Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Objektivní odpovědnost

– k jejímu vzniku stačí naplnění objektivních předpokladů. Používá se tam, kde má zajistit poskytnutí zvýšené ochrany před následky rizika vyplývajícího z výkonu určitých činností. Objektivní odpovědností je např. odpovědnost za vady a prodlení nebo za škodu způsobenou pracovníkovi v pracovním poměru zaměstnavatelem. Aby právo zmírnilo velmi širokou a přísnou objektivní odpovědnost, stanoví v mnoha případech možnost odpovědného subjektu zprostit se odpovědnosti, prokáže-li, že škoda vznikla z důvodů uvedených v právní normě. Důvody, které umožňují odpovědnému subjektu zprostit se odpovědnosti, označujeme jako liberační důvody. Typickým liberačním důvodem je tzv. vyšší moc, tj. nepředvídatelná a neodvratitelná událost (např. živelná pohroma).
Nepřipouští-li právo možnost liberace, jde o tzv. absolutní odpovědnost (např. odpovědnost za škodu způsobenou porušením informační povinnosti při poskytování služeb)
podle toho, kdo nese nepříznivé právní následky
odpovědnost za vlastní protiprávní úkon – pokud zaměstnanec jednající za právnickou osobu se v rámci svých úkolů dopustí protiprávního jednání – není to odpovědnost za cizí protiprávní úkon (odpovědnost nese právnická osoba). *odpovědnost by měl jen při vybočení z povinností. (škoda způsobená opravářem v bytě občana) – škodu by občanovi stejně musela nahradit práv. os., ta by si to pak s opravářem vyřídila…
odpovědnost za cizí protiprávní úkon – odpovědnost za protiprávní úkon nese někdo jiný, než ten, kdo se protiprávního jednání z něhož vzešla újma dopustil. (nebo ji nese spolu s ním) – je to na ochranu třetích osob před následky protiprávního jednání zpravidla těch, kdož nemohou ovládat své jednání nebo posoudit následky – např. osoby nezletilé.
podle způsobu realizace - k realizaci se vyžaduje akt práva – ke vzniku právní odpovědnosti je potřeba rozhodnutí orgánu (správní, trestní právo) – represe
- k realizaci se nevyžaduje akt práva – ke vzniku právní odpovědnosti není potřeba autoritativní rozhodnutí. Je možné plnit i dobrovolně. Stát zasahuje pouze tehdy, nebyla-li sankční povinnost splněna dobrovolně, resp. je-li sporné, zda odpovědnost vůbec vznikla. Tento typ odpovědnosti se uplatňuje tam, kde převažuje reparační funkce použitých sankcí. (odpovědnost za škodu, za vady, za prodlení, za neoprávněný majetkový prospěch aj.)

Závazková:

(pokud byla protiprávním jednáním porušena povinnost vycházející ze smlouvy-odpovědnost za vady…) a mimozávazková odpovědnost (pokud protiprávní jednání neporušuje smlouvu – trestní odpovědnost)
10. Trestní právo. (str245-294 – hmotné a procesní)
11. Věcná práva. (vlastnictví, spoluvlastnictví, jiná věcná práva) (str.70-100 ve 2.učeb.)
Část II. Obchodní právo – PRA 102
1. Obchodní právo – pojem, předmět, prameny, Vztah obchodního a občanského zákoníku. (viz 1. kap- Obchodní právo)
2. Právní podmínky podnikání. Živnostenský zákon. (str 8-25 Obch. právo)
3. Podnikatel. Obchodní firma. Obchodní rejstřík. (str 34, 60-62…)
4. Obchodní společnosti (základní charakteristika). Vznik, zánik společnosti. (s.30-60)
5. Orgány společnosti. Postavení společníků. Majetkové poměry. (str.30-60)
6. Obchodní závazkové vztahy – pojem, druhy. Vznik obchodních závazkových vztahů. Uzavírání smluv. (69,…)
7. Změna, zajištění a zánik obchodních závazkových vztahů. (78-94)
8. Závazky z porušení práva (odpovědnost). (95-108)
9. Charakteristika a odlišnosti smluvních typů uzavíraných podle obchodního a občanského zákoníku. (smlouvy o převodu či nabytí vlastnického práva, smlouvy o užívaní věci a smlouvy o obstarání záležitostí) (smlouvy 122-152,
10. Hospodářská soutěž. (153-157)
11. Rozhodování obchodních sporů. (viz 108-, 118-,)

AD Zavinění v právní odpovědnosti

Zavinění je vnitřní, psychický stav rušitele k protiprávnímu jednání a k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného právem. Dospělý, duševně zdravý člověk je schopen poznávat obklopující jej skutečnosti a situace a vědomě určovat svoje chování, volit z různých variant chování ty, které nejsou v rozporu s právem chráněnými zájmy a hodnotami. Právně odpovědný subjekt měl a mohl předvídat v určité, právem stanovené míře následky svého jednání a chování. Duševní život člověka je nerozlučnou jednotou duševních procesů, zejména vnímání, myšlení a představivosti, ale i vůle a konečně citu. Zavinění jako psychický vztah je založeno na spojení:
prvků vědění (intelektuální složka zavinění)
prvků vůle (volní složka zavinění)
Volní složkou se rozumí nejen chtění, ale i srozumění s rozhodnými skutečnostmi. Z různého utváření prvků vědění a vůle pak vychází právní teorie při rozlišování různých forem a stupňů zavinění:
úmyslného, kde jde buď o přímý úmysl – rušitel chtěl škodlivý následek způsobit, nebo úmysl nepřímý, eventuální – rušitel věděl, že škodlivý následek může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn
nedbalostního, kde rozlišujeme buď nedbalost vědomou – rušitel sice nechtěl škodlivý následek způsobit, věděl však, že jej způsobit může, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, nebo nedbalost nevědomou – rušitel nevěděl, že svým jednáním takový škodlivý následek může způsobit, ač vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl.
Rozlišení různých forem zavinění je pak jedním ze základů rozlišování odpovědnosti a diferenciace tíživosti právem předvídaných sankcí.
Dělení – druhy právní odpovědnosti
podle charakteru společenských vztahů, k jejichž ochraně slouží (trestní, správní, občanskoprávní, pracovněprávní)
podle předpokladů vzniku právní odpovědnosti (subjektivní, objektivní); liberační důvody
subjektivní odpovědnost – je k ní třeba jak objektivních předpokladů tak zavinění. Zavinění právnických osob je chápáno jako nevynaložení veškerého úsilí, které lze na dané organizaci v konkrétním případě vyžadovat, k odvrácení hrozící újmy. Na principu subjektivní odpovědnosti je založena trestní odpovědnost, disciplinární odpovědnost, většina případů odpovědnosti za škodu aj. Zavinění jako předpoklad vzniku právní odpovědnosti může být právními normami stanoveno dvojím způsobem. Buď je zavinění předpokládáno vyvratitelnou právní domněnkou (subjektivní odpovědnost s předpokládaným zaviněním), nebo předpokládáno není a pak musí být odpovědnému subjektu prokázáno (subjektivní odpovědnost s prokazovaným zaviněním).
AD subj. odpověd. s předpok. zaviněním (exkulpační systém) se má ze zákona za to, že zavinění je dáno, a nemusí se tudíž prokazovat. Odpovědný subjekt se však může své odpovědnosti zprostit, jestliže prokáže, že např. škodu na majetku nezavinil. Takto je budována např. obecná odpovědnost právnické osoby za škodu v občanském právu.
Na principu prokazovaného zavinění (tzv. probační systém) je stanovena trestní odpovědnost, obecná odpovědnost pracovníka za škodu v pracovním právu aj.

Typické je dále, že rušiteli tu vzniká povinnost nést sankci,

jež směřuje k obnovení porušených právních vztahů, popř. k poskytnutí odpovídajícího zadostiučinění (satisfakce). Může spočívat například v povinnosti nahradit způsobenou škodu, vrátit neoprávněně získaný prospěch, odstranit vady věci, popřípadě poskytnout přiměřenou slevu nebo zaplatit úroky z prodlení. Odpovědnost za delikty postihované sankcemi typickými pro soukromoprávní úpravy vztahů, se projevuje v různých konkrétních formách. V podrobnostech je odlišně upravena odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, odpovědnost za vady podle obchodního zákoníku, odpovědnost za škodu podle zákoníku práce a podobně. Těmto rozdílným institutům je společné:
odpovědnostní právní vztah vzniká mezi subjekty (typicky mezi občany či právnickými osobami), které jsou navzájem ve vztahu právní rovnosti
odpovědnostní povinnost má především reparační funkci, směřuje k maximálně možnému obnovení porušených (ohrožených) právních vztahů a chráněných zájmů.
Protiprávním jednáním může zároveň vzniknout delikt soukromoprávní a delikt veřejnoprávní (trestný čin, správní delikt). (např. vznikem škody na zdraví, majetku či životním prostředí. V určitých výjimečných případech spojuje právo vznik právní odpovědnosti i s určitým fakticky nastalým stavem, který je v rozporu s objektivním právem a proto právo ukládá zpravidla subjektu, který takový stav vyvolal, aby jej odstranil. I v těchto případech je zpravidla protiprávní stav důsledkem porušení právních povinností, ale to pro založení odpovědnosti není důležité, ani se tato skutečnost nezkoumá, rozhodující je nastalý výsledek, bez ohledu na to, jak k němu došlo, např. nemoc z povolání nebo pracovní úraz.
ad a – ii) negativní důsledek protiprávního jednání (stavu)
Dalším předpokladem vzniku právní odpovědnosti je ve většině případů existence negativního důsledku protiprávního jednání, resp. stavu – újmy. Újma může být buď majetkového charakteru (např. škoda nebo vada plnění), nebo nemajetková (újma na cti nebo zdraví občanů, porušení nebo ohrožení bezpečnosti státu nebo společenského zřízení).
ad a – iii) kauzální nexus
Příčinný vztah mezi jednáním a následkem (kauzální nexus) spojuje jednání s následkem. Právní věda vychází při zkoumání příčinné souvislosti jako prvku odpovědnosti z obecných poznatků o souvislosti a vzájemné podmíněnosti jevů. Příčinou následků je takové jednání, bez něhož by následek nenastal. Státní orgán při rozhodování o právní odpovědnosti musí učinit předmětem zkoumání také příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a následkem. Nezjistí-li příčinnou souvislost, je právní odpovědnost za zkoumaný následek zpravidla vyloučena.

Správní delikt

Správní delikt je společensky škodlivé protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem a za které ukládá správní orgán na základě zákona a způsobem zákonem stanoveným sankci. Hodnoty a zájmy společnosti jsou chráněny často ustanovením jednak o správním deliktu, jednak o trestném činu. Hranice mezi trestnými činy a správními delikty bývá spatřována zejména v závažnosti deliktu a dále v rozdílném stupni společenské nebezpečnosti, popř. škodlivosti. Přitom hranice mezi trestnými činy a správními delikty se pod vlivem mnoha příčin může měnit a vyvíjet. Podle platné české úpravy se přitom vychází ze zásady, že u většiny správních deliktů je rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné soudem.
V českém právním řádu rozlišujeme
přestupky
jiné správní delikty fyz. osob, postihované na zákl. zavinění
správní delikty fyz. a práv. osob, postihované bez ohledu na zavinění (na zákl. objektivní odpovědnosti)
>> Disciplinární delikt – spočívá v porušení disciplíny, určité kázně založené na plnění zvláštních právních povinností, vyplývajících ze zvláštních právních vztahů (např. soudci, advokáti nebo lékaři). O disciplinárních deliktech rozhoduje subjekt, zadaný ze zákona disciplinární pravomocí. Zajišťuje se tak řádný výkon veřejné služby a vnitřní pořádek.
Pro podstatu disciplinární odpovědnosti je tedy rozhodující, že má interní povahu, je uplatňována jen vůči osobám, které jsou na základě právního poměru ve vztahu určité odpovědnosti vůči tomu, kdo disciplinární odpovědnost uplatňuje. Odpovědností disciplinární vztah proto zaniká, jakmile končí takový poměr.
>> Soukromoprávní delikt – vzniká zde zásadně odpovědnostní vztah mezi tím, kdo nesplnil povinnost (delikventem) na jedné straně a subjektem (zpravidla občanem), jemuž vznikla újma. Typické je, že oprávnění z odpovědnostního vztahu (oprávnění, jež až dosud neměl) tu vzniká tomu subjektu (občanu či právnické osobě), kterému bylo protiprávním jednáním porušeno (resp. ohroženo) právo. Tím se zásadně odpovědnostní delikty soukromoprávní povahy liší jak od odpovědnosti za trestné činy, přestupky a správní delikty (odpovědnostní vztah tu vzniká mezi státem, reprezentovaným státním orgánem, a tím, kdo nesplnil povinnosti), tak od odpovědnosti za disciplinární delikt (odpovědnostní vztah tu vzniká mezi delikventem a tím, kdo na základě zákona odpovědnost uplatňuje.

AD Preventivní funkce právní odpovědnosti

- spočívá v tom, že stanovení právní odpovědnosti v sankční složce právní normy působí na vědomí, a tím i chování lidí tak, že pod tlakem hrozby vzniku nepříznivých právních následků volí takovou variantu chování, která je v souladu s právem. Jde tedy v podstatě o působení na předcházení porušení práva. Preventivně působí nejen stanovení odpovědnosti v právní normě, ale i důsledná realizace právní odpovědnosti ve všech případech, kdy byly naplněny předpoklady jejího vzniku.
Metody a prostředky prevence jsou různé a musí odpovídat povaze povinnosti. Působení k plnění povinnosti je jiné, jde-li o dodržování povinností uložených řidiči motorových vozidel dopravními předpisy, a jiné, jde-li o prevenci trestné činnosti. Vždy však jde o soustavu činností, v níž se spojuje vytváření hierarchie hodnot člověka a hrozby právními následky nesplnění povinnosti. Cílem je vytváření životního způsobu v právním státě, v němž občan plní své právní povinnosti a kde jsou zároveň vytvářeny předpoklady k tomu, aby mohl uplatňovat a realizovat svá práva.
Ad Reparační funkce
Povinnosti vyplývající ze sankční složky právní normy působí především na to, aby byla odstraněna újma tomu, komu byla protiprávním jednáním nebo stavem způsobena. Sankční povinnosti, které směřují k nahražení vzniklé újmy, můžeme nazvat reparačními (kompenzačními) povinnostmi, např. povinnost k náhradě škody nebo odstranění vad plnění. Speciální druhem reparační funkce je funkce satisfakční, jež sleduje poskytnutí určitého zadostiučinění (např. veřejná omluva nebo náhrada bolestného) tam, kde byla způsobena újma nemajetkového charakteru.
Ad Represivní funkce právní odpovědnosti
Nedílným směrem působení právní odpovědnosti je i postih odpovědného subjektu, tedy nepříznivý zásah do jeho majetkové nebo osobní sféry nad rámec kompenzace (např. uložení trestu v trestním řízení nebo uložení pokuty ve správním řízení).
Represivní stránka právní odpovědnosti ve společnosti však není samoúčelná, nemá charakter odvety společnosti vůči porušiteli práva, ale i zde převažuje její výchovný aspekt (to znamená vést rušitele právní povinnosti i ostatní subjekty práv a povinností, aby se chovali v souladu s právem).
Předpoklady vzniku právní odpovědnosti
objektivní a subjektivní
objektivní

Protiprávní jednání (protiprávní stav)

existence negativního důsledku protiprávního jednání (újma)
příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a újmou (kauzální nexus)
subjektivní
všechny předpoklady objektivní odpovědnosti
zavinění
ad a) i – protiprávní jednání, protiprávní stav v právní odpovědnosti
protipráv. jednání – lidské chování, které je objektivně v rozporu s právem (je právem zakázáno, reprobováno) a porušuje nebo ohrožuje právem chráněné společenské zájmy a vztahy.
Podle povahy právem chráněných zájmů a intenzity jejich ochrany dělíme protiprávní jednání na trestné činy, správní delikty, disciplinární delikty, delikty z porušení povinností ve vztazích upravených soukromoprávní metodou úpravy (způsobení škody, prodlení, vadné plnění apod.) Z toho plyne i klasifikace druhů právní odpovědnosti na veřejnoprávní (odpovědnost za trestný čin, odpovědnost za správní delikt), odpovědnost disciplinární a na odpovědnost za porušení povinnosti ve vztazích upravených soukromoprávní metodou úpravy (odpovědnost soukromoprávní).
>> Trestný čin
- Trestnými činy jsou jen taková porušení povinností, která jsou společensky nebezpečná. Jen závažná jednání, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, jsou trestána soudy po provedeném trestním řízení. V trestním právu se nutně projevují určité výrazné rysy, vyplývající z povahy práva, zejména se tu projevuje jednota represe (trestání) a výchovy. Trestným činem je pouze takový čin, jehož zákaz je vysloven v trestním zákoně; aby bylo jednání trestným činem, musí vykazovat všechny znaky uvedené v zákoně. Naplnění všech formálních podmínek trestní odpovědnosti však v právu nestačí k tomu, aby jednání byla trestným činem. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti je pro společnost nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Určitá intenzita nebezpečnosti činu pro společnost je podmínkou, bez níž jednání nemůže být trestným činem. Platné české trestní právo upravuje pojetí trestného činu tak, že výslovně stanoví požadavek, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost musí být vyšší než nepatrný. Ustanovení zvláštní části trestního zákona jsou ostatně nově formulována tak, aby z okruhu trestní odpovědnosti byly vyloučeny případy, v nichž jednání nedosahuje stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

AD Právní odpovědnost

Je to specifická forma přímého donucení, specifický důsledek porušení prvních povinností, který může vzniknout jen za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem. (viz. násl. kapit.)
9. Právní odpovědnost. (kap. 9 v Teorii práva)
Pojem odpovědnosti jako sociálního jevu
2 aspekty:
aktivní chápání odpovědnosti – odpovědnost za budoucí chování, uvědomění si odpovědnosti za splnění povinností ve vztahu ke společnosti, třídě, jiným lidem atd.
retrospektivní chápání odpovědnosti – odpovědnost za minulé chování, které odporuje určitým společenským normám, jako následek takového jednání, tedy jako odpovědnosti za porušení povinností. Každý druh normy je zajišťován jedním druhem odpovědnosti.
Druhy sociálních odpovědností:
politická
morální
vnitroorganizační
právní
Pojem právní odpovědnosti – práv. odpověd. je jen jedním druhem odpovědnosti. Je tedy jenom vrstvou ve společenské struktuře odpovědnosti člověka. Právní odpovědnost je jedním z nástrojů zajišťování realizace právních norem, a tím i dodržování zákonnosti. Je zpravidla chápána jako odpovědnost retrospektivní. Můžeme ji charakterizovat jako nepříznivé právní důsledky stanovené právní normou, které vznikají za právem stanovených podmínek v důsledku protiprávního jednání, event. protiprávního stavu.
Tento nepříznivý právní následek spočívá zpravidla ve vzniku nové právní povinnosti. Tuto povinnost nazýváme sankční (sekundární, odpovědnostní). Ta může existovat vedle původní právní povinnosti (penále z prodlení…), nebo místo ní (povinnost odstranit vadu vadného plnění). Ten komu právní následky vznikají, je odpovědným subjektem.(kdo se dopustil protiprávního jednání, vyvolal protiprávní stav, a komu právo přiznává způsobilost k protiprávnímu jednání).
Funkce právní odpovědnosti
funkce preventivní
funkce reparační
funkce represivní

AD Náprava vadných právních aktů

Právní akt je veřejnoprávní akt (státně mocenské – vynutitelné a závazné rozhodnutí) státního orgánu:
normativní právní akt (obsahuje právní normu)
individuální právní akt (akt aplikace práva – rozhodnutí státního orgánu v konkrétním případě)
Každý právní akt, aby byl účinný, musí být perfektní. Vady ale určitě nezpůsobují neúčinnost aktu: vadný akt má tytéž následky jako akt bezvadný, dokud není zrušen či změněn (vadou může být např. rozpor s předpisem vyšší právní síly nebo porušení pravidel při tvorbě právního aktu). Od vadného aktu je třeba odlišit nicotný akt (paakt). Paaktem je rozhodnutí státního orgánu, které nepatří do jeho pravomoci (např. obecní úřady rozvede manželství nebo ministerstvo vydá zákon). Nemusí být rušen, nemá žádné právní účinky.
Jak se odstraňují vady právních aktů?
1. Odstraňování vad normativních právních aktů
Vyšší orgán má pravomoc zrušit nezákonný akt nižšího orgánu (pokud odporuje aktu vyššího org.)
Dalším způsobem je vytvoření speciálních orgánů, které sledují soulad norem nižší a vyšší právní síly (ústavní soudnictví:
preventivní kontrola – před přijetím zákona nebo po přijetí zákona před jeho vyhlášením (může být vyhlášen, je schválí-li jej ústavní soud);
následná (represivní kontrola) – po přijetí zákona – soud buď sám zruší vadný akt, nebo přikáže zrušit jej příslušnému orgánu. Návrh na zahájení řízení může podat jak státní orgán, tak občan, tak může soud zahájit řízení z vlastní iniciativy.
2. Odstraňování vad individuálních právních aktů
Pravidla stanoví procesní předpisy pro ten který druh aplikace práva (občanský soudní řád, trestní řád a správní řád). V zájmu právní jistoty je možno napadat individuální právní akty jen do určité lhůty.
řádné opravné prostředky – směřují proti nepravomocným rozhodnutím (odvolání). O řádném opravném prostředku rozhoduje zásadně orgán druhé instance, který napadané rozhodnutí buď potvrdí, nebo zruší, popř. i sám změní. O odvolání může rozhodnout i orgán, který napadené rozhodnutí vydal, pokud odvolání vyhoví – tzv. autoremedura.
Mimořádné opravné prostředky – směřují proti pravomocným rozhodnutím (obnova řízení, dovolání). Obnova řízení je přípustná, když se objeví nové skutečnosti nebo závažné procesní vady. Řízení má dvě stadia – řízení o povolení obnovy a obnovené řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu druhého stupně, rozhoduje o něm soud vyšší instance.

AD Neplatnost právních úkonů

Právní úkon je soukromoprávní jednání a neuplatňuje se u něho předpoklad správnosti. Následky vad právních úkonů:
nicotnost právního úkonu – úkon vůbec nevznikne
neplatnost právních úkonů
absolutní – vznikne, ale nevyvolá zamýšlené účinky
relativní – vznikne, ale vyvolá účinky jen dočasně
odporovatelnost – úkon je bezúčinný ve vztahu k osobě, která úkonu odporuje, ale je účinný ve vztahu k tomu, vůči němuž byl učiněn
možnost odstoupení od právního úkonu
AD Dozor a kontrola
Kontrola – srovnání stavu, jaký je, se stavem, jaký má být, a to nejen z hlediska zákonnosti, ale i efektivnosti a hospodárnosti. K odstranění nedostatků slouží závazné pokyny, pokuta nebo obojí. Kontrolu provádí např. Nejvyšší kontrolní úřad ČR nebo vyšší soudy vůči činnosti nižších soudů.
Dozor – srovnává stav skutečný se stavem, jaký má být, pouze z hlediska zákonnosti a při zjištění nezákonnosti dává podnět k zjednání nápravy, popř. sám nápravu zjedná tak, že nezákonné rozhodnutí zruší. Dozor provádí např. Inspektoráty bezpečnosti práce nebo Český úřad bezpečnosti práce.
AD Rozhodování sporů
Zajišťuje zákonnost tak, že orgán nezávislý na účastnících sporu autoritativně zjišťuje existující právní stav nebo stanoví vznik, změnu či zánik právního vztahu. Postup při rozhodování sporů upravují procesní předpisy.
Stadia procesu:
zahájení řízení
zjišťování skutkového stavu – dokazování
vyhledávání příslušné právní normy a její výklad
vydání rozhodnutí
Druhy sporů:
spory mezi rovnými subjekty
občanskoprávní
obchodní
spory mezi občanem a státem
veřejnoprávní (trestní)
Spory rozhodují státní orgány (soudy) nebo soukromé osoby jako rozhodci (v oblasti obchodního práva).
AD Donucení
Při donucení jde o realizaci sankcí. Existují dva druhy sankcí:
1. Donucení nepřímé
soukromoprávní – jejich hlavním smyslem je odstranit způsobenou majetkovou újmu, újma způsobená sankcí se zásadně rovná újmě způsobené porušením práva (náhrada škody, satisfakce, odstranění vady)
veřejnoprávní – hlavním smyslem není odstranit majetkovou újmu, ale zabránit v dalším porušení práva (tresty za trestné činy a přestupky či kázeňská opatření).
2. Donucení přímé, které má za následek bezprostřední nucené splnění povinnosti. Nucenému splnění rozhodnutí prostřednictvím státní moci se říká výkon rozhodnutí. Nucenému výkonu rozhodnutí v soukromoprávních věcech se říká také exekuce. Nejdůležitější způsoby přímého donucení jsou:
výkony rozhodnutí
v trestním řízení
v občanském soudním řízení (na peněžitá a nepeněžitá plnění)
ve správním řízení
opatření bezprostředního zákroku
svépomoc (jen za podmínek a v rozsahu stanoveném v zákoně).

Zákonnost a její zajištění. (kap. 8 v Teorii práva)

Pojem, záruky zákonnosti
Zákonnost je metoda vládnutí, řízení společnosti prostřednictvím práva, kdy státní orgány jsou při tvorbě práva i při realizaci práva vázány zákonem.
Cílem zákonnosti jako metody vládnutí je zajištění právní jistoty ve společnosti a zabránění zneužití státní moci. Požadavky na zákonnost jako metodu vládnutí:
demokratický obsah práva a jeho dodržování při tvorbě a aplikaci práva
přesné vymezení působnosti a pravomoci státních orgánů při uplatnění zásady, co není státnímu orgánu výslovně přikázáno nebo dovoleno, nemůže být předmětem jeho činnosti, při podrobné právní úpravě postupu státních orgánů a při stanovení záruk a způsobu ochrany občana vůči porušování subjektivních práv a svobod ze strany státního aparátu.
uplatnění zásady, že člen občanské společnosti může činit to, co mu není zákonem výslovně zakázáno.
Druhy záruk zákonnosti:
politické
demokratická forma státu
dělba státní moci a systém „brzd“ mezi jednotlivými složkami státní moci a jejich vzájemnou nezávislostí a rovnováhou
právní
právními normami upravené způsoby, zajišťující, aby chování státních orgánů, právnických i fyzických osob bylo v souladu s právem
prostředky, které mají zajistit obnovení práva, pokud k jeho porušení došlo, a tím preventivně působit, aby k porušování práva nedocházelo.
Systém právních záruk zákonnosti v ČR
Tento systém tvoří
náprava (zrušení a změna) vadných právních aktů
neplatnost právních úkonů
dozor a kontrola
rozhodování sporů
donucení
právní odpovědnost

Prvky právních vztahů

subjekty právních vztahů
obsah právního vztahu
objekt právního vztahu
ad Subjekty (účastníci právní vztahů):
občané (fyz. osoby)
právnické osoby
stát a státní orgány
U účastníků právních vztahů rozlišujeme
způsobilost k právům a povinnostem
způsobilost k právním úkonům
způsobilost k protiprávním jednáním
občané jako subjekty právních vztahů –
právnické osoby jako subjekty právních vztahů
- pr. os. korporačního typu
- pr. os. nadačního (fondového) typu
statutární orgány jednají jménem práv. osob
stát a státní orgány jako subjekt právních vztahů
Zastoupení – na zákl. zákona, úředního rozhodnutí, smlouvy
Obsah právních vztahů – def.
Objekt právních vztahů – přímý objekt
něco dát
něco konat
něčeho se zdržet
něco strpět
- nepřímý objekt
- věci - movité
- nemovité
- dělitelné
- nedělitelné
- zastupitelné
- nezastupitelné
- práva
- nehmotné statky

Druhy právních vztahů

podle právních odvětví (občanskoprávní, správněprávní, pracovněprávní)
podle vzájemného postavení subjektů (horizontální, vertikální)
na hmotněprávní a procesněprávní
podle funkční vazby (primární, sekundární)
podle individualizace subjektů (absolutní, relativní)
Závazkové právní vztahy:
- definice
závazky jednoduché a společné (1 dlužník, 1 věřitel;;;1 dluž., více věřitelů, více dluž..)
závazky dvoustranné a vícestranné (dvoustranné a vícestranné smlouvy, dohody..)
Věcněprávní vztahy
věcná práva – vlastnické právo, držba, věcná práva k věcem cizím (právo zástavní, zadržovací, věcná břemena)
Vztahy absolutní a relativní
- konkrétní subjekt práv, není stanoven konkrétní subjekt povinností – vztahují se na všechny subjekty (absolutní), relativní (subjekty práv i povinností jsou konkrétně určeny, jeden subjekt může mít nějaké právo a zároveň povinnost, druhý subjekt může mít odpovídající povinnost a právo
Vztahy soukromoprávní a veřejnoprávní
-vztahy upravené normami soukromého, resp. veřejného práva

Právní úkony - dělení:

a)
- jednostranné
- dvoustranné
- vícestranné smlouvy, dohody
Vznik dvoustranného právního úkonu předpokládá většinou 2 dílčí projevy vůle. návrh – ofertu, nabídku a přijetí návrhu – akceptaci. Adresát návrhu – oblát, ten kdo přijme návrh – akceptant.
b) zda mají nastat právní následky
- adresované (mají právní následky)
- neadresované (nemají právní následky-např. veřejný příslib)
c) zda je k nim nutné kromě projevu vůle učinit něco dalšího
- reálné
- volní
d) formální a neformální
e) úplatné a bezplatné
f) pojmenované, nepojmenované (inominátní)
g) z hlediska systému práva
obchodněprávní
pracovněprávní úkony…
Protiprávní jednání – delikty
Protiprávní jednání spočívá v činnosti porušující právní povinnost. Následkem protiprávního jednání je zpravidla právní odpovědnost toho, kdo se takového jednání dopustil (delikvent). Protiprávní jednání lze v zásadě v teorii rozlišovat na trestné činy, správní předstupky, disciplinární delikty a delikty ostatních, spočívající v porušení povinností z právních vztahů upravených metodou právní úpravy, v níž se vychází z rovnosti subjektů. (vztahy občanskoprávní aj.)
trestné činy
správní přestupek
disciplinární (kárný přestupek)
Právní události
Čas jako právní skutečnost
lhůta
časové určení
dělení lhůt
počítání času
stavění a přerušení lhůt
Protiprávní stavy

Náležitosti vůle – svobodná, vážná

(+ prosta omylu – pokud ho někdo zavinil nebo ho využil)
náležitosti projevu vůle (srozumitelnost, jednoznačnost, forma projevu vůle: výslovně(písemně, ústně, notář. zápisem, vlastní rukou), konkludentním činem (dám peníze do automatu na kávu – chci koupit, cvaknu si lístek v tramvaji-chci jet, vezmu si zboží v sámošce do vozíku-chci koupit), tacitně (mlčky)- tím že nic nečiním, projevuji vůli. (neodpovídám na nabídku nějaké firmy).
náležitosti obsahu – obsahem jsou práva a povinnosti účastníků – podstatné složky-musí tam být, jinak neplatnost, či jiné omezení; obvyklé složky-většinou tam bývají, nahodilé složky – pokud jsou v konkrétním případě potřeba, dáme je tam.
náležitosti předmětu (objektu)– musí být uvedeno, o co v daném úkonu jde – předmět musí být dovolený (zákon – drogy ne), možný (lze ho uskutečnit)
další náležitosti – nesmí být v rozporu se zákonem, obcházet zákon, v rozporu s dobrými mravy (Contra legem, In fraudem legis, In fraudem creditoris)
Konvalidace – zhojení neplatnosti – pokud ten, kdo jednal za společnost k tomu nebyl oprávněn a společnost toto jednání schválila (nebo se o jednání dozvěděla a nic nenamítla), je tento úkon platný.
Náležitosti podstatné, nepodstatné
Nesplnění podstatných náležitostí se dotýká právních následků, ke kterým úkon směřuje. Důsledky nesplnění podstatných náležitostí se mohou dotýkat platnosti právního úkonu nebo může jít o důsledky jiné (např. možnost odstoupit od smlouvy).
Obsahem právního úkonu je určení právních následků, které z něho mají vzniknout. U obsahu úkonů můžeme rozlišovat obsahové složky:
podstatné složky
pravidelné složky
nahodilé složky
ad c) podmínky právního úkonu – stanoví se ve smlouvě závislost na nějaké podmínce, za které se stane závazným.
stanovení času – lhůty – prekluzivní, promlčecí…, platí od následujícího dne (lhůty určené podle týdnů, měsíců, let..)
Platností právního úkonu rozumíme, že úkon je pro toho, kdo jej učinil (pro jeho účastníky) závazný (nemůže být tedy libovolně odvolán či změněn jeho obsah).
Nesplňuje-li právní úkon podstatné náležitosti, je vadný. Nejčastějším důsledkem vad právních úkonů je jejich neplatnost. (je možné, že buď nenastanou právní účinky, nebo nastanou jen podmíněně). Z toho vycházíme, když rozlišujeme absolutní a relativní neplatnost právních úkonů.
absolutně neplatný pr. úk. – právo propadlo - prekluze
relativně neplatný pr. úk. – právo promlčeno – právo existuje, ale pokud je u soudu uplatněna námitka promlčení – soud právo nemůže uznat.
konvalidace – zhojení neplatnosti právních úkonů

Právní jednání:

- je právní skutečností spočívající v chování v souladu s právními normami. Chování v souladu s právními normami je zpravidla projevem vůle, ať už se tato vůle projevuje činností nebo nečinností. Chování v souladu s právem může mít nejrůznější povahu, mívá nejrůznější pohnutky, důvody a cíle. Právní teorie tu řeší několik stěžejních otázek. Především ne každé chování v souladu s právními normami mívá také právní význam pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Některé chování (např. dodržování pravidel slušnosti) může být takové povahy, že s ním právo nespojuje žádné následky, jde tu o chování, které je z hlediska právních následků indiferentní. Takové chování je však zároveň v souladu s právními normami, resp. není s právními normami v rozporu. Právo samo není rozhodující příčinou pohnutek, důvodů a cílů chování lidí, to je složitě podmíněno. Aby stát ovlivňoval chování, vyděluje z celé složité soustavy společenských vztahů pouze určité případy jednání lidí a spojuje s nimi určité právní následky. Jen s určitým chováním spojuje vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, a tím z takového jednání činí právní jednání a právní skutečnost.
První jednání lze rozlišovat zejména na:
individuální právní akty státních orgánů
právní úkony
Projev vůle: neshody mezi vůlí a projevem – vnitřní výhrada (mentální rezervace), dissimulace
Projev vůle může být učiněn jakýmkoli pro jiné osoby seznatelným způsobem:
výslovně
konkludentním činem
tacitně
Právní úkon směřuje ke způsobení právních následků, které právní normy s takovými projevy vůle spojují.
Kauza právního úkonu– bezprostřední cíl právního úkonu
Náležitosti právních úkonů – požadavky, které jsou právním řádem na úkony kladené. Podle toho, k čemu se náležitosti vztahují je dělíme na:
náležitosti subjektu – způsobilost k právům a povin, k práv. úkonům, způsobilost k odpovědnosti za protiprávní jednání apod. (souhrnně právní subjektivita – fyz.os, práv. os, stát)

a) Podle dosahu výkladu

obecný – vztahující se na celou oblast působnosti normy.
kasuistický – vztahující se jen na určitý druh případů stanovených v normě.
individuální – vztahující se k individuálnímu případu.
Použití analogie v právu – aplikace práva podle analogie, pokud daný problém není normou upraven, ale najde se upravený případ velmi podobný (stejné znaky) – použije se jako analogie, hledá se také obecnější pravidlo, které by danou záležitost postihovalo;;; použití v občanském či obchodním právu, použití v trestním právu je zakázáno (aby byl čin trestným činem musí mj. mít znaky uvedené v trestním zákoně).
7. Právní vztahy, pojem, předpoklady, prvky, druhy. (kap. 5 v Teorii práva)
Subjektivní právo – souhrn oprávnění, odpovídajících právních povinností z konkrétního vztahu (např. smlouvy). Vztahy mezi subjekty jako nositeli subjektivních práv a odpovídajících právních povinností, jak vyplývají z objektivního práva, se označují jako právní vztahy (pojem). Pojem, předpoklady, prvky:
Právní vztahy lze definovat jako vztahy mezi lidmi či jejich organizovanými kolektivy, v nichž tito vystupují jako nositelé oprávnění a povinností stanovených právními normami. Vytvoření právních vztahů je prvním stupněm realizace práva, druhým je pak plnění povinností a využívání oprávnění, které tvoří obsah právního vztahu. Právní vztah existuje, jestliže: (předpoklady existence právního vztahu!!!)
je dána právní norma (normy), která určuje rozsah oprávnění a povinností subjektů právního vztahu
existují právně významné okolnosti, s nimiž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu.
Tak ustanovení občanského zákoníku o smlouvě kupní samo o sobě ještě nevytváří právní poměry. Aby takový právní vztah vznikl, je třeba, aby konkrétní subjekty mezi sebou uzavřely kupní smlouvu. Právní norma tedy určuje podmínky vzniku, změny, zániku právního vztahu. Okolnosti, které způsobují vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, a tím vyvolávají určité právní následky se nazývají v právní teorii právními skutečnostmi. (Pokud k právní normě přistoupí příslušné právní skutečnosti, vzniká nový právní vztah.)
Právní skutečnosti – skutečnosti, s nimiž právní normy spojují právní následky, zejména vznik, změnu a zánik subjektivních práv a povinností.. Rozlišujeme skutečnosti podle toho, jestli jsou volním nebo nevolním chováním subjektů pr. vzt. Zdali je toto chování v rozporu nebo v souladu s právními normami (právní chování, protiprávní chování) (skutečnosti právem aprobované, právem reprobované)

Dělení právních skutečností:

projevy vůle
právní jednání
právní úkony
individuální právní akty konstitut.povahy (stav.povolení)
protiprávní jednání (delikty-veřejnoprávní,soukromopráv.)
b) skutečnosti, které nejsou projevem vůle subjektu
právní události
protiprávní stavy
zeleně:v souladu s právem (aprobované), červeně: protiprávní (reprobované)
Z hlediska objektivní právem požadované potřeby jejich dokazování můžeme právní skutečnosti rozdělovat na:
a) skutečnosti, které v případě sporu tvoří předmět dokazování, jejich existenci je třeba dokázat.
b) skutečnosti, které dokazovat netřeba, resp. u nichž dokazování nemá smysl. Mezi ně patří
i. skutečnosti známé, notorické (obecně či úředně)
ii. skutečnosti předpokládané – právní domněnky:
vyvratitelné domněnky(presumpce neviny-tr.čin)
nevyvratitelné domněnky(předpokládá se – např. když uplynula lhůta – důkaz opaku nemá účinky)
právní fikce(zahlazení odsouzení – umělá konstrukce-tj. na člověka se hledí, jako by nikdy nebyl odsouzen (ve skutečnosti tomu tak není)

a) Podle metody a způsobu výkladu

jazykový – zjištění smyslu slov, vět, gramatic.pravidla..
logický – vědecké poznatky, formální logika, právní argumentace-důkaz vyloučením (taxativ. vyjmenování, co je trestné  jiné nejsou trestné), úsudek a důkaz od většího k menšímu (pokud je ve váž. případech ohrožení vlastník povinen poskytnout svou věc k záchranným účelům, je to povinen učinit i držitel, který má věc půjčenou-má slabší právo k věci), úsudek od menšího k většímu (pokud méně závažný čin je podle zákona trestný, je trestný i čin stejného druhu závažnější), argument ad absurdum (vyloučení nemožného výkladu)
systematický – př. soudce je vázán zákonem, soulad jiného právního předpisu se zákonem je oprávněn posoudit. V případě rozporu postupuje podle zákona. Naproti tomu, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústav. zák, předloží věc ústavnímu soudu, který pak postupuje dle zvl. zákona a ústavy.
teleologický – všeobecný výklad a konkrétní výklad. Použití všech metod by mělo vést k jednoznačnému výsledku a interpretačnímu stanovisku. To lze ještě konfrontovat se společenským posláním normy…
historický – objasňování smyslu práv. normy v souvisl. s cílem, který byl sledován jejím vydáním.
podle poměru smyslu právní normy a jejího slovního vyjádření
výklad doslovný – adekvátní – když smysl a slovní vyjádření práv. normy jsou identické.
výklad zužující – když smysl je užší než slovní vyjádření (každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací; avšak pracovněprávní způsobilost je až od 15 let zúžení.)
výklad rozšiřující – smysl je širší než slovní vyjádření (povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích) – rozumí se tím i podzákonné normy, které jsou též závazné rozšíření.

Výklad práva

- pojem – interpretace (výklad) práva
- rozumíme tím objasnění smyslu a obsahu právních norem, vyjádřených v normativních aktech, za účelem jejich pochopení a používání v souladu s principy zákonnosti. Právní norma jako obecně (abstraktně) formulované pravidlo chování nemůže v plné míře vyjádřit a postihnout mnohotvárnost ve společenských vztazích, které upravuje. Proto je k jejímu správnému použití nutná znalost obsahu právní normy v jeho obecné podobě i ve vztahu k řešenému individuálnímu případu. Je nutné znát cíle právní normy z hlediska zájmů státu, z hlediska jeho ekonomické základy i její vztah k ostatním právním normám. Výklad práva, který je prováděn různými státními orgány (soudy, orgány státní správy), vedoucími pracovníky (pracovněprávní otázky), či jednotlivými občany může být subjektivistický. Není možné výkladem dávat normě libovolný obsah. Obsah výkladu musí být v souladu s vůlí zákonodárce – tzn. objektivní. Výklad práva může sloužit i k dotváření práva, avšak jen tehdy, je-li prováděn vědeckými metodami při zachování principů zákonnosti a zásad práva.
Druhy výkladů:
podle subjektu, který jej provádí
výklad ústavního soudu podle ústavy
výklad úst. soudu-obecně závazný
ústavní stížnosti – rozhodnutí ne závazné pro ost. případy a ost. orgány, lze ale předpokládat, že při příštím posuzování se úst. soud svého práv. názoru přidrží.
výklad vyšších soudů (sjednoc.rozh.soudů) – má formu právních názorů a doporučení – vzhledem k autoritě bývají dodržovány a ovlivňují rozhodování na nižších stupních, i když teoreticky se jimi nižší soudy nemusejí řídit
výklad org. aplik. právo (soudy, st. org.) – výklad je závazný, ale pouze pro konkrétní případ. Často na něj mají vliv výklady vyšších autorit (vrch. soudy, úst. soud..).
doktrinální výklad (vědec.metody-koment.k zák) – není právně závazný, ale v praxi se využívá. Musí zkoumat obecné hodnoty pro tvorbu práva a hodnoty právem chráněné, stejně je tomu u výkladu státních orgánů.
výklad oficiální – od nadříz. orgánu, závaz. pro podřízené, obecně závazný není. Výklad podávaný orgánem, který normativní akt sám vydal je nazýván autentický. Interní směrnice by příliš neměly ovlivňovat výklad norem, o kterých orgány rozhodují.

Podle následků:

a) akty s konstitutivními účinky (je s nimi spojen vznik, změna nebo zánik právního vztahu (např. rozsudek soudu o rozvodu manželství, rozhodnutí o zrušení práva užívat byt), rozhodnutí o stavebním povolení, o udělení koncesní listiny apod. (jsou právními skutečnostmi)
b) akty deklaratorní povahy – autoritativně zjišťují a konstatují existenci, resp. neexistenci právního vztahu (práv či povinností), např. rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi. Nevznikají tím ani nezanikají právní vztahy – tyto akty nejsou právními skutečnostmi. Na rozdíl od vydávání osvědčení jde většinou o i.p. akty vydané kvůli určitému sporu.
osvědčení – státní orgán dosvědčuje existenci či neexistenci určitého právního vztahu, rozhodnutí není vázáno na žádný spor. Písemné osvědčení má povahu a hodnotu veřejné listiny. (takovými jsou např. rodný list, úmrtní list, osvědčení o občanství ČR, cestovní doklad. Státní orgán jimi prokazuje to, co je tam uvedeno, má se za to, že je to pravda, pokud se neprokáže opak. (vyvratitelná domněnka).
podle okruhu vázanosti subjektů:
akty, jimiž jsou vázány všechny státní orgány, organizace i občané (např. rozhodnutí soudu o osvojení)
akty, které jsou závazné pouze pro státní orgány a účastníky, o jejichž právech a povinnostech se v procesu aplikace práva rozhoduje, např. rozsudek o povinnosti dlužníka zaplatit dluh.
U indiv. právních aktů je důležité rozlišení jejich účinnosti, právní moci a vykonatelnosti.
účinnost – jeho způsobilost působit zamýšlené právní účinky. Nastává, má-li akt všechny náležitosti dnem, v aktu stanoveným, nebo dnem oznámení subjektům, jimž je ručen. Ve stanovených případech může být účinnost odsunuta (v případě soudního odvolání) a akt se stane účinným až po rozhodnutí o opravném prostředku (odkladný účinek). Právní moc- okamžik, kdy je akt nezměnitelný v rámci řádných opravných prostředků (pokud se již nelze odvolat – je to den vyhlášení, pokud se lze – je to den kdy marně uplynula odvolací lhůta). Právní mocí se akt stává závazným pro všechny, jichž se týká

Vykonatelnost

aktu práva je okamžik, kdy je možné vymáhat splnění rozhodnutí. (například požadovat peněžité plnění od dlužníka apod.). Vykonatelnost je podmíněna účinností a právní mocí rozhodnutí a případně uplynutím lhůty dané orgánem v rozhodnutí.
Státní orgány se zabývají i mnoha jinými činnostmi, které většinou končí akty aplikace práva – při všech těchto činnostech se musí řídit právní úpravou. Právní úprava bývá někdy podrobná a někdy pouze rámcová, aby dala orgánům možnost přihlédnout k podmínkám konkrétního případu a dala jim určitý prostor pro rozhodování (právo uvážení). Činnost státních orgánů při realizaci prává má však vždy určitý, právem upravený postup, formy a meze.
Další formy činnosti – např. příprava analýz pro návrhy zákonů a sledování výsledků určitých opatření, různé operativní úkony (soupisy, evidence), tyto činnosti nemají přímý vliv na právní postavení občanů, ale mohou se stát předpokladem procesu, který vyústí ve vydání aktu, který se občanů týkat bude.
Uvážení státního orgánu – zamezení zbytečné formalitě, přihlížení ke konkrétním podmínkám jednotlivých případů (je vázán normami, ale pouze rámcově). Meze bývají různě široké – správní právo někdy používá velmi abstraktních pojmů („bez závažného důvodu“, „závažné porušení povinností“). Je třeba vzít v úvahu, že orgán je tu omezován obecnými principy práva a veřejné správy, především zajišťováním spravedlnosti při rozhodování, a dále ustálenou judikaturou soudů, včetně Evropského soudu. Kdyby byly normy stanoveny příliš striktně, v některých případech by nebylo možné dostát přiměřeně zásadám spravedlnosti a cílům stanoveným v dané normě. Některé normy z toho důvodu obsahují ustanovení, které v určitých případech dovoluje orgánům snížit tvrdost rozsudku či výjimečné nevýhody („je možné z důvodů zvláštního zřetele vhodných trest (poplatek) přiměřeně snížit,..“)

Systém práva (už asi ne u této otázky) -

- mezinárodní a vnitrostátní – mezinár. – upravuje pouze vztahy mezi státy, mezi mezinár.org., vnitrostátní upravuje vztahy mezi subjekty na území daného státu. Přijmout nějakou normu mezinár. charakteru do vnitrostátního práva vyžaduje její schválení a transformaci na platný pramen práva – zveřejnit ve sb. zák., v příp. nesouladu mají mezinár. sml. přednost před vnitrostátními.
- soukromé a veřejné – soukromé – rovnost mezi účastníky pr. vzt., veřejné – účastníkem je stát jako nositel moci a proti němu stojí osoby bez mocensk. postavení – vertikální vztahy – nadříz., podříz., nerovní účastníci. (př. soukr. – občanské, obchodní, pracovní právo), veřejné (finanční, daňové, trestní, správní..)
- hmotné a procesní – hmotné – vyjadřuje obecně právní vztahy, jejichž individuální utváření v procesu realizace práva mezi právními subjekty jako nositeli subjektivních práv a povinností je vlastním, meritorním účelem veškeré právní regulace. (např. občanský zákoník).
procesní – právo, které formuluje obecně právní vztahy, jejichž individuální utváření v praxi mezi právními subjekty, jako nositeli procesních oprávnění a povinností, je potřebné k dosahování účelu sledovaného hmotněprávní úpravou (občanské, trestní a správní právo procesní, kde základními právními normami jsou občanský soudní řád, trestní řád a správní řád). (* procesní- vyjadřuje postupy soudů či orgánů při aplikaci práva)
6. Aplikace práva, výklad práva. (kap. 6, 7 v Teorii práva)
Pojem aplikace práva: aplikaci práva provádí soudy a státní orgány pověřené rozhodováním v určitých záležitostech. Orgány na základě své pravomoci a kompetence vydávají jako výsledek své činnosti individuální právní akty (akty aplikace práva). např. rozsudek soudu v pracovním sporu nebo rozsudek o rozvodu manželství. To má velký význam, žádoucí vývoj právních a vůbec společenských vztahů by se bez činnosti státních orgánů při aplikaci práva nemohl uskutečnit. Proces aplikace práva zahrnuje činnost poznávací, hodnotící a rozhodovací. Můžeme při něm rozlišit tři vzájemně se podmiňující a ovlivňující etapy:
a) zjištění skutkového stavu v konkrétním případě, zejména pomocí dokazování, zjišťování okolností případu, které má směřovat ke zjištění objektivní pravdy. Důkazy jsou hodnoceny nejen každý zvlášť (izolovaně), ale i společně jako celek.
b) zjištění právní normy, která se vztahuje na daný případ a podle níž bude případ řešen, orgán v této souvislosti musí zjistit, zda je právní norma platná a jaký je její oficiální text, a provést její výklad.
c) vydání individuálního právního aktu (rozhodnutí). Státní orgány při aplikaci práva rozhodují na základě právních norem a v souladu s nimi. Přitom v mezích daných právními normami je jim přiznáno právo uvážení, které zabraňuje nežádoucímu formalismu a umožňuje při zachování principů zákonnosti přihlížet v jednotlivých případech k měnícím se podmínkám.
Jsou jimi určována, měněna, rušena či autoritativně zjišťována oprávnění a povinnosti subjektů nebo stanovovány důsledky za porušení právních norem. Individuální právní akt je závazný a změněn nebo zrušen může být jen způsobem a orgánem, které jsou stanoveny právními normami. I.P.A. lze dělit do dvou kategorií – podle následků, které způsobují a podle okruhu vázanosti subjektů:

Působnost právní normy (účinnost)

časová(přesné určení doby dokdy mají být podle ní upravovány společenské vztahy, často nabývá účinnosti až po okamžiku splatnosti – pokud není stanoveno jinak, 15 dní od vyhlášení, většinou není stanoven konec platnosti – norma může být zrušena novým n.p.a. nebo výjimečně,pokud je stanovena doba platnosti, uplynutím této doby, zrušení – buď výslovně uvedeno, která ustanovení, zákony se novým zákonem ruší – taxativní derograční klauzule, nebo je řečeno, že se ruší všechny normy, které jsou v rozporu s touto normou – generální derogační klauzule), prostorová(většinou na celém území státu – uvnitř státních hranic+vzduš. prostor+prostor pod zemí+plavidla s českou vlajkou na volném moři+ambasády+letadla našich aerolinií…(právo vlajky), např. vyhlášky obcí platí jen místně); osobní působnost – na všechny osoby na území státu většinou, někdy i na občany státu žijící za hranicemi, někdy jen na osoby žijící v dané obci apod. Například také za padělání Kč může být trestně stíhána českými orgány i zahraniční osoba mimo území státu.
ad časová působnost: Zpětná působnost právní normy (retroaktivita – u nás výjimečná)
trestné činy – nelze někoho odsoudit za čin, který v době spáchání nebyl klasifikován jako trestný čin. Výjimkou je připuštění retroaktivity, pokud se týče ustanovení, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona jen tehdy, pokud je to pro pachatele příznivější. V občanském nebo rodinném právu se vznik právního vztahu posuzuje podle norem v době vzniku, ale obsah (práva a povinnosti ze vztahu) podle nové normy. Např. u manželství – manželství uzavřená formou církevního sňatku před rokem 1951 (kdy byla vydána novela toto zakazující) jsou platná. Nebo s. r. o. se základním kapitálem 100 000 Kč a stanovami podle starší právní úpravy právně vznikly a existují, musely se však přizpůsobit novým povinnostem.

Hypotézy

– relativně abstraktní (hypotéza dopadá na abstraktní-málo specifikovaný okruh případů), relativně konkrétní (je poměrně přesně vymezeno, na co se norma vztahuje)
Hypotézy – taxativní (jsou vyjmenovány všechny případy, na které se norma uplatní – je to určeno relativně konkrétně), demonstrativní (uvede se příkladný výčet – neúplný, mohou být i další podobné případy, kdy se norma uplatní – příkladný výčet slouží ke konkretizaci relativně abstraktního vymezení).
Hypotézy – jednoznačné (musí nastat všechny uvedené podmínky, aby došlo k realizaci), alternativní (musí nastat alespoň jedna z více podmínek, aby došlo k realizaci)
Podobné rozdělení i u dispozice
Sankce – absolutně určité (stanovení přesné sankce – uvěznění na 5 let), relativně určité (určeno rozmezí – 3 – 6 let vězení), neurčité(bude přiměřeně potrestán – vyskytuje se jen vzácně)
Právní normy s jinou než klasickou strukturou
- blanketové (odkazují v určité záležitosti (v některé své části) na nějakou normu-určeno jen obecně – např.: podrobnost upraví zvláštní zákon“, (vyhláška atd.), odkazující (odkazují na určitý zákon, paragraf, odstavec, písmeno).
- kolizní – jsou normy mezinárodního práva, které určují, jaké právní úpravy se použije v tom kterém případě. (např. při sporu českého a německého občana se použije německá právní úprava apod. (nebo česká…))
podle vázanosti adresátů právní normy:
- kogentní normy – jsou taková ustanovení, jejichž použití na právní poměry, které upravují, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem odchylné vůle subjektů prváního vztahu ani jiných subjektů (nebo státních orgánů). Kogentními normami bývají upravovány právní vztahy, jež mají z hlediska zájmů společnosti zvlášť důležitý význam. Většina norem má povahu norem kogentních (např. Ústava, Správní právo, Trestní právo)
- dispozitivní – účastníci právního vztahu mají v zásadě volnou ruku, mohou si vzájemné vztahy upravit jak chtějí (pokud tato úprava neodporuje zákonu), v případě, že se na žádné vlastní úpravě nedohodnou, bude platit úprava uvedená v zákoně. (občanské,obchodní, pracovní právo)
z hlediska jazykového vyjádření dispozice:
- přikazující, zakazující (skupina zavazujících p. n.) – stanovují výslovně jen povinnosti, zákazy.
- opravňující p. n. – výslovně stanovují pouze oprávnění.
platnost právní normy – viz výše – norma je platná, pokud byly při její tvorbě splněny všechny náležitosti předepsané právním řádem, zejména že byla vydána tím orgánem, který je k vydání takového normativního aktu kompetentní, že má podobu některého z pramenů práva a že byla řádně vyhlášena.

Další možné prameny práva – Precedenty – ne v ČR

Obyčeje – zvyky – dlouhodobé používání a závaznost, určitost, konkrétně stanovený obsah, aplikace státního donucení při jejich nedodržení. (nemusí mít písemnou formu, avšak v některých zemích byly obyčeje pro pořádek sepsány (např. na Slovensku obyčejové právo občanské až do r.1950). Je ukázkou živelné tvorby práva: obvyklý způsob chovánízvyková právní norma.
Obecné právní zásady – obecné právní principy – od obyčejů se liší tím, že pro utvoření pravidla nemá význam dlouhodobá praxe. Patří sem např. právní zásada „pacta sunt servanda“ (smlouvy je nutno zachovávat). V angloamer. zemích v některých příp. uznávány jako prameny práva.
Jurisprudence – dnes je tímto termínem označován doktrinální výklad práva, právní věda vůbec-zvláště teorie práva. – dříve odborná činnost římských právníků, směřující k formulaci právních vět, definic, nebo kasuistická činnost která spočívala v podávání dobrozdání k jednotlivým konkrétním případům. (* je to prostě odborný výklad práva (právních norem), který mohl být v některých případech vydáván za právní normu samotnou.) – vyjádření vážených odborníků, právníků, soudců..
Sbírka zákonů – musí tam být všechny normy zveřejněny, aby měly právní moc. Platnost nabývají normy dnem rozeslání sbírky zákonů která ji obsahuje. Účinnost – právní vymahatelnost jejího dodržování – zpravidla po určité lhůtě (buď je v zákoně uvedeno, odkdy je účinný, nebo obecně platí – 15. dnem po vyhlášení ve sbírce zákonů)- je to proto, aby měly orgány i veřejnost čas se s normou seznámit.
Právní norma – pravidlo chování, které je vyjádřeno zvláštní, státem uznanou formou (má podobu některého z pramenů práva) a jehož zachování je státní mocí vynutitelné. Každá právní norma představuje základní prvek platného práva. Chování= určitá činnost nebo nečinnost. Pravidlo chování je obecné – nevztahuje se ke konkrétnímu případu, platí pro všechny.
(klasická) struktura právní normy:
a) Hypotéza – stanoví předpoklady, podmínky za nichž se má realizovat pravidlo obsažené v dispozici, je kritériem, podle něhož se určí, zda se norma vztahuje či nevztahuje na konkrétní případ (situaci).
b) Dispozice – obsahuje pravidlo chování, stanoví, komu a jaká vznikají oprávnění či povinnosti, nastanou-li podmínky uvedené v hypotéze.
c) Sankční hypotéza – stanoví podmínky podmiňující uplatnění sankce. Touto povinností je vždy porušení povinností vyplývající z dispozice, často však k porušení právní povinnosti musí přistoupit další skutečnosti (deliktní způsobilost toho, kdo povinnost porušil, jeho zavinění apod.)
d) Sankce – stanoví důsledky porušení právní povinnosti vyplývající z dispozice, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené sankční hypotézou.
(*stanovení co se upravuje (jaká oblast, jaká činnost), určení jak se mám v této oblasti, činnosti chovat, stanovení za jakých podmínek se tak nechovám, co mi za to hrozí)

Prvotní právní akty

(originální) – tj. ústava a zákony (upravují danou věc poprvé, nejsou ničím omezeny)
- druhotné právní akty (sekundární) – např. nařízení vlády, vyhlášky ministerstev k provedení zákonů. Druhotné právní akty mají nižší právní sílu a obvykle slouží jen k provedení zákonů, jejich podrobnější úpravě, musí být v mezích daného zákona – jsou omezené zákony.
Obecně platí že norma nižší právní síly musí být v souladu s normou vyšší právní síly, jinak je neplatná. (o neplatnosti rozhoduje ústavní soud). Změnit nebo zrušit nějaké právní normy je možné jen normou stejné nebo vyšší právní síly. Platí „Lex posterior derogat priori“-zákon pozdější ruší předchozí“
Podle právní síly nejsilnější – 1) Ústava – rigidní-zvláštní procedura při schvalování (žádný zákon nesmí být v rozporu s ústavou), mezinárodní smlouvy (o lidských právech, o členství v mezinár. org., politické, spojenecké apod.) musí být schváleny oběma komorami parlamentu a vydány ve sb. zákonů-pak jsou v případě neshod nadřazeny zákonům. 2) Zákony – schvalované parlamentem-platí na celém území ČR, upravují závažné otázky jako volební právo, trestní právo, zákoník práce, občanský zákoník apod., Zákonná opatření senátu – v době rozpuštění posl.sněm. v nutných věcech – později musejí být schváleny parlamentem-jinak pozbýv. platnosti.-mají stejnou právní sílu jako zákony (nemůžou se týkat volebního, ústavního zákona, státního rozpočtu..); 3) ad druhotné akty – podzákonné – od orgánů,které nemají zákonodárnou iniciativu-musí být v mezích zákona, na jeho základě, k jeho provedení: nařízení vlády, usnesení vlády (závazná jen pro jednotlivá ministerstva, ne navenek), vyhlášky ministerstev. 4) zastupitelstvo územně správních celků – obecní úřady, okresní úřady – může ve své působnosti upravovat věci dosud neupravené – jsou závaznými právními normami pro dané území. Pozor! – okres. úř. jen do 31.12.2002 (nahradí je 14 krajů).
5) Zvláštní formou pramenů práva jsou nálezy ústavního soudu, pokud totiž ústavní soud rozhodne, že ustanovení nějaké normy je v rozporu s normou vyšší právní síly, může toto ustanovení zrušit, má tedy právo určitým způsobem měnit obsah právních norem (pouze vypouštět-nesmí nic přidávat), u právních norem stejné právní síly platí „Lex posterior nerogat priori“ a pokud je vydán nový zákon, který je v rozporu se stávající vyhláškou, jsou sporná ustanovení vyhlášky vyškrtnuta atd.

Prameny práva

formy ve kterých je objektivní právo obsaženo. Pravidla, která nemají ve státě uznanou formu pramenů práva, nejsou právními normami. Prameny práva dělíme na:
a) právní normy vydávané státními orgány s legislativní pravomocí (normativní právní akty)
b) zvyklosti (právní akty)
c) smlouvy normativního charakteru
d) obecné právní zásady a jurisprudence
(jsou „psané a nepsané“)
ad a) Normativní právní akty
- jsou výsledkem cílevědomé normotvorné (legislativní činnosti) orgánů veřejné (státní) moci, obsahující právní normy. Od normativních právních aktů rozlišujeme individuální právní akty, tj. rozhodnutí vztahující se jen na jedinečné případy v právní praxi jakožto akty aplikace práva (právních norem).
Legislativní proces – proces tvorby normativních právních aktů. Je regulován pravidly zakotvenými v právních normách, jako jsou ústavy, v jednacích řádech zákonodárných sborů, popř. v zákonech týkajících se územní samosprávy a ve vyhlášených právních předpisech. V užším slova smyslu termín „legislativní proces“ znamená proces směřující k vydávání zákonů, v širším slova smyslu se týká také vydávání nižších normativních aktů.
Hlavní otázky při tvorbě jsou:
- kdo má pravomoc tvořit právní normy a jaké právní síly
- jaké je jeho působnost při tvorbě (prostorová-území ČR nebo místně; časová – bez časového omezení, na dobu omezenou, se zpětnou působností apod.; osobní – na koho se vztahují-na všechny osoby na území ČR, na občany ČR, na podnikatele, na kupující v kupní sml… ; věcná – kterého oboru či oblasti se týká – bytové právo, obchodní právo,…)
- způsob vytváření právních norem (kdo komu dává návrh a jak se projednává, schvaluje n.p.a., jak se vyhlašují, kdo je podepisuje…)

Právo, prameny práva, právní normy.

kap. 1, 2, 3 (systém práva – kap.4 v Teorii práva)
Pojem práva – společenství lidí (např. stát) je složitý mechanismus, který vyžaduje určitou regulaci. (regulační systém, který by vnášel do mechanismu řád a pořádek a udržoval jej, tím by vytvářel stav nezbytný k tomu, aby mechanismus mohl fungovat). Jako nejúčinnější se jeví regulace normativní – systém, který se skládá ze společenských norem jakožto příkazů, zákazů a dovolení. Prioritní význam mezi těmito systémy má právo, významným normativním systémem je též morálka.
Právo je soubor pravidel chování, vytvořený státem v určité době a ve zvláštní formě. Tato pravidla jsou – na rozdíl od jiných pravidel chování (mravních, politických..) – státem vynutitelná. Tzn. že se jimi každý musí řídit, nechce-li riskovat, že na něho dopadnou prostředky státního donucení, které jsou stanoveny jako následek porušení. Tato pravidla jsou dále obecně závazná – i ten, kdo má jiný subjektivní názor na správnost či nesprávnost určeného chování, musí je respektovat. (*Právo-souhrn norem platících objektivně pro každého - to je právo ve smyslu objektivním.)
Právo v subjektivním smyslu – je míra možného chování právního subjektu, která vyplývá z určitého obsahu konkrétního právního vztahu a je zpravidla definována jako souhrn oprávnění toho kterého účastníka onoho právního vztahu (vedle jeho povinností). (*mám ve smlouvě určeno, co mám „právo“ udělat – platí jen pro mě, který jsem podepsal tu smlouvu – je to subjektivní)
Význam práva: Stát vytváří pravidla tím, že uznává určité formy pravidel za právní. Tvorba práva je v tomto smyslu závislá na státu. Tvorba práva ale není závislé na státní moci jako takové, ale na společenských vztazích, ve kterých na sebe jednotlivé subjekty vzájemně působí. Právo slouží jako prostředek ochrany, zformování a upevnění vztahů mezi subjekty tím, že pod hrozbou donucení zajišťuje určité chování lidí, potřebné k bezproblémovému fungování vztahů. (smlouvy – jejich dodržování, zákaz násilí). Také vztahy obsahující sociální rozpory potřebují právní regulaci – aby nevznikaly neustálé konflikty-musí být jasné, co je dovoleno a co ne – určit hranici, kam až se může zajít. Stát vládne nad společností pomocí práva. Právo je jednou z funkcí státu. Státní donucení k určitému chování není svévolné, ale je průhledné (transparentní), objektivní (pro všechny stejné) a má svá vnitřní pravidla. Dává jistotu postavení subjektům práva. Právo zároveň zakazuje a postihuje jakékoli jiné donucení, které se neopírá o právo. Právo zároveň omezuje svobodu (tím že postihuje) a zároveň tak vymezuje a garantuje míru svobod, které subjekt má. (když někdo poruší mou svobodu, bude potrestán). Ústava ČR: Každý občan může činit to, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen dělat to, co zákon výslovně neukládá. Státní orgány (moc) slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v mezích, případech, a způsoby, které stanoví zákon. (státní orgány můžou činit jen to, co jim zákon dovoluje).

Právní vědomí

– vlastní představa o právu, resp. o tom, na co máme právo. (je teoreticky na právu nezávislá) – řídí se jí většina lidí – v některých případech je ale nutné znát platné právo.
Je to vlastně systém hodnocení lidského chování, který toto chování může z hlediska oprávněnosti či neoprávněnosti hodnotit stejně, ale také odlišně než platné právo. U platného práva se říká: „de lege lata“ (právo platí), u právního vědomí: „de lege ferenda“ (mělo by platit jako právo, ačkoli buď platí nebo neplatí). Každý člověk může mít své vlastní (odlišné od ostatních lidí) právní vědomí. Morálka je schopnost člověka řídit se ve všech úkonech svědomím. V širším smyslu pravidla chování, považovaném v dané společnosti, vlivem tradicí a konvencí (zvyků) za zavazující individuální svědomí každého jedince. Morální normy nejsou státem vynutitelné, nejsou vyjádřeny oficiálně ani nejsou publikovány. Morální donucení funguje takovým způsobem jako veřejným míněním, veřejným opovržením, veřejným povzbuzením apod.
Právo, které je v té které společnosti vyžadováno, závisí na specifikách jednotlivých kultur. Můžeme rozlišit právní kultury kontinentálně evropské – hlavním pramenem práva jsou zákony (normy),(je založeno na římském právu), angloamerické (založ. na systému common law-zvykové právo, precedenty jsou převažujícím pramenem). Precedent-používá se pro řešení případů, které nejsou normativně upraveny. Rozhodnutí vrcholných nezávislých soudů se potom používá při výskytu podobných, stejných případech v budoucnu. (použití analogie v právu). Protože má právo v těchto anglosaských zemích dlouhou tradici, ustálily se velmi pevné zvyky v chování – každý je dodržuje a není třeba je převádět do psané podoby-podmínkou je, že vymezují chování určitě a jednoznačně. V některých, např. islámských zemích se vyskytují určité společné prvky, které byly dříve významnější než dnes, zvláště v oblasti dědického, rodinného a vlastnického práva. Další typy právních systémů jsou co do významu zanedbatelné.

Udělení občanství (podmínky)

podmínky:
- i-pokud má nepřetržitý trvalý pobyt alespoň 5 let (může být prominuta, pokud má trv.pobyt, narodil se v ČR, nebo měl v minulosti občanství ČR)
- ii-osoba byla propuštěna ze státního svazku cizího státu (může být prominuta, pokud zákony dané země neumožňují propuštění ze státního svazku, nebo pokud ten stát odmítá vydat doklad o propuštění ze st. svazku)
- iii-nebyla v posledních 5 letech pravomocně odsouzena za úmyslný trestný čin
- prokáže-li znalost českého jazyka (výjimečně může být prominuta – podmínky stanoví ministerstvo školství)
Státní občanství uděluje ministerstvo vnitra ČR, složení občanského slibu – věrnost české republice, zachovávat zákony, plnit si povinnosti občana…
Pozbývání státního občanství
a) propuštění ze státního svazku – může občan požádat (nemá-li v ČR trv.pob,nabyl-li nebo mu bylo přislíbeno občanství jiného státu). Možno, stejně jako při nabývání, aby manželé podali žádost společně a mohou do této žádosti zahrnout i dítě do 15 let.
b) v okamžiku převzetí Listiny o propuštění ze státního svazku ČR – vydá příslušný okresní úřad v místě pobytu žadatele, u osob z trv. pobytem mimo ČR vydá OÚ v Praze 1.
c) prohlášením – pokud občan pobývá více než 10 let mimo ČR, může prohlásit, že se vzdává občanství ČR. Prohlášení před zastupitelským úřadem ČR podle místa trv. pobytu žadatele v cizině. Prohlášení obsahuje datum, odkdy se zdržuje v cizině, a místo jeho posledního trv. pobytu v ČR ,pokud takový měl. Připojí se k němu doklad o státním občanství ČR, ten může být nahrazen platným cestovním pasem. Rodiče mohou do prohlášení zahrnout dítě mladší 15 let, pokud se dítě zdržuje 10 a více let v cizině. Připojí rodný list dítěte a souhlas 2. rodiče, podobně jako při žádosti o propuštění ze státního svazku.
d) nabytím cizího státního občanství (okamžikem) pozbývá občan české občanství, pokud získal cizí občanství manželstvím, nepozbývá občanství ČR.

Svoboda projevu

– možnost projevovat své názory na veřejnosti, a to slovem, tiskem, obrazem, filmem atd. Jako specifický výraz svobody projevu je svoboda tisková. Svobodu projevu by bylo možno omezit pouze zákonem a to v případě, že by šlo o opatření nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, opatření na ochranu státu apod.
Svoboda sdružovací – právo svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích, dále v politických stranách a v politických hnutích. Výkon těchto práv lze také omezit, a to jen v případech pokud je to nezbytné pro bezpečnost státu, veřejný pořádek, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých občanů. Obsahem tohoto práva je zákaz nucení kohokoliv ke členství v libovolném sdružení.
Právo shromažďovací – právo pokojně se shromažďovat. Výkon tohoto práva lze opět omezit pouze zákonem, a to v případech uvedených v par.10 zák. č. 84/1990 Sb. Dřívější normy využívány k potlačování politicky motivovaných demonstrací. Porušování svobody sdružovací a shromažďovací je trestné podle trestního zákona, kam bylo vloženo v r.1990.
Právo petiční – viz též zák. 85/1990 Sb. O právu petičním. právo občana obracet se sám nebo s jinými na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Výkon tohoto práva je omezen případy, kdy by se peticí zasahovalo do výkonu nezávislosti soudců a vyzývalo by se k porušování základních práv a svobod.
Právo volební – právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Pasivní i aktivní volební právo je zaručeno i mnoha jinými předpisy.
ad c) Sociální práva občanů:
Právo na svobodnou volbu povolání (podnikání) – každý se může rozhodnout, zda chce pracovat a jakou práci by chtěl vykonávat, či zda chce podnikat. Každý má právo získat prostředky pro své životní potřeby prací, nicméně nemůže být k práci nucen. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny realizovat, stát přiměřeně hmotně zabezpečuje tak, jak stanoví zákon. Ti, kteří pracují, mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě povolání.

Právo na zabezpečení

– každý má právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Výše pomoci by měla být taková, aby zajistila alespoň základní životní podmínky.
Ochrana zdraví – každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají nyní na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Ochrana rodiny – rodičovství i rodina jsou pod ochranou zákona, děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva, rodiče, které pečují o děti, mají právo na pomoc státu. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
Právo na vzdělání – každý má právo na vzdělání, školní docházka je povinná pro dobu, kterou stanoví zákon. Vzdělání je na základních a středních školách bezplatné, pokud jde o školy státní. Zřizovat jiné školy než státní lze jen za podmínek stanovených zákonem a za úplatu.
Další sociální práva:
- právo k výsledkům duševní činnosti
- právo přístupu ke kulturnímu bohatství
- právo na příznivé životní prostředí apod.
ad d) Práva národnostních a etnických menšin
- všestranný rozvoj, možnost rozvíjet vlastní kulturu, rozšiřovat a přijímat informace v mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Dále se zaručuje právo na vzdělání v jejich jazyku, právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických skupin…
ad Státní občanství:
- příslušnost k určitému státu se všemi z toho plynoucími právy a povinnostmi. Získání (nabývání státního občanství), ztráta (pozbývání státního občanství). Státní občanství se prokazuje občanským průkazem, cestovním dokladem, osvědčením-potvrzení o státním občanství ČR, …
Nabývání státního občanství
a) narozením na území ČR – jeho rodiče jsou bezdomovci, alespoň 1 z nich má trvalý pobyt na území ČR, potom dítě narozením nabývá občanství České republiky. To platí i v případě, kdy alespoň jeden z rodičů je státním občanem ČR (nemusí být ani rodiče bezdomovci-náš případ). ;;;Dítě, které se narodí mimo manželství a jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státní občan ČR, nabývá státní občanství ČR dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství.
b) nalezením na území ČR (u osoby do 15 let věku nalezená v ČR je považována za občana ČR pokud se neprokáže opak (,že nabyla narozením občanství jiného státu).
c) prohlášením – osoby s československým občanstvím, která nemá k 31.12.1992 občanství ČR nebo SR se mohou přihlásit k občanství – prohlášením – u obv.úř. v Praze, magistrátů v Brně, Plzni, Ostravě. Úřady o tom vydají osvědčení. V cizině probíhá prohlášení u zastupitelských úřadů ČR.

Osobní svobody

– nikdo nesmí být stíhán nebo zadržen jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Obviněného nebo podezřelého z trestného činu lze zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržený musí být okamžitě seznámen s důvody zadržení, vyslechnut a nejpozději do 48 hodin propuštěn na svobodu nebo předán soudu. Soudce musí zadrženého do 48 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo propuštění na svobodu. Zatknout lze obviněného pouze na písemný a odůvodněný příkaz soudce a zatčený musí být do 48 hodin předán soudu – postup soudce je zde stejný. Nikdo nesmí být vzat do vazby jinak než z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudce.
Ochrana proti nuceným pracím a službám – v zásadě nikdo nesmí být podroben nuceným pracím či službám. Nicméně Listina stanoví výjimky na:
- práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody
- vojenskou službu, náhradní a civilní službu, vojenské cvičení
- službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty
- u jednání uloženého zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
Nedotknutelnost vlastnictví – každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vyvlastnění či omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu a za úplatu a jen na základě zákona.
Další práva osobního charakteru:
- právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno
- právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním údajů o své osobě
- svoboda pohybu a pobytu, cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem
- svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání, umělecké tvorby apod.
ad b) Politická práva občanů ČR: (přejímá teze Všeobec.deklar.lid.práv-OSN-1948, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech-OSN-1966, do našeho práv. řádu přijato 1976)

Stručně specifika trestního řízení

– trestné činy – různé druhy ve 12 hlavách, trestní sazby podle míry nebezpečnosti pro společnost, velikostí újmy, míry naplnění skutkové podstaty trestného činu, a míry příčinného vztahu mezi činem a újmou – zavinění (kauzální nexus). V trestním a správním řízení vystupuje stát (jeho orgán) proti fyz. či práv. osobě (nerovné postavení účastníků, zatímco v občanskoprávním většinou účastníci v rovném postavení.
viz dále 108-113 skripta Obchodní právo – v obchodních věcech nelze, aby soud zahájil řízení sám (ex offo). Zahájením řízení dojde k zastavení běhu promlčecí lhůty u závazků. Rozhodčí řízení.
4. Ústavní práva občanů.
obsažena v Listině základních práv a svobod
a) základní práva a povinnosti občanů ČR
b) politická práva občanů ČR
c) sociální práva občanů ČR
d) práva národnostních menšin
dále práva na soudní a jinou právní ochranu
- základním momentem spojujícím všechna tato práva občanů ČR je státní občanství
ad a) základní práva a povinnosti – charakterizují postavení občana ČR ve společnosti, vytvářejí základní právní rámec jeho práv a svobod. Lidé v ČR jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech a základní práva a svobody občanů jsou nezadatelná, nepromlčitelná a nezrušitelná.
Jsou zaručena všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Právo na život – lidský život požívá ochrany ještě před narozením a po narození, nikdo nesmí být života zbaven. Byl u nás zrušen i trest smrti
Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí – nikdo nesmí být bezdůvodně prohlížen, podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu trestu. Do obydlí člověka není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí a domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na základě písemného, odůvodněného příkazu soudce. Navíc způsob provedení domovní prohlídky musí stanovit zákon. Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen jestliže je to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku nebo pro ochranu práv a svobod druhých. S tím souvisí i ochrana listovního tajemství jiných písemností a záznamů, zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.

Rozhodnutí soudu ve zkráceném řízení

Platební rozkaz – viz výše. vydává se ,pokud jde o peněžité plnění nebo jsou v žalobě obsaženy všechny potřebné důkazy – je to v rámci zásady rychlosti a hospodárnosti řízení.
Obsah žaloby – musí být z ní patrno kdo ji podává, proti komu (označení účastníků řízení, jejich adresy,IČO apod.), jakému soudu(označení soudu), čeho se domáhá, čeho se věc týká (důvod žaloby-označení projednáv. věci), odůvodnění-důkazy(o co se opírá-smlouva apod.,pravdivé vylíčení relevantních skutečností, návrh na rozhodnutí soudu (žalobní petit), datum a podpis.
Obsah rozsudku – úvodní část (který soud rozhodl, kteří soudci – kdo rozhodl), označení věci a účastníků (identifikace), po slovech „Jménem republiky soud rozhodl takto:“ následuje výrok (enunciát) (pokud výrok=petit, nemusí žalobce platit své náklady řízení, soud nám nemůže přisoudit více než je požadováno petitem), dále obsahuje poučení o možnosti odvolání. (řádných opravných prostředků), odůvodnění rozsudku-proč tak rozhodl – na základě jakých důkazů, jakých právních předpisů.., podpisy, datum  výrok nabývá materiální právní moci
Rozsudek je nutné veřejně vyhlásit, vyhotovit písemně, doručit účastníkům, pak teprve nabude právní moci.-závaznosti. Pokud už se nemůžeme odvolat, nabývá rozsudek právní moci. (v Trestním řízení nutno podat odvolání do 8 dní, v občanskoprávním do 15 dnů)
Stručně specifika správního řízení – nerozhoduje vždy soud, může rozhodovat nějaký správní orgán, úřad., zásada oficiality – orgán může sám zahájit řízení, zásada materiální pravdy- orgán musí učinit veškeré kroky k zjištění skutečného stavu věcí. Zásada rychlosti a hospodárnosti – zatěžovat účastníky co nejkratší možnou dobu, (analog. koncentrace), zákonnost – orgány můžou činit jen to, co jim zákon povoluje. Možnost zkráceného řízení – platební rozkaz…, přestupky – pokuty, trestní sazby nižší než v trestním právu – nižší nebezpečnost pro společnost. Možnost nechat přezkoumat rozhodnutí orgánu soudem, popř. napsat stížnost – petici, nebo napsat ombudsmanovi..

Zásady soudního řízení:

1) Dispoziční – soudní řízení se zahájí, pokud to účastník navrhne (podá návrh, žalobu)
2) Projednací – účastníci musí tvrdit vše, co má význam pro posouzení věci, žalobce musí navrhnout důkazy, kterými potvrdí svá tvrzení (břemeno důkazní, břemeno tvrzení), soud projedná jen ty důkazy, které navrhnu – pokud je nenavrhnu a soud žádost zamítne, já podám odvolání – v odvolání nemůžu použít důkazy, které jsem měl k dispozici v 1. procesu a nevyužil jsem je.
3) Zásada formální pravdy – za pravdu je považováno to, co se u soudu prokáže, soud má právo rozhodnout, jaké prostředky jsou uznány jako důkazy a jaké skutečnosti budou považovány za prokázané.
4) Zásada koncentrace řízení – použití všech důkazů už v 1. řízení…
5) Zásada ústnosti a veřejnosti- veřejnost může být vyloučena jen výjimečně-ohrožení mravnosti, tajemství..), rozsudek musí být vyhlášen veřejně
6) Zásada dvouinstančnosti – pokud mám pocit, že jsem byl výsledkem procesu zkrácen na svých právech, mám možnost podat odvolání v určité lhůtě. O věci bude rozhodovat soud vyšší instance.
7) Zásada rovnosti 2 stran – účastníci mají rovné postavení před soudem, stejná procesní práva a povinnosti.
Postup:
Zahájení řízení (den doručení žaloby k soudu), popř.-pokud zahajuje soud řízení sám – den, kdy podnikl vůči účastníkovi první krok.
dokazování, shromažďování podkladů pro rozhodnutí
výslech účastníků řízení – pravdivě vylíčit všechny skutečnosti, soudce klade otázky pro doplnění výpovědi, všichni účastníci popř. jejich zástupci se mohou vyjádřit k žalobě.
výslech svědků – pravdu, jinak trestný čin (svědek-ten,kdo svými smysly něco viděl, slyšel,…, zná okolnosti případu..)
posudek znalce – pokud věc vyžaduje odbornost při posouzení – účastníci mají povinnost s ním spolupracovat, poskytnout mu to, co požaduje, aby mohl posudek provést (např. vzorek krve, věc) – usnesení soudu.
listinný důkaz – veřejné listiny-co je tam uvedeno, je bráno jako prohlášení příslušného orgánu o dané skutečnosti, a je to bráno jako pravda, dokud se neprokáže opak. (např. občanský průkaz, pas, rodný list, oddací list); pokud má listinný důkaz někdo jiný, soud může přikázat, aby ho poskytl soudu.
Rozhodnutí – Žalobě se vyhovuje nebo žaloba se zamítá (vyhlášení rozsudku) – musí mít náležitosti-viz dále.
Právní moc rozsudku – právní moci nabývá rozsudek buď dnem vyhlášení, pokud se proti němu nelze odvolat, nebo byla odvolání již vyčerpána nebo zpravidla 15. dnem po vyhlášení (popř. po doručení rozsudku – když nebyl účastník přítomen).

Vykonatelnost

– dnem právní moci, pokud jde v rozsudku o nějaké plnění a je stanovena lhůta, tak po uplynutí této lhůty. Soud může stanovit nějaká předběžná opatření, která jsou nutná okamžitě – ještě před vynesením rozsudku.
Soud během procesu rozhoduje pomocí svých usnesení (např. o odročení, zastavení řízení, zamítnutí výslechu svědka, pokutě, o smíru apod.)-náležitosti.
Řádné opravné prostředky:
odvolání – zpravidla do 15 dnů (déle pokud nebyl účastník řádně poučen), adresováno soudu, který rozhodl, předseda soudu to zváží, může sám opravit nedostatky, pokud nelze, do 30 dnů předá soudu vyššího stupně se svým názorem na věc a všemi podklady. Oznámí to účastníkům. Odvolací soud může rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, zrušit a vrátit mu k projednání(s vyjádřením svého názoru na věc, kterým je pak soud vázán), opravit rozsudek.
V případě platebního rozkazu – zkrácené řízení – žalovaný musí do 15 dnů zaplatit, nebo podat ODPOR. V případě směnečného platebního rozkazu – musí zaplatit nebo do 3 dnů podat NÁMITKY. (musí být odůvodněné), pak následuje normální soudní jednání.
Mimořádné opravné prostředky:
obnova řízení – pokud se objevily nové skutečnosti, které mají zásadní význam, jen do lhůty …,
dovolání – jen OSŘ – proti rozsudku odvolacího soudu (např. když změní rozhodnutí soudu první instance, nebo když změní rozhodnutí soud 1. instance proto, že je vázán právním názorem soudu II. stupně, který původní rozhodnutí zrušil.
žaloba pro zmatečnost – když soud vůbec neměl rozhodovat (špatná příslušnost, účastník nebyl způsobilý k procesním úkonům, nebyly splněny určité náležitosti, nebylo něco vzato v potaz, co být musí…, - také určitá lhůta
(soud může během procesu přijímat usnesení – odročení, zastavení řízení, zamítnutí výslechu svědka, pokuta, usnesení o smíru..)

Krajský soud jako soud 1. stupně.

Jinak rozhoduje v 1. stupni okresní soud, a krajský soud vyřizuje případné odvolání.
3) Příslušnost místní (popř. funkční)- místní (kde je majetek, který je předmětem sporu;sídlo,místo pobytu žalovaného), právo soudu o věci rozhodovat – rozhoduje o ní vrchní soud.(v příp. nejasností); podnikatelé se v některých případech mohou dohodnout o prorogaci – určí si ve smlouvě, který soud bude příslušný k řešení smluvního sporu – nesmí odporovat zákonu.
4) subjekty mají procesní subjektivitu, subjektivitu-způs. mít práva a povinnosti (jinak nutné zastoupení – zákonné – nezpůsobilí k procesním úkonům-nabývat svými právními úkony práva a povin.)
5) Soudní poplatky – náklady řízení nesou účastníci – soud může odpustit nemajetným apod. – každý nese náklady které způsobil – v příp. vyhraného sporu může soud stanovit, že vešk. náklady hradí ten, kdo prohrál.
6) pro říz. sporné – žaloba-musí mít stanovené náležitosti-viz dále, nesporné – s návrhem na zahájení i bez návrhu-soud sám zahájí.
7) Překážka věci rozhodnuté (Rés Iudicatae) – nelze znovu soudit případ, který už byl jednou rozhodnut – zásada se nevztahuje na mimořádné opravné prostředky v rámci zákona (žaloba o obnovení řízení)
8) Překážka věci zahájené (Rés Li Tispendence) – nelze zahájit rozhodování věci, kterou už v současné době rozhoduje jiný orgán nebo soud.
9) Aktivní legitimace (vlastník musí žádat navrácení od toho, kdo věc má.) – žalobu musí podat ten, jehož práva byla zkrácena, může si stanovit zástupce, který bude jednat jeho jménem. Žalovat musí toho, kdo újmu zavinil, nebo kdo má věc, která patří vlastníkovi apod.)
10) Pasivní legitimace (svědčí mi povinnost někoho jiného) – musí žalovat toho, kdo má nebo měl povinnost něco udělat, konat, nekonat, strpět.

Soudy, soudnictví, soudní řízení.

Soudy jsou kontrolním systémem umožňujícím po porušení práva opět obnovit právní stav a zabránit porušení práva v případě jeho ohrožení.
Soudnictví na rozdíl od ostatních funkcí státu: uskutečňují soudy jménem státu, zákonem stanovenými metodami a v zákonem stanovených procesních formách. Jde o základní způsob aplikace práva. Soudy jsou dle ústavy nezávislé a řídí se pouze zákony. Prameny práva: zejména ústava, procesní normy upravující postupy soudů – Trestní řád, Správní soudní řád, (Správní řád), Občanský soudní řád atd. Soudce musí být starší 25 let, vysokoškol. právnic. vzdělání, bezúhonný, (+morální požadavky), složit justiční zkoušku (3 roky justiční čekatel – pak může skládat zkoušku). Jsou jmenováni doživotně prezidentem. Soudce nemůže být trestně stíhán nebo vzat do vazby pro trestné činy spáchané při výkonu soudcovské funkce. Ve výkonu funkce i po jejím skončení jsou povinni zachovávat mlčenlivost.
Soudy v ČR:
soustava obecných soudů: Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, krajské soudy, okresní soudy. (zaměřené jak na trestní tak občanskoprávní věci)
zvláštní postavení má Ústavní soud – dohlíží nad ústavností rozhodnutí, shodou zákonů nebo jiných právních předpisů mezi sebou a s nižšími normami, může rušit zákony nebo vypouštět jejich části pro rozpor s ústavou nebo s jinou normou. Dále řeší ústavní stížnosti pro nezákonný postup státu nebo porušení základních práv a svobod– mohou podat orgány územní samosprávy, občané, neshody o zvolení poslance či senátora, o volitelnosti a neslučitelnosti funkcí, ústavní žaloba senátu proti prezidentu rep., spory o kompetencích státních org. a org. samospráv. Proti rozh. ústav. soudu se nelze odvolat, je vykonatelné po řádném vyhlášení (sbírka zákonů). Sídlo v Brně. Skládá se z 15 soudců, jmenovaných prezidentem rep. na 10 let, se souhlasem senátu.
Nejvyšší soud ČR – Brno – předsedkyně Iva Brožová, místopředseda, předsedové kolégií-občanskoprávního, trestního, obchodního (1+4), dále členové kolégií (45). Proti rozsudku není odvolání. Rozhoduje v senátu předseda+2 (výjimečně 4) soudci.
Vrchní soudy – Praha, Olomouc – výklady zákonů a jiných předpisů – rozh. v senátu předseda+2 soudci.

Krajské soudy

2. stupeň soustavy – ve věcech právně nesnadných, společensky významných (autorské právo, ochrana osobnosti, relativní obchody), dále jako 2. instance ve věcech, které řeší okresní soudy. Většinou rozh. v senátech, jen ve stanovených příp. samosoudce.
Okresní soudy – nejnižší článek soustavy. Projednávají věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných, obchodních, podnikatelských a hospodářských vztahů. Okresní soud tvoří předseda soudu, místopředsedové, soudci a přísedící. Tento soud rozhoduje v senátech nebo samosoudcem.
Přísedícím (soudcem) může být zvolen občan ČR, 25 let, bezúhonný, nemusí mít právnic. vzdělání a odbornou justiční zkoušku, musí bydlet v příslušném obvodu nebo zde pracovat. Může přísedět max. 20 dní v roce. Stát jim poskytuje náhradu ušlé mzdy-výše prům. výdělku.
Justiční čekatelé – příprava pro bud. soudce – trvá 3 roky – před justiční zkouškou – vykonávají některé funkce samosoudce, ovšem pod odborným dozorem soudce. Na zač. skládá slib, na konci justič. zkouška. (Prameny práva: ústava, zákon o soudech a soudcích)
Nejvyšší správní soud – viz zákon č. 150/2002 Sb. (účinnost od 1.1.2003)
Soudní řízení:
Občanské soudní řízení
- nalézací - sporné (účastníci stojí proti sobě s opačným zájmem na výsledku procesu – žalobce a žalovaný, popř. navrhovatel, stěžovatel, postižený a obviněný.
- nesporné (např. o uzavření manželství, dědictví, prohlášení za mrtvého, ..-soud může sám řízení zahájit)
- exekuční - na peněžité plnění
- na nepeněž. plnění
Podmínky pro zahájení řízení:
1)Pravomoc soudu – musí existovat, soud musí mít pravomoc v určité věci rozhodnout (spory, a jiné právní věci řeší soud)
2) Příslušnost věcná (čeho se žaloba týká – věci týkající se ochrany osobnosti, autorského práva, důchodových pojištění – spory mezi zaměstnavatelem a příjemcem dávky, spory s org. nemocenského poj., určení nezákonnosti stávky, spory týkající se cizího státu a diplomatických imunit, vypořádání přeplatku soc. podpory, obch. věci – obch. rejstříkové věci, právní vztahy při zakládání společností a družstev, zrušení o.p.s.,nadace, státního podniku, ochrany hosp. soutěže, nekalé soutěžní jednání, ochany názvu a dobrého jména spol., práva k obchodnímu jménu („firmě“),průmysl. vlastnictví, cen. papíry, vlastnictví k nemovitostem, peněžité plnění do 100 000Kč, konkurzu a vyrovnání------ ve všech těchto případech rozhoduje

Odpovědnost státu za škodu

– vydání nezákon. rozh, proved nespráv. úřed postupu; vznik škody příčinná souvislost mezi tím. Podobně i odpovědnost územních samospr. celků.
kontrola a správní dozor – kontrola je činnost orgánů, kterou se sleduje soulad chování se zákonem, hospodárnost, účelnost… (provádí buď NKÚ nebo soud – vnější kontrola, nebo provádí okr. úřady, ministerstva-kontrola vnitřní) – jde o kontrolu jak účastníků,tak orgánů. Dozor – činnost správních org. zaměř. na posouzení zda je urč. chování v souladu se zákonem – posuzovány jsou osoby fyz. práv. stojící mimo orgány. (provádí např. Česká obch. inspekce)
stížnosti a petice – vychází z listiny základních práv a svobod, petičního zákona. Stížnosti upravuje správní řád. dle vyhlášky: Stížnost může být písemná i ústní, lhůta k jejímu vyřízení je desetidenní, třicetidenní, ve vyjímeč. případech i delší. Stížností rozumíme podání fyz. či právnických osob v individuálním zájmu stěžovatelů.
Peticí rozumíme podání fyz. či práv. osob ve věcech veřejného nebo společného zájmu. Petice může být adresována jak státnímu orgánu, tak i orgánu územní samosprávy. Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudů a nesmí se jimi vyzývat k porušování práv a svobod. Petice musí být písemná a je nutno pod ní uvést jméno, příjmení a bydliště subjektu, který petici podává.
ombudsman – veřejný ochránce práv, pův. ve Švédsku, rozšíření i do dalších zemí – např. Velká Británie, od roku 2000 i v ČR – Otakar Motejl. Sídlo v Brně, volen parlamentem na 6 let, max. dvakrát po sobě. Dva kandidáty navrhuje prezident, dva senát – jména se mohou opakovat. Vyřizuje stížnosti občanů, kteří se domnívají, že byly státními orgány zkráceni na svých právech. Jeho působnost se vztahuje na ministerstva a další jim podřízené celostátní orgány, správní úřady, ČNB, radu pro rozhl. a televiz. vysíl, okresní úřady, obecní úřady vykonávající státní správu, policie, armáda, hradní stráž, vězeňskou službu a veřej. zdr.poj., orgány státní správy soudů.
nevztahuje se na: parlament, prezidenta, vládu, zpravodajské služby, NKÚ, orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a soudy. Bez souhl. parlam. nemůže být stíhán během výkonu své funkce. Pak ano.

Právní záruky zákonnosti ve veřejné správě.

členění záruk:
prostředky nápravy obecně závazných právních předpisů
-sistace – pozastavení platnosti normy vydané v samostatné působnosti obce, která je v rozporu se zákonem (provádí okresní úřad, který normu obdrží), změnu vadné normy může do urč. doby provést obec, pokud ne, má být vadná norma předána parlamentu k projednání. U větších měst – Plzeň, Brno, Ostrava – sistaci provádí ministerstvo vnitra, v Praze – vláda.
Pokud jde o normy v přenesené působnosti obcí-může napravit sama obec, pokud ne, okr. úř. může vadnou vyhlášku zrušit.
prostředky nápravy individuálních správních aktů vydaných ve správ. říz.
-opravné prostředky ve správním řízení – odvolání, obnova říz, rozklad
-přezkoumání správních rozhodnutí soudem – zkoumání zda nebylo rozh. správ. org. nezákonné – soud je nezáv. orgán. (správ. org. jsou podřízené zájmům ve veř. správě). Soudní řízení má tyto principy: generální klauzule (přezkoumány mohou být všechna správní rozh.), negativní enumerace (ze zkoumání jsou některé jmenovitě vyňaty), přezkoumání rozhodnutí obecnými soudy (správní rozh. přezkoumávají obec. soudy, Nejvyšší správní soud-od 2003), dispoziční(zahajuje se pouze na návrh), kasační(soud nesmí rozh měnit-může ho zrušit, vrátit k dopracování, potvrdit. Rozh. soudu je konečné.
-(principy:viz výše generální klauzule, neg. enumer., přezkoumání…, dispoziční, kasační)
správní odpovědnost
-správní delikty – členění – přestupky, disciplinární delikty, jiné správní delikty fyz. osob, správní delikty práv. osob, další druhy správní odpovědnosti. Správní delikt = protipráv. jednání, jehož znaky jsou uved. v zákoně a které není trestným činem. Jsou upraveny normami správ. práva, rozh. o nich spr. úř. – pro vznik správní odpovědnosti musí být splněny předpoklady: protiprávní jednání, existence újmy, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a újmou.
- přestupky – přestupkový zákon zakotvuje znaky skutkové podstaty jednotlivých přestupků, okolnosti vylučující protiprávnost (nutná obrana, krajní nouze, jednání na příkaz), sankce (napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci), ochranná opatření (omezující opatření, zabrání věci), upravuje řízení o přestupcích. Přestupek-spr. del., nižší nebez. pro spol. než tr.č.
právní odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

Rozhodnutí:

– vyplývá ze spolehlivě zjištěného stavu věci, obsahuje předepsané náležitosti, je v souladu se všemi právními předpisy, je vydáno orgánem k tomu příslušným.
náležitosti rozhodnutí -obsahuje: výrok, odůvodnění, poučení o odvolání (rozkladu), odůvodnění se neuvádí, pokud je všem účastníkům vyhověno v pln. rozsahu. výrok obsahuje ustanovení práv. předpisu podle kterého bylo rozh., v odůvodnění jsou uvedeny skutečnosti jež sloužily jako podklady k rozhodnutí a jaké úvahy vedly k danému rozhodnutí při použití právních předpisů. Poučení říká, zda je rozhodnutí konečné, nebo zda se lze proti němu odvolat a v jaké lhůtě, ke kterému orgánu. Také se uvede orgán, který rozh. vydal, datum vydání, jméno a příjmení účastníků, úřední razítko, podpis oprávněné osoby a její celé jméno.
(smír)- připouští-li to povaha věci, mohou účastníci uzavřít smír, pokud neodporuje právním předpisům či veřejnému zájmu, spr. org. ho schválí. Schválený smír je vykonatelný.
lhůta pro rozhodnutí- jednoduché příp.,lze-li rozh. na základě předložených důkazů – bezodkladně. Ost. příp. – nestanoví-li zvl. předpis jinak, rozhodnutí do 30 dnů. Zvlášť složité příp. 60 dnů, pokud ani to nejde, může spr. org. lhůtu přiměř. prodloužit – musí informovat účastníky+dát jim odůvodnění.
opatření proti nečinnosti
oznámení rozhodnutí-písemně doruč., den oznámení je den doručení; pokud je účastník přítomen, lze vyhlásit ústně, pokud se účastník vzdá písem. vyhot., je den vyhlášení dnem oznámení.
právní moc a vykonatelnost rozhodnutí – práv. moc – rozh. proti kterému se již nelze odvolat, vykonatelné – pokud se nelze odvolat, nebo odvolání nemá odkladný účinek.
přezkoumávání: odvolací řízení, obnova řízení – ad řádné prostředky: - odvol. říz-podat odvol může, pokud se práva písemně do protokolu nevzdal, do 15 dnů od oznámení rozhodnutí, u orgánu který rozh. vydal. Pokud není stanoveno jinak, má odvol. odkladný účinek, v odůvod. naléhavých případech lze odkladný účinek vyloučit. Orgán který dostal odvolání, vyrozumí účastníky a vyzve je aby se k novým skutečnostem vyjádřili. V příp. souhlasu svém i souhl. všech účastníků může org. sám rozh., pokud ne – do 30 dnů předloží se všemi mater. odvolacímu orgánu – vyššího stupně – může: doplnit řízení, odstranit vady, pokud je to nutné – změní, zruší rozh., jinak odvol. zamítne a rozh. znovu potvrdí. Může zruš. rozh a vrátit zpět nižšímu org., proti rozh. odvol. org. se již nelze odvolat. Obnova řízení: na návrh účastníka, pokud byly zjištěny nové skutečnosti nebo důkazy s podstatným vlivem, a nebyly dříve uvedeny ne vinou navrhujícího. Proti rozhodnutí obnoveného řízení se lze odvolat.
přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení- ad mimoř.prostředky – nadříz. org. na návrh či z vlast. inic. – pokud došlo při rozh. k poruš. zákona, po 3 letech od rozh. již nelze přezkoumávat rozhodnutí.
vymáhání peněžitých plnění – ad exekuce – srážkami ze mzdy nebo přikázáním pohledávky – dlužník má dluh zaplatit správnímu orgánu. Srážka z bank.účtu dlužníka.
vymáhání nepeněžitých plnění- ad exekuce – náhradním výkonem, peněžitá pokuta, přímé vynucení ulož. povinnosti, Vyklizení.

Dokazování:

zejm. výslech svědků, znalec.posudky,listiny,ohledání. na podporu svých tvrzení je povin. je navrhnout účastník.
svědci – pravdivě, nic nezamlčet, ne poruš. tajemství, ne kdo by způsobil nebezpečí stíhání osobám blízkým, spr.org. poučí svědka o právech a povin.
znalci – k odbornému posouzení skutečností
listiny – lze nařídit tomu, kdo má důlež. listinu,ať ji předloží.
ohledání – vlastník je povin předmět ohledání předložit nebo strpět ohledání na místě.
čestné prohlášení – lze připustit místo důkazu, musí být pravdivé – poučit o následcích nepravdivého.
předběžné otázky – spr.org. si chce předem udělat o něčem jasno – ne zda a kým spách. tr.čin, osob. stav občana, přísluší-li o něm rozhodovat soudu
předvolání – spr. org. předvolá osoby jejichž osobní účast je při projednávání nutná. upozornění-práv. následky nedostav.
předvedení – kdo se opakovaně nedostaví, může být předved
předběžná opatření – lze uložit aby se účastníci před skončením říz. něčeho zdrželi, něco strpěli, něco vykonali.
dožádání
pořádková opatření

Principy ve správním řízení:

zákonnosti (jednání správ. úř. jen v souladu se zákony a ostat. předpisy – nemohou dělat, co jim zákon výslovně nepovoluje.
materiální pravdy – postupovat tak, aby byl zjistěn přesně a úplně skutečný stav, před vynesením správního rozhodnutí
dispoziční – způsob zahájení spr. říz – na návrh účastníka..
oficiality – X dispozič., zahájení z moci úřední-spr.úřad)
rychlosti a hospodárnosti – v co nejkr.době,nejm.nákl..)
součinnosti správních orgánů a účastníků řízení (spr. úř. musí poskytnout účastníkům říz. pomoc a poučení, poradit v plnění procesních povinností, aby nebyl občan kvůli neznalosti zkrácen na svých právech.
procesní rovnosti účastníků řízení – všichni účastníci řízení mají stejná procesní práva a povin.
nestrannosti (správ. org. – vyloučit podjatost – oznámit,vyměnit podjatého)
volného hodnocení důkazů (podklady pro vydání rozhodnutí – hodnocení důkazů podle uvážení spr. org.  cíl zjištění materiální pravdy, právo rozhodnout jaký důkaz má být předložen, jaké skutečnosti mají být považ. za prokázané.
písemnosti (viz princip rychlosti – pokud přiložené podklady jsou dostatečným základem pro vyd. rozh-nemusí se nařiz. ústní jednání (úst.jedn.-v příp. potřeby vyslechnout svědky..)
dvouinstančnosti řízení (po rozhodnutí v I. stupni může následovat řízení o odvolání, o kterém rozhoduje správní řád instančně vyšší (odvolací orgán) – rozh. o odvolání je konečné-nelze se proti němu odvolat. Jednoinst-výjimka-nelze se odvolat (rozh. o přerušení správ. říz apod)

Subjekty spr. řízení

orgány, fyz. a práv. osoby o jejichž právech a povin. se rozhoduje nebo se jich týká.
Orgány ve správ. říz – spr. úř, org. územ. samospr…
Které orgány mají rozhodovat v konkrétním případě?
věcná příslušnost, místní příslušnost, funkční příslušnost
Účastníci – ti o jejichž právech se jedná, ti jejichž práva jsou dotčena, ti kteří tvrdí že jejich práva jsou dotčena dokud se neprokáže opak…, účastník musí být procesně způsobilý – způsob. jednat, nabývat samostatně práva a povin. během procesu.-jinak zástupce – zákonný (nezpůs.k práv.úk), smluvní-např. advokát.
Průběh řízení: stádium prvoinstanční: zahájení, průběh-zjišťování podkladů, zajišť. řádného průběhu a účelu spr.říz., správní rozhodnutí, oznámení rozhodnutí, poučení o odvolání, stádium přezkumné: řádné prostředky-odvolání, rozklad, obnova řízení; mimoř. prostř.-přezkoumání mimo odvolací řízení, přezkoumání rozhodnutí soudem (tzv. správní soudnictví)
stádium vykonávací (exekuční): zahájení řízení, lhůta k výkonu rozhodnutí, námitky-opr. prostředek, prostředky výkonu rozhodnutí – peněžitých(sráž. ze mzdy, přikázání pohledávky), nepeněž. plnění (náhradní výkon, uložení peněž. pokuty, přímé vynucení uložené povinnosti)
podání návrhu – stanov. podmínky (písemně, ústně do protokolu na podatelně, elektronicky) a náležitosti (musí být patrné kdo je činí, které věci se týká, co navrhuje, podpis, popř. elektronický podpis), možno doplnit náležitosti do 3 dnů
postoupení – pokud orgánu nepřísluší konkr. příp.,oznámení
ústní jednání – pokud je třeba vyslechnout svědky, neveřej.
protokol – zapisují se tam významné skutečnosti průběhu říz
nahlížení do spisů – veřejné-má právo každý si pořídit opis, krom záznamů o hlasování o rozhodnutí.
doručení do vlastních rukou – takto je nutné vyrozumět účastníky
doručení veřejnou vyhláškou – pokud není znám pobyt účastníka
lhůty – přiměřené případu, od násled. dne, možno podat na poštu či na podatelnu posledním dnem lhůty.
(přerušení řízení-neodstranění nedostatků podání-nejdéle na 30 dnů, zastavení řízení-návrh vzat zpět a souhlasí-li s tím ostatní účastníci, odpadl-li důvod řízení vedeného správ. úř.)
náklady řízení – náklady vzniklé orgánům nesou tyto orgány, náklady účastníků nesou účastníci, pokud účastníci zaviní náklady orgánů nebo jiných úč.-lze jim nařídit je uhradit
podklad rozhodnutí-nutno zjistit přesně a úplně stuteč. stav věcí (zejm. podání, návrhy, vyjádření účastníků, důkazy, čestná prohlášení, všeobec. známé skutečnosti)