pracovní síly. (The Economist)

Plná zaměstnanost je většinou definována jako pracovní síla mínus přirozená míra nezaměstnanosti.

Strukturální nezaměstnanost

Strukturální nezaměstnanost může být dále podmíněna bariérami v migraci za prací. Znamená to, že v daném národním hospodářství může být v daném odvětví poptávané a nabízené množství práce celkově vyrovnáno, avšak z důvodu prostorové uzavřenosti trhu práce (náklady na dopravu za prací, nedostatek bytů a dalšího sociálního zázemí) existují nerovnováhy na jednotlivých regionálních trzích téže profese.
Jako zvláštní případ strukturální nezaměstnanosti bývá uváděna nepružnost nominálních mezd směrem dolů, způsobená zákonem stanovenou minimální mzdou. Je-li příliš vysoká ve srovnání s rovnovážnou mzdou na trhu nekvalifikované práce, vede ke strukturální nezaměstnanosti těchto pracovníků.
Při snižování strukturální nezaměstnanosti (obecně) nejde tedy o to, vytvářet nová pracovní místa růstem AD, nýbrž jde o vytvoření souladu mezi strukturou volných pracovních míst a strukturou nabídky práce, a to v kvalifikačním a regionálním smyslu.
V případě strukturální nezaměstnanosti nelze jednoznačně rozlišit její (ne)dobrovolný charakter: srovnejte situaci vysoce kvalifikovaného nezaměstnaného při množství nenáročných pracovních míst a situaci opačnou, nebo zhodnoťte (ne)dobrovolné odmítnutí zaměstnání, spojené s několikahodinovou dopravou.
Existence strukturální nezaměstnanosti je zřejmě hlavní příčinnou regionálních rozdílů v míře nezaměstnanosti. Zejména z hlediska hodnocení sociálních dopadů nezaměstnanosti a také při její eventuální regulaci je proto třeba analyzovat kromě celkových národohospodářských ukazatelů též regionální údaje.

Cyklická nezaměstnanost

3. Cyklická nezaměstnanost
Frikční nezaměstnanost se tak liší od cyklické nezaměstnanosti, která je důsledkem nízké úrovně agregátní poptávky v prostředí se strnulými mzdami a cenami. (Samuelson)

O cyklické nezaměstnanosti hovoříme, je-li celková poptávka po práci nízká (na rozdíl od situace, když je poptávka po práci nízká jen v určitých oblastech, jako jsou střediska těžby uhlí nebo výroby automobilů). Jestliže se celkové výdaje a produkt snižují, nezaměstnanost se zvyšuje prakticky všude.
Rozlišování mezi cyklickou nezaměstnaností a ostatními typy nezaměstnanosti pomáhá ekonomům při diagnóze celkového zdravotního stavu trhu práce. Vysoká úroveň frikční nebo strukturální nezaměstnanosti se může objevit i tehdy, když je celkový trh práce v rovnováze, například, když je vysoká fluktuace nebo když je velká regionální nerovnováha. Cyklická nezaměstnanost vzniká, když zaměstnanost klesá v důsledku nedostatečné agregátní poptávky.

Holman 1999, s.268: (příčiny: ochabnutí domácí investiční aktivity, pokles zahraniční poptávky, hospodářský pokles a cyklická nezaměstnanost v recesi 1998)

4. Ostatní
Sezónní nezaměstnanost = zemědělství, stavebnictví a turistické služby jsou obzvláště silně vystaveny sezónním výkyvům. (The Economist)

Reziduální nezaměstnanost = existuje tvrdé jádro lidí, kteří jsou prakticky nezaměstnatelní, například vlivem jejich neschopnosti integrovat se do moderní společnosti (The Economist)

AKTUÁLNÍ = PŘIROZENÁ + CYKLICKÁ

TYPY NEZAMĚSTNANOSTI

TYPY NEZAMĚSTNANOSTI



1. Frikční nezaměstnanost = dočasná nezaměstnanost způsobovaná nepřetržitými změnami v ekonomice. Například novým pracovníkům obvykle zabere určitý čas vyhledávání různých možností zaměstnání; dokonce i zkušení pracovníci často stráví určitou dobu při přechodu z jednoho zaměstnání do druhého. Frikční nezaměstnanost se tak liší od cyklické nezaměstnanosti, která je důsledkem nízké úrovně agregátní poptávky v prostředí se strnulými mzdami a cenami. (Samuelson)
Rozvětvený sociální systém může zvyšovat frikční nezaměstnanost, protože pracovníci jsou schopni dlouho setrvávat ve fázi hledání místa. Jsou ve stavu between jobs a jsou schopni tam dlouho vydržet.

Frikční nezaměstnanost vzniká v důsledku neustálého pohybu lidí mezi oblastmi a pracovními místy nebo v průběhu jednotlivých stadií životního cyklu. Dokonce i kdyby se ekonomika nacházela ve stavu plné zaměstnanosti, byla by zde vždy určitá fluktuace – lidé kteří hledají zaměstnání po absolvování školy nebo se stěhující do jiného města, ženy se mohou vracet do práce poté, co měly děti. Protože frikčně nezaměstnaní pracovníci často přecházejí z jedné práce do druhé nebo shánějí lepší zaměstnání, má se obvykle za to, že jsou nezaměstnaní „dobrovolně“.

TYPY NEZAMĚSTNANOSTI

Strukturální nezaměstnanost vzniká tím, že oblastní nebo profesní struktura volných pracovních míst se neshoduje se strukturou disponibilních pracovních sil. Mohou existovat určité pracovní příležitosti, ale nezaměstnaní pracovníci nemusejí mít potřebné dovednosti nebo mohou být volná místa v oblastech, kde nežijí nezaměstnaní pracovníci. (Samuelson)

….disproporcí mezi strukturou nabídky a poptávky, kdy existuje na jedné straně rozsáhlá nezaměstnanost a na druhé straně nezanedbatelný počet volných pracovních míst. To znamená, že nezaměstnaní nemají vlastnosti, které tato pracovní místa vyžadují.
Strukturální nezaměstnanost se objevuje tam, kde je nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po pracovnících. Nesoulad může vzniknout proto, že se poptávka po určitém druhu práce zvyšuje, zatímco poptávka po jiném druhu se snižuje, a nabídka se ani v jednom případě nepřizpůsobuje dostatečně rychle. Díky tomu se často setkáváme s nerovnováhami u jednotlivých povolání nebo oblastí, protože určité sektory se rozvíjejí, zatímco jiné upadají. Kdyby se mzdy plynule přizpůsobovaly měnícím se vztahům mezi nabídkou a poptávkou, potom by nerovnováhy u jednotlivých trhů práce zmizely, protože by mzdy poklesly v oblastech, kde je pracovních sil nadbytek, a vzrostly v oblastech, kde je jich nedostatek. Mzdy však reagují na ekonomické šoky pomalu; trvá to celé roky, než se přizpůsobí nedostatku nebo přebytku pracovních sil. I když se například v polovině osmdesátých let projevoval akutní nedostatek ošetřovatelek, jejich platy se zvyšovaly pouze o něco málo rychleji než ostatní platy; některé nemocnice byly nuceny vzhledem k nedostatku ošetřovatelek nechávat prázdná lůžka. Naproti tomu, přestože poptávka po ocelářských dělnících byla od poloviny sedmdesátých let nízká, mzdy těchto dělníků ve srovnání s ostatními téměř nepoklesly a přitom nezaměstnanost ocelářů byla po více než jedno desetiletí nad průměrem.

Vzniká v důsledku strukturálních změn v ekonomice, kdy se některá odvětví zmenšují a jiná naopak expandují. Strukturální nezaměstnanost obvykle trvá déle než frikční.

DVA TYPY MĚŘENÍ NEZAMĚSTNANOSTI

DVA TYPY MĚŘENÍ NEZAMĚSTNANOSTI

Údaje o míře nezaměstnanosti jsou uváděny ve dvojí metodice (registrovaná a obecná).

Míra (registrované) nezaměstnanosti = počet nezaměstnaných uváděn podle počtu registrovaných na úřadu práce (zdrojem údajů je MPSV)

Obecná míra nezaměstnanosti (ILO) = počet nezaměstnaných uváděn podle počtu výběrového šetření pracovních sil (výběrového šetření v domácnostech), kritéria pro zařazení do skupiny zaměstnaných a nezaměstnaných jsou poněkud odlišná od předchozí metodiky, tato míra nezaměstnanosti je zpravidla vyšší než míra (registrované) nezaměstnanosti.
(Kadeřábková 2001, s. 106)
Výhodou tohoto přístupu je, že je mezinárodně standartizován. V Británii je vyšší výběrová míra

Sezónně očištěná versus sezónně neočištěná míra nezaměstnanosti:

Je nutno také odlišovat údaj o nezaměstnanosti k určitému datu a průměrnou výši za určité období. Tato skutečnost je důležitá vzhledem k sezónnímu kolísání míry nezaměstnanosti.

Míra nezaměstnanosti

Míra nezaměstnanosti měří podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle.

Míra nezaměstnanosti je nejdůležitější a nejsledovanější statistikou trhu práce. Míra nezaměstnanosti vyjadřuje procentuální podíl počtu registrovaných nezaměstnaných a počtu ekonomicky aktivních obyvatel (v případě ČR jde o klouzavý průměr "pracovní síly"). "Registrovaní" nezaměstnaní jsou osoby, které jsou v daném období v evidenci Úřadů práce. Teoreticky, nezaměstnaní jsou lidé starší 15-ti let, kteří ve sledovaném období splnili tři základní podmínky:
- byli bez práce,
- hledali aktivně práci,
- byli připraveni k nástupu do práce během určitého referenčního období (obvykle 14 dnů).
Údaj zveřejňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí vždy 6. pracovní den po ukončení sledovaného období, kterým je jeden měsíc.
Databáze obsahuje nejen údaje o míře nezaměstnanosti v ČR (ČSFR) od ledna 1990, ale i další dodatečné informace z trhu práce na měsíční bázi.

Míra nezaměstnanosti. Obvykle se definuje jako procentní podíl nezaměstnaných na pracovní síle (zaměstnaní i nezaměstnaní). Časté jsou národní odchylky: Německo vylučuje z pracovní síly osoby samostatně výdělečně činné; Belgie publikuje dvě národní míry nezaměstnanosti, a to podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle, resp. na pojištěné pracovní síle. Švýcarsko zakládá své údaje o pracovní síle na sčítání lidu z roku 1980. Změnou definice, což vlády s oblibou dělají lze míru nezaměstnanosti posunout vzhůru, častěji ale dolů, i o několik procentních bodů. Mezinárodní organizace práce (ILO) a další mezinárodní organizace publikují standartizované míry nezaměstnanosti, které se liší od národních údajů, ale dávají konzistentní základ pro mezinárodní srovnání. Údaje za rok 1998 v tabulce 5.4. ukazují rozdíly mezi standardizovanými a národními mírami nezaměstnanosti.

Zásobník nezaměstnanosti – odtoky a přítoky do zásobníku nezaměstnanosti.

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost měří počet osob nepracujících, ale ochotných pracovat.

Nezaměstnanost = 1) v ekonomickém smyslu dochází k nedobrovolné nezaměstnanosti, jestliže existují způsobilí pracovníci, kteří by byli ochotni při existující úrovni mezd pracovat, ale nemohou najít práci. 2) podle oficiální americké definice je nezaměstnaným ten: a) kdo nepracuje b) kdo buď čeká, že bude po dočasném vysazení z práce znovu zavolán do zaměstnání, nebo si aktivně hledal v posledních 4 týdnech práci. (Samuelson)

Celková nezaměstnanost. Údaje jsou založeny na počtu osob registrovaných jako nezaměstnaní (Rakousko, Švýcarsko) nebo žádajících o podporu (Belgie, Británie) nebo na statistických šetřeních (opět Británie a mnoho dalších zemí). Statistická šetření obvykle dávají lepší výsledky, protože zachytí i osoby, které by přijaly zaměstnání, pokud by se naskytlo, ale neregistrují se jako nezaměstnaní. Zkreslení a problémy s mezinárodní srovnatelností vznikají kvůli faktorům, jako jsou studenti žádající o podporu v nezaměstnanosti během prázdnin, způsob zachycení osob dočasně propuštěných, osob, které se již přestaly hlásit jako schopné pracovat, a osob s částečnými úvazky, které hledají plný úvazek.

PROBLÉMY S MĚŘENÍM NEZAMĚSTNANOSTI

PROBLÉMY S MĚŘENÍM NEZAMĚSTNANOSTI

Míra nezaměstnanosti a opravdová nezaměstnanost

Stejně jako měření HDP má i měření nezaměstnanosti své kritiky. Většina z nich namítá, že míra nezaměstnanosti její skutečnou míru podhodnocuje. Poukazují zejména na dvě skupiny lidí, kteří se mezi nezaměstnané nepočítají: jsou to tzv.: odrazení pracovníci a pracovníci s nuceně zkráceným úvazkem.
Odrazení pracovníci jsou lidé, kteří tvrdí, že by rádi pracovali, ale nepokusili se v uplynulých čtyřech týdnech práci najít. Většinou říkají, že práci nehledají proto, že se o to v minulosti bez úspěchu pokoušeli a nebo jsou přesvědčeni, že na současném trhu nemohou žádné zaměstnání najít. Podle definice pracovních sil proto do skupiny pracovních sil nenáležejí. Někteří ekonomové tvrdí, že by se odrazení pracovníci měli považovat za nezaměstnané a obrázek trhu práce by byl věrohodnější.
Pracovníci s nuceně zkráceným úvazkem jsou lidé, kteří by rádi pracovali na plný úvazek, nemohou však takovou práci najít. Vzhledem k tomu, že práci mají počítají se mezi zaměstnané. Někteří ekonomové navrhují, aby se tito lidé považovali za částečně nezaměstnané.
V reakci na podobné návrhy publikoval Úřad pro statistiku práce v posledních letech speciální míry nezaměstnanosti, které zahrnují odhady počtu odrazených pracovníků a pracovníků se zkráceným úvazkem. V únoru 2000, kdy oficiální míra nezaměstnanosti dosahovala 4,1% vypočítal Úřad pro statistiku práce, že míra nezaměstnanosti by dosahovala 7,6%, kdyby se započítali odrazení pracovníci a pracovníci s nuceně zkráceným úvazkem. Ukazuje se, že problém odrazených a nedobrovolně částečně zaměstnaných pracovníků je dost významný. (Frank, Bernanke 2003)

• Další únik: „Tento vývoj naznačoval, že řada pracovníků řešila problém své zaměstnanosti při relativně nízké nabídce volných pracovních míst cestou uplatnění jako samostatní podnikatelé“ (Zpráva o inflaci 1/2003)
• Měření nezaměstnanosti je významným metodickým problémem a samotné metodika může být příčinou naměřených výsledků. V méně vyspělých zemích existuje tzv. underemployment.

NEZAMĚSTNANOST

Detaily tohoto druhu nejsou příliš zajímavou četbou. Ale je bezpodmínečně nutné vědět, co lidé musí či nemusí dělat,a by vyhověli kritériím, podle nichž úřad pro statistiku práce registruje nezaměstnané. Nelze jinak porozumět významu nezaměstnanosti nebo povaze problému, který nezaměstnanost vyvolává, dokud nevíme něco o nákladech, které vznikají těm, co si úděl nezaměstnaného vybrali.

Klíčová otázka: Proč nevyvinou někteří lidé, kteří říkají, že chtějí pracovní místo, ale kteří žádné nemají, větší úsilí k nalezení zaměstnání?

Měříme nezaměstnanost správně: Jakkoli je jednoduché odlišit osoby, které vůbec nepracují, a ty které mají hlavní pracovní poměr, není tak jednoduché odlišit ty, kteří jsou nezaměstnaní a ekonomicky neaktivní.

Pracovní síla (labor force, workforce).
Měří se jako zaměstnaní plus osoby samostatně výdělečně činné plus nezaměstnaní.
Termín pracovní síla označuje počet lidí zaměstnaných a samostatně výdělečně činných plus nezaměstnané osoby, které jsou ochotné a schopné pracovat. Celkový součet je někdy znám jako ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Jeho složky se velmi těžko měří.
Pracovní síla je definována různě. Zahrnuje například osoby ve věku nad 14 let (Itálie), nad 15 let (Kanada), nad 16 let (USA) nebo ve věku 16-64 roky (Švédsko) či 16-74 roky (Norsko).
Bývá obvyklé se soustředit na civilní pracovní sílu (tedy vyloučit ozbrojené složky). Španělsko zahrnuje do svých údajů vojáky z povolání, ale vylučuje brance.

STRUKTURA

STRUKTURA

Pracující v civilním sektoru národního hospodářství (tis)

1990 1995 2000 2001
Celkem 5351 5012 4751 4766
Zemědělství 553 257 169 161
Lesnictví 78 55 41 38
Průmysl 2025 1628 1510 1521
Stavebnictví 403 450 392 370
Obchod a pohostinství 614 890 891 901
Doprava a spoje 371 355 347 348
Služby podnikům, nemov. Výzkum 382 389 416 434
Školství 317 322 298 296
Zdravotnictví 280 262 265 268
Veřejná správa 96 162 186 189
Peněžnictví, pojišťovnictví 28 85 86 83

Vězni……16,6 (2001)

Veřejná správa = veřejná správa, obrana a sociální zabezpečení

Strukturální složení zaměstnanosti v České republice. Je skutečností, že skladba zaměstnanosti se v české republice v některých oborech odlišuje od skladby v EU. Zvláště vyšší podíl zaměstnanosti v průmyslu bývá někdy interpretován jako důkaz nedostatečné restrukturalizace směrem ke službám. Je však otázkou zda tomu tak nutně musí být a zda i v následném období dojde k tomuto pohybu, protože když se podíváme na skladbu přímých zahraničních investic, tak značná část jich jde právě do odvětví průmyslu a tam generuje nová pracovní místa. Je otázkou, zda tento přísun je dostatečný aby kompenzoval propad produkce domácích průmyslových podniků. V sektoru služeb je zajímavým údajem, že nejvyššího tempa růstu dosáhla zaměstnanost ve sektoru veřejných služeb, kde i když máme Evropu co dohánět, tak to možná není zcela nejlepší způsob.

NEZAMĚSTNANOST

NEZAMĚSTNANOST

Základní otázka: Kdo je to nezaměstnaný a kdo jenom nepracuje?

„Ne každý, kdo pracuje, je zaměstnaný a na druhé straně také ne každý, kdo nepracuje je nezaměstnaný“ (Mareš 1994, s. 16)

NEZAMĚSTNANÍ xxx EKONOMICKY NEAKTIVNÍ

Lidé, kteří mají práci, jsou zaměstnaní. Lidé bez práce, kteří však práci hledají,
jsou nezaměstnaní. Lidé, kteří práci nemají, ale kteří ji ani aktivně nehledají,
nejsou ekonomicky aktivní. Míru nezaměstnanosti získáme jako počet nezaměstnaných vydělený celkovým ekonomicky aktivním obyvatelstvem.

Klasifikace lidí
• Plně zaměstnaní
• Podzaměstnaní
• Nezaměstnaní
• Polozaměstnaní
• Ani zaměstnaný ani nezaměstnaný

Obyvatelstvo od určité věkové hranice (např. 15 let) je možno rozdělit do tří skupin, a to mezi zaměstnané, nezaměstnané a ostatní:
1) zaměstnaní (tj. obyvatelstvo, které má placené zaměstnání nebo sebezaměstnání (včetně osob v práci dočasně nepřítomných, ale s formální vazbou k zaměstnání jako např. osoby ve stavu nemocných nebo na mateřské dovolené )…………………

Ekonomická aktivita obyvatel ČR

Ekonomická aktivita obyvatel ČR (ke konci roku).
Ukazatel 1990 1999
Počet obyvatel celkem 10.304.607 10.278.098
I. Ekonomicky aktivní 15 letí a starší 5.215.875 5.129.851
a) pracovníci 5.106.223 4.608.171
b) ženy na mateřské dovolené 70.273 34.057
c) neumístění uchazeči o zaměstnání 39.379 487.623
II. Ekonomicky neaktivní 5.088.732 5.148.247
a) mladší 15 let 2.175.638 1.707.205
b) žáci a studenti 15ti letí a starší 573.122 667.018
c) ženy na další mateřské dovolené 219.820 104.010
d) ostatní 2.120.152 2.670.014

Rok 2001, CR, Statistická ročenka
Zaměstnaní 4750
Nezaměstnaní 421
Důchodci 2197
Studenti 797
Děti do 15 let 1645
Ostatní 450
10260

Obyvatelstvo ve věkové skupině 15-64:

Celkem 7.192
Zaměstnaní 4.696
Důchodci 847
Studenti 795
Nezaměstnaní 419
Ostatní 435

KLASIFIKACE OBYVATELSTVA

Nezaměstnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší (bez horní věkové hranice), které ve sledovaném období souběžně splňovaly tři základní podmínky:
• Byly bez práce (ani v placeném zaměstnání, ani sebezaměstnání)
• Hledaly aktivně práci (tj. byly registrované u úřadu práce či jinými způsoby, viz níže)
• Byly připraveny k nástupu do práce (tj. během referenčního období byly k dispozici okamžitě nebo nejpozději do 14 dnů pro výkon placeného zaměstnání nebo sebezaměstnání)

DATA O ROZDĚLENÍ OBYVATEL

Tabulka: Základní charakteristika trhu práce (tis. osob)
1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001
Počet obyvatel 10 321 10 309 10 299 10 290 10 278 10 267 10 260
Pracovní síla 5 171 5 173 5 185 5 201 5 218 5 187 5 171
Zaměstnaní 4 963 4 972 4 937 4 866 4 764 4 732 4 750
Nezaměstnaní 208 201 248 336 454 455 421

Stav obyvatelstva, rok 2002

Počet obyvatel, konec roku 10.255
Zaměstnanost (VŠPS), průměr 4.795
Počet nezaměstnaných (reg), průměr 477
Počet nezaměstnaných (reg), konec roku 514

KLASIFIKACE OBYVATELSTVA

KLASIFIKACE OBYVATELSTVA

0 - 14 let (17%)
Populace
15 + ekonomicky neaktivní (39%)
(83%)
E ekonomicky aktivní zaměstnaní (91%)
15 - 64 U (61%)
ENA nezaměstnaní (9%)

Obyvatelstvo v ekonomice nad 15 let je z hlediska trhu práce rozdělováno do dvou skupin: pracovní síla (zaměstnaní a nezaměstnaní) a ekonomicky neaktivní. Vyjádřeme rozdělení obyvatelstva do jednotlivých skupin konkrétně na příkladu populace ČR v roce 1999; viz i výše.

Celková populace 10.285
Populace starší 15 let 8.555
Pracovní síla 5.281

Ekonomicky neaktivní jsou lidé v důchodu, ženy na mateřské dovolené, ženy pečující o děti v domácnosti, studenti, osoby dlouhodobě nebo trvale práceneschopné a lidé, kteří práci nehledají. Alternativní rozdělení zahrnuje skupinu osob mladších 15 let do skupiny ekonomicky neaktivních.

Zaměstnaní jsou lidé 15-ti letí a starší (bez horní věkové hranice), kteří vykonávají jakoukoli placenou práci, a dále ti, kteří práci mají, ale právě nepracují z důvodu nemoci, stávky nebo dovolené.

Náklady nezaměstnanosti

Helísek
• Souvislost nezaměstnanosti s nízkou mobilitou pracovní síly a neexistence trhu s byty.
• Sociální důsledky nezaměstnanosti………………
• V časech vysoké nezaměstnanosti se stává hlavním politickým problémem.

Dornbusch: Náklady nezaměstnanosti
• Náklady spojené s cyklickou nezaměstnaností
• Distribuční účinky nezaměstnanosti
• Další náklady a přínosy

Ztráta zaměstnání může být jednou z nejvíce stresujících ekonomických událostí v životě. Většina lidí spoléhá na své výdělky z práce pro udržení životní úrovně a mnoho lidí nevidí v práci pouhý příjem, ale také smysl svého konání. Ztráta zaměstnání znamená snížení životní úrovně dnes, nejistotu do budoucna a ztrátu sebeúcty. Proto nemůže být překvapením, že politici ve volebních kampaních často hovoří o tom, jak opatření která navrhují, pomohou vytvářet pracovní místa.

Lidé, kteří by sice rádi našli práci, ale práci nemají, nepřispívají k produkci zboží a služeb. Proto, že je určitá nezaměstnanost v ekonomice, kde jsou tisíce firem a milióny pracovníků, nevyhnutelná, míra nezaměstnanosti se podstatně liší v čase i mezi zeměmi. Země, která plně využívá ekonomicky aktivní obyvatelstvo, obvykle dosahuje vyšší úrovně HDP, než jakou by dosahovala, kdyby ponechala mnoho svých pracovníků v nečinnosti. (Mankiw 1999, s. 547).

Proč je nezaměstnanost problém? Hlavním ekonomickým problémem existence nezaměstnanosti je skutečnost, že není využíván existující výrobní faktor práce. Ekonomika tak nevyužívá veškeré dostupné zdroje a nepohybuje se na maximu ekonomického výstupu. Problém nezaměstnaných je pak dvojí. Za prvé nepracují, tudíž nezvyšují výkon a bohatství dané ekonomiky a za druhé se připojují na stranu těch, které zaměstnaní musí živit.

EKONOMICKÉ A SOCIÁLNÍ DOPADY Nezaměstnanosti

Nezaměstnanost patří k největším problémům vlády v každé zemi. Nezaměstnanost je v moderních společnostech ústředním problémem. Když je nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání zdroji a důchody lidí jsou nízké; během takových období rovněž ekonomické obtíže ovlivňují emoce lidí a rodinný život. Podle Okunova zákona se období vysoké nezaměstnanosti vyznačují tím, že se v nich běžný GNP pohybuje pod úrovní potenciálního GNP. Vysoká nezaměstnanost je projevem plýtvání zdroji, protože během depresí, kdy je nezaměstnanost vysoká, nevyrábí ekonomika tolik, kolik je schopna. Během takových období je to stejné, jako kdyby byla velká množství automobilů, bytů, oděvů a mnoha dalších komodit jednoduše vyhozena do oceánu. K jak rozsáhlému plýtvání v důsledku vysoké nezaměstnanosti dochází? Ztráty, ke kterým dochází v období vysoké nezaměstnanosti, jsou největším doloženým mrháním zdroji v soudobé ekonomice. Jsou mnohonásobně vyšší než odhadované neefektivnosti způsobené monopolem nebo než mrhání vyvolané cly a kvótami. Ať jsou ekonomické ztráty způsobené nezaměstnaností jakkoli vysoké, nevyjadřuje propočítávání ztracených peněz odpovídajícím způsobem lidské, sociální a psychologické škody, které přinášejí období dlouhodobější nedobrovolné nezaměstnanosti. Výzkumy ukazují, že nezaměstnanost vede ke zhoršování fyzického i psychického zdraví – k vyššímu výskytu srdečních chorob, alkoholismu a sebevražd.

EKONOMICKÉ A SOCIÁLNÍ DOPADY Nezaměstnanosti

EKONOMICKÉ A SOCIÁLNÍ DOPADY

Nezaměstnanost stigmatizuje lidi………………………
Nezaměstnanost ohrožuje stabilitu rodiny, jako základní ekonomickou a sociální jednotku. Narušuje zaběhnuté role, vyvolává napětí a sociálně deviantní chování, nezaměstnaný časem ztrácí prestiž, příjem, uznání a sebeúctu

Jestliže lidé nepracují, představuje to pro hospodářství a společnost plýtvání vzácnými zdroji a výsledkem je nižší produkce zboží, služeb a tím i reálného HDP. Nehledě na ekonomické ztráty se jedná i o ztráty společenské viz výše. Kromě toho nezaměstnanost nesnižuje pouze současnou produkci, ale i budoucí, protože lidský i fyzický kapitál je mimo pracovní proces a ztrácejí se pracovní návyky a schopnosti a celková produktivita se snižuje i do budoucna.

Náklady nezaměstnanosti:
• Nevyužívání výrobního faktoru práce, a z toho vyplývající plýtvání zdroji a nedosažení PPF
• Deprivace nezaměstnaných
• Sociální, regionální a politické problémy spojené s nezaměstnaností

Proč je nezaměstnanost v ČR vzrůstajícím problémem?

Proč je nezaměstnanost v ČR vzrůstajícím problémem? Počet nezaměstnaných v ČR v poslední době překročil hodnoty půl miliónů nezaměstnaných a 10% míry nezaměstnanosti. Tato hodnota je vyšší než kolik je průměr v EU, která je obecně vnímána jako oblast s vysokou mírou nezaměstnanosti. Alarmující je skutečnost, že nezaměstnanost se zvyšuje i v současné rostoucí fázi hospodářského cyklu. Je s podivem, že tato skutečnost nechává v klidu úřadující sociálně demokratickou vládu.

Aktuální data o nezaměstnanosti:
• K 28.2.2003 evidovaly úřady práce celkem 538.039 osob. Ve srovnání se stejným obdobím roku 2002 je počet uchazečů o zaměstnání vyšší o 52.880 osob. (MPSV)
• Příspěvek v nezaměstnanosti poskytovaly v únoru 2003 úřady práce 202.105 uchazečům o zaměstnání, tj. 37,6% všech osob vedených v evidenci. (MPSV)
• Z mezinárodního srovnání OECD měla ČR v roce 1998 průměrnou míru participace v 15-24 (49%); po Francii nejvyšší early retirement (61,4% in 55-64); průměrnou female participation (64%); nejnižší employment part-time (3,3%), nejvyšší počet odpracovaných hodin týdně (39,8%) a průměrnou participation rate (72,2).
• Dvacet let po druhé světové válce míra nezaměstnanosti zřídka přesahovala 2%. Tato zlatá éra ovšem skončila koncem šedesátých let.
• Ve svém závěru k Obecné teorii Zaměstnanosti, Úroku a Peněz Keynes napsal, že „je možné, že lze vyléčit problém nezaměstnanosti při zachování efektivnosti a svobody.“ (Keynes 1936)

SHRNUTÍ

Rozpočtové a fiskální důsledky veřejného dluhu
1. Zpětná vazba k vytváření nových rozpočtů
2. Zužování prostoru pro aktivní fiskální politiku

Kdo je věřitelem státu
• Domácí
• Zahraniční

Maastrichtská kritéria
a) rozpočtový deficit  3 % GDPn
b) veřejný dluh  60% GDP

Možnosti řešení dluhového problému
pasivní
• gGDP ir
• 
• dary a odpuštění dluhů

aktivní
• rozpočtové řešení
• mimořádná veřejná dávka
• monetizace dluhu
• politicko-administrativní řešení

KONVERGENČNÍ KRITÉRIA

Kritérium hrubého veřejného dluhu znamená, že poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k hrubému domácímu produktu nepřekročí 60%, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.
Veřejný dluh znamená hrubý úhrn dluhů v nominálních hodnotách na konci roku, konsolidovaných uvnitř a mezi jednotlivými odvětvími státního sektoru, jak je definován u kriteria veřejného deficitu.
Obě kritéria je nutno chápat jako kritéria fiskální rovnováhy, respektive jako limity, nad kterými je fiskální nerovnováha (v 1. případě krátkodobá v 2. případě dlouhodobá) považována za neúnosnou.

SHRNUTÍ

Veřejný dluh
• Veřejný dluh = souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu
• Veřejný dluh  rozpočtové deficity
• Hrubý dluh = celkový objem závazků státu
• Čistý dluh = závazky státu snížené o objem jeho pohledávek
• Vnitřní x vnější zadlužení
• Negativní důsledky vysokého zahraničního zadlužení rozvojových zemí
• Růst relativní váhy veřejného dluhu ve vyspělých zemích
• Domácí dluhová past (domestic debt trap) = ir  gGDP  růst podílu veřejného dluhu na GNP i při nulovém primárním deficitu

KONVERGENČNÍ KRITÉRIA

KONVERGENČNÍ KRITÉRIA

Pro vstup do měnové unie byla stanovena konvergenční kritéria, kdy fiskální oblasti se týká:
Kritérium veřejného deficitu znamená, že poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 3%, kromě případů, kdy:
• buď poměr podstatně klesl, nebo se neustále snižoval, až dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,
• anebo překročení nad referenční hodnotu bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstává blízko k referenční hodnotě.
Veřejný deficit znamená deficit, vztahující se k ústřední vládě včetně regionálních a místních úřadů a fondů sociálního zabezpečení, s výjimkou komerčních operací definovaných v Evropském systému makroekonomických účtů.

VEŘEJNÝ DLUH V ČR

Fiskální politika byla na počátku transformace ve shodě s celkovým zaměřením hospodářské politiky restriktivní. Byla orientována na udržení vyrovnanosti státního rozpočtu a na zabránění vzniku výrazných rozpočtových deficitů. V prvních letech transformace bylo celkové saldo veřejných rozpočtů kladné, postupně se však jeho výše snižovala a v polovině devadesátých let se veřejné rozpočty propadly do deficitů.

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001
Konsolidované saldo VR včetně čistých půjček (mld. Kč) 26,6 9,3 4,8 -4,3 -19,8 -28,2 -11,1 -62,0 -52,2
Z toho: saldo státního rozpočtu (mld. Kč) 4,7 14,8 -3,4 -5,4 -17,5 -25,6 -34,8 -51,8 -66,7

Saldo veřejných rozpočtů

Veřejný dluh

Veřejný dluh
Podíl veřejného dluhu na HDP je v mezinárodním srovnání nízký a jeho hodnota se blíží 20%. Při započtení skrytých závazků se jeho reálná velikost odhaduje na dvojnásobek, což společně s jeho dynamickým růstem v posledním období vytváří rizika pro budoucí makroekonomickou stabilitu.

Na budoucí vývoj veřejných rozpočtů bude mít zásadní vliv vývoj státních závazků v transformačních institucích, jako je Fond národního majetku a Konsolidační banka, včetně plnění státu za nejrůznější typy záruk, které poskytl řadě podniků a institucí během transformačního období. Dalším faktorem vývoje veřejných rozpočtů bude vývoj sociálních výdajů, kde rozhodující úlohu hrají výdaje na důchody. Při současném stavu nastavení směřuje důchodový účet ke stále větším schodkům, což je stav, který vyžaduje změnu nastavení parametrů systému. Významný je také vývoj daňové kvóty, která stagnuje, zatímco rostou státní výdaje, což vede k rostoucím schodkům veřejných rozpočtů.

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001
18,8 17,6 15,3 13,2 12,9 13,1 14,6 17,0 19,4

Hrubý veřejný dluh ČR (v % HDP)

Z čeho se skládá veřejný dluh v ČR
• Oficiální
• Neoficiální

VEŘEJNÝ DLUH V ČR

VEŘEJNÝ DLUH V ČR


V centrálně plánované ekonomice byl podíl vládních výdajů na HDP vysoký díky úloze státního rozpočtu, jako prostředku k plnění národohospodářských plánů. Podíl vládních výdajů na HDP přesahoval šedesát procent. Veřejné finance byly nástrojem silných přerozdělovacích procesů v ekonomice. Systém daní byl velmi komplikovaný a odrážel ideologické priority. Na druhé straně se fiskální politika v socialistickém Československu vyhnula zadlužování veřejných financí. Transformační omezování vlivu státu bylo ve fiskální politice charakteristické odbouráváním dotací podnikové sféře a v důsledku toho poklesem podílu veřejných výdajů na HDP.

Rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994
Podíl 72,3 61,5 57,1 47,5 49,4 50,7

Poznámka: V období 1989 – 1991 celé Československo
Tab: Podíl veřejných výdajů na HDP v ČR

Faktory působící na růst podílu veřejného dluhu na HDP

Faktory působící na růst podílu veřejného dluhu na HDP

Relativní váha veřejného dluhu v daném roce je ovlivněna těmito faktory:
1. výchozí hodnotou tohoto ukazatele na počátku rozpočtového období, která vyjadřuje míru zděděné dluhové zátěže
2. velikostí primárního deficitu v daném rozpočtovém období, která vyjadřuje nárůst zadlužení vlivem vládní fiskální politiky a exogenních faktorů s vyjímkou úroků.
3. mírou monetizace deficitu (dluhu), vyjadřující do jaké míry se rozpočtový deficit (resp. veřejný dluh) transformoval do přírůstků peněžní zásoby.
4. poměrem tempa růstu HDP a úrokové míry, který vyjadřuje relativní vliv úroků z veřejného dluhu.

Domácí dluhová past
Převyšuje – li reálná úroková míra tempo růstu HDP, zvýšené úroky způsobí růst podílu dluhu na HDP i při nulovém primárním deficitu. Tato podmínka není vládou přímo ovlivnitelná a závisí na působení exogenních faktorů. Tuto skutečnost vyjadřuje pojem domácí dluhová past (domestic debt trap), kdy postačující podmínkou pro konstantní zvyšování podílu domácího veřejného dluhu na HDP je při vyrovnaném dokonce i mírně přebytkovém primárním rozpočtu to, že reálná úroková míra převyšuje reálné tempo růstu HDP.

MOŽNOSTI ŘEŠENÍ DLUHOVÉHO PROBLÉMU

MOŽNOSTI ŘEŠENÍ DLUHOVÉHO PROBLÉMU

Veřejný dluh je jednou z alternativ řešení krátkodobé fiskální nerovnováhy – umožňuje vytlačení problému fiskálního salda za konečný horizont. Z hlediska dlouhodobého však není řešením tohoto problému, ale pouze jeho odložením. Je základním projevem dlouhodobé fiskální nerovnováhy. Rostoucí úrokové tlaky vyvolávají logicky otázku zda a jakým způsobem je možné naakumulovaný veřejný dluh odstranit, případně redukovat na přijatelnou míru, při které by bylo možno znovu reálné rozpočtové řešení. Ke snížení veřejného dluhu na únosnou míru, za kterou je v současné době nutno považovat 60% HDP vedou dvě hlavní cesty:
a) pasivní – pozitivní vliv exogenních faktorů
b) aktivní – vládní hospodářsko-politická opatření

Možnosti řešení dluhového problému
pasivní
• gGDP ir
• 
• dary a odpuštění dluhů

aktivní
• rozpočtové řešení
• mimořádná veřejná dávka
• monetizace dluhu
• politicko-administrativní řešení

KOMU STÁT DLUŽÍ

V silně zadlužených rozvojových zemích, kde jsou problémy krytí deficitů vnitřním dluhem umocňovány ve většině případů nedostatečně rozvinutým finančním trhem, je zahraniční veřejný dluh výrazně vyšší než veřejný dluh vnitřní.

Na první pohled se zdá, že s růstem podílu zahraničnímu dluhu dochází (v souvislosti s placením úroků cizincům) k odlivu bohatství země do ciziny.

Domácí veřejný dluh čistou finanční pozici země nemění, protože nárůst vládních finančních pasiv je kompenzován nárůstem soukromých finančních aktiv. Projeví se tedy pouze jako změna portfolia soukromých aktiv.

Někteří autoři však pozitivně hodnotí příliv zahraničního kapitálu, ke kterému dochází nákupem vládních obligací cizozemci, zdůrazňují potenciální přínos veřejných programů, realizovaných jen díky zahraničnímu dluhovému financování. Zahraničním financováním veřejného dluhu se také snižuje negativní efekt domácího veřejného dluhu na růst domácí úrokové míry s vytěsňovacím efektem. Zvláště v situaci nedostatečné rozvinutosti kapitálového trhu se zdá být zvyšování podílu zahraničního veřejného dluhu vhodným řešením.

Negativní důsledky vysokého zahraničního dluhu

Negativní důsledky vysokého zahraničního dluhu
Podcenění latentního nebezpečí vysokého podílu zahraničního veřejného zadlužení vedlo k fenomenálnímu nárůstu podílu zahraničního dluhu v rozvojových zemích v sedmdesátých letech, který vyústil do dluhové krize po roce 1981 se závažnými důsledky. V sedmdesátých letech při přebytcích OPEC byly banky vysoce likvidní a předháněly se ve výhodných nabídkách rozvojovým zemím. V osmdesátých letech se situace dramaticky změnila, úrokové míry rostly a dluhová služba začala být neúměrně vysoká. Rostlo riziko, že tyto země nebudou schopny dostát svým závazkům. Úroky ze zahraničního veřejného dluhu je nutno vyplácet v cizí měně, což vyvolává tlak na přebytek obchodní bilance, dosahovaný v rozvojových zemích často za cenu rapidního snížení potřebného importu. Obchodní bilance nejvíce zadlužených zemí přešla v etapě dluhové krize během několika let z pasiva do značného aktiva. Dosažení podstatných přebytků obchodní bilance vyžaduje navíc podpůrná kurzová opatření, tzn. průběžnou devalvaci měny. To ovšem vede k růstu hodnoty úroků zahraničního dluhu v domácí měně a k dalšímu rozpočtovému břemenu. Devalvace vede také k automatickému nárůstu objemu zahraničního dluhu (vyjádřeného domácí měnou) s následným růstem poměru rozpočtových a úrokových plateb k příjmům. Těmito opatřeními se dostává do potíží i soukromý sektor, který není po devalvaci schopen dostát svým zahraničním závazkům a vláda se musí za jeho dluhy zaručovat, což představuje další potenciální rozpočtový tlak.

KOMU STÁT DLUŽÍ

KOMU STÁT DLUŽÍ

Doba splatnosti
Ve většině případů má veřejný dluh formu vládních dluhopisů – obligací, které nakupují jednotlivé ekonomické subjekty uvnitř země i v zahraničí. Vládní obligace mohou být obchodovatelné, mohou být dále prodány a stávají se normálním produktem kapitálového trhu. Vládní obchodovatelné obligace lze členit podle doby splatnosti na:
 krátkodobé (většinou označované jako pokladniční poukázky – treasury bills – s dobou splatnosti v měsících – maximálně do jednoho roku)
 střednědobé – s dobou splatnosti od jednoho do deseti let
 dlouhodobé – s dobou splatnosti delší než deset let

Domácí a zahraniční veřejný dluh
Držitelé vládních obligací mohou být jak domácí, tak zahraniční subjekty – hovoříme pak o vnitřním, respektive zahraničním veřejném dluhu. Důležitá pak je v této souvislosti otázka optimálního podílu zahraničních subjektů. Podíl zahraničního veřejného dluhu v jednotlivých zemí se značně liší.

Tabulka: Podíl zahraničního veřejného dluhu na HDP

Finsko 1988 82.6
Rakousko 1990 38.5
Belgie 1988 20.3
UK 1986 11.4
USA 1986 11.3
Itálie 1988 3.2
Francie 1990 2.5

TYPOLOGIE VEŘEJNÝCH DLUHU

TYPOLOGIE VEŘEJNÝCH DLUHU

Každý ekonomický subjekt může být zadlužen. Zadluží-li se stát, hovoříme o státním, vládním nebo správněji veřejném dluhu. Státní zadlužení úzce souvisí s deficitem státního rozpočtu. Tradičně je souvislost mezi rozpočtovým deficitem chápána v jednosměrné kauzalitě. Rozpočtový deficit jako příčina veřejného dluhu – veřejný dluh jako důsledek rozpočtového deficitu. Z tohoto pojetí vychází velmi častá definice, která definuje veřejný dluh jako sumu minulých rozpočtových deficitů.

Veřejný dluh = souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu (bez ohledu na to vznikly-li tyto pohledávky rozpočtovou cestou či jinak).

Pro fakt, že je dluh státu označen jako veřejný není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady – skutečnost, že představuje pohledávku vůči současné i budoucí daňové povinnosti obyvatelstva.

TYPOLOGIE VEŘEJNÝCH DLUHU

Z metodického hlediska je důležité odlišovat čistý a hrubý dluh.

Čistý dluh představuje celkový objem závazků nějakého subjektu (hrubý dluh) snížený o objem jeho pohledávek. Konvenčně je státní dluh vykazován jako hrubý, tj. jako celkový objem závazků státu bez ohledu na státní pohledávky. Použití čistého dluhu, lépe vyjadřujícího celkovou finanční situaci vlády je komplikováno metodickými problémy, především otázkou, která vládní aktiva je možno od hrubého dluhu odečítat a jak je oceňovat. Obvykle je čistý vládní dluh nižší o částku státních finančních aktiv (půjčky soukromému sektoru, hotovost, podíl na akciovém majetku soukromých společností a devizové rezervy). Podíl konvenčně vyjádřeného (hrubého) veřejného dluhu na HDP je logicky vyšší než podíl dluhu čistého.

Tabulka: Podíl čistého a hrubého vládního dluhu v % nominálního GNP (1992)

čistý hrubý
USA 37.9 63.0
Japonsko 6.1 64.9
Německo 22.7 44.0
Francie 28.8 50.1
Itálie 106.7 108.4
UK 35.6 41.9
Kanada 53.9 82.3
Belgie 124.3 134.4
Průměr OECD 34.5 62.7

ROZPOČTOVÝ DEFICIT

ROZPOČTOVÝ DEFICIT

Fiskální nerovnováha
• Fiskální nerovnováha = nesoulad mezi objemem získaných a použitých veřejných prostředků (SR= rozpočtový deficit; LR= veřejný dluh)
• Strukturální deficit (aktivní) = záměrný, chtěný důsledek vládní politiky
• Cyklický deficit (pasivní) = důsledek působení vnějších faktorů

Rozpočtový deficit a jeho typologie
 Skutečný rozpočet (deficit, přebytek) zachycuje skutečné výdaje, příjmy a deficity v daném období.
 Strukturální rozpočet (deficit, přebytek) propočítává, jaké by byly státní příjmy, výdaje či deficity, kdyby ekonomika fungovala na hladině potenciálního produktu.
 Cyklický rozpočet propočítává dopad hospodářského cyklu na rozpočet – měří změny v příjmech, výdajích a deficitech, které vznikají proto, že ekonomika nefunguje na úrovni potenciálního produktu, ale nachází se v konjunktuře nebo recesi.
 Cyklický rozpočet je tedy rozdíl mezi skutečným a strukturálním rozpočtem.

Důsledky:

a) každý rozpočtový deficit nemusí být důsledkem fiskální expanze
b) každá fiskální expanze se nemusí projevit rozpočtovým deficitem
c) požadavek vyrovnaného rozpočtu znamená žádný prostor pro aktivní fiskální politiku

FISKÁLNÍ NEROVNOVÁHA

Jelikož rozpočtové deficity představují záporné veřejné úspory, snižují tak celkové úspory (součet soukromých a veřejných úspor). Snížení celkových úspor způsobuje růst reálných úrokových měr a pokles investic. Nižší investice vedou časem ke zmenšení zásoby kapitálu. Nízká zásoba kapitálu snižuje produktivitu práce, reálné mzdy a výrobu zboží a služeb celé ekonomiky. Zvýší-li tudíž vláda svůj dluh, ocitají se budoucí generace v ekonomice, která má jak nižší důchod, tak vyšší daně.

Existují nicméně situace, v nichž je vytvoření rozpočtového deficitu ospravedlnitelné. Historicky nejběžnější příčinou zvýšení vládního dluhu je válka. Jinak by během války muselo docházet ke strmému růstu daní, což by deformovalo pobídky v systému. Navíc by ani nebyly spravedlivé k současné generaci, která již je zatížena náklady vedení války. Podobně je rozumné připustit rozpočtový deficit během dočasného poklesu hospodářské aktivity. Nedávné rozpočtové deficity ovšem nemohou být ospravedlněny ani válkou ani recesí.

FISKÁLNÍ NEROVNOVÁHA

FISKÁLNÍ NEROVNOVÁHA

1. Měla by vláda udržovat vyrovnaný rozpočet?
2. Rozpočtový deficit
3. Typologie veřejného dluhu
4. Komu stát dluží
5. Možnosti řešení dluhového problému
6. Veřejný dluh v CR
7. Konvergenční kritéria
8. Shrnutí

1. MĚLA BY VLÁDA UDRŽOVAT VYROVNANÝ ROZPOČET?

Měli by tvůrci hospodářské politiky považovat vyrovnání státního rozpočtu za vysoce prioritní? Přímým důsledkem vládního dluhu je uvalení břemene na budoucí generace daňových poplatníků. Až dojde na splácení těchto dluhů včetně narostlých úroků budou daňoví poplatníci čelit obtížné volbě. Aby získali zdroje použitelné k zaplacení dluhu a narostlého úroku, mohou platit vyšší daně nebo se mohou spokojit s menšími vládními výdaji nebo obojí. V podstatě se dá říci, že pracuje-li vláda s rozpočtovým deficitem, umožňuje tak současným daňovým poplatníkům přesunout účet za některé vládní výdaje na budoucí daňové poplatníky. Kromě tohoto přímého důsledku mají rozpočtové deficity i různé makroekonomické dopady.

SLOŽENÍ VÝDAJU

SLOŽENÍ VÝDAJU

Výdaje státního rozpočtu mohou být klasifikovány podle několika kritérií:
1. podle úrovně vlády (státní rozpočet, kraje, obce, zdravotní pojišťvony, fondy, atd)
2. podle ministerstev (zemědělství, obrana, atd.)
3. podle funkčního členění (obran, služby, atd)
4. podle ekonomických kategorií (spotřeba, investice)

1. Členění podle rozpočtových kapitol

Hlavní výdaje státního rozpočtu představují mandatorní výdaje koncentrované především do sociálních dávek.

Výdaje %
Sociální dávky 43,6
Právo, bezpečnost, obrana 12,4
Vzdělávání 11,3
Zdravotnictví 5,8
Doprava 4,5
Ostatní 22,4

SLOŽENÍ VEŘEJNÝCH VÝDAJU:

SLOŽENÍ VEŘEJNÝCH VÝDAJU:
1. Skutečné vládní výdaje
Zabezpečení práva, spravedlnosti a obrany; důležitá je také zaměstnanost ve veřejném sektoru
2. Dotace a transfery
3. Sociální zabezpečení
zdravotnictví
školství
penze
nezaměstnanost
4. Úroky z veřejného dluhu
5. Vládní investice

Vládní výdaje UK jako % HDP

Celkem Spotřeba Investice Transfery
1950 39.4 18.7 3.8 10.6
1960 39.1 18.5 3.7 9.4
1970 47.5 20.5 5.6 12.2
1980 52.1 24.5 2.8 16.5

SLIDE: Státní sektor, výdaje

ZÁKLADNÍ PROBLÉM: Rozdíl mezi daňovou kvótou a veřejnými výdaji. Dlouhodobá nerovnováha ústící v deficity.

SHRNUTÍ

Veřejné rozpočty se v České republice skládají ze státního rozpočtu, rozpočtu zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a rozpočtů územních samosprávných fondů. Specifikem transformačního procesu ve veřejných rozpočtech je skutečnost, že se do něj na příjmové i výdajové straně promítají mimořádné jednorázové položky. Na straně příjmů jsou to výnosy z privatizace, zatímco na straně výdajů se objevují mimořádné transformační náklady spojené s restrukturalizací ekonomiky, oddlužováním bankovního sektoru či řešením ekologických škod zděděných z minulého systému.

SOUSTAVA VEŘEJNÝCH ROZPOČTU

Vláda má jen omezené možnosti jak ovlivňovat obecní rozpočty, výdaje na zdravotnictví rozdělují pojišťovny a řada mimorozpočtových fondů je zcela autonomních. Jednotlivé složky veřejných rozpočtů se pravidelně dostávají do schodků, financují se samostatně a za podmínek méně výhodných, než jaké by mohl stát dosáhnout při centralizovaném financování.

Ještě důležitější je skutečnost, že vysoký podíl mimorozpočtových výdajů problematizuje demokratickou kontrolu utrácení veřejných prostředků. Parlament má jen omezenou kontrolu nad mimorozpočtovými fondy. Pokud by vláda například neuspěla s návrhem financovat určité výdaje ze státního rozpočtu, nic ji nebrání financovat tytéž výdaje přes Konsolidační banku

Problém účtování privatizačních příjmů – je těžké je identifikovat a očistit o ně české veřejné finance. Čisté půjčky a nečisté půjčky.

VEŘEJNÉ PŘÍJMY

VEŘEJNÉ PŘÍJMY

Struktura příjmu státního rozpočtu závisí na hospodářské politice vlády dané země. V zásadě však zahrnuje
1. daně
2. pojistné sociálního zabezpečení
3. cla a ostatní nedaňové příjmy

V roce 2000 byly tvořeny příjmy státního rozpočtu:
Z daní 57 %
Ze sociálního pojištění 38%
Z cel a ostatních příjmů 5%

Hodnoty: 853 mld celkem; 605 mld státní rozpočet.

Příjmy a výdaje veřejných rozpočtů
Hlavním příjemcem daní je státní rozpočet. Jeho specifikem je skutečnost, že sociální pojištění je jeho součástí a není odděleno ve speciálních fondech.

Struktura příjmů a výdajů státního rozpočtu v ČR v roce 2000

Příjmy %
Sociální pojištění 37,9
DPH 24,9
Daň z příjmu 14,8
Spotřební daně 12,1
Cla 2,3
Ostatní 8,0

Přímé versus nepřímé daně
Výše daňových sazeb

Celkové daňové příjmy jako % HDP
Slide: Daňová kvóta
SOUSTAVA VEŘEJNÝCH ROZPOČTU

Struktura veřejných rozpočtů
 Státní rozpočet
 Obecní rozpočty
 Mimorozpočtové fondy
 Zdravotnictví

Výdaje v mld.; rok 2001

%
HDP 2158
Celkové veřejné výdaje 905 42
Státní rozpočet 671 31
Územní samosprávné celky 204
Zdravotnictví 131
Mimorozpočtové fondy 11

Hlavní nevýhodou roztříštěnosti veřejných rozpočtů v České republice je obtížné sledování jejich vývoje, praktická nemožnost tento vývoj kontrolovat a vyšší náklady financování schodků.

RUST VLADY

Osmdesátá a devadesátá léta
Během Reaganova vládnutí narůstaly dluhy jak vlády, tak firem i domácností. V souvislosti s tím se snižovala míra národních úspor. Zvlášť pikantní je zvýšení podílu veřejných výdajů na HDP a expanze hospodářství v stimulována rozpočtovými deficity. Je ovšem nutné uvést, že pouze některé dopady byly dílem Reaganovy reformy, jiné byly důsledkem jiných vlivů. Část podílu na vysokých deficitech veřejných rozpočtů má i Kongres Spojených států, díky neschválení některé navrhované škrty v nezbrojních programech. Zásadní příčinou vzniku tohoto deficitu ve veřejných financích ovšem byly protichůdné tendence snižování daní a zvyšování výdajů na obranu.

7. Výhledy do budoucna

Jaká je budoucnost welfare státu?
I když podíl státních výdajů na HDP je v mnoha vyspělých zemích světa vysoký, tak mají fungující a výkonné ekonomiky. Je zajímavé, že na počátku století byl podíl státních výdajů na HDP daleko nižší než dnes i u těch nejméně vyspělých zemích.
Dva důsledky sociálního státu:
a) vyšší míra zdanění, která snižuje disponibilní důchody domácností
b) snižuje potřebu a snahu jednotlivců podnikat individuální akce, aby se vymanili z chudoby, protože stát přejímá většinu rizik spojených s běžným ekonomickým životem

RUST VLADY

6. Osmdesátá a devadesátá léta
Osmdesátá léta přinesla především v USA a Británie velký odklon od myšlenek keynesiánství a státu blahobytu. Je pozoruhodné, že i když rétorika těchto programů byla silná, nedošlo k poklesu podílů vládních výdajů na HDP. Je to částečně díky tyranii minulých výdajů a silnému tlaku zájmových skupin. Důležitý je při vlivu ocenění vládních výdajů také vliv poklesů HDP.

Slide 3: Veřejné výdaje
Slide 4: Veřejné výdaje

Vládní výdaje jako podíl na HDP (%)

1950-59 1960-67 1968-73 1974-79 1980-87
USA 26.4 28.3 31.0 32.6 35.9
UK 35.1 34.7 39.6 44.3 46.7
SRN 30.9 35.7 39.8 47.5 48.0
JAPONSKO 14.9 18.7 20.5 28.4 33.3

Pozoruhodný byl v souvislosti s Reaganovou kampaní koncept Lafferovy křivky, kdy pod vlivem menší skupiny ekonomů prosazoval tezi, že snížení daňových sazeb daně z příjmu zvýší celkové příjmy z daní.. Argumentoval přitom předpokladem, že výše daňových sazeb v USA dosáhla takové výše, že jestliže budou zavedeny nižší daňové sazby, povzbudí to ochotu lidí pracovat a podnikat, tím vzroste celkový důchod a v důsledku toho potom vzroste i daňový příjem i při nižších daňových sazbách. Valná většina ekonomů, včetně těch, kteří podporovali záměr snižování daní s tímto závěrem nesouhlasila a považovala ho za příliš odvážný. Přesto se dostal do volebního programu a byl uskutečněn.

RUST VLADY

5. Shrnutí keynesiánské etapy
Veřejné finance začaly být masivně používány jako nástroj přerozdělování. Cílem veřejných politik začalo být vymýcení veřejné chudoby. Objevily se názory, že vládní výdaje se vzhledem k potřebám společnosti nacházejí na netolerovatelně nízké úrovni a je nutné je ve veřejném zájmu zvyšovat. Úlohou státu je převzít na sebe rizika spojená s fungováním jedince ve společnosti. Je pozoruhodné, že v tomto období růstu vládních výdajů se téměř neobjevovaly studie dokazující jakýkoliv negativní dopad vysokých mezních daňových sazeb na výkonnost hospodářství. Došlo k výraznému odklonu od institucí zabezpečující vyrovnanost státního rozpočtu. Co je pozoruhodné na nárůstu vládních výdajů v šedesátých a sedmdesátých letech je, že nastalo v období, kdy vyspělé země nebyly konfrontovány s žádným významnější válkou či ekonomickou krizí.
Představy o fungování státu ve fiskální oblasti byly vedeny dvěma naivními představami o fungování státu v ekonomice. Byly to za :
a) akce tvůrců hospodářské politiky jsou vedeny především zájmem obecného blaha. Rent seeking tehdy ješte nebyly rozpracovány
b) Veřejný sektor je centralizován a má centrum z kterého vychází rozhodující a strategická hospodářskopolitická rozhodnutí, která jsou vnitřně konzistentní. Nekonzistence jednotlivých opatření (podpora tabáku jako zem. Plodiny a spotřební daně)
c) Opatření hopo jsou zvrátitelná

RUST VLADY

3. Keynesiánství ve Velké Británii
Keynesiánská hospodářská politika stimulace agregátní poptávky za účelem dosahování plné zaměstnanosti čelila také limitům ze strany vnějších hospodářských vztahů, kdy často vedla k nerovnováhám v platební bilanci a k tlakům na fixní měnový kurz. Toto dilema se odrážela v tak zvaném stop-go cyklu hospodářské politiky. Cyklus funguje následovně. Stimulace agregátní poptávky zaměřená na zvýšení či udržení hospodářského růstu zvýší příjmy a ceny. Vysoká domácí poptávka tak vede k deficitu na běžném účtu platební bilance. V režimu fixního měnového kurzu, který Británie udržovala vedl růst importů k odlivu měnových rezerv a v zájmu udržení fixního kurzu byla nutná okamžitá korekce hospodářské politiky a její změna z expanzivní na restriktivní. Takovéto krize nastaly v letech 1952, 1955, 1957, 1961, 1967
Dalším faktorem, který ovlivnil směřování britské hospodářské politiky byl příklon k vyšší míře přerozdělování zdrojů ve společnosti. Sociálně slabší vrstvy anglické společnosti si během války zvykly díky kontrolám a přídělovému systému na určitou rovnost ve společnosti. Za válečných let byl zaveden mimo jiné institut minimální kupní síly obyvatel zajišťovaných vládou. Rozšíření funkcí vlády během války vedly k rozmachu přesvědčení, že by vládla měla a mohla hrát daleko silnější roli a při přizpůsobení místním podmínkám dosahovat vyšší míry sociální spravedlnosti. Poválečná hospodářská politika ve Velké Británii tak představovala směsicí keynesiánství a státu blahobytu. Velký důraz byl položen na cíl plné zaměstnanosti, který vláda v ekonomice měla garantovat.

RUST VLADY

4. Keynesiánství v USA
Keynesova teorie hospodářské politiky vyvolala v době po svém uveřejnění velkou diskusi mezi ekonomy a tvůrci hospodářské politiky. Postupně si získávala své příznivce a naplno se keynesiánská hospodářská politika začala v Bílém domě prosazovat po nástupu demokratů do prezidentského úřadu v 60-tých letech. Tento přístup začal být nazýván New Economics. Po volbách, v roce 1960, které dopadly velmi těsně, nastoupil v roce 1961 do prezidentského úřadu John Fitzgerald Kennedy.

Nejvýraznějším počinem této demokratické garnitury bylo ambiciózní snížení daní v roce 1964. Přestože byl státní rozpočet již v deficitu prosadila vládnoucí administrativa v Kongresu snížení daní a nastartovala tím výrazný a plynulý růst americké ekonomiky v polovině šedesátých let při nízké inflaci a nezaměstnanosti. Součástí Kennedyho návrhu, který byl v Kongresu přijat až po jeho smrti v roce 1964 byla opatření zaměřená nejenom na stimulaci agregátní poptávky, ale i investiční daňové dobropisy, které poskytovaly daňová zvýhodnění těm firmám, které investovaly do nového kapitálu. Tyto investice měly nejenom krátkodobě podpořit agregátní poptávku, ale i současně dlouhodobě stimulovat rozvoj produkčních kapacit ekonomiky. Toto snížení daní bylo prvním americkým pokusem řídit agregátní poptávku země, která není v recesi. Bylo argumentováno, že přesto, že země není v recesi, je možno stimulovat ekonomiku snížením daní. Na příznivé hospodářské úspěchy New Economics měla vliv válka ve Vietnamu (1965-1975), která začala silně stimulovat agregátní poptávku. Výdaje na obranu se zvýšily od roku 1965 do roku 1968 o 55 %. Protože již předtím se ekonomika pohybovala na potenciálním produktu, začala tato expanze vytvářet inflační tlaky.

RUST VLADY

2. První světová válka a Velká deprese
Válka přinesla výrazné zvýšení vládních výdajů především v důsledku válečných a s válkou spojených výdajů. Po válce musely také splácet válečné dluhy, což přispělo ke zvýšení podílu vládních výdajů. Po první světové válce se začal postupně měnit přistup vlády k ekonomice. Keynes napsal, že roli vlády není dělat lépe věci, které už dělá soukromý sektor, ale dělat věci, které nedělá nikdo. Bylo uváděno, že spoustu činností vůbec nikdo neprovádí.

Velká Deprese byla vnímána jako obrovské selhání tržního mechanismu a doktríny laissez a faire a současně došlo k velkému přílivu sympatií k úspěchům direktivních systému Německa a Ruska. Do té doby spadá aplikace amerického hospodářsko politického programu New Deal, který zvýšil vládní výdaje. Do druhé světové války vzrostl podíl vládních výdajů na HDP, ale část tohoto nárůstu byla dána poklesem HDP během Deprese. Další nárůst vládních výdajů přinesla druhá světová válka. Po ní si stále větší místo na slunci získávalo keynesiánství. Naplno se projevilo především v období let 1960-1980.

RUST VLADY

RUST VLADY


1. Období 1870-1914
Období výhradního působení laissez faire. Role vlády by se měla omezit pouze na národní obranu, policii a státní administrativu. Vyplývalo to i z předklasického období, merkantilistického, kdy se zdálo, že téměř všechno, co vlády provedli nad rámec svých minimálních funkcí se projevilo jako selhání či neúspěch. Podíl vládních výdajů na HDP se v roce 1870 pohyboval okolo 10 %. Daňové sazby přesahující 12 % se považovala za výrazně škodlivé pro hospodářství.

V posledním období devatenáctého století ovšem začali být klasičtí ekonomové a tvůrci hospodářské politiky pod vlivem marxistických myšlenek a socialistického hnutí. Objevovali se myšlenky ospravedlňující větší míru přerozdělování od bohatších k chudším domácnostem. I tak zůstával ovšem podíl vládních výdajů na HDP nízký, což je pozoruhodné především ke skutečnosti, že v té době byly ve vyspělých zemích provedeny rozsáhlé modernizační projekty, týkající se výstavby železnic, metra, atd.

Fiskální politika

Fiskální politika = makroekonomické využití systému veřejných financí.
Fiskální (rozpočtová) politika je nástrojem hospodářské politiky v rukou vlády. Rozpočet je schvalován ve formě zákona a musí být schválen Parlamentem. Fiskální politika se zabývá utvářením jak příjmové stránky rozpočtu (daně, cla, sociální pojištění), tak výdajovou stránkou

Cíle fiskální politiky:
1. udržovat ekonomický růst a vysokou zaměstnanost
2. napomáhat zachování cenové stability
3. utlumit výkyvy hospodářského cyklu (sporné)

FISKÁLNÍ STABILIZAČNÍ POLITIKA

Fiskální stabilizační politika
= snaha vyrovnávat výkyvy hospodářského cyklu. Z makroekonomie víte, že jak fiskální tak monetární politika je schopna manipulovat s agregátní poptávkou, a tím ovlivňovat výkyvy hospodářského cyklu. Otázka zní, zda v případě, že to tvůrci hospodářské politiky mohou dělat, zda by to i měly dělat?

FISKÁLNÍ STABILIZAČNÍ POLITIKA

Pro:
• přirozené kolísání ekonomického cyklu (=plýtvání ekonomickými zdroji, bránění panikám)
Proti:
• zpoždění (navrhnout, prosadit a uskutečnit významnou změnu fiskální politiky může trvat roky)
• nespolehlivost ekonomických předpovědí (proto se tvůrci hopo musí dívat hodně dopředu)
• zesilování kolísání (ale protože ty jsou nespolehlivé často dělají pravý opak)

Příklad: Rozpočtový impuls v ekonomice ČR

Rozpočtový impuls = změna strukturálního deficitu v % HDP

Rozpočtový deficit a jeho typologie
 Skutečný rozpočet (deficit, přebytek) zachycuje skutečné výdaje, příjmy a deficity v daném období.
 Strukturální rozpočet (deficit, přebytek) propočítává, jaké by byly státní příjmy, výdaje či deficity, kdyby ekonomika fungovala na hladině potenciálního produktu.
 Cyklický rozpočet propočítává dopad hospodářského cyklu na rozpočet – měří změny v příjmech, výdajích a deficitech, které vznikají proto, že ekonomika nefunguje na úrovni potenciálního produktu, ale nachází se v konjunktuře nebo recesi.
 Cyklický rozpočet je tedy rozdíl mezi skutečným a strukturálním rozpočtem.

ZÁVĚR: České vlády cyklus zesilovaly.

Fiskální iluze

• Zjednodušená představa, že většina lidí na existenci rozpočtu doplácí
• Nedostatečná představa o objemu státního rozpočtu. Testování této iluze na studentech prvních ročníků VŠE.
• Příjmová a výdajová strana rozpočtu jsou vzájemně propojeny a proto při řešení jakéhokoliv problému nelze izolovat pouze jednu z nich. Veřejné výdaje znamenají daně. Daně snižují pracovní úsilí.
• Veřejné výzkumy v české kotlině. Chci mít nízké daně a vysoké sociální požitky. Zcela typické. Včetně navrhovaných opatření. Jak to, že je to nekonzistentní, a jak to jde dohromady s předpokladem racionality voliče.

Normativní otázky
• Neexistence optimálního podílu státních výdajů na HDP. Přeje-li si většina občanů vyšší sociální výhody za cenu vyššího zdanění, jde jen o to jak to politicky prosadit. To je demokracie. Jde ovšem o to, do jaké míry jsou občané schopni uvážit veškeré ekonomické důsledky své volby.
• Kolektivistický a individualistický přístup k státním aktivitám

Fiskální politika

Fiskální politika
= aktivní pojetí veřejných financí, kdy veřejně finanční prioritou je funkce stabilizační, překračující úzce finanční pohled. Prostřednictvím veřejných financí ovlivnit důchodovou situaci ostatních ekonomických subjektů, a tím i jejich chování (především spotřební a investiční) a v konečném důsledku i agregátní poptávku. Primárně již nejde o získání důchodu pro produkci VS
• Stabilizační funkce; Snaha ovlivnit makroekonomické proměnné; degradace státního rozpočtu. Provádí vláda

Zvýšení daní jako nástroj fiskální a rozpočtové politiky.

Problémy rozpočtové (jaký objem shromáždit a v jaké struktuře, proč je to nutné, kde na to vzít, použít běžné či mimořádné příjmy) versus problémy fiskální politiky (účinnost, efektivnost, dosažení deklarovaných cílů)