Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Živnostenská banka

Za německé okupace se Živnostenská banka, více či méně úspěšně, pokoušela hájit zájmy českého průmyslu. V roce 1945 byla, tak jako ostatní české banky, znárodněna. V období 1950-1956 Živnostenská banka sice existovala jako právnická osoba, ale její aktivity byly výrazně omezeny. Její oživení spočívalo na její znalosti mezinárodního obchodu a odbornosti v transakcích s cizími měnami, což z ní, v období 1956-1988, učinilo přední československou banku pro dovozní a vývozní operace tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), přičemž významnou roli hrála její londýnská pobočka. V tomto období byla Živnostenská banka přirozeným místem správy účtů Čechů a Slováků žijících a pracujících v zahraničí, zahraničních firem působících v Československu a státních institucí působících v oblasti "neviditelného" obchodu, např. turismu.

Přelom nastal v roce 1988, kdy Živnostenská banka rozvinula financování podniků.

Živnostenská banka byla první bankou ve střední a východní Evropě privatizovanou vstupem zahraničního kapitálu. Došlo k tomu v rámci programu privatizace v roce 1992, kdy německá banka BHF-BANK získala 40% podíl v Živnostenské bance, International Finance Corporation (IFC) ze skupiny Světové banky nabyla 12 % a zbývajících 48 % připadlo fyzickým osobám a českým investičním fondům.

V lednu 1998 se největším akcionářem Živnostenské banky stala německá banka Bankgesellschaft Berlin, která koupila od BHF-BANK její 47% podíl na základním jmění Živnobanky. V roce 2000 Bankgesellschaft Berlin zvýšila svůj podíl v Živnostenské bance na 85,16 %.

Živnostenská banka

14. srpna 2002 podepsala Bankgesellschaft Berlin AG (BGB) smlouvu o prodeji svého podílu v Živnostenské bance, a.s., italské bance UniCredito Italiano SpA. Smlouva vyžaduje souhlas dozorčí rady BGB a centrálních bank České republiky a Itálie.

Živnostenská banka má univerzální licenci k provádění všech druhů bankovních operací v České republice a v zahraničí. Její pobočky nabízejí služby v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Karlových Varech, Liberci, Ostravě, Pardubicích a Zlíně. V Bratislavě působí reprezentační kancelář pro Slovenskou republiku.

Živnostenská banka se specializuje na poskytování prvotřídních služeb především v privátním a personálním bankovnictví, financování podniků a investičním bankovnictví.

Živnostenská banka je peněžní ústav s mezinárodním know-how a znalostí českého trhu. Více jak 130 let je její jméno symbolem spolehlivosti, vysoké kvality a profesionality.

Živnostenská banka

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 Živnostenská banka dynamicky rostla jako pilotní banka nového státu. JUDr. Jarloslav Preiss, vrchní ředitel Živnostenské banky, se aktivně podílel na měnové reformě a na takzvané "nostrifikaci": přesunu sídel a účtů firem ze zahraničí, hlavně z Rakouska, do Československa. Živnostenská banka se stala finančním gigantem, jehož vliv byl pociťován ve všech odvětvích ekonomiky, a změnila svoji strategii na poskytování půjček velkým průmyslovým společnostem. JUDr. J. Preiss hrál roli "kapitána československého průmyslu".

Ve 20. a 30. letech Živnostenská banka podporovala fúze velkých českých průmyslových podniků (například vytvoření strojírenského kolosu ČKD) a systematicky budovala své průmyslové impérium.

Jako nejsilnější banka v předválečném Československu kontrolovala Živnostenská banka 60 firem, včetně největších, a ovlivňovala mnohé jiné. Rozvinula styky s francouzskými a britskými finančními institucemi. Do roku 1938 byla Živnostenská banka uznávanou investiční silou ve střední a východní Evropě.

Živnostenská banka

Živnostenská banka byla založena v roce 1868 jako akciová společnost zaměřená na financování malých a středních českých podniků. Byla první bankou v Rakousku-Uhersku s výhradně českým kapitálem. Cílem banky bylo podporovat nové české firmy, nabízet úvěry českým podnikatelům.

Banka soustřeďovala vklady drobných střadatelů: řemeslníků a živnostníků. Živnostenská banka se stala střešní organizací sítě českých záložen a udržovala úzké kontakty s nejvyššími představiteli české politiky.

V prvních dvou desetiletích své existence byla Živnostenská banka největší českou bankou, ale její role byla lokální. Byla provinční institucí, mnohem menší než velké rakouské banky.

Skutečný rozvoj českého bankovnictví začal na počátku 20. století a byl spojen s procesem národní emancipace. Od konce 19. století Živnostenská banka zvyšovala svůj kapitál a stala se hlavním poskytovatelem půjček českému průmyslu. Těsně před 1. světovou válkou měla Živnostenská banka 1.068 zaměstnanců, 11 poboček v Čechách a na Moravě a zahraniční pobočky ve Vídni, Krakově, Lvově a Terstu. V té době činil celkový kapitál českých bank 260 milionů korun, z čehož podíl Živnostenské banky byl 80 milionů. V roce 1918 představoval kapitál Živnostenské banky 30 % celkového kapitálu všech českých bank.

Daně

II. Nepřímé daně
7. Daň z přidané hodnoty
Předmět daně: prodej zboží a poskytování služeb
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 22% a 5%.
8. Spotřební daň
Předmět daně: uhlovodíková paliva a maziva, líh, pivo, víno, tabákové výrobky
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená

Dalším hlediskem pro rozdělení jednotlivých daní do skupin může být i druh předmětu zdanění, zda se zdaňuje důchod, majetek nebo spotřeba. Důchodovou daní je ze zákonných daní daň z příjmů. Majetkovými daněmi je daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu nemovitostí a daň silniční. Spotřebními daněmi je daň z přidané hodnoty, jako univerzální spotřební daň, a spotřební daň, jako selektivní spotřební daň.

Rozpočtové určení daní

Rozpočtové určení daní
Přidělení jednotlivých výnosů daní nebo jejich částí jednotlivým veřejným rozpočtům určuje zákon č.243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům. Daně jejichž celý výnos je svěřen veřejným rozpočtům na jednom stupni se nazývají svěřené daně (např. daň z nemovitostí) a daně, které jsou rozděleny mezi veřejné rozpočty na více stupních se nazývají sdílené daně (např. daně z příjmů).
Ze zákona o rozpočtovém určení daní mají obce přidělen celý výnos daně z nemovitostí, které se nacházejí na území dané obce, 20,59% z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento celostátního hrubého výnosu daní z příjmů. Procento, kterým se jednotlivá obec podílí na stanovené procentní části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, určí ministerstvo financí dvěma vyhláškami. První výše procenta vychází z počtu obyvatel obce a koeficientu, který zohledňuje velikost obce . Druhá výše procenta vychází z počtu zaměstnanců v obci.
Krajské rozpočty mají přiděleno 3,1% z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a přibližně stejné procento daní z příjmů. Procento, kterým se jednotlivý kraj podílí na stanovené procentní části celostátního výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, je uvedeno v příloze zákona o rozpočtovém určení daní.
Ze státních fondů má přidělen výnos daně pouze jeden, a to Státní fond dopravní infrastruktury, který má přidělen celý celostátní hrubý výnos silniční daně a 20% z celostátního hrubého výnosu spotřební daně z uhlovodíkových paliv a maziv.
Zbytek výnosů daní, který tvoří největší část celkového daňového výnosu, je příjmem státního rozpočtu. Jde o celý výnos daně darovací, dědické a z převodu nemovitostí a o větší části výnosu daně z příjmů, daně z přidané hodnoty a spotřební daně.
Reálná výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů a toky mezi nimi
Přes veřejné rozpočty se přerozdělí necelý 1 bilión korun, což je přibližně polovina hodnoty hrubého domácího produktu. Z prostředků přerozdělovaných přes veřejné rozpočty se pak zhruba tři čtvrtiny přerozdělí přes státní rozpočet.

Daně

Daně
Daň je povinná, nenávratná, neekvivalentní (neodpovídá jí konkrétní protiplnění) platba. Základní rozdělení daní je na daně přímé a daně nepřímé. Přímé daně dopadají přímo na konkrétního poplatníka, kterého jsme schopni určit, zatímco nepřímé daně zatěžují zboží a služby a konkrétního poplatníka nejsme schopni určit.
Přehled daní a jejich základní charakteristika:
I. Přímé daně
1. Daně z příjmů - dále se dělí na:
a) Daň z příjmů fyzických osob
Předmět daně: příjmy ze závislé činnosti (mzdy), funkční požitky, příjmy z podnikání , z kapitálového majetku, z pronájmu, atd.
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní (s vyšším příjmem daňová sazba udávaná v procentech se zvyšuje pro jednotlivé části základu daně)
Výše sazby daně: 15% - 32%
b) Daň z příjmů právnických osob
Předmět daně: příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární (stejná sazba pro všechny výše příjmů)
Výše sazby daně: 31%
2. Daň z nemovitostí
Předmět daně: pozemky a stavby
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená
3. Daň dědická
Předmět daně: nabytí majetku děděním
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní
Výše sazby daně: 0,5% - 20%, osvobození pro příbuzné v řadě přímé a pro manžele
4. Daň darovací
Předmět daně: bezúplatné nabytí majetku
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, klouzavě progresivní
Výše sazby daně: 1% - 40%
5. Daň z převodu nemovitostí
Předmět daně: úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti,
Charakteristika daně: jednorázově stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: 5%.
6. Silniční daň
Předmět daně: vozidla, která jsou používána nebo určena k podnikání
Charakteristika daně: opakovaně stanovovaná, lineární
Výše sazby daně: specificky určená

Veřejné rozpočty v České republice

Veřejné rozpočty v České republice
Veřejný rozpočet chápeme především jako finanční plán, jako bilanci předpokládaných příjmů a výdajů. Veřejný rozpočet je významným nástrojem veřejné politiky. Veřejné rozpočty se sestavují na období jednoho kalendářního roku a sestavují se opakovaně.
Jedním ze základních znaků veřejných rozpočtů je, že jsou samostatně sestavovány a schvalovány. Dalším základním znakem veřejných rozpočtů je zákonné zajištění příjmů těchto veřejných rozpočtů, které jim zajistí alespoň částečně nezávislou existenci. Typicky jde o přidělení výnosů určitých daní. Uvedené znaky jsou znaky zásadními, které nejsou bez výjimek. Státní fondy, kromě Státního fondu dopravní infrastruktury, jsou téměř zcela závislé na finančních prostředcích ze státního rozpočtu, případně z jiných (veřejných) rozpočtů.
Podle Českého statistického úřadu jsou jako veřejné rozpočty v užším pojetí chápany státní rozpočet a územní rozpočty. (Územní rozpočty se dříve nazývaly místní rozpočty.) V České republice je to tedy státní rozpočet a rozpočty krajů a obcí. V širším (a více používaném) pojetí podle Českého statistického úřadu přistupují k výše uvedeným rozpočtům ještě rozpočty státních fondů.

Výsledná struktura veřejných rozpočtů

Výsledná struktura veřejných rozpočtů pak vypadá následovně:

A. Státní rozpočet
B. Územní rozpočty:
B.I. Rozpočty krajů
B.II. Rozpočty obcí
C. Rozpočty státních fondů

Za rozpočty státních fondů jsou považovány pouze rozpočty fondů, které jsou za státní fondy považovány podle zákona (jejich název musí obsahovat slova „státní fond“). Státních fondů je sedm:
Státní fond životního prostředí
Státní fond pro zúrodnění půdy
Státní fond kultury
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní zemědělský intervenční fond
Státní fond dopravní infrastruktury
Státní fond rozvoje bydlení

Vymezení veřejných rozpočtů právními předpisy je širší. Mimo výše uvedené rozpočty se do veřejných rozpočtů podle právních předpisů zahrnují především rozpočty tzv. privatizačních fondů - Fondu národního majetku a Pozemkového fondu, dále pak rozpočet Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Veřejné statky, externality a přirozené monopoly

Veřejný sektor poskytuje také soukromé statky. V České republice jde především o provozování železnic, poštovních služeb, a alespoň zatím také provozování telekomunikací, výroba, transport a rozvod elektřiny a transport a rozvod plynu. Tyto služby provozují buď státní podniky anebo akciové společnosti, v nichž má rozhodující vliv stát. V současné době se již většinou nejedná o oblasti ve kterých by měl stát vyhrazený monopol, nicméně poskytování těchto statků veřejným sektorem stále převažuje.
Externalitou nazýváme dopad určité činnosti, který ovlivňuje jiné osoby, aniž by tyto za něj musely platit nebo naopak byly odškodňovány. V prvním případě se jedná o pozitivní ovlivňování (pozitivní externality), v druhém případě o negativní ovlivňování (negativní externality). Příkladem negativní externality může být provoz teplárny, která plynnými emisemi negativně ovlivňuje životní prostředí, čímž vzniká jiným osobám újma jednak nemateriální (nepříjemné životní prostředí) a jednak materiální (vyšší náklady na zdravotní péči).
Přirozené monopoly je odvětví ekonomiky, které svou podstatou směřuje k dominanci jediného subjektu. Vstup jiných subjektů do odvětví je spojen s mnohem vyššími náklady než další rozšíření produkce subjektu, který tuto dominanci získá. Příkladem může být rozvod elektřiny - aby konkurent získal zákazníka v místě, kde rozvod elektřiny ovládá jediný subjekt, musí vynaložit značné prostředky na vybudování elektrického vedení k tomuto zákazníku.
Celý veřejný sektor můžeme rozdělit do šesti bloků: blok společenských potřeb (veřejná správa, justice, policie, armáda), blok rozvoje člověka (školství, kultura, televize, zdravotnictví, sociální služby), blok poznání a informací (věda a výzkum), blok technické infrastruktury (doprava, spoje, energetika), blok privátních statků (bydlení, zemědělství a lesnictví), blok existenčních jistot (pracovní příležitosti).
Velikost veřejného sektoru v jednotlivých státech je dána faktory ekonomickými, historickými, geografickými, demografickými, kulturně náboženskými a politickými.

Veřejné finance

Veřejné finance
Veřejné finance jsou souhrnem peněžních vztahů, které souvisí s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních prostředků za ingerence veřejné moci. Zaměříme-li se na příjmovou stránku veřejných rozpočtů, pak veřejné finance budou mít podobu především daní a dalších povinných plateb. Pokud se zaměříme na výdajovou stránku veřejných rozpočtů půjde o peníze na provoz veřejné správy, transfery domácnostem, obranu, bezpečnost, justici a další. To vše jsou veřejné finance.
Veřejná moc v demokratických státech vzniká na základě veřejné volby. Veřejná volba může být buď přímá, což je kolektivní rozhodování všemi občany, resp. občany-voliči (volby, referendum) anebo nepřímá, což je rozhodování orgánů složených ze zástupců občanů (parlament, obecní zastupitelstvo).
Veřejné finance se přerozdělují přes veřejné rozpočty. Veřejný rozpočet lze sestavit jako vyrovnaný, kdy se příjmy rovnají výdajům, přebytkový, kdy příjmy převyšují výdaje anebo schodkový (deficitní), kdy výdaje převyšují příjmy.
Veřejný dluh je součtem všech předchozích schodků veřejných rozpočtů, zvýšený o úroky „naběhlými“ k tomuto součtu (obdobně státní dluh).
Transfery jsou převody peněžních prostředků mezi jednotlivými veřejnými rozpočty nebo mezi veřejným rozpočtem a soukromými osobami, aniž by tomuto převodu odpovídalo ekvivalentní protiplnění.

Veřejné statky, externality a přirozené monopoly

Veřejné statky, externality a přirozené monopoly
Veřejné statky rozdělujeme na čistě veřejné statky a na částečně veřejné statky. U obou typů veřejných statků je stejný základní znak, a to nerivalita ve spotřebě, tedy když daný veřejný statek užívá jeden spotřebitel, nic nebrání jinému spotřebiteli, aby tento statek užíval také. Čistě veřejné statky jsou statky, jejichž spotřebu nelze omezovat a navíc by omezení spotřeby nebylo prospěšné. Nejznámějším a nejpoužívanějším příkladem takového statku je zajištění obrany státu. Je nemožné vyloučit některého občana, aby mu nebyly poskytnuty výhody spočívající v obraně státu před vnějším nepřítelem. Pokud každý požívá výhod, které jsou mu poskytnuty jako veřejné statek, je také nutné, aby každý byl povinen platit obranu státu ve formě povinné platby (daně). Jiným příkladem čistě veřejného statku může být ohňostroj, resp. uspořádání ohňostroje. Nelze nikoho vyloučit ze spotřeby tohoto statku, to znamená zakázat někomu se na ohňostroj dívat.
Protože nikdo nemůže být vyloučen z užívání výhod vyplývající z poskytování tohoto statku, bylo by spravedlivé, aby všichni přispívali na tento statek. Pokud se někdo vyhýbá přispívání na tento čistě veřejný statek, vzniká problém černého pasažéra (free rider problem).
Částečně veřejné statky jsou statky, kde vyloučení je sice možné, ale není žádoucí. Například je možné zavést poplatky za využívání mostu. Ale náklady na realizaci tohoto opatření budou vyšší než přínos z něho. Dalším důvodem může být to, že pokud je most využíván pouze z části jeho maximální kapacity, zavedením poplatků nastane odliv „zákazníků“ využívajících most, což není veřejně prospěšné. Jiná situace je u mostu, kde poptávka po využití tohoto mostu je vyšší než kapacita mostu. V tomto případě zavedení poplatků může působit jako vhodné regulační opatření, navíc přinášející zvýšení veřejných příjmů.

Veřejný sektor

Veřejný sektor
Podobně jako u mnoha jiných pojmů ani pro pojem veřejný sektor neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém) vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality, tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem fungování veřejného sektoru je realizace veřejného zájmu.
Ekonomiky vyspělých zemí jsou označovány jako smíšené ekonomiky. Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i veřejného. Soukromý sektor je představován soukromými osobami, především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Mnohdy je těžké stanovit hranici mezi soukromým a veřejným sektorem. Stejně tak výše uvedená definice obsahuje spoustu výjimek.
Rozdělení ekonomiky podle jiného hlediska je rozlišování na ziskový sektor a neziskový sektor. Ziskový sektor může být jak soukromý, tak i veřejný (např. železnice ve vlastnictví státu). Obdobně i neziskový sektor může být jak převládající veřejný, tak i soukromý (např. nadace).

Hlavní funkce veřejného sektoru

Hlavní funkce veřejného sektoru jsou:
a) alokační funkce – zajištění poskytování služeb veřejného charakteru v oblastech, které jsou vyloženě veřejného charakteru jako je obrana, bezpečnost, justice nebo v oblastech, kde je výhodnější, aby se v nich angažoval veřejný sektor místo soukromých osob jako je výstavba a údržba dopravní infrastruktury, atd.
b) redistribuční funkce - mírnění rozdílů mezi jednotlivci ve společnosti přerozdělováním důchodů, jako je progresívní zdanění příjmů, poskytováním sociálních dávek, atd.
c) stabilizační funkce – udržování ekonomiky v rovnováze aktivní politikou zaměstnanosti, monetární politikou, atd.
Existence veřejného sektoru je odůvodnitelná v oblastech, kde soukromý sektor (trh) je neefektivní. Příčiny tohoto tržního selhání je především existence veřejných statků, externalit a přirozených monopolů. Mezi mimoekonomické faktory existence veřejného sektoru patří snaha mírnit nerovnosti mezi subjekty. Dále jsou to faktory, které přesahují ekonomické pojetí veřejného sektoru, a které jsou příčinou existence státu byť i jenom v jeho minimální podobě, např. potřeba vyšší autoritativní moci ve společnosti.

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost
Na trhu práce působí obdobné faktory jako na jiných segmentech trhu. Poptávka po práci a nabídka práce hledají rovnováhu jako poptávka po zboží a nabídka zboží. Na křivku poptávky po prácí působí faktory jako je ekonomický růst spojený s poptávkou po zboží, které podnikatelé vyrábějí. Na křivku nabídky práce mají vliv takové faktory jako je výše podpory v nezaměstnanosti a výše inflace.
Nezaměstnanost měříme pomocí míry nezaměstnanosti:

nezaměstnaní
Míra nezaměstnanosti = ---------------------------------
zaměstnaní + nezaměstnaní

Součet zaměstnaných a nezaměstnaných se nazývá pracovní síla, což je pojem používaný ČSÚ anebo ekonomicky aktivní obyvatelstvo, což je pojem používaný v teoretické ekonomické literatuře.
Pro výpočet nezaměstnanosti v České republice je potřeba, aby nezaměstnaný, kterým může být pouze fyzická osoba s věkem minimálně 15 let, splnil následující tři základní kritéria:
1. být bez práce, to znamená, že nejsou v placeném zaměstnání ani nejsou sebezaměstnané
2. hledat aktivně práci, to znamená být registrován u úřadu práce nebo soukromé zprostředkovatelny práce, využívat inzerce, hledání práce v podnicích, podnikání kroků k vlastnímu podnikání.
3. být připraven k nástupu do práce nejpozději do 14 dnů
Zaměstnaní jsou pak všechny 15-leté a víceleté fyzické osoby, které jsou buď:
1. zaměstnanci – osoby s formální vazbou k zaměstnání, tzn. Že jsou v pracovním poměru nebo pracují na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce nebo jiné smlouvy jejich obsah se blíží smlouvám podle pracovního práva (např. tzv. autorské smlouvy – tedy většinou smlouvy o dílo, jejichž obsahem je vytvoření díla, chráněného autorským právem)
2. sebezaměstnaní – jsou všechny fyzické osoby, které jsou podnikateli podle zákona a všichni členové produkčních družstev – převážně zemědělských

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost můžeme dělit podle několika hledisek. Podle příčin se nezaměstnanost dělí na:
- frikční – je způsobena potřebou času, který potřebuje osoba, která ztratila zaměstnání k tomu, aby našla nové
- strukturální – jde o postižení celého odvětví ekonomiky nezaměstnaností (např. v hornictví), tzn., že v jiných odvětvích je dostatečný počet volných míst, která pojmou alespoň část nezaměstnaných, ale ti je nemohou vykonávat, protože nemají patřičnou kvalifikaci – musí se tedy např. rekvalifikovat
- cyklická – je spojena s hospodářským cyklem, kdy při recesi ekonomiky vzrůstá nezaměstnanost
- sezónní – souvisí s nepotřebností pracovních sil v určitém odvětví v určité části roku (např. zemědělství v zimě)

Další možností, jak dělit nezaměstnanost je ji rozdělit na dobrovolnou a nedobrovolnou. Dobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy, když nezaměstnaný hledá práci za vyšší mzdu než jaká na trhu převládá a nemůže ji najít. Jako nezaměstnanost nedobrovolnou označujeme situaci, kdy nezaměstnaní jsou ochotni přistoupit na mzdu, která na trhu převládá, ale nemohou ji najít.

Ostatní měřené veličiny

Ostatní měřené veličiny
Produktivita
Produktivita je většinou definována jako přidaná hodnota připadající na jednoho pracovníka. Půjde-li o podnik ve kterém budeme chtít vypočítat produktivitu, pak produktivita se bude rovnat celkové přidané hodnotě vydělené počtem zaměstnanců.
V národním hospodářství se pak celková produktivita zjistí jako hrubý domácí produkt připadající na jednoho zaměstnaného. (Jde o nejdůležitější měřítko vyspělosti země.)

Platební bilance České republiky

Platební bilance České republiky

A. Běžný účet
- Obchodní bilance
- Bilance služeb
- Bilance výnosů
- Běžné převody

B. Kapitálový účet

C. Finanční účet
- Přímé investice
- Portfoliové investice
- Ostatní investice

D. Saldo chyb a opomenutí, kursové rozdíly

E. Změna devizových rezerv (-nárůst)


Meritorní platební bilanci představují běžný, kapitálový a finanční účet. Připočítáním položek D. a E. dá celkový součet nulu.

Cenový deflátor

Cenový deflátor se vypočítá jako poměr cen položek (zboží a služeb) obsažených v hrubém domácím produktu v běžném období vůči cenám období základního.

Ceny položek HDP v běžném období
Deflátor HDP = -----------------------------------------------
Ceny položek HDP v základním období

Ve srovnání s indexem spotřebitelských cen jsou mezi těmito indexy tři základní rozdíly.
1. Jednotlivým položkám jsou obdobně jako při výpočtu CPI přiřazeny určité váhy. Zatímco však v CPI jsou váhy jednotlivých položek (reprezentantů) stálé, u deflátoru HDP se váha jednotlivé položky odvozuje od množství, které bylo v běžném období vyprodukováno. Jedná se tedy nikoli o Laspayresův index, ani o jeho modifikaci, ale o Paascheův index.
2. V deflátoru HDP je obsažena veškerá produkce vyprodukovaná v dané zemi, zatímco v CPI je zahrnuto pouze zboží a služby nakupované spotřebiteli.
3. Do deflátoru HDP se zahrnuje pouze domácí zboží, zatímco do CPI se zahrnuje i zboží vyrobené v zahraničí.

Rozdíl mezi CPI a deflátorem je také v tom, že CPI se většinou udává jako řetězový index (např. meziroční, meziměsíční), zatímco deflátor se udává jako bázický index, tedy období určitého roku se stanoví jako základní období (např. rok 1995) a v dalších letech se deflátor počítá vůči tomuto základnímu období.

Reálný HDP (HDP ve stálých cenách) pak získáme tak, že nominální HDP (HDP v běžných cenách) vydělíme deflátorem HDP:

HDP b.c.
HDP s.c. = ----------------
deflátor HDP

Tím jsme získali HDP za určité období (např. za rok 2000) ve stálých cenách roku 1995. Porovnáním HDP ve stálých cenách za jednotlivé roky dostaneme reálný růst (resp. pokles) HDP.

Platební bilance země

Platební bilance země
Platební bilance země zachycuje všechny peněžní toky plynoucí do země a ze země. Peněžní toky do země mají znaménko plus, toky ze země minus.
Peněžní toky do země a ze země se zachycují na několik základních účtů.
Na běžném účtu platební bilance se zachycují toky plynoucí z vývozu a dovozu zboží (obchodní bilance), vývozu a dovozu služeb (bilance služeb), příjmy a výdaje plynoucí z kapitálu, investic a práce, tj. úroky, dividendy a pracovní příjmy (bilance výnosů) a jednostranné převody bez odpovídající protihodnoty, tj. dary, výživné, penze, zahraniční pomoc, příspěvky, atd. (běžné převody).
Na kapitálovém účtu se zachycují především převody kapitálového charakteru (související např. s migrací obyvatelstva, promíjením dluhů) a převody nehmotných práv (patenty, licence, autorská práva).
Na finančním účtu se zachycují přímé investice, portfóliové investice a ostatní investice. Za přímé investice plynoucí do České republiky se považují vklady zahraničních subjektů do základního kapitálu českých společností dosahujícího nejméně 10% tohoto základního kapitálu (obdobně vklady českých subjektů do základního kapitálu zahraničních společností). Portfóliové investice jsou investice zahraničních subjektů do českých cenných papírů (a naopak), mimo těch, které spadají do přímých investic. Půjde především o investice do akcií (pod 10% ZK), do podílových listů, do dluhopisů. Ostatní investice jsou zejména půjčky a úvěry do a ze zahraničí.

Výrobní metoda

Výrobní metoda
Výrobní metoda představuje souhrn přidaných hodnot, přesněji hrubých přidaných hodnot.

Definice přidané hodnoty:
Přidaná hodnota je rozdíl mezi hodnotou vyrobených produktů a náklady na materiál, polotovary a energii, které se vynaloží při výrobě těchto produktů.

Přidanou hodnotu můžeme dále rozložit na jednotlivé složky:
PH = Mzdy+Zisky+Čisté úroky+Daně+Amortizace

Amortizace neboli znehodnocení (opotřebování) kapitálu se při výpočtu přidané hodnoty rovná účetním odpisům. Přidaná hodnota v tomto případě je přesněji hrubá přidaná hodnota, čistá přidaná hodnota nezahrnuje amortizaci.
Srovnání hrubého domácího produktu s hrubým národním produktem
Hlavní rozdíl mezi oběma veličinami spočívá v tom, že zatímco HDP je vázán na území dané země, hrubý národní produkt (HNP) je vázán na obyvatelstvo dané země.
U HNP se připočítávají výnosy z majetku obyvatel daného státu v zahraničí. Jde například o zisky, které vytvořily zahraniční obchodní společnosti ve vlastnictví obyvatel daného státu, respektive v praxi jde o tu část zisku, která je měřitelná s potřebnou přesností, tedy například o vyplacené dividendy. Bude-li občan USA pracovat například v Kanadě jeho mzda bude součástí HNP Spojených států a HDP Kanady. Podobně pokud Američan založí společnost v Kanadě, zisky plynoucí z této společnosti (tedy vytvořené tímto kapitálem) budou součástí amerického HNP (nikoli však amerického HDP) a součástí kanadského HDP, protože jde o kanadské území (nikoli však kanadského HNP).
HNP používaly USA až do roku 1991, kdy přešly na HDP. Rozdíl mezi tehdejším HDP a HNP v USA byl asi 1%. V některých státech je však tento rozdíl větší.

Výrobní metoda

Čistý domácí produkt
Čistý domácí produkt (ČDP) je méně používaným ukazatelem než je HDP. ČDP na rozdíl od HDP nezahrnuje znehodnocení kapitálu (amortizaci), tedy odpisy. Korelace křivek HDP a ČDP je velmi vysoká, takže lze předpokládat, že ČDP roste nebo klesá obdobně jako HDP. HDP lze v praxi vypočítat rychleji než ČDP, což je důvod, proč se sleduje především HDP. Význam ČDP dále spočívá v tom, že v případě měření spotřební metodou nezapočítáváme do vzorce hrubé investice, ale čisté investice. Ty získáme tak, že od hrubých investic odečteme odpisy. Čisté investice udávají, kolik nových investic se vytvořilo navíc nad amortizované investice.
HDP nominální (v běžných cenách) a reálný (ve stálých cenách)
Měřením HDP, ať už metodou spotřební nebo výrobní, získáme hrubý domácí produkt nominální neboli hrubý domácí produkt v běžných (tržních) cenách. Takto získaná hodnota ovšem zahrnuje i zvýšení cen, způsobené inflací. Abychom mohli porovnat výši HDP v jednotlivých obdobích, potřebuje HDP upravit tak, jako by ceny v těchto obdobích byly stejné. Takto upravený HDP nazýváme HDP reálný neboli HDP ve stálých cenách. Úpravu HDP nominálního provedeme pomocí cenového indexu, který se nazývá deflátor HDP.

Spotřební metoda

Spotřební metoda
Tato metoda je založena na úvaze, že cokoli se v ekonomice vyprodukuje, musí se na druhé straně také spotřebovat. Realita ovšem není tak jednoduchá, musíme se snažit co nejpřesněji spočítat to co se vyprodukovalo, snažit se obsáhnout všechny položky a na druhé straně si dát pozor, abychom nějakou položku nezapočítali dvakrát.
Vzorec pro výpočet:

HDP = C + G + I + X

C ... konečná spotřeba domácností
G ... konečná spotřeba vlády
I ... investice (tvorba kapitálu)
X ... rozdíl mezi vývozem a dovozem

Podrobnější rozebrání jednotlivých položek:
Konečná spotřeba domácností (C) zahrnuje veškeré výdaje domácností, které jsou vynaloženy na nákup zboží a služeb. To bude představovat drtivou většinu výdajů domácností. Do této kategorie nebudou výdaje, které nejsou vynaloženy na nákup zboží nebo služeb (tedy složek hrubého domácího produktu) jako je například vklad peněz do banky, splátky úvěru, atd.
Konečná spotřeba vlády (G) bude zahrnovat výdaje veřejných rozpočtů, tedy nejen státního rozpočtu na konečnou spotřebu. Do této kategorie nebudou opět zahrnuty výdaje, které nejdou na nákup zboží nebo služeb, např. transferové platby (jde o převody kterým neodpovídá žádné plnění v podobě zboží nebo služby). Naopak do této kategorie budou spadat například výdaje státu na platy vojáků nebo učitelů. Tím, že voják slouží vojenskou službu nebo učitel učí vytvářejí také část HDP. Do položky konečná spotřeba vlády se započítává i konečná spotřeba neziskových organizací, protože i ty jsou konečným spotřebitelem, který dále nic neprodukuje se ziskem.

Spotřební metoda

Investice neboli tvorba kapitálu (I) zahrnuje především výdaje podnikatelů na pořízení hrubého fixního kapitálu, což jsou podle účetních předpisů výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, který se odepisuje (nebude se to týkat pozemků, které nejsou součástí HDP). Musí jít samozřejmě o nově vytvořenou hodnotu. Nemůže jít například o následnou koupi budovy, protože pak by jedna budova byla započítána několikrát. Tuto kategorii zavádíme proto, že zatímco výdaje podnikatelů do stanovené hranice jsou zahrnuty do cen jimi produkovaného zboží a služeb, výdaje nad stanovenou hranici již nelze podle právních předpisů zahrnout přímo do nákladů a musí se odepisovat, takže v daném roce se část tohoto investičního majetku dostane do HDP přes ostatní položky výše uvedeného vzorce. Jenže nás zajímá, kdy se budova opravdu postavila, tedy, kdy byl HDP skutečně vyprodukován, proto zavádíme tuto kategorii. Další složkou položky investice bude stav nebo přesněji změna stavu zásob. Jde o situaci, že určité zboží se vyprodukuje v měřeném období, ale v tomto období se neprodá, není proto zahrnuto pod položky konečná spotřeba. Podobně se v daném období prodá zboží, které se vyprodukovalo v minulém období.
Do vzorce pro výpočet HDP spotřební metodou je také nutno zahrnout produkci, která sice byla vyprodukována na území daného státu (je tedy součástí jeho HDP), nebyla však na tomto území spotřebována, ale byla vyvezena mimo toto území. Proto je ji třeba připočítat. Naopak v konečné spotřebě se promítlo zboží a služby (nárůstem této položky), které nebyly vyprodukovány na území daného státu, ale byly dovezeny ze zahraničí. Toto zboží a služby je nutno odečíst. Rozdíl mezi vývozem a dovozem se nazývá čistý vývoz a značí se X nebo En.

Inflační spirála

Inflační spirála je děj, kdy růst inflace vyvolá následky, které jsou zase příčinou inflace. Například vyšší míra inflace v jednom roce vyvolá při kolektivním vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli tlak na růst mezd. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy ve snaze vyrovnat růst cen. V případě, že toho dosáhnou, růst mezd zase vyvolá růst inflace. Tak se události působící na zvýšení inflace stále opakují, jde o jakousi pomyslnou spirálu. S inflační spirálou souvisí i inflační očekávání. Vyšší inflace v předchozích letech způsobí, že subjekty v ekonomice počítají s vyšší inflací i do budoucna. Podnikatelé již dopředu zvyšují ceny, zaměstnanci již dopředu požadují vyšší mzdy, aby vyrovnali růst cen v příštím roce.

Inflace má vliv na spoustu ukazatelů. Proto se rozlišují hodnoty nominální a reálné. Nominální hodnoty jsou v běžných anebo také tržních nebo aktuálních hodnotách, reálné jsou pak tyto hodnoty očištěné o inflaci. Rozlišení reálných ukazatelů má největší význam při srovnávání dvou hodnot, které jsou ovlivněny inflací. Nominální hrubý domácí produkt bude produkt v běžných cenách, zatímco reálný hrubý domácí produkt bude udáván ve stálých cenách, jako kdyby nebyla inflace. Reálný růst pak bude počítán jako kdyby se ceny nezměnily. Reálný růst mezd znamená, o kolik více zboží a služeb si lidé za mzdy ve sledovaném období mohou skutečně koupit vůči období předchozímu. Reálná úroková sazba je nominální úroková sazba očištěná o inflaci.

Hrubý domácí produkt

Hrubý domácí produkt
Pojem hrubého domácího produktu
Hrubý domácí produkt (HDP) je nejvýznamnějším ukazatelem výkonnosti ekonomiky. Představuje úhrn všeho, co bylo vyrobeno na území daného státu.
Definice hrubého domácího produktu:
Hrubý domácí produkt je hodnota všech finálních produktů (statků a služeb) vyprodukovaných uvnitř země během daného období.

Metody měření
Měřit HDP můžeme v podstatě dvěma metodami:
1. Spotřební (výdajovou, produktovou)
2. Výrobní (důchodovou, nákladovou)

inflace

Pokud růst inflace je záporný (tedy CPI za sledované období je menší než jedna), pak mluvíme o deflaci, která se vyznačuje poklesem cen.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod 1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací, daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí, se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou, která pomocí ní stanovovala své inflační cíle. Je tomu tak proto, že čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory, které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše, avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen, daňových úprav a jiných administrativních opatření.

Průměrná roční inflace

Pokud růst inflace je záporný (tedy CPI za sledované období je menší než jedna), pak mluvíme o deflaci, která se vyznačuje poklesem cen.
Dezinflací rozumíme děj, v jehož rámci dochází ke snižování inflace na nízké hodnoty. K dezinflaci došlo v České republice v minulých letech, kdy míra inflace (měřená meziročně anebo jako průměrná roční inflace) klesla z dvouciferné inflace (tj. 10 % a více) na hodnotu pod 1 %.
Čistá inflace je inflace očištěná od vlivu státních regulací, daňových úprav a jiných administrativních opatření ovlivňujících výši cen. To znamená, že růst ceny nájemného v bytech, které je státem regulované a jeho růst byl způsoben rozhodnutím ministerstva financí, se v inflaci promítne jejím zvýšením, zatímco na čistou inflaci nemá toto zvýšení nájemného vliv. Stejně tak zvýšení spotřební daně na naftu a benzín Parlamentem se v inflaci promítne, zatímco v čisté inflaci nikoli. Čistá inflace byla sledována Českou národní bankou, která pomocí ní stanovovala své inflační cíle. Je tomu tak proto, že čistá inflace je způsobena nákladovými nebo poptávkovými faktory, které je ČNB v rámci své monetární politiky schopna ovlivnit, zatímco inflaci způsobenou rozhodnutím výkonných nebo zákonodárných složek státu samozřejmě ovlivnit svojí monetární politikou nemůže. Obdobně jako čistá inflace je definována jádrová inflace. Rozdíl mezi čistou a jádrovou inflací spočívá v metodě výpočtu. Čistá inflace se měří na neúplném spotřebním koši, z něhož jsou vyloučeny položky s regulovanými cenami a položky s cenami ovlivňovanými jinými administrativními opatřeními. Položky, u kterých dochází k cenovým změnám z titulu daňových úprav, zůstávají součástí spotřebního koše, avšak vliv daňových úprav je eliminován. Jádrová inflace se měří na celém spotřebním koši po vyloučení vlivu změn regulovaných cen, daňových úprav a jiných administrativních opatření.

Meziroční inflace, Meziměsíční inflace

Meziroční inflace
Meziroční inflace je nejdůležitějším ukazatelem inflace a měří se pomocí meziročního indexu spotřebitelských cen, tedy jako cenová hladina ve sledovaném (běžném) období vůči stejnému období předcházejícího roku. V praxi se udává meziroční CPI měřený v jednotlivých měsících roku:

Cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci
Meziroční CPI = ----------------------------------------------------------------
Cenová hladina v měsíci stejného jména minulého roku

To znamená, že hodnota meziročního CPI v srpnu 2001 se vypočítá jako cenová hladina v srpnu 2001 (čitatel) vůči cenové hladině v srpnu 2000 (jmenovatel), přičemž hodnoty v obou obdobích se zjišťují přibližně ke středu měsíce, tj. k 15.srpnu 2001 a k 15.srpnu 2000.

Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziročního indexu spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,4 %

Meziměsíční inflace
Meziměsíční inflace se měří pomocí meziměsíčního indexu spotřebitelských cen, který se vypočítá jako cenová hladina ve sledovaném (běžném) měsíci vůči cenové hladině v minulém měsíci, tedy např. meziměsíční CPI v lednu 2001 se vypočítá jako cenová hladina v lednu 2001 vůči cenové hladině v prosinci 2000. (Meziměsíční CPI v únoru 2001 pak jako cenová hladina v únoru 2001 vůči cenové hladině v lednu 2001, atd.)

Míra inflace vyjádřená přírůstkem meziměsíčního indexu spotřebitelských cen v České republice v říjnu 2003: 0,1 %

Průměrná roční inflace

Průměrná roční inflace
Průměrná roční inflace se vypočítá pomocí průměrného ročního indexu spotřebitelských cen. Používá se v právních předpisech - při valorizaci starobních důchodů nebo při výpočtu úrokových sazeb na státní dluhopisy. Jde o průměrnou veličinu, měřenou jako klouzavé průměry. Vypočítá se jako průměrná cenová hladina za 12 měsíců vůči průměrné cenové hladině v předchozích 12 měsících. Průměrný roční CPI v březnu 2001 se vypočítá jako průměrná cenová hladina za měsíce duben 2000 až březen 2001 vůči průměrné cenové hladině za měsíce duben 1999 až březen 2000. Většinou se však průměrná roční inflace udává za kalendářní rok (např. leden až prosinec 2000 vůči lednu až prosinci 1999). Takto počítaná inflace se pak využívá v oblasti práva.

Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen v České republice na konci roku 2002: 1,8 %

Inflace

Inflace
Inflaci lze definovat jako ekonomickou nerovnováhu způsobující růst cen anebo, a to je v současné době častější definice, lze inflaci definovat jako růst cen. Inflaci měříme pomocí indexu spotřebitelských cen, ve zkratce CPI z anglického Consumer Price Index. Index spotřebitelských cen se měří na spotřebitelském koši, který zahrnuje zboží a služby nakupované domácnostmi.
Index obecně je ukazatel poměru dvou číselných hodnot. Cenové indexy vyjadřují poměr cenových hladin ve sledovaném období vůči danému základnímu období. Cenová hladina je vážený aritmetický průměr cen jednotlivých položek, tzv. reprezentantů.
Mimo index spotřebitelských cen existují i jiné cenové indexy. Mezi nejznámější patří index cen průmyslových výrobců (angl. zkratka IPPI nebo poněkud nepřesně PPI), který zahrnuje reprezentanty jako černé uhlí, textilní tkaniny nebo cement, index cen stavebních prací, který zahrnuje reprezentanty jako příprava staveniště, demolice nebo elektroinstalace, index cen zemědělských výrobců, který zahrnuje reprezentanty jako pšenice potravinářská, kukuřice krmná nebo odstavená selata.
Zvláštním cenovým indexem je implicitní cenový deflátor, který se používá při deflování hrubého domácího produktu.
Samotný procentní přírůstek cen je pak možno definovat jako rozdíl mezi cenovou hladinou ve sledovaném období a cenovou hladinou v základním období vydělený cenovou hladinou v základním období. Tento procentní přírůstek cen se nazývá míra inflace. Můžeme ho však snadno vypočítat jako procentní přírůstek CPI.

Míra inflace = (CPI – 1) * 100

(CPI za sledované období zmenšený o jedničku a násobený stem.)

Pozn.: Pokud je CPI měřen nikoli jako řetězový (což je více obvyklé), ale jako bázický index (což je spíše výjimečné), pak míru inflace můžeme vypočítat jako:

CPI (t) – CPI (t-1)
Míra inflace = ----------------------
CPI (t-1)

kde CPI (t) je index spotřebitelských cen ve sledovaném období měřený vůči základnímu období (t-x)
CPI (t-1) je index spotřebitelských cen v minulém období měřený vůči základnímu období (t-x)

Výsledkem je pak růst inflace mezi minulým obdobím (např. rok 1999) a sledovaným obdobím (např. rok 2000). (Základním obdobím může být např. rok 1995).

Automatické facility

Automatické facility
Automatické facility (automatické uložení určitého balíku peněz) slouží k poskytování nebo ukládání peněz přes noc. Protože se z hlediska bank jedná o permanentní možnost uložení resp. zapůjčení peněz, vytvářejí úrokové sazby uplatňované u těchto dvou facilit koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu (a také dvoutýdenní repo sazba).
• Depozitní facilita poskytuje bankám možnost uložit přes noc u ČNB svou přebytečné peníze. Depozita jsou úročená diskontní sazbou, a proto zpravidla představuje dolní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu.
• Marginální zápůjční facilita poskytuje bankám možnost vypůjčit si přes noc od ČNB peníze. Finanční prostředky v rámci této facility jsou úročeny lombardní sazbou. Vzhledem k trvalému přebytku likvidních peněz je tato facilita bankami využívána minimálně. Lombardní sazba představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu.

Peněžní agregáty ČNB

Peněžní agregáty ČNB
Peníze jsou definovány jako peněžní agregát M1:
M1 = oběživo + netermínované vklady

Peněžní zásoba je definována peněžním agregátem M2 (M2=M1+termínované vklady):
M2 = oběživo + netermínované vklady + termínované vklady

Povinné minimální rezervy

Povinné minimální rezervy
Každá banka (včetně stavebních spořitelen) a pobočka zahraniční banky, která má v ČR bankovní licenci, je povinna držet na svém účtu v ČNB určitý předem stanovený objem likvidity, tzv. povinné minimální rezervy (PMR). Předepsaný objem PMR je stanoven na 2 % z primárních závazků dané banky (tj. především vkladů od nebankovních subjektů), jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky. Prostředky na tomto účtu až do výše předepsaného objemu PMR jsou od 12.7.2001 bankám úročeny dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).
Funkce PMR jako nástroje monetární politiky je v současné době nízká. V roce 1999 dokončila ČNB proces postupného snižování sazby PMR na úroveň 2%, která je shodná s výší sazby PMR stanovenou Evropskou centrální bankou pro banky v Evropské měnové unii (EMU).

(Sazby ČNB k 18.11.2003: diskontní: 1%, repo: 2%, lombardní: 3%)

Monetární politika

Monetární politika
Nástroje České národní banky v oblasti monetární politiky
ČNB rozlišuje 3 druhy nástrojů v oblasti monetární politiky: (1) operace na volném trhu, (2) automatické facility, (3) povinné minimální rezervy
Operace na volném trhu
Cílem operací na volném trhu je především usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve formě repo operací (na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky převodem dlužných cenných papírů). Z hlediska cíle a pravidelnosti lze operace na volném trhu rozdělit následovně:
• Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou tenderů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank peníze a bankám předává jako kolaterál (zajištění) dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena na 14 dní, avšak v závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku peněz v bankovním sektoru slouží v současné době repo tendery pouze k jejich odčerpávání. ČNB provádí repo tendery s tzv. variabilní sazbou. To znamená, že vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být banky v repo tenderu uspokojovány. Nabídky bank jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu.
• Nástroje jemného ladění (devizové operace, operace s cennými papíry) používá ČNB ad hoc zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů v likviditě trhu, kdy je ohrožena stabilita vývoje úrokových sazeb. Použití těchto nástrojů je v praxi spíše výjimečné.

Ostatní směry

Monetarismus
Monetaristé považují inflaci za jednoznačně škodlivou. A to i v případě, že růst inflace souvisí se snahou obnovit ekonomický růst. Inflace je podle monetaristů čistě peněžní jev, který souvisí s množstvím peněz v oběhu. Doporučují proto, zaměřit se na řízení množství peněz v oběhu. Množství peněz v oběhu se definuje pomocí peněžních agregátů. V České republice je nejdůležitější peněžní agregát M2 (peněžní zásoba).
Škola strany nabídky
Zaměřuje svoji pozornost na nabídkovou stranu – nabídku výrobních faktorů jako je práce a peníze. Nejznámějším přestavitelem této školy je Artur B. Laffer.
Lafferova křivka zachycuje vztah mezi mírou zdanění a daňovým výnosem. Na horizontální ose se vynáší míra zdanění v procentech a na vertikální ose daňový výnos v měnové jednotce, např. v korunách. Vychází z předpokladu, že daňový výnos roste pouze po určitou míru zdanění. Od této určité míry zdanění už daňová zátěž působí kontraproduktivně, ekonomická aktivita ustává, případně ekonomika přechází do tzv. šedé ekonomiky. Lafferova křivka začíná tedy v nule, tj. při nulové míře zdanění je nulový daňový výnos, při určité míře zdanění dosáhne daňový výnos vrcholu a od této určité míry zdanění daňový výnos začíná klesat a při stoprocentním zdanění je opět nulový.

Škola veřejné volby

Škola veřejné volby
Chováním jednotlivých subjektů ve veřejné oblasti se zabývá škola veřejné volby. K veřejné oblasti přistupuje obdobně jako k trhu. V tomto případě však nejde o trh se zbožím a službami, ale o trh politický, na kterém působí občané (voliči, spotřebitelé veřejných statků a daňoví poplatníci) a politici (zástupci občanů). Vedle těchto dvou hlavních skupin působí na politickém trhu další důležité skupiny jako jsou nátlakové skupiny a byrokraté. Škola veřejné volby se soustředí na zájem jednotlivce, který je podle této školy podstatou jednání jednotlivých subjektů, zatímco takové pojmy jako veřejný zájem a veřejné blaho jsou druhořadé. Zájmem politika je především být zvolen, podle toho tvoří svůj volební program, teprve po tomto hlavním zájmu je jeho vnitřní ideové přesvědčení. Nejznámějším představitelem školy veřejné volby je James Buchanan. Především s jeho jménem je spojena teorie dobývání renty – získávání výhod (např. ve formě dovozních omezení) na úkor ostatních. Buchanan také dále propracoval teorii racionální ignorance – volič ocení nejvíce výhody, které se ho přímo dotýkají, neuvědomuje si (ignoruje) nepříznivý dopad udělení těchto výhod na ostatní (zemědělec ocení dotace do zemědělství, nerozpozná však škodlivé účinky deficitu státního rozpočtu, které poskytování těchto dotací způsobí). Teorii byrokracie rozpracoval William Niskanen – zájmem byrokrata je udržet si pravidelný plat, vliv, moc a společenské postavení. Následkem toho se byrokracie snaží udržet co největší rozpočet pro své úřady. Další jev, kterým se škola veřejné volby zabývá, je logrolling (tzv. jánabráchismus), který se projevuje ve vzájemné podpoře reprezentantů voličů (poslanců), kterou projevují vzájemně pro své návrhy. Poslanec X podpoří svým hlasem výstavbu nové mateřské školky ve volebním obvodu poslance Y, poslanec Y na oplátku podpoří nový pavilon nemocnice ve volebním obvodu poslance X. A konečně teorém středového voliče (voliče mediána) dokazuje potřebu orientace politiků na voliče, kteří jsou uprostřed mezi vyhraněnými politickými idejemi (pravicí a levicí), pokud politikové chtějí vyhrát volby. Tolik krátce některé prvky ze školy veřejné volby.

Keynesiánství, Ostatní směry

Keynesiánství
(viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU – Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. – Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha : C.H.Beck, 2001)

Ostatní směry
Rakouská škola
Záběr této školy překračoval hranice ekonomie. Představitelé rakouské školy (především pak Fridrich August von Hayek) se zaměřili na rozsáhlou kritiku socialismu a kolektivismu nejen z pozic ekonomických, ale i sociologických, psychologických a také právních.
V ryze ekonomické oblasti je jedním z jejích hlavních přínosů prohloubení teorie hospodářských cyklů.
Poněkud nezávislé postavení v rámci Rakouské školy si vybudoval Joseph Alois Schumpeter, který přišel s teorií podnikatele jako inovátora. Inovace ve formě nových technologií, organizačních změn, atd. jsou „motorem“ hospodářské konjunktury. Recese pak podle Schumpetera není škodlivým jevem, nýbrž jevem ozdravným, při kterém dochází k odbourávání špatných investic. Po depresi nastává prostor pro nové investice do inovací, které opět navodí hospodářský růst.

Neoklasická škola (marginalisté, lausannská škola, cambridgeská škola)

Neoklasická škola (marginalisté, lausannská škola, cambridgeská škola)
Marginalisté přinesli zásadní změnu pohledu na ekonomii tím, že se zaměřili na poptávkovou stranu trhu – tím se do jejich zorného pole místo kapitalisty dostal spotřebitel jako ústřední postava trhu. Marginalisté začali pracovat s omezenými zdroji a zabývali se jejich alokací, na rozdíl od klasiků, kteří se zaměřovali na růst zdrojů. Položili základy moderní ekonomické analýzy především tím, že začali pracovat s mezními veličinami. Odtud také jejich název (marginální = mezní). Podstatná část dnes používané ekonomické analýzy byla vytvořena marginalisty.
Sloučením nových marginalistických teorií s idejemi klasiků vznikla neoklasická škola.

(více viz např. Blažek, J. Základy ekonomie, 2.vyd., Brno : MU – Doplněk, 2002
nebo Fuchs, K. – Lisý, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky, 1.vyd., Brno : MU, 2002
nebo Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení, 2.vyd., Praha : C.H.Beck, 2001)

Socialismus a marxismus

Socialismus a marxismus
Zastánci socialismu odmítají kapitalismus jako nespravedlivý společenský systém a prosazují kolektivní vlastnictví.
Asociacionisté prosazovali hospodářské komunity – asociace, jako základní hospodářskou jednotku v kolektivním vlastnictví. Asociacionisté se domnívali, že tyto asociace zvítězí v hospodářské soutěži nad soukromými podnikateli (kapitalisty) tím, že práce v asociacích bude pro dělníky více motivující.
Anarchisté se domnívali (a stále domnívají), stejně jako asociacionisté, že základem hospodářství by měly být společné komuny. Avšak obě skupiny se liší svým pohledem na stát. Anarchisté ho považují za zbytečný, ne-li škodlivý.
Henri de Saint-Simon se zabýval tím, co později bylo nazváno sociálním inženýrstvím. Toto sociální inženýrství dobře vystihuje funkce a složení tzv. Newtonovy rada, což měl být orgán, který nahradí vládu a parlament. NR se měla skládat ze tří komor: první komora měla být složena z 200 inženýrů a 100 umělců. Druhá komora se měla skládat ze 100 biologů, 100 matematiků a 100 fyziků. Třetí komora pak z velkých podnikatelů. Simon dále podrobně rozebíral pravomoci jednotlivých komor. Na rozdíl od předchozích dvou směrů Simon prosazoval státní centrální plánování. Politika se měla stát vědou.
Radikální podobu socialismu vytvořil Karl Marx. Spojil existenci soukromého vlastnictví s vykořisťováním. Podle Marxe dělník vytváří nadhodnotu, kterou nedostane zaplacenu a kterou si přivlastní kapitalista. V dalším vývoji (tj. po vydání prvního dílu Kapitálu v 60.letech 19.století) mělo docházet k větší a větší akumulaci kapitálu v rukou stále užší skupiny kapitalistů, oproti tomu dělníci měli být stále chudí a žít na hranici životního minima. Marxovy teze se nesplnily především z následujících důvodů: zvyšovala se poptávka po kvalifikované práci, tím rostl počet kvalifikovaných a lépe placených dělníků, navíc začala vznikat střední třída, která začínala být relativně majetná.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

David Ricardo byl vedle Adama Smithe nejvýznamnějším představitelem klasické politické ekonomie. Výrazně přispěl k rozvoji ekonomického myšlení svojí definicí pracovní teorie hodnoty. Podle této teorie je hodnota zboží odvozena od práce, která je do něho vložena. Na kapitál v podobě výrobních prostředků (stroje, budovy) se Ricardo díval také jako na dřívější práci, která je do tohoto kapitálu vložena. Ricardo také rozpracoval teorii diferenční renty. Podle ní je renta rozdílná podle toho, jak výnosná je daná půda. V oblasti mezinárodní dělby práce navázal Ricardo na Smithe, když dokázal, že obchodovat se vyplatí i zemím, z nichž jedna vyrábí oba dva druhy zboží s menšími náklady a druhá s většími. Ricardo vyšel z toho, že poměr nákladů v těchto dvou druzích zboží není stejný, ale různý. Pak jedna země má komparativní výhodu v jednom zboží a druhá v druhém.

Příklad: Výroba obilí a masa v zemi A a v zemi B
Tabulka udává množství obilí nebo masa, které vyprodukuje 1 zemědělec za 1 hodinu práce
Obilí /kg/ Maso /kg/
Země A 5 2
Země B 1 1

Z příkladu vidíme, že země A je výkonnější, jak ve výrobě obilí, tak i ve výrobě masa. Přesto se zemi B vyplatí vyrábět a vyvážet maso, protože země A je ve výrobě masa pouze dvakrát výkonnější, zatímco ve výrobě obilí je pětkrát výkonnější. Neboli se také dá říci, že země B vyrábí obilí i maso se stejnými náklady, zatímco země A vyrábí maso s dvaapůlkrát vyššími náklady než obilí. V tomto spočívá komparativní výhoda země B vůči zemi A.
Důkaz: Podle Ricarda se hodnota zboží odvozuje od vložené práce. V zemi A se tedy obilí bude směňovat za maso v poměru 5:2, v zemi 1:1. Bude-li země B vyvážet maso, pak na trhu v zemi A získá za 1 kg masa 2,5 kg obilí. Což je 2,5 krát více, než kdyby si obilí vyráběla sama. Obdobně když země A vyveze obilí do země B, získá za něj 2,5 krát více masa, než kdyby maso vyráběla sama.
Nassau W. Senior pokročil v ekonomickém myšlení ve vztahu kapitálu a úroku, když ospravedlnil úrok jako odměnu za abstinenci věřitele. Abstinencí je myšlena abstinence od spotřeby neboli odložení této spotřeby do budoucna.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

John Stuart Mill byl pokračovatelem Ricardových myšlenek. Rozpracoval teorii hodnoty tak, že rozdělil zboží do tří skupin. První skupinu tvořilo vzácné zboží (s fixní nabídkou), druhou skupinu průmyslové výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat při konstantních nákladech a třetí skupinu tvořily výrobky, především zemědělské, jejichž nabídku lze zvyšovat pouze při rostoucích nákladech

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

Thomas R. Malthus se nejvíce proslavil svou populační teorií. Malthus přišel s černou vizí vývoje lidské společnosti. Domníval se, že růst počtu obyvatel bude rychlejší než růst zemědělské produkce, a tak nastane doba, kdy země nebude schopna uživit své obyvatele. Malthus se domníval, že až nastane tato doba, vypukne hladomor. V pozdějším období svůj názor změnil tak, že může působit morální sebekontrola, v rámci které lidé sami omezí počet potomků tak, aby nedošlo k hladomoru. V souvislosti s populační teorií Malthus definoval zákon klesajících výnosů, podle kterého každá další jednotka investovaného kapitálu již nepřinese tak velký výnos jako investovaná jednotka předchozí.
Jean B. Say byl nejvýznamnějším představitelem francouzské odnože klasické politické ekonomie. Na rozdíl od anglických klasiků nepovažoval práci za jediný zdroj bohatství. Podle Saye jsou hodnoty vytvářeny prací, půdou a kapitálem. Say považoval za primární nabídku, která následně vytvoří stejně velkou poptávku. Tato definice se nazývá Sayův zákon trhů. Tím byla odstraněna obava, že technický rozvoj může přinést nabídku, proti které nebude stát odpovídající poptávka. V rámci tohoto zákona rozpracoval neutralitu peněz. Peníze jsou pouze oběživo, jehož množství v ekonomice nemá vliv na reálnou ekonomiku.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

Zakladatelem klasické politické ekonomie je Adam Smith, který v roce 1776 vydal dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Smith je zastáncem svobodného trhu, ve svém díle používá výraz „neviditelná ruka trhu“. Sleduje-li jednotlivec své osobní blaho, je to dobrý předpoklad pro blaho státu. Smith se zabývá dělbou práce, a to nejen uvnitř jedné země, ale i mezinárodní dělbou práce. Dokazuje, že na mezinárodním obchodě mohou vydělat obě obchodující strany, nejen ta, která má aktivní obchodní bilanci, jak se domnívali merkantilisté. Jedna země vyrábí s menšími náklady jedno zboží, druhá země vyrábí s menšími náklady zboží druhé, pokud je smění, získají tím obě dvě. Toto tvrzení se nazývá zákon absolutních výhod. Smith začal používat termíny jako kapitalisté a akumulace kapitálu, které byly před (právě v té době začínající) průmyslovou revolucí v Anglii neznámé. Označil úspory také za výdaje. To, co nespotřebuje jeden člověk, který peníze uspoří, spotřebuje jiná skupina lidí. Smith také pokračoval v hledání objektivní hodnoty (ceny) zboží. Nedokázal ji uspokojivě vysvětlit jedinou hodnotou, ale vypomohl si dvěmi hodnotami – užitnou a směnnou. Užitná hodnota se podle Smithe odvíjela od důležitosti zboží pro jednotlivce, směnná hodnota pak od nákladů vynaložených na výrobu tohoto zboží a je na užitné hodnotě nezávislá.

Fyziokratismus

Fyziokratismus
Fyziokratismus vznikl ve Francii v 18. století, tedy v době kdy v této zemi převládal merkantilismus. Určitým způsobem byl fyziokratismus reakcí na merkantilismus, když prohlásil za jedinou produktivní sféru zemědělství. Merkantilismus, který ve své pozdější formě připouštěl dovoz surovin, ruinoval francouzské zemědělství. Merkantilisté nahlíželi na potraviny, ve kterých tehdy dominovalo obilí, jako na surovinu v tom smyslu, že potrava je součást výživy dělníků, kteří produkují práci, která zase je součástí výrobků.
Hlavním principem fyziokratismu byl přirozený řád. V tomto duchu nahlíželi i na ekonomiku. Za nejvýznamnější část ekonomiky považovali zemědělství. V zemědělství viděli nejproduktivnější odvětví vzhledem k tomu, že je schopno nejen produkovat výrobky a vytvářet zisk, ale také vytvářet rentu, která je placena vlastníkům půdy, aniž by tito přinášeli jakoukoliv hodnotu. V obchodu a v řemeslech renta není, proto jde o odvětví podle fyziokratů sterilní a jedině zemědělství je produktivní sférou. Zisk je odlišný od renty, protože je určen na obnovu opotřebovaných výrobních zařízení, zatímco půda se (jako prostor) neopotřebovává, je trvalého charakteru. Tento pohled na rentu měli i klasikové do poloviny 19.století. Tomu také odpovídala představa merkantilistů ohledně jediné daně, kterou měla být daň z renty.
Fyziokraté byli stoupenci volného obchodu. Oni začali razit krédo: „laissez faire, laissez passer“ (nechejte být, nechejte plynout), které je dnes spojováno s ekonomickým liberalismem.
Nejvýznamnějším fyziokratem byl Francois Quesnay. Jeho přínos pro dnešní dobu spočívá i v tom, že byl, spolu s fyziokraty shromážděnými kolem sebe, zakladatelem statistiky a ekonometrie. Jeho „ekonomická tabulka“ byla prvním pokusem popsat toky zboží a peněz v ekonomie. Nejvýznamnějším politikem, který se hlásil k fyziokratům byl Anne Robert Turgot, který byl francouzským ministrem financí. Ve druhé polovině 18.století se pokusil neúspěšně prosadit některé reformy, které navrhovali fyziokraté. Důležitý je i jeho přínos v oblasti teorie úroku, když úrok považoval za ospravedlnitelný, je-li placen na základě dobrovolné smlouvy.

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)

Klasická politická ekonomie (Klasická škola)
Klasická politická ekonomie znamenala jistý zvrat v ekonomii tím, že z ní vytvořila vědu. Klasické politické ekonomie vznikla na konci 18. století.
Filosoficky navázali klasikové na Johna Lockeho a Davida Huma, kteří jsou nazýváni jako filosofové přirozených zákonů, a na fyziokraty. John Locke a David Hume formulovali kvantitativní teorii peněz, kterou vyvrátili základní tezi merkantilistů, že čím více má země cenných kovů, tím je bohatší. Ukázali, že množství drahých kovů nemusí vždy odpovídat množství zboží, které je k dispozici k nákupu. Nebude-li odpovídat množství peněz množství zboží, klesne hodnota peněz tak, aby množství peněz odpovídalo množství zboží. Dnes již chápeme, že postavení státu je odlišné od postavení jednotlivce. Jestliže množství peněz přináší jednotlivci v rámci státu určité „blaho“, pro stát jako celek toto neplatí. Pro stát je důležité v jakém stavu je jeho reálná ekonomika, tedy kolik prostředků (hmotných a nehmotných statků) má k dispozici, ne to, kolik zlata a jiných drahých kovů má na svém území nebo přímo ve vlastnictví státu jako instituce. Válku nemůže vyhrát stát, který bude mít sice tuny zlata, ale žádné zbraně, zatímco jeho protivník nebude mít ani gram zlata, zato spoustu zbraní.

Merkantilismus

Merkantilismus
Merkantilismus byl prvním uceleným směrem v ekonomii. Největší rozkvět prodělal merkantilismus v době, kdy byl ve Francii ministrem financí Jean Colbert, tedy v druhé polovině 17. století. Merkantilismus opustil myšlenky předkřesťanských a křesťanských filosofů a zaměřil se na hájení zájmů národního státu.
Merkantilisté postavili svoji filosofii na myšlence, že moc státu závisí na množství drahých kovů, které země má k dispozici. Hromadění drahých kovů, neboli peněz ve formě drahých kovů, pak přizpůsobili zbytek svého myšlení. Podporovali vývoz zboží a snažili se bránit jeho dovozu. V menší míře se o totéž snažili dokonce i v oblasti vývozu a dovozu služeb. Dnes jejich snahu odborně nazýváme doktrínou obchodní bilance. Země se snažila, aby vývoz jejího zboží (a služeb) trvale převyšoval dovoz zboží (a služeb). Převažuje-li v zahraničním obchodě vývoz zboží nad dovozem zboží mluvíme o aktivní obchodní bilanci. Za vyvážené zboží plynuly do země platby v podobě drahých kovů. Na druhé straně, pokud se do země nic nedováželo, tyto drahé kovy v zemi zůstaly. Tyto představy vedly k obchodnímu ochranářství, tedy k administrativním zákazům a omezování dovozu. Původní představa merkantilistů byla, že jakýkoliv dovoz je špatný, a že jakákoliv platba drahými kovy do zahraničí je nežádoucí a měla by být zakázána. Toto období se nazývá raným merkantilismem. Od této představy se merkantilisté posunuli k závěru, že důležitá je celková obchodní bilance, že není důležité mít aktivní obchodní bilanci s každou zemí. Stejně tak není nežádoucí dovoz surovin do země, které se pak opracované vyvezou. Dnes bychom mluvili o zaměření se na vývoz zboží s vyšší přidanou hodnotou (období rozvinutého merkantilismu).
K nejvýznamnějším představitelům merkantilismu řadíme Thomas Muna, Williama Pettyho a Richarda Cantilona. Přestože základní myšlenky merkantilistů jsou dnes již překonané, zvláště posledně dva jmenovaní představitelé významně přispěli ke genezi klasické ekonomie.
Zvláštním směrem blízkým merkantilismu byl kameralismus. Kameralisté ovlivňovali ekonomické myšlení v Rakousku a Německu od poloviny 18. století do poloviny 19. století, tedy v době kdy v západní Evropě (Anglii a Francii) už dominovala klasická ekonomie. Myšlenkově byli kameralisté dále než klasičtí merkantilisté, dokázaly myšlenkově pracovat nejen s obchodní bilancí, ale i s populačním růstem a bilancí práce.

Důchodová politika

Důchodová politika
Zpomalit růst cenové hladiny lze omezením nabídkových šoků v podobě růstu nominálních mzdových sazeb. Jde o protiinflační důchodovou politiku, která má různé formy:
• zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády, kdy jsou zakázány jakékoli mzdové úpravy
• limity růstu mezd
• dobrovolná omezení růstu mezd jako výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků pod vlivem vládních doporučení
Předností důchodové politiky je snížení inflace bez růstu nezaměstnanosti a poklesu produktu. Výhrady: regulace mezd omezuje efektivnost alokace výrobních faktorů; jsou-li příčiny inflace v poptávkových a nabídkových šocích, pak je důchodovou politikou inflace pouze potlačena (oddálena).

Vývoj ekonomického myšlení

Vývoj ekonomického myšlení
Starořečtí filosofové a scholastikové
První zmínky o ekonomických principech, zatím ovšem bez toho, aby byl použito pojmu ekonomie, nalezneme už u starořeckých filosofů, především u Aristotela a Platóna. Jejich myšlení je ovládáno hledáním spravedlnosti. Z tohoto hlediska pohlíželi na vlastnictví, na obchodování, směnu a na úrok. Spravedlivou cenu odvozovali od vnitřní hodnoty zboží, kterou spojovali s náklady vynaloženými při výrobě tohoto zboží. Antičtí filosofové však nedokázali nijak odůvodnit úrok plynoucí z půjčených peněz. Aristoteles jej proto prohlásil za nespravedlivý.
Starořecké myšlení mělo značný vliv na středověkou filosofii v Evropě. V myšlení, týkajícího se ekonomie, na ně navázal především Tomáš Akvinský. Podobně jako Aristoteles ani on nedokázal najít spravedlivé vysvětlení pro úrok z půjčených peněz, a proto jej odsoudil jako nemorální. Zajímavé v této souvislosti je, že Akvinský připouštěl pobírání odměny za půjčení něčeho, co přináší užitek. Zemědělský statek přináší užitek, je tedy spravedlivé, aby ten, kdo si tento zemědělský statek vypůjčí, platil jeho majiteli odměnu. Peníze v pojetí scholastiků byly chápány jako sterilní, tedy jako hotovost, která sama o sobě užitek nepřináší (nemnoží se). Tím, že je zlata v oběhu konstantní množství (tzn. je sterilní) nemůže nikdo hromadit zlato (prostřednictvím úroků) u sebe, neboť pak by nezbylo žádné zlato jako platidlo pro směnu.

Diskuse o významu a účincích monetární a fiskální politiky

Diskuse o významu a účincích monetární a fiskální politiky
Keynesiánský typ hospodářské politiky. Státní orgány mají pružně reagovat na vývoj v hospodářství a korigovat plynule poruchy v ekonomice. Hlavním cílem hospodářské politiky je vysoký stupeň zaměstnanosti. Všichni lidé, kteří hledají práci a chtěli by pracovat, by práci měli najít. Stát by měl podporovat růst poptávky a doplňovat soukromé výdaje státními. Státní výdaje plynou ze státního rozpočtu, proto považují keynesiánci za nejdůležitější nástroj fiskální politiku (Teorie pevných cen).
Klasický názor. Stát by měl pouze vytvářet optimální podmínky pro fungování tržního mechanismu. Má stanovit dlouhodobá platná pravidla a maximálně omezit zasahování do tržního systému. Hlavní podmínkou je cenová stabilita (Teorie pružných cen). Ta umožňuje tržním subjektům chovat se racionálně a maximalizovat svůj prospěch. V období nestability cen dochází k inflaci, mění se hodnota peněz a subjekty ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Cenová stabilita a dobře fungující tržní mechanismus zajistí dostatečnou zaměstnanost. Cenové stabilitě stát napomáhá regulací nabídky peněz v souladu s růstem hospodářství (monetární politika).
Ekonomie strany nabídky. Jde o teorii, která zdůrazňuje hospodářská opatření, která ovlivňují agregátní nabídku (potenciální produkt). Zaměřují se především na míru zdanění. Podle jejich názoru snížení daňových sazeb povede ke zvýšení nabídky výrobních faktorů a ke zvýšení celkového produktu. Podle Arthura Laffera může snížení daňových sazeb vést ke zvýšení příjmu z daní.

Cíle a nástroje makroekonomické politiky

fiskální politika je úzce spojena s rozpočty vlády a státních orgánů. Tím jak subjekty mění jejich použití ovlivňují agregátní poptávku. Fiskální politika se skládá ze dvou částí. Příjmy státu, které tvoří především daně, cla, poplatky. Druhou stranu tvoří výdaje jednotlivých rozpočtů.
důchodová politika - jí stát působí na mzdy a ceny. Určuje výši zdanění, regulované mzdy a ceny, patří sem i např. různé dohody firem s odbory o přírůstcích mezd a cen. Stát se snaží vytvořit odborům a firmám stejné podmínky pro jednání, aby se zvýšila pružnost cen výr.
vnější obchodní a měnová politika (VOMP) - jí stát reguluje toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice státu. K tomu používá různých přímých nástrojů (cla, kvóty, dovozní přirážky, neviditelné překážky dovozu) a nepřímých nástrojů (intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky). Vnější měnovou politikou stát reguluje měnové kursy, a tak působí nejen na toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice, ale i na příliv a odliv kapitálu. Všechna tato fakta mají nakonec vliv na cenovou stabilitu, zaměstnanost a růst národního hospodářství. Primárně je tato politika zaměřena na zajištění rovnovážných stavů se zahraničím.

Makroekonomická politika

Makroekonomická politika
Ve čtyřsektorové ekonomice vstupuje na trh také stát. Na rozdíl od firem a jiných podnikatelských subjektů cílem státu není dosažení zisku, ale udržení ekonomiky dané země v rovnováze. Úlohou státu je veřejný prospěch. Odstraňovat z ekonomiky negativní vlivy. Aby mohl stát ovlivňovat chod hospodářství dané země, nemůže do ekonomiky zasahovat náhodně a jak se mu zalíbí, ale všechny operace musí být předem promyšleny a vypočítány. Hospodářství země je totiž obrovský kolos a jakékoliv zásahy do něj mají velmi dlouhou setrvačnost. Vláda tedy pro každý rok vypracovává tzv. hospodářskou politiku. Je to souhrn nástrojů, cílů a opatření, kterými stát prostřednictvím vlády, státních orgánů a dalších složek zasahuje do hospodářství dané země. Veškerou zodpovědnost za hospodářskou politiku nese vláda a politická strana, která je právě u moci. Hosp. politika je určitá teorie, ze které potom vychází praktická hospodářská politika. Nositelem hospodářské politiky je stát, centrální banka, organizace, mezinárodní organizace, nadnárodní orgány.

Cíle a nástroje makroekonomické politiky

Cíle a nástroje makroekonomické politiky
V tržní ekonomice je úkolem státu především zajistit maximální efektivnost v alokaci výrobních faktorů, ovlivňovat rozdělení důchodů a stabilitu hospodářského vývoje. Rozdělování důchodu je důležité, protože již ze samotné definice trhu a ekonomiky vyplývá, že ekonomika nebere na nikoho žádný ohled, např. sociálně slabší jedince. Na trh přicházejí subjekty s cílem maximalizovat užitek, zisk, ... ale existují ve společnosti i jedinci, kterým není dáno schopnosti, aby na trhu mohli obstát. Nemluvě o situacích, kdy je v ekonomice například nedobrovolná nezaměstnanost, různé katastrofy, ... Takovými bližšími cíli je dlouhodobá zaměstnanost, nízká cenová hladina, rovnoměrný ekonomický růst a vyrovnaná platební bilance.
Aby mohl stát dostát své politiky, potřebuje k tomu určité nástroje:
monetární politika - nástroje monetární politiky tvoří emise peněz, operace na volném trhu, politika povinných minimálních rezerv, regulace diskontní sazby těmito nástroji vláda působí na nabídku peněz, úrokové míry, a tak ovlivňuje investiční výdaje, agregátní poptávku a nabídku a v konečném důsledku zaměstnanost a cenovou hladinu. Kromě toho také nezanedbatelně působí na platební bilanci země a měnový kurs, což se také projeví ve změnách cen a úrovni zaměstnanosti.

Křivka poptávky po investicích a její posuny

1.6. Křivka poptávky po investicích a její posuny
Křivka investiční poptávky vyjadřuje vztah mezi úrokovými sazbami a plánovanými investičními výdaji. Znázorňuje, jak úroveň investic reaguje na úrokovou sazbu. Firma realizuje jen ziskové investiční projekty. Různé investiční statky mají rozdílnou míru výnosu ( výnosnost r ), tj., poměr mezi očekávaným výnosem a cenou investičního statku. Nejméně možností je investovat do vysoce výnosných projektů a nejvíce možností nabízí nízko výnosné projekty.

Posuny křivky poptávky po investicích:
• zvýšení celkové úrovně produktu v ekonomice
• vyšší zdanění firem
• očekávání atd.
1.7. Rovnovážný důchod ( produkt )
Celkové plánované výdaje (AE) jsou složeny ze spotřebních a investičních výdajů AE = C + I , z nichž část je autonomní (A=Ca+I) a část z indukovaných (cYD) AE=A+cYD. Skutečné výdaje se ale od plánovaných mohou lišit. Rozdíl mezi Y1 a AE1 je tvořen neplánovanými investicemi v podobě neplánovaných zásob IU1 (část produkce nenašla odbyt a zůstala na skladech). Pouze je-li produkt (důchod) na úrovni Y0 (AE=Y0) a jsou-li UI=Y-AE=0 je produkt v rovnovážné úrovni. Za této rovnováhy se úspory domácností rovnají plánovaným investicím S=I.
Čili pří rovnovážném produktu platí:
Y=AE
IU=0
I=S

Přizpůsobovací procesy v podmínkách nerovnováhy

1.8. Přizpůsobovací procesy v podmínkách nerovnováhy
V případě Y1 jsou úspory větší než plánované investiční výdaje S1>I. V následujícím období dojde k poklesu důchodu a tím i úspor. V případě Y2, kdy S2
1.9. Model multiplikátoru, determinace produktu na průsečíku úspor a investic a na průsečíku linie 45o
Ke změně rovnovážného produktu dochází vlivem změny autonomních plánovaných spotřebních a investičních výdajů ( A=Ca+I )
Přírůstek produktu je větší než přírůstek investičních výdajů. Je určitým násobkem přírůstku autonomních výdajů. Multiplikátor (  ) je násobitel tohoto přírůstku.
AE = A + cY resp. Y = A + cY, protože AE = Y ( v bodech rovnováhy )
Potom platí:
resp.
kde Y=Y'-Y a A=A'-A
výraz označíme jako  a nazveme jej jednoduchým výdajovým multiplikátorem.
( V případě, že do vzorce dosadíme místo A I dostáváme jednoduchý investiční multiplikátor )
Výše multiplikátoru je závislá na mezním sklonu ke spotřebě z YD čili c.
Čím bude MPC vyšší, tím bude i  vyšší. Projeví se to v růstu sklonu křivky AE.
Jde o jednoduchý výdajový multiplikátor, protože pod vlivem změny celkových výdajů (a tím i Y) nedochází ke změně úrokové sazby!!!!!.
1.9.1. Paradox spořivosti
Zamýšlené zvýšení úspor domácností ( posun úsporové funkce rovnoběžně nahoru ) může ve skutečnosti vést ke snížení úspor. Růst úspor by mohl být chápán jako podmínka růstu poptávky po investicích a tedy následného růstu produktu.
Ve skutečnosti však dojde k poklesu AD a produktu, protože s růstem úspor klesají spotřební výdaje domácností, které nejsou ničím nahrazeny a Y klesá. To může vést k omezení investic, poklesu důchodů a nakonec i k nižším úsporám.

Spotřební a úsporová funkce

1.3. Spotřební a úsporová funkce
1.3.1. Spotřební funkce
Spotřební funkce vyjadřuje vztah mezi spotřebními výdaji a disponibilním důchodem. S růstem YD rostou C.
Spotřební výdaje členíme na:
Autonomní (Ca), tj. nezávislé na výši YD. Jejich financování pochází z dřívějších úspor nebo z úvěru ( pak domácnosti tvoří záporné úspory )
Indukované (cYD) - z každé další jednotky YD, kterou domácnosti získají, je část vynaložena na spotřebu
Spotřební funkce má tvar:

kde c je mezní sklon ke spotřebě
1.3.2. Úsporová funkce
Úsporová funkce - jestliže existují Ca, pak musí existovat i autonomní úspory Sa, ale v záporné hodnotě a má tvar: .


1.4. Mezní sklon ke spotřebě a k úsporám
Mezní sklon ke spotřebě ( MPC, taky c ) je ta část dodatečného disponibilního důchodu, kterou by domácnost vynaložila na dodatečnou spotřebu . Průměrný sklon ke spotřebě je podíl celkových výdajů na YD, tj.

Je-li C>YD potom APC>1
C=YD potom APC=1
CMezní sklon k úsporám ( MPS, též s ) je ta část dodatečného disponibilního důchodu, kterou by domácnost uspořila . Průměrný sklon k úsporám je:

Protože je YD rozdělen jen na spotřebu a úspory platí:
APC+APS=1
MPC+MPS=1

Determinanty investic

1.5. Determinanty investic
Zbývající částí celkových plánovaných výdajů jsou v dvousektorovém výdajovém modelu hrubé soukromé domácí investiční výdaje ( I ), které jsou tvořeny výdaji na nákup fixního kapitálu a na zvýšení zásob.
Předpokládáme, že investiční výdaje na rozdíl od spotřebních jsou na důchodu (Y) nezávislé I=Ia.

1.5.1. Okolnosti vedoucí ke změně objemu plánovaných investic:
• Úroková sazba a její vztah k očekávané výnosnosti investice
• Zdanění zisků
• Očekávání - investice jsou riskantní sázkou na budoucnost, zda budoucí příjmy převýší přítomné a budoucí náklady.

Disponibilní důchod YD

1.1.2. Disponibilní důchod YD
Disponibilní důchod (YD) získáme z osobního důchodu, odečteme-li od něj osobní daně, které domácnosti platí.
YD se využije na spotřební výdaje domácností (C)a na tvorbu osobních úspor (S).
1.1.3. Spotřeba C
Tzv. spotřební výdaje domácností – předměty dlouhodobé spotřeby, krátkodobé spotřeby, služby, které domácnosti nakupují a spotřebovávají.
1.1.4. Úspory S
Zjednodušeně řečeno S = YD – C resp. PS + GBS, protože zde abstrahujeme od úspor podniků.
1.2. Dvousektorový model: spotřeba a investice
Tento model ( + třísektorový i čtyřsektorový ) se také nazývá Keynesiánský výdajový model, model s linií 45o, model s multiplikátorem.
Předpokládá se existence pouze dvou subjektů – domácnosti a podniky.
Sektor vláda ani zahraničí neuvažujeme a proto platí, že Y=YD, Y = C + I
1.2.1. Omezení modelu
Dostatečné množství nevyužitých kapacit, vysoká nezaměstnanost
Neexistuje nabídkové omezení tj. podniky jsou schopny uspokojit jakkoliv vysokou poptávku.
Abstrahujeme od úspor podniků
Cenová hladina a mzdy jsou stabilní
Úroková sazba je stabilní

Disponibilní důchod, spotřeba a úspory

Disponibilní důchod, spotřeba a úspory
Hrubý národní produkt ( HNP ) představuje výsledek fungování výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů dané země. Čistý produkt získáme odečtením obnovovacích investic od hrubého produktu.
Hrubý domácí produkt ( HDP ) je výsledkem fungování výrobních faktorů umístěných v dané zemi, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem.
Čistý… pokud od hrubých ukazatelů odečteme amortizaci neboli opotřebení fixního kapitálu, získáme čisté ukazatele.
Národní důchod používáme jako ukazatele při zjišťování výstupu ekonomiky tzv. důchodovou metodou. Ta vychází z toho, že statky jsou produkovány výrobními faktory a ty jsou zaplaceny. Důchod je tedy tvořen příjmy za poskytnutí VF.

Mzdy a platy + ostatní náklady ( sociálka a zdravotní )
+ čisté úroky získané domácnostmi a vládou
+ renty
+ důchody ze sebezaměstnání ( živnostníci )
+ zisky ostatních podniků
= Čistý domácí důchod
+ znehodnocení kapitálu
= Hrubý domácí důchod
+- saldo zahraničních DŮCHODŮ
= Národní důchod ( pokud není uvedeno jinak, chápe se čistý ND )
Hrubý národní důchod = HNP v cenách výrobních faktorů
+ nepřímé daně
- subvence
= HNP v tržních cenách

Osobní důchod

Osobní důchod
Osobní důchod je celkový důchod, který získávají domácnosti.
HNP
- znehodnocení kapitálu
- nepřímé daně zmenšené o subvence
- daně ze zisků podniků
- všechny příspěvky na sociální a zdravotní pojištění
- tu část zisku podniků, co bývá nerozdělena
- úroky získané vládou a přičteme úroky, které domácnosti hradí podnikovému sektoru a také úroky, co získávají ostatní domácí sektory od vlády.
+ transfery

Srovnání přístupu keynesiánců, klasiků a hlavního proudu ekonomie

1.6.3. Hlavní proud ekonomie
Hlavní proud ekonomie. Převládá ve smíšených ekonomikách Severní Ameriky, záp. Evropy a Japonska. Lepší porozumění mikro a makroekonomii vedlo od 2. světové války k růstu světového produktu a životní úrovně v nesrovnatelném rozsahu s předchozím vývojem. Vyspělé ekonomiky ale nedosáhly ještě stavu ekonomické nirvány, mají potíže s udržením stabilních cen a plné zaměstnanosti, chudoba je na vzestupu, mezinárodní systém ohrožují závratné dluhy rozvojových zemí a také ekologické problémy.

1.6.4. Monetaristé
M. Friedman.
Zaměstnanci mají nedokonalé informace o cenách a proto neprosazují silný růst nominálních mzdových sazeb.
Plnou zaměstnanost nazývají přirozená míra nezaměstnanosti – u*
Klade se důraz na stranu nabídky. Boj proti inflaci.

Ridigita mezd

1.5.3.1. Ridigita mezd
Problémem je ale nepružnost mezd a to zejména dolů. Tato odlišná pružnost mezd směrem nahoru a dolů se někdy nazývá jako Druhá asymetrie ve vývoji AS .
Jedním z důvodů nepružnosti mezd směrem dolů je obava zaměstnavatelů, že jim utečou kvalifikovaní zaměstnanci.
Dalším důvodem této nepružnosti je tzv. Hystereze na trhu práce, což je zpětný vliv míry nezaměstnanosti na přirozenou míru nezaměstnanosti. Problematika Insiders a Outsiders – viz. kapitola Nezaměstnanost.
1.5.3.2. Východiska
Prvním z východisek pro obnovení rovnováhy na trhu práce při rigiditě mezd je růst AD.
Další možností je růst AS tj. posun křivky SRAS dolů ( nikoli z důvodu snížení W, ale z jiných důvodů – např. snížení daní, pokles cen surovin ).
1.5.3.3. AS v podmínkách pružných mezd
AD, vnik záporných neplánovaných zásob, podniky chtějí rozšířit výrobu, potřebují více pracovníků, zaměstnanost, pokles mezního produktu práce, nákladů na jednotku produkce,cen,cenové hladiny, W, nákladů je větší než růst zisku, podniky začnou propouštět… Pokud vše probíhá dostatečně rychle tak se produkt nezmění.
Čili pokud budou existovat dokonale pružné nominální mzdové sazby W potom budou trhy práce neustále v rovnováze, bude existovat stále plná zaměstnanost L* a produkt bude na své potencionální úrovni Y*.
Růst AD tedy povede pouze k růstu cenové hladiny resp. nominálních veličin. Křivka SRAS je zároveň i křivkou LRAS. Jedná se o tzv. Klasickou ( monetaristickou ) křivku agregátní nabídky podle klasického předpokladu dokonale vyčištěných trhů.

Srovnání přístupu keynesiánců, klasiků a hlavního proudu ekonomie

Srovnání přístupu keynesiánců, klasiků a hlavního proudu ekonomie
1.6.1. Klasická teorie
Klasická teorie - zakladatelem Adam Smith a jeho dílo An Inquiry into the Causes of the Wealth Of Nations (1776). Nejvýznamnější poznatek byl, že tržní mechanismus představuje samoregulující řád a že cenový systém organizuje chování lidí a činí tak automaticky bez centrálního řízení. Tzv. vláda neviditelné ruky. Křívka SRAS splývá s křivkou LRAS, neboť chování cen vstupů a cen statků je stejné v krátkém i dlouhém období. Je to tzv. klasická křivka AS podle klasického předpokladu dokonale vyčištěných trhů.
Na Smithe navazovali Ricardo, Malthus.
1.6.2. Keynessiánská ekonomie
Keynessiánská ekonomie. Myšlenkový směr zpracovaný Johnem Mayardem Keynessem v díle "Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz". Ústřední myšlenkou bylo, že ( především v důsledku strnulých mezd ) kapitalistický systém nesměřuje automaticky k rovnováze při plné zaměstnanosti. Podle Keynese výsledná rovnováha při neplné zaměstnanosti může být odstraněna fiskální a monetární politikou, která zvýší agregátní poptávku.
Prosazuje aktivní, záměrnou (diskreční ) politiku vlády a její ovlivňování trhu. Zejména fiskální politika.
Snaha zajistit plnou zaměstnanost.Stimulace poptávky

Agregátní nabídka v dlouhém období

Agregátní nabídka v dlouhém období
V dlouhém období neuvažujeme fixní mzdy
V návaznosti na předchozí kapitolku AS při stabilních mzdách pokračuje úvaha. V bodě E3 resp. i E4 je již vysoká zaměstnanost, současně však dochází k růstu cenové hladiny, čili reálné mzdy klesají. To vede ke snížení nabídky práce ( lidé nechtějí při těchto reálných mzdách pracovat ) a prosazují růst nominálních mezd W. Křivka SRAS1 se posouvá doleva nahoru na pozici SRAS2. Roste cenová hladina, roste nezaměstnanost a klesá poptávané množství i produkt.
Růst cenové hladiny se zastaví v okamžiku, kdy se poptávané množství práce vyrovná s nabízeným množstvím práce.
Tento stav nazýváme Rovnováha na trhu práce
Stav zaměstnanosti při rovnováze na trzích práce se nazývá Plná zaměstnanost L*.
Při plné zaměstnanosti ( a tedy i maximálním využití všech výrobních kapacit ) je vytvořený produkt Y roven potencionálnímu produktu Y*
Potenciální produkt představuje udržitelnou kapacitu ekonomiky neboli produkt při vysoké zaměstnanosti.
Při plné zaměstnanosti L* existuje i stabilní cenová hladina resp. stabilní inflace !!!!!!!!!!!!!!!!! - tzv. míra nezaměstnanosti nezrychlující inflaci - NAIRU

Agregátní nabídka v dlouhém období

Krátkodobě se může zaměstnanost zvýšit i nad úroveň L* - tzv. přezaměstnanost.
Tzn. Že i produkt Y se může krátkodobě pod vlivem nabídkových šoků odchylovat od Y*.
Dlouhodobě se však produkt neustále vrací k Y*a udržuje se na jeho úrovni. Zaměstnanost se udržuje na úrovni plné zaměstnanosti. Křivka AS v dlouhém období ( LRAS ) má tedy vertikální tvar a protíná vodorovnou osu na úrovni potencionálního produktu Y* ( klasická neboli monetaristická verze ).
Růst nebo pokles AD má tedy za následek pouze změnu cenové hladiny – reálný produkt se nemění ( mění se pouze nominální v důsledku růstu cenové hladiny ).
Dlouhodobě se tedy může produkt měnit ( růst ) pouze při změně potencionálního produktu (růstu ) neboli při posunu horizontální LRAS doprava.
Z výše uvedeného lze odvodit, že krátkým obdobím rozumíme období ve kterém se může produkt Y odchýlit od potencionálního produktu Y*, tedy dokud není dosažena rovnováha na trzích práce.
Čím bude přizpůsobování W reálné situaci na trhu rychlejší, tím rychleji se bude vracet Y k Y* a tzv. plné zaměstnanosti.

Nabídkové šoky

1.5.2. Nabídkové šoky
Shift factors of aggragate supply
Jsou příčiny, které způsobí posuny křivky SRAS
Dělí se na:
• Pozitivní a negativní (stejné jako u AD )
• Nominální a reálné
1.5.2.1. Nominální nabídkové šoky
Způsobují posun křivky SRAS nahoru a dolů
• Změna nákladů v důsledku růstu cen vstupů - růst nákladů na pracovní sílu ( růst nominálních mzdových sazeb, růst SP, růst zdanění osobního důchodu, které tlačí na růst mezd- to je zároveň i poptávkový šok ) – je to negativní nabídkový šok.
• Růst cen surovin ( např. ropné krize )
• Znehodnocení nominálního kursu a z toho rezultující růst cen dovážených surovin.
1.5.2.2. Reálné nabídkové šoky
Jsou to reálné skutečnosti
Způsobují posun křivky SRAS doleva shift in a doprava shift out
Určují kapacitní možnosti ekonomiky tj. kapacitotvorný efekt
• Růst nebo pokles množství VF ( záplavy – likvidace VF )
• Technologická úroveň
• Změna produktivity práce – růst PP posune AS doprava

Posun z E1 do E2...

1.5.1.1. Posun z E1 do E2
Tvar AS v tomto úseku se nazývá Keynesiánská křivka AS
Existuje velké množství nevyužitých výrobních faktorů, produkt je na nízké úrovni. AD začne růst. Dojde k lepšímu využívání stávajících kapacit a zapojování více proměnlivých výrobních vstupů. Vyrábí se tedy více produkce.
Nominální mzdové sazby jsou v tomto období fixní.
Produktivita práce je taktéž fixní, protože lze stále ještě zvyšovat i množství zapojeného fixního kapitálu.
1.5.1.2. Posun z E2 do E3
Tzv. Základní část křivky SRAS
Dochází k dalšímu růstu AD.
Pro uspokojení poptávky musí podniky více vyrábět.Dochází k dalšímu zapojování pracovníků a jiných proměnlivých vstupů při stejném množství fixního kapitálu, což vede ke snižování produktivity práce. To vede k růstu jednotkových pracovních nákladů. Čili rostou i mzdové náklady ( i při fixní W ) z důvodů většího počtu pracovníků. Následuje růst celkových nákladů a pro udržení stejného zisku podniky musí zdražovat, čili dochází k růstu cenové hladiny. Křivka SRAS tedy získává pozitivní sklon.
1.5.1.3. Posun z E3 do E4
Tzv. Extrémní část křivky SRAS
Poptávka dále roste ale množství pracovní síly je absolutně limitováno, čili již neexistuje volná pracovní síla, kterou by bylo možno zaměstnat a tedy již nelze dále zvyšovat produkci.
Zvýšení AD budou tedy výrobci využívat pouze ke zvyšování cen a tím i zisků.
Při neustálém růstu AD zůstávají nominální mzdové sazby W konstantní a to i při zvyšování zaměstnanosti.

Poptávkové šoky

Poptávkové šoky
Shift factors of aggragate demand

Poptávkové šoky jsou takové vlivy, které způsobí změnu poptávky tj. posun poptávkové křivky
Reakce při stejné ceně znamená posun křivky AD doleva nebo doprava
Reakce v závislosti na ceně znamená posun křivky AD nahoru nebo dolů.
Tato reakce závisí na tvaru nabídkové křivky
Budu uvádět tzv. Pozitivní poptávkové šoky – čili šoky, které způsobují posun křivky AD doprava popř. nahoru.
Negativní poptávkové šoky jsou opačné.
• Růst bohatství domácností ( růst cen akcií )
• Pokles míry zdanění osobního důchodu
• Pokles úrokové sazby
• Optimistická očekávání budoucího vývoje
• Růst populace
• Rozhodnutí vlády zvýšit G nebo TR vede k růstu C a I.
• Stimulace exportu růstem cenové hladiny v zahraničí, znehodnocením nominálního kursu nebo prostřednictvím proexportních opatření.
• Očekávání růstu cenové hladiny
Poptávkové šoky obecně můžeme dělit na ty které nemůžeme ovlivnit (růst cen v zahraničí, růst populace…) nebo ty které jsou výsledkem cíleného úsilí vlády popř. centrální banky tj. výsledek fiskální, monetární nebo kursové politiky.

Agregátní nabídka ( aggregate supply )

Agregátní nabídka ( aggregate supply )
Je množství statků ( produkce Y ), které budou podniky ochotny vyrábět a nabízet při dané cenové hladině.
Nabízené množství závisí na cenách použitých výrobních faktorů.
Výchozí je cena práce. Celkové náklady se počítají jako násobek nominální mzdové sazby.
P = W(1+b)/a
Kde W je nominální mzdová sazba, b je sazba přirážky, a je produktivita práce.
Důležitá je zde délka zkoumaného období.
1.5.1. Agregátní nabídka při stabilních mzdách
!!!!V krátkém období nelze zvýšit ani snížit nominální mzdové sazby.
Křivka SRAS se nazývá Keynesiánská křivka nabídky. (nebo její část, která má horizontální tvar od AD1 do AD2 ).

Agregátní poptávka ( Aggregate demand )

1.4. Agregátní poptávka ( Aggregate demand )
Představuje celkové plánované množství statků, které chtějí ( zamýšlejí ) ekonomické subjekty ( domácnosti, firmy, vláda a zahraničí ) nakoupit při dané cenové hladině.
Tj. jedná se o zamýšlené množství plánovaných výdajů na nákup produktu Y čili toto množství = C+I+G+NX.
1.4.1. AD závisí na :
• C - spotřeba je určena reálným disponibilním důchodem, který při růstu cenové hladiny klesá a opačně. Při klesající míře zdanění roste disp. důchod a vede k růstu spotřeby.
• I - při poklesu cenové hladiny klesá poptávka po penězích a pokud dojde i ke snížení i povede to i k růstu investic. Důležité je očekávání vývoje cenové hladiny. Investice lze výrazně ovlivňovat prostřednictvím monetární politiky.
• G záleží na rozhodnutí vlády
• NX je silně ovlivňován relativními cenami a směnnými kursy.
Se změnou cenové hladiny se mění i množství resp. objem poptávaného produktu.
S růstem cenové hladiny celkové plánované výdaje klesají.
!!!! neplést cenová hladina ( price level ) X cena ( relative price )
!!!! neplést Změna poptávky ( posun celé křivky ) X změna poptávaného množství ( posun po křivce )
Anglicky posun poptávkové křivky – Shift in Demand curve
Změna posun po křivce – Movements along an Demand curve
Změna poptávky – change in the aggragate demand
Změna popt. množství – change in the aggregate quantity demamded
Změna poptávaného množství je v závislosti na ceně. Vše ostatní je posun křivky.

Keynesův efekt

1.4.2. Keynesův efekt
Pokles cenové hladiny znamená, že k běžným výdajům postačuje držba méně peněz. Čili klesá poptávka po penězích, roste poptávka po ostatních finančních aktivech a klesá nominální úroková sazba ( i ).
Pokles i vede k růstu výdajů na investice, růstu spotřebních výdajů domácností na dlouhodobé spotřební statky, růstu vládních výdajů popř. i NX.
1.4.3. Efekt bohatství ( The Wealth effect )
Odlišná interpretace růstu poptávaného množství, která pomíjí změnu úrokové sazby.
Domácnosti drží část svých aktiv ve formě peněz. Při poklesu cenové hladiny roste reálná hodnota resp. kupní síla těchto peněz. Domácnosti jsou tedy bohatší a utrácejí tedy více čili roste C. Jde o tzv. efekt reálných peněžních zůstatků ( Pigouův efekt ).
1.4.4. Mezinárodní substituční efekt
Jestliže klesá domácí cenová hladina, poroste poptávka zahraničních subjektů po levnějším zboží dané ekonomiky a popř. domácí subjekty přesunou část poptávky z relativně dražšího zahraničního zboží na domácí zboží.
Poměřuje cenové hladiny mezi dvěma státy. Pokud je u nás dražší zboží než v zahraničí, tak ho kupuji v zahraničí.

Ekonomická rovnováha a nerovnováha

1.2. Ekonomická rovnováha a nerovnováha
Makroekonomická rovnováha je dána interakcí agragátní nabídky a agregátní poptávky. Bod v němž se křivky AS a AD protínají nám určuje bod makroekonomické rovnováhy.
Čím dále je tento bod vlevo od Y*, tím více má ekonomika nevyužitých zdrojů. Pokud je tento bod vpravo od Y* , trpí ekonomika vysokou inflací a zbytečně přetěžuje zdroje.
Pod vlivem nabídkových i poptávkových šoků dochází ke změně nominálního produktu. Protože je pohyb statků zprostředkováván penězi, musí změně nominálního produktu odpovídat i změny v peněžní sféře.
Vysvětlení tzv. Kvantitativní teorie peněz. M*V = P*T
1.3. Faktory určující agregátní poptávku a nabídku

Produkt nominální a reálný

1.1.4. Produkt nominální a reálný
Nominální produkt používá běžné ceny
Reálný používá stálé ceny určitého roku
1.1.5. Základní makroekonomické identity
Y=C+I+G+(X-M)
Vytvořenému produktu odpovídá důchod, který lze utratit následovně:
Y=C+PS+GBS+(NT)
TA-TR=NT
Kde:
C jsou spotřební výdaje domácností
PS ( personal savings ) jsou osobní úspory
GBS ( gross business savings ) jsou hrubé úspory firem
NT net taxes tj. daně – transfery
Porovnáme obě:
C+I+G+(X-M) = C+PS+GBS+(NT)
I+(X-M) = PS+GBS+BS
BS ( budget saldo ) = TA-TR-G
It = Is
It jsou celkové hrubé národní investice
Is jsou celkové hrubé úspory
1.1.6. NEW čistý ekonomický blahobyt
HDP+volný čas + práce domácností – šedá a černá ekonomika – škody na ŽP.

Ukazetele

Ukazetele
Hrubý národní produkt ( HNP ) představuje výsledek fungování výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů dané země. Čistý produkt získáme odečtením obnovovacích investic od hrubého produktu.
Hrubý domácí produkt ( HDP ) je výsledkem fungování výrobních faktorů umístěných v dané zemi, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem.
Čistý… pokud od hrubých ukazatelů odečteme amortizaci neboli opotřebení fixního kapitálu, získáme čisté ukazatele.
Národní důchod používáme jako ukazatele při zjišťování výstupu ekonomiky tzv. důchodovou metodou. Ta vychází z toho, že statky jsou produkovány výrobními faktory a ty jsou zaplaceny. Důchod je tedy tvořen příjmy za poskytnutí VF.
Mzdy a platy + ostatní náklady ( sociálka a zdravotní )
+ čisté úroky získané domácnostmi a vládou
+ renty
+ důchody ze sebezaměstnání ( živnostníci )
+ zisky ostatních podniků
= Čistý domácí důchod
+ znehodnocení kapitálu
= Hrubý domácí důchod
+- saldo zahraničních DŮCHODŮ
= Národní důchod ( pokud není uvedeno jinak, chápe se čistý ND )
Hrubý národní důchod = HNP v cenách výrobních faktorů
+ nepřímé daně
- subvence
= HNP v tržních cenách

Osobní důchod

Osobní důchod je celkový důchod, který získávají domácnosti.
HNP
- znehodnocení kapitálu
- daně ze zisků podniků
- všechny příspěvky na sociální a zdravotní pojištění
- nepřímé daně zmenšené o subvence
- tu část zisku podniků, co bývá nerozdělena
- úroky získané vládou a přičteme úroky, které domácnosti hradí podnikovému sektoru a také úroky, co získávají ostatní domácí sektory od vlády.
+ transfery
Disponibilní důchod (YD) získáme z osobního důchodu, odečteme-li od něj osobní daně, které domácnosti platí.
YD se využije na spotřební výdaje domácností a na tvorbu osobních úspor.
1.1.3. Metody měření výstupu národního hospodářství
• Produktová metoda: součet hodnoty finální produkce primárního, sekundárního a terciálního sektoru + nepřímé daně – subvence
• Důchodová metoda : viz. Národní důchod
• Výdajová metoda: dle užití tj. HDP = C + I + G + NX
Kde:
C jsou výdaje domácností na spotřební statky
I jsou soukromé výdaje na hrubé investice
G jsou vládní nákupy ( mezi další vládní výdaje patří transfery TR )
NX je čistý export X – M

Měření národního produktu a důchodu

1.1. Měření národního produktu a důchodu
1.1.1. Finální statky
Kýe zjištění výstupu národního hospodářství sčítáme hodnotu tzv. finálních statků (výrobků a služeb ), nikoli hodnotu meziproduktů (statky které jsou dále zpracovány nebo spotřebovány ve výrobě - suroviny, energie).
Finální produkt má podobu:
1. exportovaných statků
2. spotřebních statků nakupované vládou nebo domácnostmi
3. investičních statků – statky doplňující a rozšiřující fyzický kapitál

Celkové investice ( brutto Ib) se dále dělí na :
• Investice do fixního kapitálu – je to nahrazování opotřebeného kapitálu
• Investice do zásob – přírůstek zásob podniků
Dále se potom brutto investice dělí na :
• Investice obnovovací ( restituční Ir ) – ve výší opotřebení fixního kapitálu
• Investice čisté ( netto In ) – hodnota investic v danném období, která převyšuje obnovovací ínvestice