Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Výnosy z kapitálu:

Výnosy z kapitálu:
Míra výnosu z kapitálu udává čistý výnos v peněžních jednotkách za jeden rok z každé peněžní jednotky investovaného kapitálu. V hospodářství, kde neexistuje riziko ani monopol platí, že se míra výnosu z kapitálu rovná tržní úrokové míře. Výnos může mít i podobu nájemného. Nejčastější formou výnosu z kapitálu je zisk Míra čistého zisku ( poměr čistého zisku k zásobě kapitálu) může převyšovat úrokovou míru z řady příčin. Jednou z nich je existence monopolu, nebo zaváděni technických inovací a riziko.

Trhy kapitálových statků:
Jsou analogické s trhy statků a služeb, ale poptávka je zde určena na základě principu míry výnosu z kapitálu. Maximální cena, kterou je firma ochotna zaplatit je dána na základě současné hodnoty očekávaného toku budoucích čistých výnosů z tohoto kapitálového statku.
Lidský kapitál:
Lidé získávají vzdělání, což jsou investice do sebe sama, tedy do lidí.

Trh kapitálu

Trh kapitálu:
Nabídku na trhu kapitálu tvoří úspory ekonomických subjektů. Na trhu kapitálu dostávají úspory domácností podobu kapitálu nabízeného podnikům. Proti stojí poptávka podniků po investicích, daná potřebou financovat nákup investičních statků. Tyto prostředky získávají firmy formou výpůjček od bank a emisí vlastních cenných papírů. Cenné papíry umožňují získat větší množství prostředků než je tomu u výpůjček od bank. Cena kapitálu ustanovená na trhu kapitálu je úroková míra.

Nabídka na trhu kapitálu - tvorba úspor:
Úspory představují tu část disponibilního důchodu domácností, která nebyla vydána na spotřebu a byla přeměněna na nabídku volných zdrojů na trhu kapitálu. Domácnosti budou ochotny odložit spotřebu pouze v případě, kdy jim to ponese zisk. Ten se většinou vyskytuje jako výnos z jimi uspořené částky. Tento výnos má nejčastěji podobu úroku. Domácnosti však většinu zajímá úroková míra, ta je dána poměrem čistého úroku z uspořené částky za nějaké časové období k této částce ( viz věc o o úročiteli a odúročiteli ). Úspory jsou rostoucí funkcí úrokové míry a jsou určeny na základě časové preference.

Poptávka na trhu kapitálu:

Poptávka na trhu kapitálu:
Firmy jsou opět vedeny snahou o maximalizaci zisku. Porovnávají tedy mezní náklady na kapitál a příjem z mezního produktu kapitálu. Poptávka je tedy určena příjmem z mezního produktu kapitálu a je závislá na úrokové míře. S růstem úrokové míry klesá poptávka po kapitálu a naopak. Poptávka je klesající funkcí úrokové míry a je determinována na základě příjmu z mezního produktu kapitálu. Poptávka po kapitálu je rovněž poptávkou odvozenou od poptávky po výrobcích a službách.

Rovnováha na trhu kapitálu:
V krátkém období je nabídka kapitálu dána, protože úspory domácností jsou stavová veličina. Poptávka je funkcí úrokové míry. Průsečík křivek S a D značí rovnováhu a určuje i rovnovážnou úrokovou míru.
V dlouhém období je nabídka na trhu kapitálu rostoucí funkcí úrokové míry. Rovnováha viz graf v příloze. Rovnovážná úroková míra vyrovnává úspory a investice, to znamená, že podněcuje takovou poptávku po kapitál, která odpovídá zásobám kapitálu v ekonomice. Přebytek úspor vede k poklesu úrokové míry a naopak. Úroková míra plní funkci tržní ceny, která vyrovnává S a D.

Pojem kapitál:

Pojem kapitál:
Nejprve uvažujme kapitál totožný s kapitálovými statky jako jsou budovy, výrobní zařízení, atd. Kapitál není primárním výr. faktorem. Kapitál je vstupem i výstupem. K výrobě kapitálových statků je třeba omezit výrobu spotřebních statků a přesunout prostředky do námi zmíněné výroby. Na druhou stranu kap. statky umožňují výrobu spotřebních statků a tím v budoucnu zvýšit spotřebu. Toto se nazývá nepřímé metody výroby používající kapitálové statky. Budoucí přírůstek spotřeby představuje ve své podstatě výnos z kapitálu. Další vlastností kapitálových statků je, že se nespotřebovávají okamžitě, ale v delším časovém období. Jejich hodnota se do výrobků přenáší postupně formou amortizace. Amortizace se stanovují na základě účetního předpisu, protože odpisy představují značnou část nákladů. Odpisy také představují zdroje prostředků na obnovu kapitálu tzv. obnovovací investice. Zvětšování výroby je však závislé na tzv. čistých investicích. Celkový vklad nových kapitálových statků do výroby jsou tzv. hrubé investice. Spolu s kapitálem vyvstávají tři otázky:
- kde berou podniky prostředky na nákup nových kapitálových statků
- na jakém základě se podniky rozhodují o tom zda a kam budou investovat
- jak a kde dochází k přeměně investic na kapitálové statky

Monopson

Monopson:
Na straně poptávky vznikne monopolní síla v případě existence jediné dominantní firmy zaměstnávající práceschopné obyvatelstvo v dané oblasti. V tom případě je firma v postavení monopsonu. Monopsonista může ovlivnit mzdové sazby, a proto, když bude chtít najmout dodatečné pracovní síly, bude jim muset zvýšit mzdu. Se změnou mzdové sazby se posunujeme po křivce nabídky. Tato křivka udává kolik musí firma zaplatit za každou jednotku práce. Jestliže monopsonista zaměstná dodatečné jednotky práce, jeho mezní náklady budou vždy vyšší než mzdová sazba, protože bude muset zvýšit mzdy všem pracovníkům a ne jenom dodatečně zaměstnaným. Základní podmínka maximalizace zisku je MRPL = MFCL. Kdyby firma měla postavení monopsonu potom by w = MRP = MFC, přesto je rovnovážná situace monopsonu modifikovaná ( viz graf). Monopson bude najímat méně pracovních sil, než je rovnovážné množství, při nižší mzdové sazbě. Pracovníci v tomto případě rozhodují pouze o tom zda pracovat nebo ne pro daného monopsonistu za jím nabízenou mzdu.

Bilaterální monopol

Bilaterální monopol:
Nastává v případě, že existuje monopolní síla na straně nabídky i poptávky. V tom případě by proti sobě stáli odborové svazy a monopson. Odborové svazy by usilovaly o zvýšení mzdy, to znamená, že v tomto případě by mzdy byly vyšší než v případě existence monopolu pouze na straně nabídky. Skutečnost však závisí na poměru monopolní a monopsoní síly. Mzda bývá zpravidla výsledkem kolektivní smlouvy mezi oběma stranami.

Rovnováha na trhu práce:

Rovnováha na trhu práce:
Dokonale konkurenční trh práce - má dostatečně velký počet nabízejících i poptávajících, takže nikdo nemůže ovlivnit mzdovou sazbu. Rovnováha na tomto trhu nastává při tzv. rovnovážné mzdě. Ta je dána průsečíkem tržní křivky poptávky a tržní křivky nabídky. Tržní křivky optávky je dána horizontálním součtem individuálních poptávkových křivek jednotlivých firem. Tržní křivka nabídky ukazuje, kolik budou nabízet všichni pracovníci na tomto trhu při každé mzdové sazbě. Nabídka na dílčích trzích roste v důsledku rekvalifikace, mobility pracovních sil atd. Často jsou vyššími mzdami kompenzovány rozdíly mezi určitými profesemi nebo jsou placeny příplatky za mimořádné služby. Existují také rozdíly ve vykonané práci díky vrozeným duševní a tělesným schopnostem. Třetí příčinou mzdových rozdílů jsou tzv. nekonkurenční skupiny na trhu práce. Trh práce je segmentován na spoustu dílčích trhů. Tyto trhy jsou ve značné míře navzájem nekonkurenční ve smyslu substituce jedné práce za druhou.

Trh práce v nedokonale konkurenčním prostředí:

Trh práce v nedokonale konkurenčním prostředí:
Projevy nedokonalé konkurence ne trhu práce:
- mzdová strnulost ( mzdy reagují daleko pomaleji na významné změny na trhu práce než je tomu u výrobků a služeb, to znamená, že se nerovnováhy vyrovnávají pomaleji)
- většina firem vytváří určité mzdové struktury a klasifikační systémy, podle kterých jsou zaměstnanci odměňováni. Hovoříme o tzv. mzdových tarifech.
- firmy jsou ve svém rozhodování omezeny různými kolektivními smlouvami, pracovně právním zákonodárstvím a snahou udržet si kvalifikované pracovní síly.
Odborové svazy na trhu práce:
Jsou sdružení pracovních sil v určitých oblastech výroby, které víceméně rozhodujícím způsobem ovlivňují nabídku práce. Jejich síla spočívá především v jejich organizovanosti, ve schopnosti vyjednávat se zaměstnavateli a v možnosti zcela odmítnout pracovat prostřednictvím stávky. Způsoby jak mohou odborové svazy prosazovat vyšší mzdu:
- opatření vedoucí k omezení nabídky práce ( uzákoněnou pracovní dobou, delším učebním obdobím atd. = posun křivky nab. doleva nahoru). V důsledku toho rostou mzdy a současně klesá poptávané množství práce; vzniká přebytek pracovních sil ( viz graf).
- vedení kolektivních vyjednávání o mzdových sazbách

Teorie rozdělování na bázi teorie mezní produktivity :

Teorie rozdělování na bázi teorie mezní produktivity :
Částka, o kterou vzrostou celkové náklady firmy, aby tato firma získala dodatečnou jednotku výr. faktoru, se nazývá mezní náklady na výr. faktor MFC. Firma jako poptávající je v rovnováze, když MFC = MRP.
- je-li MFC menší než MRP podnikatel bude nakupovat další jednotky výr. faktoru a bude rozšiřovat výrobu
- je-li MFC větší než MRP omezí podnikatel poptávku po daném výr. faktoru.
V podmínkách dokonalé konkurence na trhu výr. faktorů i na trhu finální produkce platí MFC = p, kde p je cena výr. faktoru. Firma tedy bude zvyšovat množství výr. faktoru až do doby kdy MRP = p. Firma maximalizující zisk volí takové množství vstupů, aby cena těchto vstupů byla rovna příjmům z jejich mezních produktů. Tedy příjem z mezního produktu pro daný výrobní faktor říká, jak je veliká poptávka po tomto faktoru. Křivka příjmu z mezního produktu určitého faktoru je tedy zároveň individuální poptávkovou křivkou dané firmy po tomto výr. faktoru. V podmínkách dokonalé konkurence může firma najmout libovolné množství výr. faktoru, aniž by nějak ovlivnila jeho cenu. To znamená, že křivka nabídky výr. faktoru firmě je dokonale elastická a je tedy totožná též s mezními náklady na daný faktor.
Faktory ovlivňující poptávku - cena výr. faktorů. Poptávané množství výr. faktoru roste, jak jeho cena klesá, za předpokladu, že ceny ostatních výr faktorů jsou konstantní. Změna v ceně výr. faktoru působí tedy posun po křivce poptávky. Posun křivky poptávky po výr. faktoru je způsoben především změnou poptávky po vyráběné produkci spojené se změnou ceny této produkce. Analogicky je posun křivky způsoben také změnami v technologiích výroby.

Poptávka po práci, Nabídka práce

Poptávka po práci:
Firmy rozšiřují nebo omezují poptávku po práci až do okamžiku, ve kterém se mezní náklady na práci ( MFCL) vyrovnají s příjmem z mezního produktu práce ( MRPL). Jestliže firma neovlivňuje změnami v poptávce po práci výši mzdové sazby (w), potom se mezní náklady na práci rovnají mzdové sazbě a firma zvyšuje poptávku po práci, dokud se příjem z mezního produktu práce nevyrovná mzdové sazbě. Mezní produktivita práce je ovlivněna kvalifikací samotné práce, která souvisí s úrovní dosaženého vzdělání, dále je ovlivněna dovedností pracovníků, jejich praxí atd. Mezní fysický produkt závisí taktéž na mezní produktivitě ostatních výrobních faktorů. Vyplývá z řídících a technologických metod firmy, jak dokáže zaměstnané výrobní faktory využít.
Nabídka práce:
Nabídka práce představuje součást obecného problému volby spotřebitele, Porovnávajícího užitek z volného času s užitkem, který mu plyne z výrobků a služeb, které nakoupí za mzdu, získanou tím, že volný čas obětuje a nabízí více práce. Nabídka práce je závislá na výši mzdové sazby a je určena ztrátou spojenou s obětováním volného času. Hovoříme zde o substitučním efektu, protože spotřebovávané produkty jsou substitutem k odpočinku. Vyšší mzdová sazba ( za předpokladu, že ceny ostatních faktorů jsou konstantní ) zvyšuje reálné důchody a volba spotřebitele se mění ve prospěch volného času. Jedná se o důchodový efekt. Tvar křivky nabídky je závislý na tom, který z těchto dvou efektů převládá. Při nižší mzdové sazbě převládá substituční efekt a nabídka práce roste, při vyšší sazbě převládá důchodový efekt a nabídka práce klesá ( tzv. zpětné zakřivení křivky nabídky).

Rozhodování firmy na trhu výr. faktorů:

Rozhodování firmy na trhu výr. faktorů:
Poptávka po vstupech je specifická tím, že žádný z nich nepůsobí samostatně. Navíc existuje řada možností jak dané vstupy kombinovat. Práci, půdu a kapitál nakupují firmy. Firma sleduje vzájemnou závislost produktivity daných výr. faktorů. Při nákupu výr. faktorů budou tedy pro firmu směrodatné náklady, které na ně musí vynaložit, a výnosy, které jim faktory přinesou.
Příjem z mezního produktu: Vynásobíme-li cenou výrobku mezní fysický produkt, získáme příjem z mezního produktu MRP. Ten představuje dodatečný příjem, který firma získává prodejem produktu, vytvořeného zapojením dodatečné jednotky výr. faktoru do výroby, přičemž ostatní vstupy zůstávají konstantní. Tento vztah je platný pouze v podmínkách dokonalé konkurence na trhu produktů. V podmínkách nedokonalé konkurence je MR menší než p, potom je MRP dán součinem MR a MPP. MPP a MRP jsou klesající v závislosti na množství faktoru zapojeného do výroby. Pokles MRP jen v důsledku poklesu MPP je možné uvažovat jen pokud zvýšená nabídka firmy neovlivní cenu. V nedokonalé konkurenci cena se zvyšující se S klesá, a proto klesá MRP i v důsledku poklesu ceny.

Konkrétní formy cen výr. faktorů:

Konkrétní formy cen výr. faktorů:
Je třeba rozlišit zda je daný faktor prodáván nebo pronajímán. Jde- li o koupi nebo prodej, pak peněžní formou daného statku je jeho tržní cena.
- jde-li o půdu, platí se za tuto službu pachtovné, jeho základem je výnos z půdy- pozemková renta.
- jde-li o kapitál, platí se za tuto službu úrok; tomuto vztahu se říká úvěr.
- jde-li o práci, platí se za její službu mzda.
Podnik bude rozšiřovat zaměstnanost každého výrobního faktoru až do okamžiku, kdy se jeho cena vyrovná jeho příjmu z mezního produktu. Půda a práce jsou narozdíl od kapitálu určovány mimoekonomickými faktory, a proto se o nich mluví jako o primárních výr. faktorech.
Pozemková renta - je důchod plynoucí z vlastnictví půdy. Jestliže se na půdě něco pěstuje, vzniká pozemková renta jako výnos z tohoto výrobního faktoru - neboli cena za pronájem půdy, tedy jestliže:
- celková nabídka je fixní, tedy dokonale neelastická
- nemá jinou možnost použití, než jako zemědělská půda, má nulové náklady příležitosti.
Čistá ekonomická renta - je důchod placený jakémukoliv výr. faktoru s fixní nabídkou za jeho službu. Čím menší je nabídka, oproti poptávce, tím větší je ekonomická renta.
Ekonomická renta - V nejširším slova smyslu se tento pojem používá ve smyslu přebytku výrobce. Obecně s dostupností výrobního faktoru souvisí sklon křivky nabídky. S klesající dostupností sklon roste, a tak roste i celková ekonomická renta a naopak. Pokud by byla křivka nabídky horizontální, pak by fakticky neexistovala ekonomická renta.

Podstata a specifika trhů s výr. faktory:

Podstata a specifika trhů s výr. faktory:
Poptávka je poptávkou odvozenou. Obecně platí, jestliže klesá poptávka po finální produkci, klesá i poptávka po výr. faktorech. Nabídka je představována firmami i domácnosti. Při nabídce výr. faktorů může dojít, ale nemusí k převodu těchto faktorů do vlastnictví subjektu na straně D. Výr. faktory mohou být pronajímány. Vlastníci výr. faktorů mají jiné preference než poptávající. Některé výrobní faktory mají podobu darů přírody, jsou nereprodukovatelné, jejich nabídka je fixní a nereaguje na změny cen. Z výrobních faktorů plynou domácnostem důchody, tzv. prvotní důchody ve společnosti. V souvislosti s cenou výrobních faktorů nás budou zajímat ceny plynoucí ze služeb těchto faktorů. Trh výrobních faktorů je velmi úzce propojen s trhem finální produkce.

Protekcionismus, jeho cíle a formy

1.7. Protekcionismus, jeho cíle a formy
Proktekcionismus ( ochranářství ) znamená omezení zahraniční konkurence vůči domácí výrobě.
Nástroje proktekcionismu:
• cla (tarify) – specifická daň zvyšující cenu dovážených statků, má i fiskální dopad.
• mimocelní bariéry – ( dovozní kvóty, zákaz exportu zbraní do Íráku, neviditelné překážky – zdravotní, ekologické, technické podmínky dovozu…) omezují množství dovážených statků
1.7.1. Cíle protekcionismu:
• neekonomický charakter - strategické vojensko-politické zájmy; udržení národní tradice určité výroby; udržení odvětví s vysoce koncentrovaným výzkumem, ekologické aspekty
• obava z příliš úzké specializace a následné větší zranitelnosti ekonomiky vede k ochranářským opatřením, která podporují nebo chrání ostatní části průmyslu ( nerozvinuté, které by nepřežily v mezinárodní konkurenci. )
• podpora domácí výroby s cílem udržení vysoké zaměstnanosti funguje jen krátkodobě.
• Předpokládaný vývoj směnných relací.
Protekcionismus omezuje komparativní výhody.

Účinky cel

Účinky cel
Předpoklady pro následující teorii jsou, že země může za požadovanou cenu dovézt do země jakékoliv množství výrobků, země může na světovém trhu prodat za světovou cenu jakékoliv množství výrobků a nemá možnost ovlivnit světové ceny zboží. V normální ekonomice, kde není možnost mezinárodního obchodu se prodává množství Qa za cenu Pa. Když se otevřely hranice, předpokládejme, že světová cena (Pw) je nižší než cena výrobku u nás. V naší ekonomice se tedy uchytí pouze ti výrobci, kteří jsou schopni se udržet na ceně stejné jako je světová cena. Rozdíl mezi poptávkou a nabídkou také musí být nějak kryt, bude se tedy dovážet. Nyní předpokládejme ochranu domácích firem v podobě zavedení cla. Firmy, které budou k nám dovážet jejich zboží nebudou prodávat za cenu Pw, ale za tuto cenu zvýšenou o velikost daně (cla). To znamená, že na našem trhu budou moct vyrábět i méně efektivní (naši) výrobci a dovážet se bude méně, protože pro cizince už nebude dovoz tak výhodný, jako při ceně Pw.
Shrnuto - zvýšení cel vyvolá: pokles objemu dovozu; pokles celkové nabídky zboží; růst tržní ceny na úroveň světové ceny; růst výroby v podnicích, jež vyrábějí pod ochranou cel; růst zaměstnanosti v našem hospodářství; pokles v alokaci národních výrobních faktorů!!. Snížení kvóty má účinky stejné jako zvýšení cla.

Teorie komparativních výhod

1.5. Teorie komparativních výhod
Pojem mezinárodní obchod souvisí se čtyř sektorovou ekonomikou. V této ekonomice vystupují 4 základní subjekty: spotřebitel, firma, stát, zahraničí. Co podněcuje jednotlivé země k tomu, aby se zapojovaly do mezinárodního obchodu, je snaha prostřednictvím specializace práce zvýšit efektivnost výroby a tím i svůj blahobyt. Jedna příčina zapojení se do MO je například monopolní postavení ve vlastnictví výrobních podmínek. Další příčinou jsou odlišné preference ve spotřebě v jednotlivých zemích. V případě, že jedna země má pro výrobu zboží lepší (i když ne monopolní) podmínky než země druhá, realizuje absolutní výhodu. Proto se v Číně, kde je levná pracovní síla, vyrábí elektronika náročná na nekvalifikovanou pracovní sílu). Princip komparativní výhody je založen na tom, že například jedna země vyrábí efektivněji v obou odvětvích, ale výše efektivností není stejná. V jednom z těch odvětví vyrábí efektivněji, než v tom druhém.
!!!! základ je v tzv. mezní míře transformace produktu.
1.6. Přínosy z mezinárodního obchodu
Přínosy z mezinárodního obchodu:
Zvýšení spotřebních možností ( posun PPP ), poznání (věda a výzkum), styk se světem, nové trendy, přenos informací, efektivnější alokace výrobních zdrojů, efektivnější rozdělování ...

Faktory působící na měnové kursy:

Faktory působící na měnové kursy:
• vývoj zahraničního obchodu - když zahraniční obchod roste, zvyšuje se v zahraničí poptávka po penězích exportující země. Export má pro vyvážející zemi apreciační účinky.
• vývoj reálných úrokových měr - např. v Anglii budou cenné papíry úročeny sazbou 8%. V Rusku bude sazba l0%. Angličané budou nabízet tuny liber za to, aby mohli získat rubly a investovat do cenných papírů v Rusku. Ruští investoři budou ukládat své peníze do ruských cenných papírů, takže poklesne poptávka po librách a vzroste poptávka po rublech. Dojde k apreciaci rublu a depreciaci libry.
• Jelikož je platební bilance určena především mezinárodním obchodem, je měnový kurs bilancí ovlivněn také. (při aktivní platební bilanci kurs apreciuje)
• inflační zhodnocení - roste-li cenová hladina u nás rychleji než v zahraničí, budou domácí ekonomické subjekty dávat přednost zahraničnímu zboží. Tím bude domácí měna depreciovat. protože se bude zvyšovat dovoz.

Systémy měnových kursů

Systémy měnových kursů
Vývoj kursu nemusí probíhat jen na základě volné hry tržních sil.
• fixní měnové kursy: používáno v období zlatého standardu, tehdy byly měnové parity určovány na základě obsahu zlata, které daná národní měna obsahovala. Zlato se mohlo volně pohybovat v platbách mezi zeměmi, to zaručovalo stabilitu růstu.
• floating (pohyblivé kursy): v tomto systému jsou měnové kursy stanoveny na základě vývoje poptávky a nabídky deviz.
• řízený floating: kursy jsou regulovány nepřímo, například prodejem nebo nákupem deviz centrální bankou na devizovém trhu. Příkladem tohoto systému je Bretton-Woodský systém.
• SDR - v současnosti koš pěti měn s hlavním podílem dolaru, vzhledem ke košovému složení je kupní síla stabilnější.
• ECU (European Currency Unit) - koš 12 měn zemí ES s hlavním podílem marky.

Měnové kursy

Měnové kursy
Mezi státy se obchoduje v tzv. volně směnitelných měnách. Nejčastěji se jedná o silnou, stabilní a uznávanou měnu (například marka, $, JPY, ...). Cena těchto platidel se stanovuje na mezinárodním peněžním trhu. Na tomto trhu (devizový trh) dochází ke střetu nabídky a poptávky po dané měně, a tak se utváří rovnovážná cena, tzv. měnový kurs. Měnový kurs udává, kolik jednotek cizí národní měny dostanu za jednu jednotku mojí měny. Od pojmu měnový kurs je nutné odlišit pojem měnová parita. Měnová parita je úředně stanovený poměr dvou měnových jednotek. V případě měnové parity kurs měny kolísá kolem této parity (v současné době se již málo používá). Změna kursu je dána změnou poptávky nebo nabídky po dané měně. V případě, že měnový kurs roste, nazývá se tento jev apreciace. Opak je depreciace. Něco jiného je pojem devalvace. Devalvací se rozumí pokles úředně stanoveného kursu, tj. pokles měnové parity. Revalvace je růst měnové parity. Devalvace měny zvyšuje export.

Mezinárodní obchod

Mezinárodní obchod
Pojem mezinárodní obchod souvisí se čtyř sektorovou ekonomikou. V této ekonomice vystupují 4 základní subjekty: spotřebitel, firma, stát, zahraničí. Co podněcuje jednotlivé země k tomu, aby se zapojovaly do mezinárodního obchodu, je snaha prostřednictvím specializace práce zvýšit efektivnost výroby a tím i svůj blahobyt. Jedna příčina zapojení se do MO je například monopolní postavení ve vlastnictví výrobních podmínek. (banány se dají pěstovat jen v teplých krajích a ne na severním pólu). Další příčinou jsou odlišné preference ve spotřebě v jednotlivých zemích. V případě, že jedna země má pro výrobu zboží lepší (i když ne monopolní) podmínky než země druhá, realizuje absolutní výhodu. Proto se v Číně, kde je levná pracovní síla, vyrábí elektronika náročná na nekvalifkovanou pracovní sílu). Princip kompararivní výhody je založen na tom, že například jedna země vyrábí efektivněji v obou odvětvích, ale výše efektivností není stejná. V jednom z těch odvětví vyrábí efektivněji, než v tom druhém.
K tomu aby mohly firmy obchodovat přes hranice, je nutné mít určité předpoklady. Toto prostředí je tvořeno vnější obchodní a měnovou politikou státu (VOMP). VOMP je politika, která sleduje měnové kursy, množství služeb, výrobku a kapitálu, které jde přes hranice, podmínky vývozu a dovozu. Stát vstupuje na mezinárodní trh s cílem odstranit bariéry trhu, tržní selhání, zajišťování sociálních aspektů... a mimo jiné se stát snaží chránit své firmy před konkurencí ze zahraničí. Snahou VOMPu je prosadit z dlouhodobého hlediska vyrovnanou platební bilanci, což je jedna z podmínek pro dosažení jmenovaných cílů. Dalším bezprostředním cílem je zmírňování výkyvů měnových kursů. Těmito bezprostředními cíli se vláda snaží dosáhnout konečných cílů, jež spočívají ve stabilní cenové hladině a vysoké úrovně zaměstnanosti. K dosažení těchto cílů používá stát nástrojů své VOMPolitiky.

Nástroje VOMPu

1.3.1. Nástroje VOMPu
Nástroje VOMPu se mohou dělit do dvou skupin.
1.3.1.1. Nepřímé nástroje
Nepřímé (tržně orientované): jsou to především intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky, které svými účinky mají vliv na rovnováhu platební bilance (viz. systém pružných měnových kursů). Intervencí na devizových trzích může stát ovlivňovat měnové kursy a tím následovně pohyb zboží, služeb a kapitálu přes hranice země. Centrální banka za národní měnu nakupuje cizí prostředky - tím zvyšuje jejich poptávku a i cenu. Celý tento proces je spojen se systémem řízených kursů, tzv. managed floating.
1.3.1.2. Přímé nástroje
kvóty, cla, vývozní subvence, neviditelné překážky dovozu. Kvóty určují maximální množství zboží, které je možné za dané časové období přivézt. Clo je daň, kterou stát vybírá za zboží přivezené ze zahraničí. Vývozními subvencemi stát podporuje vývoz určitého zboží. Neviditelnými překážkami mohou být například přísné hygienické normy u dovozu potravin, podmínka katalysátoru u auta ...

Čistý export

1.1. Čistý export
Y=C+I+G+NX
Předpokládejme, že v zemi převažuje export nad importem. Země je čistým exportérem. Jestliže čistý export roste, roste i agregátní poptávka. Konečné účinky posunu agregátní poptávky jsou stejné jako v případě monetární nebo fiskální politiky. Čili růst NX způsobuje ceteris paribus růst produktu.
1.2. Mezní sklon k importu, multiplikátor otevřené ekonomiky
Import má podobu:
Z každého přírůstku důchodu Y je část vynaložena na nákup dováženého zboží. Tento poměr se nazývá mezní sklon k importu z důchodu m.
Zvýší-li se reálný HDP o jednotku, zvýší se i množství dovozu. V důsledku zvýšení celních sazeb nebo snížení kvót se mezní sklon k dovozu snižuje. Platby za zboží, které je k nám dovezeno v rámci mezinárodního obchodu nezůstávají u nás, ale odcházejí z ekonomiky. To znamená, že stejně jako úspory, nepodílejí se na peněžních tocích realizovaných v domácí ekonomice. Nezvyšují důchod, a tak samozřejmě ani agregátní poptávku = zvyšující se mezní sklon k dovozu, v důsledku například odstranění celních bariér, zvyšuje import a tím vyvolává snížení národního důchodu.
Snižuje agregátní poptávku a výkonnost ekonomiky. Změna dovozu vyvolá změnu v agregátní poptávce (národním důchodu). Změna v agregátní poptávce však neodpovídá změně dovozu, ale je několikanásobně vyšší. Výše této interakce je dána výdajovým multiplikátorem. Výdajový multiplikátor je totožný s výdajovým multiplikátorem otevřené ekonomiky na dovoz.
můžeme také vyjádřit vliv změny domácích autonomních výdajů na změnu NX
kde alfa je jednoduchý výdajový multiplikátor.

Důchodová politika

Důchodová politika
Zpomalit růst cenové hladiny lze omezením nabídkových šoků v podobě růstu nominálních mzdových sazeb. Jde o důchodovou politiku, která má různé formy:
• zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády, kdy jsou zakázány jakékoli mzdové úpravy
• limity růstu mezd
• dobrovolná omezení růstu mezd jako výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků pod vlivem vládních doporučení
Předností důchodové politiky je snížení inflace bez růstu nezaměstnanosti a poklesu produktu.
Výhrady: regulace mezd omezuje efektivnost alokace výrobních faktorů; jsou-li příčiny inflace v poptávkových a nabídkových šocích, pak je důchodovou politikou inflace pouze potlačena (oddálena).
1.7.3. Zlaté měnové pravidlo
Další možností protiinflační politiky je využívání tzv. monetaristického měnového pravidla. Viz. Kapitola 3 Peníze a monetární politika.

Protiinflační politika orientovaná na agregátní poptávku

Protiinflační politika orientovaná na agregátní poptávku
takový charakter měnové, fiskální, obchodní a kursové politiky, který nestimuluje růst AD při plné zaměstnanosti (L*), tzn. zabránit posunu křivky AD doprava nahoru při L*.
snižování inflačních očekávání. To je možno uskutečnit měnovou akomodací. Důsledkem ale bude cyklická nezaměstnanost a vznik mezery produktu YPokud by došlo k prudému snížení monetární expanze a k permanentnímu udržování tohoto nízkého přírůstku peněz, jednalo by se o šokovou terapii spojenou se silným růstem nezaměstnanosti a poklesem produktu. Při gradualistické metodě, kdy snižování přírůstku peněz by bylo postupné nebude růst nezaměstnanosti a pokles produktu pod Y* tak silný jako při šokové terapii, zato období mezery produktu (Y

Phillipsova křivka, setrvačná inflace

1.6. Phillipsova křivka, setrvačná inflace
Krátkodobá křivka předpokládá, že se nemění setrvačná (očekávaná) inflace. Vyjadřuje vztah mezi nezaměstnaností ( u ) a mírou inflace (  ). Z tohoto pohledu musí vláda volit mezi dvěma cíli. Může svými nástroji zvyšovat zaměstnanost, ale za cenu růstu cen. Nebo může snižovat míru inflace, ale za cenu růstu nezaměstnanosti. Zvýší-li se setrvačná ( očekávaná ) inflace, na základě zvýšení skutečné míry inflace, posune se krátkodobá Phillipsova křivka nahoru.

1.6.1. Setrvačná inflace
Založená na inflačním očekávání. Pracovníci očekávají růst P a proto prosadí růst nominálních mzdových sazeb. Tj. negativní nabídkový šok. Posun křivky AS doleva nahoru. Dojde k nárůstu inflace růstu nezaměstnanosti a poklesu produktu. Centrální banka protože chce podpořit růst produktu a snížit u na u*, provede expazivní monetární politiku v tomto případě se nazýva akomodace měnové politiky. Zvýší tedy nabídku peněz. Křivka AS se posune doprava popř dojde k poklesu úrokových sazeb, následnému růstu spotřeby, investic atd. což vede k posunu křivky AD doprava, čili žádoucímu růstu produktu a zaměstnanosti, ale již při zvýšené inflaci. Pokud bude výsledná zvýšená inflace vyšší než byla očekávaná inflace, budou chtít zaměstnanci ( resp. odbory ) tento zvýšený nárůst cen promítnout do svých mezd aby nedošlo reálně k jejich poklesu a celý cyklus se neustále opakuje. Výsledkem je tedy tzv. setrvačná inflace.
Proces vzájemného doplňování růstu nominálních mzdových nákladů a monetární akomodace je nazýván mzdově cenovou spirálou.
V případě, že skutečná míra inflace a očekávaná míra inflace se rovnají ( tzv. rovnovážná míra inflace ) existuje přirozená míra nezaměstnanosti, produkt je na své potenciální úrovni a tato míra nezaměstnanosti se označuje jako NAIRU, non accelerating inflation rate of unemployment.

Setrvačná inflace

Příklad:
Stát chce svou expanzivní fiskální a monetární politikou snížit míru nezaměstnanosti. V bodě E1 je míra nezaměstnanosti na své přirozené úrovni, skutečná a setrvačná inflace jsou stabilní. V bodě E2 dojde expanzivní politikou ke snížení nezaměstnanosti pod její přirozenou míru, ale za cenu zvýšení cenové hladiny, tj. skutečné inflace. V důsledku zvýšení skutečné inflace se zvýší i setrvačná, což způsobí posun krátkodobé Phillipsovy křivky nahoru. Každé míře nezaměstnanosti odpovídá vyšší míra inflace. Po určité době musí vláda přejít k restriktivní politice. Nezaměstnanost se vrátí ke své původní (přirozené) míře, avšak při vyšší míře inflace. Neposune se do bodu E1, protože se zvýšila setrvačná inflace. (LRPC ... dlouhodobá Phillipsova křivka)
Výsledkem Phillipsova bádání jsou tyto skutečnosti:
• snaha vlády snížit nezaměstnanost pod její přirozenou míru vyvolá zrychlující se inflaci
• zrychlující se inflace nakonec donutí vládu opustit expanzivní politiku a nezaměstnanost se vrátí na svou přirozenou míru, avšak při vyšší cenové hladině
• snížit setrvačnou inflaci může vláda zvýšením nezaměstnanosti nad její přirozenou míru
Závěr: existuje krátkodobá zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností při očekávané inflaci. Dlouhodobě se nezaměstnanost stále vrací k úrovni u* přičemž míra inflace se stále zvyšuje.

Vliv inflace na reálné důchody

1.3.1. Vliv inflace na reálné důchody
v případě tzv. nevyrovnané inflace ( kdy ceny jednotlivých statků v CPI rostou nerovnoměrně resp. dochází k odlišnému růstu nominálního důchodu a cenové hladiny ), dochází k přerozdělování reálných důchodů.
Záleží též na tom, zda se skutečná míra inflace shoduje s očekávanou mírou inflace a zda inflační očekávaní byla uplatněna ve smlouvách o mzdách.
Dalším dopadem inflace na reálné důchody ( zejména mzdy ) je tzv. taxflace neboli fiskální brzda. Růst P vede k růstu W resp. nominálních mezd. Zaměstnanci se dostávají do vyššího daňového pásma, platí vyšší daně a v případě že reálné mzdy rostou pomalu či dokonce vůbec, dochází k poklesu disponibilního důchodu domácností.
1.3.2. Vliv na bohatství
postihuje příjemce fixních důchodů ( klesá reálná kupní síla důchodu ). Pokud je míra inflace vyšší než nominální úroková míra, ztrácejí věřitelé a získávají dlužníci. Cena hmotných statků stoupá společně s inflací.
dodatečné náklady které způsobuje inflace - náklady spojené s řízením struktury aktiv, náklady spojené se změnou ceníků, ...
1.3.3. Vliv inflace na ekonomickou aktivitu
posiluje spotřební výdaje na úkor úspor.
vyšší inflace u nás než v zahraničí posiluje při pevných měnových kursech dovoz a tím oslabuje podněty k ekonomickému růstu v zemi. Inflace mění strukturu spotřeby. Pádivá inflace destimuluje ekonomickou aktivitu.
1.3.4. Náklady inflace
Náklady inflace resp.dezinflace - vláda může snížit míru setrvačné inflace za cenu snížení zaměstnanosti. V důsledku snížení zaměstnanosti bude vyráběn nižší produkt než potenciální .Tato ztráta se dá vyčíslit náklady dezinflace.

Vyrovnaná a anticipovaná inflace

1.4. Vyrovnaná a anticipovaná inflace
Vyrovnaná inflace je taková, která nemění relativní ceny. (Př. V ekonomice rostou ceny i všechny důchody každý rok o 10%, nikdo není cenovými změnami překvapen, všechny reálné úrokové sazby jsou přesně takové, jako v situaci stabilních cen), tj. příklad vyrovnané a zároveň i anticipované (očekávané) inflace.Tj. skutečná a očekávaná inflace se rovnají.
Inflace ničí informace - při rychlé inflaci se často mění ceny a spotřebitel tak není schopen ceny navzájem srovnávat ani mezi krátkými obdobími.

1.5. Inflace tažená poptávkou, inflace tlačená náklady
1.5.1. Inflace tažená poptávkou
je způsobena pozitivními poptávkovými šoky, pokud se současně odpovídajícím tempem nezvyšuje Y*, nebo neklesají ceny vstupů. Růst cenové hladiny se projeví silně, když Y>Y* a u1.5.2. Inflace tlačená náklady
je způsobena negativním nabídkovým šokem, pokud se odpovídajícím tempem nesnižuje agregátní poptávka. Např. inflace tlačená růstem mezd, růst cen surovin (ropné šoky), ... Daněmi tlačená inflace, kdy dojde k růstu nákladů podniku vlivem dalšího daňového zatížení, a tak podniky zvýší cenu výrobku.
Růst P je doprovázen poklesem Y tzv. stagflace.

Stupně inflace podle její závažnosti

Stupně inflace podle její závažnosti
Dělení inflace: Z kvantitativního hlediska ji lze rozčlenit na mírnou, pádivou a hyperinflaci.
mírná (plíživá) inflace - tempo růstu cenové hladiny nepřekračuje tempo růstu výroby, roste nominální i reálný produkt. Lidé tuto míru považují za přijatelnou a obvykle se nesnaží zbavit peněz ve prospěch reálného bohatství. Smouvy se uzavírají v nominálních hodnotách. Jedná se většinou o jednociferné hodnoty míry inflace.
pádivá inflace - tempo růstu cen je větší než růst výroby. Nominální produkt roste rychleji než reálný. Peníze ztrácejí svou kupní sílu a lidé se jich snaží držet co nejméně. Většina kontraktů je indexována cenovým indexem nebo je vyjadřována v zahraničních měnách. Hodnoty dosahují dvou až tříciferných čísel.
hyperinflace - jedná se o smrtící formu růstu cenové hladiny. Ceny zboží nezadržitelně rostou ze dne na den. Peníze už prakticky nevykonávají svou funkci, trh přechází částečně k barteru nebo ( a ) k používání cizích měn. Dochází k tzv. útěku do zboží.
Z hlediska působení inflace ji dělíme na otevřenou, potlačenou a skrytou.
Pokud je ekonomická aktivita spojena s růstem cenové hladiny, pak mluvíme o otevřené inflaci. Státní orgány mají možnost tento jev svými nástroji zastavit nebo alespoň zpomalit. Nejsou však schopny odstranit příčiny inflace. Ta se pak projevuje jako inflace potlačená (blokovaná). Projevem těchto opatření může být například nadměrný růst úspor, nedostatkové zboží, existence černého trhu ... Nakonec se stejně změní v inflaci otevřenou. V ekonomice jsou i jevy, které cenové indexy nedokáží zachytit (např. stínová ekonomika). V takovém případě pak hovoříme o inflaci skryté.

Inflace a její měření

1.1. Inflace a její měření
Pojmem inflace rozumíme projev ekonomické nerovnováhy, jehož vnějším znakem je růst všeobecné průměrné cenové hladiny. Pokud dochází k poklesu cenové hladiny, nazývá se pak tento jev deflace. V případě, že dochází k poklesu rychlosti růstu míry inflace ( např. z 10% v roce 96 na 8% v roce97 ) potom mluvíme o dezinflaci.
Rychlost, velikost růstu cen je měřena tzv. mírou inflace. Nejčastěji se udává jako tempo růstu. Míru inflace je možné vypočítat například z indexu spotřebitelských cen (CPI). Index spotřebitelských cen tvoří koš zboží, který nakupuje průměrná rodina.
Změny v ekonomickém vývoji dané země lze zachycovat i jinými indexy, jako např. implicitní cenový deflátor HDP ( HNP ) nebo index cen výrobců (PPI), ale nejčastěji je používán CPI, protože je nejflexibilnější a nejlépe vyhovuje pro rozhodování firem a spotřebitelů. Všeobecný problém indexu je, který rok zvolit za základní.
1.1.1. CPI
Cenová hladina je vyjádřena jako průměrná úroveň cen souboru – koše spotřebních výrobků a služeb.
Míru inflace lze poté vyjádřit jako tempo růstu CPI
Problémem je, že koš statků musí být po delší dobu ( např 5 let ) stejný ( fixní )z důvodů srovnatelnosti, ale i z důvodů náročnosti zjišťování. A protože se mohou v průběhu doby měnit zvyky spotřebitelů, ale i relativní poměry cen statků zastoupených v indexu, může docházet k tzv. Skryté inflaci.
1.1.2. PPI index cen výrobců
Pracuje, stejně jako CPI s fixními vahami, ale vždy se týká pouze určitého odvětví. Stavební práce, průmyslová výroba atd.
Změna v PPI většinou signalizuje následnou změnu v CPI.
1.1.3. Deflátor HDP resp. HNP
Košem jsou v tomto případě všechny statky obsažené v daném ukazateli produktu.
Deflátor zjistíme, zjednodušeně řečeno, jako podíl nominálního a reálného produktu

Strategické změny ve společnosti

Strategické změny ve společnosti

Řádná valná hromada dne 20. 6. 2000 schválila změny ve statutárních orgánech a změnu stanov společnosti posilující pravomoci dozorčí rady. Podle nových stanov byla zrušena pozice generálního ředitele a pro každodenní řízení firmy byla zavedena funkce výkonného ředitele, jímž se stal Ing. Petr Prokop, CSc., M.B.A. Novým předsedou představenstva se stal Ing. Ladislav Bartoníček, M.B.A. Přímou odpovědnost za oblast finančního umístění převzal člen představenstva Ing. Jan Blaško, M.B.A.

Mimořádná valná hromada dne 28. 12. 2000 schválila další novelu stanov společnosti, podle níž se počet členů představenstva snížil z devíti na pět.

V souvislosti s novelou obchodního zákoníku představenstvo České pojišťovny po rozsáhlých právních analýzách rozhodlo, že společně s majoritním akcionářem přistoupí k budování řídicích vztahů uvnitř tzv. faktického holdingu skupin PPF/Česká pojišťovna. Společnost PPF a.s. z pověření akcionářů, kteří jednají ve shodě, řídí prostřednictvím ovládacích smluv jak přímo Českou pojišťovnu, tak společnost ČP Finanční servis a.s., která nově řídí většinu dceřiných společností České pojišťovny. Společnost ČP Finanční servis a.s., která je 100% vlastněna Českou pojišťovnou, uzavřela na konci roku 2000 ovládací smlouvy se společnostmi ČP Leasing, a.s., Česká pojišťovna ZDRAVÍ a.s., ČESKÁ ŽIVOTNÍ, a.s., ČP DIRECT pojišťovna, a.s., Penzijní fond České pojišťovny, a.s., eBanka, a.s., KIS a.s. kapitálová investiční společnost České pojišťovny a Home Credit a.s.

Postavení společnosti na trhu

Česká pojišťovna a.s. je největší a kapitálově nejsilnější pojišťovací institucí na území České republiky. Po osmi letech od uvolnění trhu je stále dominantním pojistitelem – její tržní podíl k 31. 12. 2000, měřený předepsaným hrubým pojistným, činil 38,9 %. Podíl na trhu životních pojištění byl 41,2 %, na trhu neživotních pojištění 37,7 %. Meziroční pokles podílu na celkovém trhu o 14 procentních bodů byl spojen především s uvolněním trhu pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla. Přesto se České pojišťovně při novém přerozdělení trhu podařilo v konkurenci 12 pojišťoven získat téměř 39% podíl.

Druhy poskytovaných pojištění

Druhy poskytovaných pojištění

Česká pojišťovna je univerzálním pojišťovacím ústavem, který přímo nebo prostřednictvím svých dceřiných společností nabízí všechny druhy pojištění, jež jsou na českém trhu k dispozici, a to na více než 700 prodejních místech v celé ČR. Česká pojišťovna pokrývá životní i neživotní pojištění, poskytuje služby občanům i malým, středním a velkým firmám. Mezi hlavní oblasti patří životní a důchodové pojištění, úrazové pojištění, cestovní pojištění, pojištění léčebných výloh v zahraničí, pojištění majetku a odpovědnosti za škody obyvatelstva, pojištění průmyslu a podnikatelů se škálou pojištění jak pro tuzemsko, tak pro zahraničí, zemědělské pojištění a aktivní zajištění omezené na společnosti ve skupině České pojišťovny a.s. Podrobněji ve Stanovách společnosti.

Historie společnosti

V roce 1996 se akcionářská struktura České pojišťovny zásadně změnila poté, co podíly České spořitelny a Interbanky získal PPF (První privatizační fond). Změna akcionářské struktury se projevila i výraznou obměnou statutárních orgánů a vedení společnosti. V roce 1997 byl základní kapitál společnosti zvýšen o 50 % na 3,412 mld. Kč, emisní ážio bylo použito k pokrytí ztráty z roku 1996. Podíl Fondu národního majetku se zvýšil na 30 %.

Poslední velké změny vlastnické struktury nastaly v roce 2000, kdy IPB prodala svůj podíl společnostem CESPO B.V. a Cespo Holdings B.V., které jednají ve shodě s PPF investičním holdingem a.s. a společně s ním na konci roku 2000 držely téměř 54 procent akcií České pojišťovny a.s. Tito ve shodě jednající majoritní akcionáři zároveň pověřili PPF a.s., aby pro ně Českou pojišťovnu a.s. řídila. PPF a.s. tak potvrdila svou dlouhodobou pozici rozhodujícího akcionáře České pojišťovny a.s.

Postavení společnosti na trhu

Postavení společnosti na trhu

Pojistný trh České republiky pokračoval v roce 2000 v růstu, jehož tempo se však proti předchozímu roku snížilo. Celkové předepsané pojistné stouplo na 69,3 miliardy korun, tedy o 10,8 procenta, zatímco v roce 1999 činil nárůst 14,0 procenta.

Rychleji přitom rostlo předepsané pojistné v životním pojištění, které se meziročně zvýšilo o 14,3 procenta na 22,8 miliardy korun. Neopakoval se tak extrém roku 1999, kdy předepsané pojistné vyskočilo o 33,1 procenta.

V neživotním pojištění se předepsané pojistné zvýšilo o 9,2 procenta na 46,5 miliardy korun, po očištění o nárůst předpisu za povinné ručení však nárůst činil pouhá 2,5 procenta. V roce 1999 rostl trh neživotního pojištění tempem 6,9 procenta.

V důsledku tohoto vývoje se dále zvýšil podíl životního pojištění na celkovém předpisu na 32,9 procenta, i přesto však ve srovnání se zeměmi EU je hodnota tohoto ukazatele o více než 20 procentních bodů nižší. Ještě více v ČR zaostává v poměru předepsaného pojistného životního pojištění k hrubému domácímu produktu, který i přes loňský nárůst na 1,2 procenta je v porovnání s průměrem EU stále zhruba šestkrát nižší. To na druhé straně dokládá obrovský potenciál trhu životního pojištění do budoucna.

Historie společnosti

Historie společnosti

Tradice České pojišťovny sahá do roku 1827, kdy byla založena První česká vzájemná pojišťovna – právní předchůdkyně dnešní České pojišťovny a.s. Po znárodnění pojišťoven v roce 1945 a krátkém období trvání pěti pojišťoven – národních podniků byla v roce 1948 založena jediná Československá pojišťovna, národní podnik, od roku 1953 přejmenovaná na Státní pojišťovnu. V roce 1969 došlo na základě teritoriálního principu k rozdělení Státní pojišťovny na Českou státní pojišťovnu a Slovenskou státní pojišťovnu. V roce 1992 byla Česká pojišťovna na základě privatizačního projektu transformována na akciovou společnost s tím, že 15 % akcií bylo rozděleno v první vlně kuponové privatizace, podíly v souhrnné výši 54 % byly převedeny na vybrané banky (Komerční banka, Česká spořitelna, Interbanka, ČSOB, Investiční banka), 5 % akcií bylo určeno pro zaměstnance a podíl 26 % si prostřednictvím Fondu národního majetku podržel stát.

Finanční situace, Rating společnosti

Finanční situace

Hospodářský výsledek České pojišťovny a.s. za rok 2000 činí 4,3 mld. Kč. Z toho 2,8 mld. Kč zisku vykázala společnost v důsledku legislativní změny v účetních předpisech. Hospodářský výsledek bez tohoto mimořádného vlivu dosáhl 1,5 mld. Kč, což představuje významný nárůst oproti 1,1 mld. Kč za rok 1999.

Protože Česká pojišťovna od své přeměny na akciovou společnost používala zisk především k posílení svých kapitálových fondů, její vlastní kapitál již překročil 10 mld. Kč. Česká pojišťovna kromě toho disponuje vynikající likviditou, která umožňuje vyplácení pojistných částek podle potřeb likvidace.

Rating společnosti

Společnost Fitch IBCA (po fúzi právní nástupce společnosti Duff & Phelps Credit Rating Co., která provádí rating České pojišťovny již od roku 1999) ocenila v březnu 2001 finanční sílu společnosti známkou A- a přidělila jí dlouhodobý rating BBB.

V roce 2000 také poprvé hodnotila Českou pojišťovnu společnost Standard & Poor’s a přidělila jí rating BB+ s pozitivním výhledem.

Obě získaná ratingová ohodnocení řadí Českou pojišťovnu a.s. mezi nejlépe oceňované finanční instituce v České republice.

Pojišťovnictví v samostatné republice

Pojišťovnictví v samostatné republice
Díky odbornosti a politické prozíravosti představitelů pojišťovnictví se podařilo uchránit prostředky klientů během válečného období 1914-1918 a po vzniku samostatné Československé republiky zahájit novou etapu československého pojišťovnictví. Kromě dalších nově založených českých pojišťoven na trhu aktivně působily i zahraniční pojišťovny. Přes útlum pojišťovnictví v období protektorátu za 2. světové války byla výsledkem předválečného období existence celkem 733 pojišťoven, pojišťovacích spolků a zahraničních reprezentací v roce 1945.

Znárodnění a monopolizace
Tento počet subjektů byl znárodněn zestátněním Dekretem prezidenta republiky z 24. října 1945. K řízení pojišťovnictví byla ustavena Pojišťovací rada se sídlem v Praze. Od 1. 1. 1947 bylo v Československu vytvořeno pouze pět pojišťoven, národních podniků. Po únoru 1948 byl zformován pouze jeden ústav Československá pojišťovna, národní podnik. Tak byl na několik desetiletí přerušen přirozený tržní vývoj pojišťovnictví. V souvislosti s novým federativním uspořádáním státu v roce 1968 byly z jediné Státní pojišťovny vytvořeny dva samostatné subjekty Česká státní pojišťovna se sídlem v Praze a Slovenská štátna poisťovňa se sídlem v Bratislavě, a to s účinností od 1. 1. 1969. Monopolní období českého, resp. československého pojišťovnictví, trvalo až do počátku devadesátých let.

Charakteristika společnosti

Charakteristika společnosti

Profil společnosti

Česká pojišťovna a.s. (dále též „Česká pojišťovna„ nebo „společnost„) je univerzální pojišťovnou nabízející širokou paletu životních i neživotních pojištění. Dlouhodobě si udržuje nejsilnější pozici na českém trhu, v roce 2000 dosáhl její tržní podíl podle výše předepsaného pojistného 38,9 %, v životním pojištění 41,2 % a v neživotním pojištění 37,7 %.

Poslání a cíle

Česká pojišťovna se orientuje na retailovou klientelu v občanských pojištěních a na střední a velké klienty v oblasti pojištění průmyslových a podnikatelských rizik. Jedním z hlavních strategických cílů společnosti pro rok 2001 je udržet 39% podíl na trhu a dosavadní tempo růstu zisku. Společnost bude o dobré výsledky usilovat v silné konkurenci zejména v pojištění motorových vozidel a v životních pojištěních všeho druhu. V životních pojištěních se otvírají nové možnosti v souvislosti s novelou zákona o daních z příjmů a tuto příležitost je společnost připravena maximálně využít. Společnost se současně bude věnovat dalšímu rozvoji své finanční skupiny, s cílem nabízet kompletní soubor finančních služeb.

Historie českého pojišťovnictví

Historie českého pojišťovnictví

Novinka ze dne 12.04.2002
V roce 2000 uplynulo 173 let od založení první české pojišťovny - První české vzájemné pojišťovny v roce 1827. Pojišťovnictví se brzy stalo významnou součástí vývoje českého finančního sektoru a výrazně přispívalo k prohlubování hospodářské síly a stability státu. Vždy podporovalo rozvoj českého podnikání, ale i kultury a dalších oblastí. Asociaci a její členy zavazuje dané výročí zejména ve vztahu k budoucnosti. Nyní jde totiž znovu o to, o co šlo například ve dvacátých letech 19. století, zajistit další rozvoj českého pojišťovnictví v tržních podmínkách a navázat přitom na jeho nejlepší tradice.

Prvopočátky pojišťovnictví
Historie pojišťovnictví na území dnešní České republiky je doložena od konce 17. století. Roku 1699 podal Jan Kryštof Bořek originální návrh na zavedení povinného požárního pojištění budov v Čechách. V každém městě měl být založen protipožární fond vytvářený příspěvky občanů. K realizaci však nedošlo. V roce 1777 byla zřízena pojišťovna proti škodám z ohně na polních zásobách, nábytku, nářadí a dobytku, která však neměla dlouhého trvání. Po roce 1822 zahájily činnost na českém území dvě "zahraniční" pojišťovny se sídlem ve Vídni a Terstu.

Založení První české vzájemné pojišťovny

Založení První české vzájemné pojišťovny
Císařskokrálovský privilegovaný, český, společný, náhradu škody ohněm svedené pojišťující ústav, od kterého se nepřetržitě odvíjí tradice českého pojišťovnictví, vznikl v roce 1827. Název byl později změněn na První česká vzájemná pojišťovna (zal. r. 1827), Praha. Tato pojišťovna začala provozovat požární pojištění nemovitostí, od roku 1864 pojištění movitostí a krupobitní pojištění a od roku 1909 i životní pojištění a další produkty. Roku 1881 zaplatila za škodu způsobenou požárem Národního divadla téměř 300 tisíc zlatých. Obdobný ústav vznikl téměř současně v Brně. Jeho původní název se změnil na Moravskoslezskou vzájemnou pojišťovnu.

Expanze zakládání - 2. polovina 19. století
Vlna zakládání českých pojišťoven a pojišťovacích spolků se vzedmula ve druhé polovině 19. století. Vznikaly pojišťovny městské, rolnické a vzájemné. V roce 1869 byla např. založena Slavia, vzájemná pojišťovací banka, Praha a v roce 1872 důležitá instituce v zajišťovnictví, První česká zajišťovací banka v Praze. Na přelomu století vznikaly další společnosti, mj. v roce 1900 Hasičská vzájemná pojišťovna v Brně.

Franchisové poradenství, Spolupráce ČAF s partnery

Franchisové poradenství
ČAF vede adresář poradců a specialistů, kteří mohou pomoci ve franchisingovém podnikání a poskytuje reference o jejich službách. Jde o seznam poradců, specialistů a odborných institucí, které jsou členy České asociace franchisingu nebo jsou ČAF autorizované jako odborníci, kteří se poradensky zabývají franchisingem. Pro udržení vysoké úrovně odborných znalostí ČAF usiluje o spolupráci s odbornými
pracovišti a vysokými školami.

Spolupráce ČAF s partnery
ČAF se stala v roce 1994 členem Evropské franchisové federace (EFF), kterou společně založily v roce 1972 evropské franchisové svazy. V rámci této evropské platformy dochází k výměně informací a zkušeností o franchisingu. Členství v EFF tak dává ČAF a jejím členům možnost, aby franchising v ČR udržoval krok s evropskými trendy, včetně návaznosti na evropské právní prostředí. ČAF udržuje kontakty nebo spolupracuje v oblasti společných cílů s ostatními profesními sdruženími a informuje jejich členy o aktivitách v oblasti franchisingu. Jedním z hlavních partnerů je i Svaz obchodu

Vyberte si franchisu

Vyberte si franchisu
ČAF je seriózním zprostředkovatelem mezi franchisory a jejich potenciálními franchisanty. Soustřeďuje nabídku franchisingu od jednotlivých franchisorů v Katalogu franchisingových příležitostí České asociace franchisingu. Katalog pomáhá franchisorům při oslovení potenciálních franchisantů. Těm zase může poskytnout potřebný přehled a reference o každém registrovaném franchisorovi a jeho franchisovém konceptu. ČAF prostřednictvím katalogu může varovat před neověřenými nebo spornými podnikatelskými "franchisingovými" koncepty, které nerespektují Etický kodex ČAF nebo nezabezpečují nezbytné doprovodné služby. Součástí katalogu bude sekce evidující zahraničních nabídky pro import franchisingu do ČR a sekce nabídek franchis určených pro export z české republiky do zahraničí. Další sekcí katalogu jsou evidence soustřeďující nabídky i poptávky práce ve franchisingu, tzn. práce ve franchisových centrálách, vedení franchisových prodejen, atd. Každá nabídka na zařazení do této databáze musí obsahovat údaje v předem stanovené struktuře. Pro členy ČAF je bezplatná.

Semináře pro franchisory a franchisanty

Semináře pro franchisory a franchisanty
Pro ty, kteří přemýšlejí o využití franchisingu jako nástroji pro růst svého obchodu, mohou přinést užitečné informace a podněty jednodenní semináře a školení pořádané ČAF. Jimi chce ČAF zájemcům poskytnout ucelenou představu o franchisingu, o způsobu jeho fungování a jeho výhodách i úskalích, popř. dřívější znalosti o franchisingu prohlubovat. Přednášejícími jsou jak odborníci na nejrůznější aspekty franchisingu (právo, marketing) tak i zástupci konkrétních franchisových systémů působících v České republice a to jak z řad franchisorů, tak i franchisantů … Semináře jsou pořádány několikrát ročně. Absolventi těchto vzdělávacích akcí mohou získat osvědčení o jejich absolvování, které jim pak může pomoci např. při získávání pracovního umístění ve franchisovém podniku nebo i v případě splnění dalších podmínek při podávání žádosti o udělení franchisové licence. V budoucnu Česká asociace franchisingu připravuje kursy franchisingu obdobné kursům pořádaným v zemích Evropské unie, na kterých by měli být přítomni zahraniční odborníci ve franchisingu.

Franchising, ČAF

Co je to franchising?
Princip franchisingu lze stručně vyjádřit jako druh obchodní strategie, kdy jedna firma jako tzv. franchisor dále expanduje na trhu tak, že za úplatu poskytuje svůj osvědčený a úspěšný obchodní koncept prodeje výrobků nebo služeb (tzv. franchisu) nezávislým obchodním partnerům - franchisantům.

Co je ČAF ?
Česká asociace franchisingu je nezávislá a dobrovolná profesní instituce pro franchising. Sdružuje v České republice poskytovatele franchisy (franchisory), franchisové podnikatele a franchisové poradce za účelem prosazování, podpory a rozvoje etického franchisového podnikání. Jednou z hlavních úloh ČAF je pomáhat potenciálnímu franchisantovi rozpoznat klady, zápory, rizika a možnosti franchisingu. Dalším úkolem ČAF je napomáhat upevnit pozici obchodů spojených s franchisingem probíhajících mezi dobrými provozovateli franchisingu. Jedním ze základních poslání ČAF je být zdrojem informací a zkušeností v oblasti franchisingu. K tomu asociace vede Franchisingovou knihovnu ČAF, kde postupně shromažďuje nejrůznější teoretické i praktické, veřejné i komerční informace z této oblasti, včetně původních prací, přednášek, diplomových prací a rešerší a článků z tisku. Pro zájemce asociace doporučuje knižní publikace a periodika, která se tématu franchisingu fundovaně věnují. Česká asociace franchisingu také monitoruje stav a vede základní franchisingové statistiky v České republice a publikuje je formou Ročenky franchisingu ČAF.

Ekonomické důsledky vládního dluhu

Ekonomické důsledky vládního dluhu
Délka rozhodovacího procesu je podstatně nižší u monetární politiky než u fiskální. Monetární politice se trh a tržní subjekt přizpůsobují rychleji než když mají reagovat na účinky fiskální politiky.
Cyklický deficit je vyrovnán přebytky z období hospodářského rozmachu, takže je k ekonomice neutrální. Strukturální deficit snižuje v dlouhém období investiční výdaje (v důsledku vytěsňovacího efektu) a může být zdrojem inflace.

Debata o vytlačování soukromých investic

Debata o vytlačování soukromých investic
Fiskální politika má vliv i na posun agregátní nabídky. Snížení daní může vyvolat dvě různé situace. V každém případě se zvýší příjmy domácností. Ale v prvním případě zvýšení daňových sazeb vyvolá u domácností větší zájem o práci. Lidé začnou víc pracovat. Tento fakt zvýší agregátní nabídku. Ve druhém případě budou mít lidé vyšší příjmy, tím se budou cítit bohatší a omezí práci. Agregátní nabídka poklesne.

Krátkodobé účinky (expanzivní) fiskální politiky. Agregátní poptávka je v poli, kdy jsou v ekonomice nevyužity výrobní faktory. Zde se daří zvyšovat reálný produkt bez velkého zvýšení cenové hladiny. V poli, kdy se ekonomika blíží potenciálnímu produktu se spíš daří úspěšně zvyšovat hladinu cen.

Dlouhodobé účinky rozpočtové politiky. V dlouhém období s růstem agregátní poptávky souvisí krátkodobý růst nominálního produktu. Na tento růst reaguje poptávka po penězích, čímž dojde ke zvýšení úrokových sazeb a tím k omezení investic. Dochází k procesu vytěsnění. Situace, kdy vládní rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje. Tím vlastně také konkurují v investicích soukromým investorům. Vzroste cenová hladina, reálné i nominální úrokové míry (nevrátí se na svou původní úroveň jako v monetární politice). Úroveň produktu a zaměstnanosti se nemění.

Fiskální politika v modelu multiplikátoru

Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní.

Fiskální deficity

Fiskální deficity
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)

Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.

1.3. Automatická a diskreční fiskální politika
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.

Cíle fiskální politiky

1.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.

1.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)

Celní režimy

Celní režimy
Volný oběh – s dovezeným zbožím lze v tuzemsku volně nakládat. Zboží je propuštěno, až je zaplacen celní dluh (tvoří několik položek: clo, DPH, spotřební daň).
Vývoz – zboží schváleno do tohoto režimu může v nezměněném stavu opustit tuzemsko, clo a daně se nevybírají.
Tranzit – rozumí se jim režim, kterému podléhá zboží dopravované pod celním dohledem od jednoho celního úřadu k druhému. Je to doprava zboží z jednoho místa v tuzemsku.
Uskladňování v celním skladu – tento režim umožňuje skladovat v celních skladech zboží jak zahraniční, tak české. V průběhu skladování neplatí se clo, ani daně. V tomto režimu je zboží stále pod celním dohledem, který je zrušen až při přechodu do jiného režimu. Teprve při vyskladnění zboží se platí clo, daně a poplatky.
Aktivní zušlechťovací styk – zahraniční zboží je do tuzemska dovezeno za účelem zušlechtění (montáž, kompletace, oprava, …).
Pasivní zušlechťovací styk – tento režim umožňuje, aby české zboží bylo vyvezeno do zahraničí za účelem zušlechtění. Zušlechtěné výrobky pak musí být dovezeny zpět do volného oběhu.
Dočasné použití – zahraniční zboží je dovezeno do tuzemska a za určitou dobu v nezměněném stavu vyvezeno zpět. Podmínkou je, že vlastníkem zboží zůstává zahraniční osoba. (Leasing, zboží na výstavě veletrhu).

Sankce za celní přestupky
- napomenutí
- pokuta – bloková (5 000 Kč – 2 000 000 Kč)
- propadnutí zboží, jehož vlastníkem se stává stát

Státní rozpočet

Státní rozpočet
Fiskální politika je dalším nástrojem hosp. politiky vlády. Touto politikou má být ovlivňována ekonomika, regulován její chod a alespoň částečně odstraňovány negativní vlivy, které v ekonomice působí: Ke svému fungování používá fiskální (rozpočtová) politika několik nástrojů. Nejdůležitější je daňová soustava a státní rozpočet. Hlavními cíli fiskální politiky je ovlivňovat nabídku peněz v ekonomice a agregátní poptávku a tím tak nepřímo hýbat cenovou hladinou a mírou nezaměstnanosti.

Státní rozpočet. I stát jako organizace je hospodařící jednotkou. Svou činnost musí z nějakých zdrojů krý't. Účet státního rozpočtu je tvořen stranou příjmů a stranou výdajů. Příjmy státního rozpočtu tvoří především daně a různé správní poplatky (asi 90%). Strana výdajů je tvořena státními výdaji na potřebu vlády, investice, armádu, byrokratický aparát úředníků, parlament, speciální fondy, rozpočty orgánů místní správy, transfery ... Výše státního rozpočtu souvisí s daňovými sazbami. Cílem vlády by mělo být, aby byly obě strany (příjmy i výdaje) vyrovnány. Výše rozpočtu je schvalována každý rok parlamentem.
Jestliže je na konci roku bilance taková, že výdaje převyšují příjmy, vzniká deficit státního rozpočtu.

Celnictví – základní celní pojmy

Celnictví – základní celní pojmy
Celní území
Celé území ČR.
- celní pohraniční pásmo (25 km široké)
- celní vnitrozemí (ostatní celní území – zbytek)

Celní dohled
Jeho úkolem je ověřovat – vlastnosti zboží
- pravosti dokladů a listin, účetních dokladů
- kontrolu dopravních prostředků a zavazadel

České zboží
Zboží, které bylo vyrobeno v tuzemsku nebo do tuzemska dovezeno a propuštěno do režimu volného oběhu.

Zahraniční zboží
Je jiné zboží než české, např. české zboží propuštěné do režimu vývozu.
Deklarant
Fyzická nebo právnická osoba, která činí celní prohlášení vlastním jménem.

Celní prohlášení
Je to úkon, kterým deklarant navrhuje režim, do kterého zboží má být propuštěno (zpětný vývoz zboží). Může být – podán ústně do hodnoty 30 tis. Kč u neobchodního zboží
- podán písemně na tiskopisech, přes výpočetní techniku, v systému červená, zelená na hraničních přechodech

Celní dluh
Vzniká v okamžiku přijetí celního prohlášení.
Celně schválené určení
Rozumí se jím způsob užívání zboží, které celní orgány schválily: zpětný vývoz zboží, zničení zboží, přenechání ve prospěch státu, umístění do svobodného celního pásma nebo skladu, celní režim.

Zdroje financování ZO

Zdroje financování ZO
1) Financování vývozu
a) bankovní úvěr – kterákoliv banka nám poskytne úvěr (ČEB – Česká exportní banka) EGAP – Exportní garanční pojišťovací společnost – poskytuje záruku, garantuje návratnost úvěrů)
b) faktoring – odkup krátkodobých pohledávek faktoringovou společností (banka úvěrová, vkladová, faktoringová činnost)
c) forfaiting – metoda financování vývozních úvěrů středně až dlouhodobých na investiční celky (odkup středně až dlouhodobých pohledávek)

2) Financování dovozu
a) úvěr dodavatelský/obchodní
b) úvěr od banky/bankovní
- přímý: přímo nám výrobce pronajme
- nepřímý: přes banku, leasingové společnosti nám pronajme
- operativní: krátkodobý, majetek se vrací zpět k pronajímateli, pronajímatel financuje údržbu, pojištění, opravy, výměnu
- finanční: pronajímatel je vlastníkem věci po celou dobu trvání smlouvy, není odpovědný za provoz, po skončení smlouvy věc většinou přechází do vlastnictví nájemce

Celnictví

Celnictví
Clo je dávka, kterou vybírá stát ze zboží při jeho přechodu přes hranice.
Význam cel: - fiskální: = rozpočtová politika, plyne do státního rozpočtu
- cenotvorný: je součástí ceny dovozních cel
- obchodně politický: patří k pasivním prostředkům politiky státu
Rozdělení cel:
1. obchodně politické – rozlišujeme cla – autonomní
- smluvní
2. podle směru pohybu zboží - vývozní
- dovozní
- tranzitní (průvozní)
3. podle účelu – finanční
- ochranná
- preferenční
- odvetná
- vyrovnávací
4. podle způsobu výpočtu - specifická
- valorická (hodnotná)

Právní normy celnictví
Všeobecně závazné pravidlo chování, vynutitelné státní mocí, platí pro všechny stejně.
1. Zákony – normy nejvyšší právní normy
- celní zákon: stanovuje práva a povinnosti všech zúčastněných stran, určuje sankce při porušení předpisů, vymezuje zákl. pojmy (clo, celní území, …)
2. Nařízení vlády
- vydání celního sazebníku: obsahuje seznamy zboží, celní sazby – všeobecné (vyšší) a smluvní (nižší), směrné jednotky, kódové označení
3. Vyhlášky ministerstev
- ministerstvo financí o zákazu vývozu a dovozu
- osvobození některých druhů zboží od cla

Organizace celnictví
Ministerstvo financí
- Generální ředitelství cel
- Oblastní celní ředitelství: přezkoumávání rozhodnutí celních úřadů
- Celní úřady: vnitrozemské: rozhodují o propuštění zboží
pohraniční celní úřady

Rizika v ZO

Rizika v ZO
Hospodářská – tržní rizika – souvisí s ekonomikou .. – špatný průzkum trhu, nevhodný sortiment zboží, špatná kvalita
Dopravní rizika – poškození zboží při dopravě, zpoždění
Rizika nezaplacení – dovozce nechce nebo nemůže zaplatit, případně platí se zpožděním
Rizika nepřevzetí zboží – dovozce odmítne zboží převzít
Politická rizika – vzniká na základě obchodně politických opatření státu nebo politických událostí

Druhy akreditivu
1) odvolatelný
neodvolatelný
2) krytý
nekrytý
3) akreditiv s odloženým placením
4) potvrzený
nepotvrzený
1) Odvolatelný – může být kdykoliv změněn otevírající bankou
2) Krytý – částka akreditivu je ihned po jeho otevření převedena bance vývozce
Nekrytý – příslušná částka je převedena bance až po jejím proplacení dovozcem
3) Akreditiv s odloženým placením – částka akreditivu je vývozci proplacena až za určitou dobu po předložení dokladu
4) Potvrzený – banka prodávajícího přijímá závazky banky dovozce, jsou tedy obě banky vůči dovozci stejně zavázány
Nepotvrzený – avizovaný akreditivní závazek vůči vývozci nese banka dovozce

Platební nástroje používané v ZO

Platební nástroje používané v ZO
A: Nedokumentární
1) platba v hotovosti – je méně častá v ZO, užívá se při placení malých částek (aukce), nevýhodou je přijetí padělků a kurzovní rozdíly.
2) hladký plat – bezhotovostní styk na základě příkazu k úhradě, jednoduchý často používaný způsob placení, mezi obchodními partnery NOSTRO – účet v bance jiné země v měně jiné země, LORO – účet banky jiné země u nás
3) šek – cenný papír – dlužný úpis – dluhopis. Vlastní (jenom dlužník + věřitel) a cizí (3 osoby).
4) směnka – cenný papír – dlužný úpis – dluhopis. Odběratelé se zaručují, zavazují dodavatelům.

B: Dokumentární – složitější a náročnější způsoby placení, větší jistota zaplacení.
DOKUMENTÁRNÍ INKASO inkasovat peníze
DOKUMENTÁRNÍ AKREDITIV pověřit, pověřovat
Jde zejména o tyto dokumenty (doklady):
faktura
balící list
dopravní doklady
pojistné doklady
osvědčení o původu zboží
osvědčení o jakosti
KONOSAMENT – při námořní dopravě

Financování ZO

Financování ZO
Dokumentární inkaso – jednoduché a hromadné, smlouva s bankou, kdy prodávající žádá, aby banka vydala kupujícímu doklady až po splnění inkasních podmínek (zaplacení nebo akceptace směnky nebo předložení bankovní záruky)
a) zaslání dokladů
b) provedení platby (nebo jiného splnění inkasních podmínek)
Dokumentární akreditiv – smlouva s bankou na žádost kupujícího, kdy se banka zavazuje, že prodávajícímu zaplatí, jestliže splní akreditivní podmínky
a) sjednání podmínek akreditivu
b) otevření akreditivu (vystavení)
c) čerpání akreditivu (výplata)
- odvolatelný: kdykoliv může být změněn
- neodvolatelný: může být změněn jen se souhlasem všech zúčastněných stran

Bankovní záruka
Písemné prohlášení banky v záruční listině, že věřiteli (prodávajícímu) zaplatí, pokud tak neučiní dlužník (kupující).

Dodací podmínky (dodací parita), Platební podmínky

Dodací podmínky (dodací parita)
Určují práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího a řeší: PŘECHOD RIZIK (poškození zboží, … během cesty)
PŘECHOD NÁKLADŮ (náklady na dopravu, skladování, …)
MÍSTO PŘECHODU RIZIK A NÁKLADŮ (na kterém místě z prodávajícího na kupujícího)
Využívání mezinárodních pravidel. INCOTERMS 1990 (International Commercial Terms), přijatá obchodní komora v Paříži. RAFTD 1941 (Revised American Foreign Trade Definitons) v cizině, odlišná.

Platební podmínky
Faktory určující PP:
1) Mezinárodní situace – při stabilitě ve světě se používají jednoduché platební nástroje, než v období konfliktu
2) Stav na trhu – při převaze poptávky je ve východě prodávající a naopak
3) Vztahy partnerů – dlouhodobí spolehliví obch. partneři používají jednoduché platební nástroje (hladký platební styk – hladké platby)
4) Druh zboží – u některých druhů zboží vznikla zvyková pravidla

Obsah platebních podmínek
1) K platebním podmínkám patří, musí se určit subjekty placení – subjektem placení je kupující. Prodávající může určit příjemcem platby i třetí osobu.
2) Místo placení – může být kterékoli místo, na němž se smluvní strany dohodnou.
3) Měna – může jít o měnu jedné ze smluvních stran nebo o měnu jedné země
4) Doba splatnosti – musí být uvedena, podle lhůty splatnosti lez rozlišit:
- placení předem
- placení při dodání
- placení po dodání

Náležitosti běžné kupní smlouvy

Náležitosti běžné kupní smlouvy DRUH – PŘEDMĚT, CENA, MNOŽSTVÍ
1. Smluvní strany + identifikační údaje
2. Předmět smlouvy (množství, balení, …)
3. Cena a celková částka
4. Dodací lhůta, den dodání
5. Dodací podmínky
6. Platební podmínky
7. Další dohody (slevy, poj., zp. dopravy, forma řešení sporů, sankce při neplnění, …)
8. Všeobecné prodejní (nákupní) podmínky jsou uváděny na rubu kupní smlouvy

2) Dodání zboží a dokladů – Balící list, přepravní doklady (CIM – Mezinárodní železniční nákladní list, CMR – Mezinárodní nákladní list pro silniční dopravu, Poštovní podací lístek, průvodka, Letecký nákladní list, Konosament – při námořní dopravě), osvědčení o původu, osvědčení o jakosti, osvědčení fytopatologické, veterinární, zdravotní, o desinfekci apod. dle požadavků země dovozce, doklady o pojištění, jednotná celní deklarace (JCD) DEKLARACE – písemné celní prohlášení, deklarant žádá celní orgány o propuštění zboží, faktura
3) Přijetí platby
4) Výsledná kalkulace

Dovozní operace

Dovozní operace
Zrcadlovou operací vývozní. Podnikatelský subjekt je dovozce (nikoliv vývozcem).
A – příprava
1) Rozbor potřeby dovozu – prověření zboží, zda má všechny požadavky
2) Vyhledání možných dodavatelů – informace o zahr. dodav. na výstavách, veletrzích, …
3) Poptávky – posílá se vybranému okruhu dodavatelů z různých zemí. Obsahuje charakteristiku výrobku, dodací a platební podmínky.
4) Vyhodnocení nabídek – srovnání technické a ekonomické. Vypracování předběžné kalkulace. Vybrání a vypracování objednávky.

B – realizace
1) Uzavření kupní smlouvy – dovozce je povinen v souladu s předpisy pro určité zboží si opatřit dovozní licenci. U výrobků, vyhlášených k výkonům státního zkušebnictví, potřeba schválení pro prodej v ČR od státní zkušebny.
2) Převzetí dodávky
3) Zaplacení zboží
4) Výsledná kalkulace

Právní normy a řídící orgány

Právní normy a řídící orgány
Parlament – devizový a celní zákon
Vláda – vyhlášky, vládní nařízení
ČNB – opatření, jak provádět směnárenskou činnost
Ministerstva – vyhlášky MF - financí (osvobození zboží, mat., cla), vyhlášky MP - průmyslu (licence)

Subjekty provádějící zahraniční obchod
- Obchodní podniky specializované na ZO (Srojexport, Kovo)
- Výrobní podniky provádějící ZO pro vlastní potřebu
- Obstaravatelské podniky – obstarávají ZO na účet objednatele, buď svým jménem, nebo jménem objednatele
- Specializované organizace se zahraničním kapitálem – budují v ČR svou vlastní distribuční síť, do které dovážejí vlastní výrobky
Subjekty poskytující služby v ZO
- DOPRAVNÍ (České dráhy, Česmad, Čechofrakt, …)
- POJIŠŤOVACÍ (Česká pojišťovna, EGAP, …)
- BANKOVNÍ – peněžní ústavy mající oprávnění provádět mezinárodní platební styk (ČS obchodní banka, Komerční banka, …)
- KONTROLNÍ – podniky, které provádějí ověření jakosti zboží i osvědčení, že výrobek odpovídá požadovaným normám, Inspekt, státní zkušebny
- PROPAGACE A VÝSTAVY (BVV, domácí a zahraniční veletrhy, …)
- INFORMAČNÍ – organizace poskytující informace (Czech Trade, Hospodářská komora)

Vývozní operace
Všechny potřebné činnosti, které předcházejí vývozu, a které s vývozem souvisí. ZO na rozdíl od vnitřního obchodu VO upravují jiné právní předpisy, jiné technické normy a dokumentace, jiné požadavky na balení, tradice, …

Fáze vývozních operací

Fáze vývozních operací
A – příprava
1) průzkum trhu – teritorium, kde získávání informace o určitém státě (náboženství, zvyky, měna, …)
- komodity (zboží)
- ceny (cenová politika daného státu)
2) akvizice – činnosti spojené s rozšiřováním informací = nepřímá akvizice (letáky, …)
– přímé navazování kontaktů = přímá akvizice (dopis, osobní jednání)
3) předběžná kalkulace – souvisí s předběžným stanovením ceny KALKULAČNÍ VZOREC:
přímé náklady, materiálové, mzdové, ostatní
+ režie výrobní
- vlastní náklady výroby
+ režie správní
- vlastní náklady výkonu
+ režie zásobovací, odbytová
- úplné vlastní náklady výkonu
4) nabídková činnost – sestavení nabídky (druh, množství, dodací a platební podmínky, dodací lhůta) FORMA NEZÁVAZNÉ NABÍDKY
+ (platnost, cena) FORMA ZÁVAZNÉ NABÍDKY

B – realizace
1) uzavření kupní smlouvy – z podnětu prodávajícího
- z podnětu kupujícího
- společné vypracování
Základní povinnosti v kupní smlouvě
PRODÁVAJÍCÍHO – dodat zboží
- k tomu předat doklady
- vlastnické právo
KUPUJÍCÍHO - zaplatit za zboží
- převzít zboží

Směry OP

Směry OP
1. Protekcionismus (ochranářství) – stát zasahuje svými nástroji do zahraničního obchodu. Mohou to být: pasivní nástroje ZOP, patří k nim množstevní omezení nebo celní ochrana, aktivní nástroje ZOP, pomocí níž podporuje prosazování vlastních výrobků na zahraničních trzích (vývozní úvěry – poskytuje je Česká exportní banka ČEB)
2. Liberalismus – omezování zásahu státu do hospodářství, tedy i do ZO

Prostředky OP
Autonomní – vychází z vlastních jednostranných rozhodnutí státu
– pasivní prostředky OP (cla, celní řízení, množstevní omezení dovozu a vývozu – EMBARGO)
- aktivní prostředky OP (vývozní prémie – odměny, za vyvozené zboží, refundace (vrácení) daní
úvěrování vývozu přes ČEB, vládní vývozní úvěry (půjčky jedné země druhé na nákup určitého zboží), státní záruky za úvěry – stát ručí za vývoz tím, že ustavil) EGAP, a. s. = EXPORTNÍ GARANČNÍ POJIŠŤOVNA

Smluvní prostředky OP

Smluvní prostředky OP
1) Dvoustranné (bilaterální)
2) Mnohostranné (multilaterální)
Cílem je ochrana po dohodě s jinými státy, vlastního trhu (protekcionismus) nebo odstranění vzájemných překážek v obchodě (liberalismus).

Bilaterální smluvní prostředky obchodní politiky
- Obchodní smlouvy
- Obchodní dohody
- Platební dohody
- Úvěrové smlouvy
- Dohody o vědeckotechnické spolupráci
- Smlouvy o zamezení dvojího zdanění
- Dohody o vzájemné podpoře a ochraně investic

Multilaterální prostředky
Tyto prostředky umožňují propojování národních ekonomik a můžeme je rozdělit do následujících skupin podle cílů, které sledují.
a) hospodářskopolitické cíle sleduje EU, která byla založena tzv. Maastrichtskou dohodou
b) měnové a finanční cíle realizuje MMF, Světová banka, Evropská banka pro obnovu a rozvoj
c) hospodářskoobchodní cíle sleduje např. Světová obchodní organizace WTO, OPEC Organizace zemí vyvážejících ropu

Základní úkoly obchodní politiky

Základní úkoly obchodní politiky
Zahraniční obchodní politika představuje souhrn zásad, opatření a prostředků, podle kterých vláda státu uspořádává své vztahy s jinými státy. ZOP je součástí hospodářské politiky – je jedním z jejich nástrojů.
Nástroje: - Zahraniční obchodní politika
- Měnová politika státu – ji vytváří ČNB
- Cenová politika
- Důchodová politika – regulace mezd
- Sociální politika – přídavky na děti, stipendia, důchody
- Fiskální politika (rozpočtová) – souvisí s rozpočtem

Úkolem ZOP je ovlivňovat rozsahu vývozu a dovozu, i teritoriální a komoditní struktury. Vytváří institucí pro rozvoj vztahů se zahraničím (Czech Trade – organizace, která zabezpečuje ekonomickoinformační servis českým vývozcům o zahraničních trzích). Ústředí je v tuzemsku, pobočky má v zahraničí). Sdružení pro cenu ČR pro jakost – uděluje značku jakostní výrobek ČR CZECH MADE

Struktura ZO

Struktura ZO
1) Teritoriální (územní)
Sleduje zboží: a) vývozu podle toho, do kterých zemí směřuje
b) dovozu podle toho, ze kterých zemí pochází
2) Komoditní (zbožová)
Sleduje zboží: a) vývozu podle skupin zboží
b) dovozu podle skupin zboží
Třídí se podle mezinárodního třídění SITC – 10 tříd (Standard International Trade Classification)

Význam reexportu
- ekonomický: nákup ve velkém množství => nižší ceny => prodej za vyšší ceny
- kompletace vývozů reexportéra: kompletovat své výrobce s dovezenými => rozšíření nabídky
- obchodně politické překážky: mezi zeměmi vysoká cla, zákaz dovozu a vývozu, …

Vrcholné bilance v ZO
Rozlišujeme na tzv. plánové bilance a výsledné bilance.
Obchodní bilance – zachycuje hodnotu vývozu a dovozu zboží a služeb. Podkladem pro její sestavení je hlášení z celnic. Může být aktivní vývoz > dovoz
pasivní vývoz < dovoz
vyrovnaná vývoz = dovoz
Uvádí se v peněžních jednotkách mld. Kč.

Platební bilance
Zachycuje peněžní příjmy ze zahraničí a peněžní výdaje do zahraničí. Její součástí je obchodní bilance. Platební bilance se sleduje na dvou účtech:
a) běžný účet – zachycuje platby za nákup a prodej zboží a jednostranné pohyby peněz = transfery
b) kapitálový účet – zachycuje přímé zahraniční investice a pohyb krátkodobého finančního majetku (aktivní, pasivní a vyrovnaný)

Podílové listy

Podílové listy
Forma podílového fondu
- Podílový fond : a) otevřený
b) uzavřený
a) otevřený – vyznačují se tím, že jejich podílové listy se prodávají časově neomezeně a průběžně mohou do fondu přistupovat noví podílníci.
Podílníkům je umožněno svůj podíl (podílový list) Investiční spol. zpět odprodat za aktuální hodnotu tržní. Jsou vydávány na jméno nebo na doručitele a nejsou veřejně obchodovatelné.
b) uzavřený – nabízejí podílové listy neomezeně a také v omezeném množství. Podílník nemá právo na zpětný odprodej spol. a závěr z toho, že jsou veřejně obchodovatelné.

Od r. 2003 existují jen otevřené podílové fondy.

Zahraniční obchod

Zahraniční obchod
- směna přes hranice daného státu
- subjekty: fyzické a právnické osoby
- předmět: a) směna zboží (spotřební statky – zboží, kapitálové statky – mat., suroviny, stroje)
b) služby (pojištění, doprava, služby bank)
c) práva (licence – úřední oprávnění, chráněné vzory, liesing – pronájem) PATENT – právní ochrana vynálezu

Formy ZO
1) export: a) přímý (My prodáme zahraničnímu partnerovi)
b) nepřímý (My prodáme našemu obchodníkovi a ten prodá do zahraničí)
2) import: a) přímý (My nakoupíme od zahraničního partnera)
b) nepřímý (My nakoupíme od našeho obchodníka, který to koupil v zahraničí)
3) reexport (vývoz z dovozu): a) přímý (Zboží nakoupené v cizině se prodá a dopraví do jiné cizí země (bez ČR)
b) nepřímý (Zboží nakoupené v cizině, dovezené do ČR a prodané v zahraničí)

Význam ZO
1) ekonomický (úspora výrobních faktorů – práce, přírody, kapitálu, nákladů)
2) politický
3) kulturní

Emise obligací, Hypoteční zástavní listy

Emise obligací ministerstvo financí
Každý emitent, který zamýšlí vydávat CP prostřednictvím volného prodeje musí požádat o povolení emise. Součástí žádosti je návrh prospektu CP, návrh vzoru CP, případně další podmínky. Prospekt musí obsahovat pravdivé informace týkající se právního, hospodářského a finančního postavení emitenta. Musí obsahovat obchodní jméno emitenta, IČO, rok založení firmy, právní formu, složení statutárního orgánu. Dále musí obsahovat předmět podnikání, postavení na domácím a zahraničním trhu, finanční výsledky za poslední tři roky doložené roční závěrkou, objem emise, druh CP, prohlášení odpovědných osob, že skutečnosti ve prospektu uvedené jsou úplné a pravdivé.

Hypoteční zástavní listy
Dluhopisy (úvěrový CP). Těsně souvisejí s hypotečními úvěry – úvěry na nemovitosti (katastr nemovitostí), které jsou zajištěny zástavou této nebo jiné nemovitosti.
Emituje je banka (hypoteční banky), která má od centrální banky povolení k této činnosti. Prodejem hypotečních zástavních listů získá banka prostředky, které dále používá.
Hypoteční zástavní listy bývají veřejně obchodovatelné (přes instituce – burza, RM systém – registrované místo).
Pro jejich majitele je zajímavé, že výnos je osvobozen od daně z příjmu.

Kolektivní investování

Kolektivní investování
Princip kolektivismu je uplatňován např. v pojišťovnách nebo i u zdrav. pojištění.
Služby fin. institucí (k nimž patří např. Investiční spol. a Investiční fondy) se zaměřují na shromažďování peněžních prostředků (peněz) veřejnosti (fyz. i práv. os.) a tato forma investování se označuje jako kolektivní investování.

Výhody:
- časová nenáročnost investování
- větší ziskovost než např. u investic do depozitních certifikátů
- nižší náklady na koupi CP ve formě poplatků makléřské firmě za zprostředkování nákupu
- nižší riziko (kolektivní investování podléhá státnímu dozoru – zákonům)
- využití zkušeností odborníků, znalostí
- rozložení – DIVERZIFIKACE – rizika
Nevýhody:
- ztráta investiční volnosti
- za správu kapitálu se musí platit poplatek

Typy a investiční zaměření fondů
Typy:
a) výnosové fondy – zaměřeny na zajištění co možná největšího ročního příjmu (na vysoké dividendy)
b) růstové fondy – zaměřeny na max. růst majetku fondu, tedy dlouhodobého růstu ceny podílu. Fondy i několik let nevyplácejí podíly a všechny roční zisky reinvestují do nových CP.
Podle zaměření:
a) akciové fondy – kapitál je ukládán do akcií
b) obligační fondy – kapitál (zisk) směřuje do obligací (průmyslových, bankovních,…)
c) fondy peněžních trhu – kapitál je investován do velmi kvalitních krátkodobých CP (směnky, státní pokladniční poukázky)
d) komoditní fondy – investují do zlata, drahých kovů
e) nemovitostní fondy – zaměřeny na investování do nemovitostí pozemků, budov

Charakteristika podílového listu
Podílový fond není samostatnou právnickou osobou, má svého zřizovatele (Investiční společnost), která jej spravuje a rozhoduje o tom, kam budou peníze investovány.
Řídí se podle zákona o investičních společnostech a investičních fondech.
Podílový fond emituje podílové listy => majetkový CP, jméno, číslo jeho série, nominální hodnota, kde byly emitovány, podpisy. Majitel se stává podílníkem podílového fondu, vlastní odpovídající část majetku fondu, má právo podílet se na výnosech, nemá právo podílet se na rozhodování Investiční společnosti o aktivitách podílového fondu.

Obligace

Prioritní obligace – skýtají pro investora zvýhodnění týkající se přednostního nároku věřitele na majetkový podíl při případném likvidování dlužníka. V tomto směru jsou zvýhodněny jak proti ostatním obligacím, tak zejména ve vztahu k akcionářům.

Indexované obligace – chrání majitele dluhopisu před znehodnocením půjčky, k němuž dochází při inflaci. Emitent se zavazuje zvyšovat nominální hodnotu obligace podle míry inflace, čímž se zvyšuje i výnos z obligace.

Nabídkové obligace – dluhopisy, které emitent dává v podstatě do aukce. Jsou nabízeny za minimální kurz nebo minimální úrokovou sazbu. Umisťují se u investorů, kteří nabídnou nejpříznivější podmínky pro emitenta. Pokud jsou nabídky nevyhovující, dluhopisy jsou po stanovené době staženy z prodeje.

Výměnné (směnitelné) obligace – mohou být vyměněny za akcie, úročení je nižší, neboť majitel kupuje dluhopisy s výhledem, že je vymění za akcie. Majitel má právo provést výměnu obligace za akcii při její splatnosti, či předem stanovených termínech. Výměnou za akcii se věřitel přeměňuje na akcionáře.

Opční obligace (odběrní) – při odběru akcií dluhopisy nezanikají, majitel i nadále inkasuje úroky až do doby splatnosti.
CP = vyjadřuje pohledávku nebo závazek, že zaplatím.

Dvojité akcie

Dvojité akcie
Akcie dvou společností, které společně akcie emitovaly. Akcionář má podíl na obou společnostech.
Základní práva akcionáře správní (hlasovací, volební, informační, právo na valné hromadě)
majetkové
- podíl na majetku
- odebírací právo (odběr akcií, např. mladých)
- právo na dividendu (podíl na zisku) – vyplácí se z hospodářského výsledku
- právo na likvidační podíl
- informační právo
- hlasovací právo
- kontrolní právo

Obligace

Obligace
úvěrový – emituje banka – chce získat úvěr
CP, úvěrový, ve kterém se emitent zavazuje splatit dlužnou částku a vyplácet výnosy k určitému datu.
Základní rozlišení obligací (podle emitenta)
- průmyslové: průmyslové podniky
- bankovní: emitují banky
- státní a veřejné: emituje vláda nebo obce

- podle stanovení výnosu
- pevně úročené (úrok je stanoven pevným % a je vyplácen v předem stanovených termínech)
- obligace s pohyblivým úrokem (úroková sazba se mění podle aktualizace kap. trhu)

způsob držby - anglický způsob
- holandský způsob konosament, skladniční list, nákladní list – nevýnosové
Ziskové obligace – výnos je vázán na dosažený zisk emitenta. Výnos je vyjádřen podílem na zisku společnosti, případně je z části vázán na podíl na zisku a z části je vyjádřen pevným úrokem. Majitel obligace zůstává pouze věřitelem, nestává se spoluvlastníkem.
Nulová obligace – úroky se průběžně nevyplácejí, vydavatel však je prodává za nižší než nominální cenu. Rozdíl mezi nominální hodnotou a prodejní cenou zahrnuje akumulované (nasbírané) úroky za celou dobu trvání půjčky.
Prémiové obligace – níže úročené, u nichž se emitent zavazuje k vyplacení prémie v závislosti na lhůtě splatnosti dluhopisu nebo k vyplacení slosovatelné prémie.

Akcie

Druhy: - kmenové (1 hlas)
- zakladatelské (více hlasů 30 – 100)
- prioritní (je s nimi spjato přednostní právo týkající se dividendy, na druhé straně však stanovy mohou určit, že majitelé těchto akcií nemají hlasovací právo na valné hromadě)
- obvyklé (když je vytvořen zisk, dostanou akcionáři dividenda, když není vytvořen, nic nedostanou)
- komutativní (když není vytvořen zisk, nepřichází o dividendy, dostane i se zpětnou platností)
• Zaměstnanecké akcie – spojené určité výhody, např. bezúplatné vydání nebo prodej za zvýhodněnou cenu. Při ukončení pracovního poměru nebo při úmrtí majitele, akcie musí být vrácena firmě. Omezena obchodovatelnost.
• Akcie se dělí navíc: prioritní
- akcie s právem na majetek
- akcie bez práva na majetek


• Akcie se dělí z hlediska … na
- majitele – převádí se pouhým odevzdáním novému majiteli, a. s. tyto akcionáře nemá
- jméno – převádí se indosamentem, akcionáři jsou zaevidováni v akciovém registru podle jména, zaměstnání a bydliště.
Každý prodej akcií musí být společnosti oznámen a tento musí být zaznamenán v akciovém registru. Vlastník může akcie prodat tím, že napíše na zadní stranu pláště:
a) plný indosament (na objednávku kupujícího, místo, datum, podpis)
b) bianco indosament (stačí pouhý podpis)
Akcie na jméno může být - volně převoditelná (nevinkulovaná)
- vinkulovaná – prodejná pouze po předchozím souhlasu vedení společnosti
• Akcie se dělí podle emise na:
- staré (emitovány při založení podniku)
- mladé (dodatečně se vydá)
• Akcie se dělí podle sídla:
- tuzemské (emitují domácí společnosti)
- cizozemské (emitují zahr. a. s. se sídlem v zahraničí)
• Akcie se dělí z hlediska kurzové hodnoty:
- těžké papíry (akcie s vysokým kurzem)
- střední papíry (akcie s průměrným kurzem)
- lehké papíry (akcie s nízkým kurzem)

Kapitálovy trh

Kapitálovy trh sekundární, primární
A: s úvěrovými cennými papíry (obligace, hypoteční zástavní listy)
B: majetkové cenné papíry (akcie, podílové listy)
Akcie
Obchodují se na burze (my ne), RM – systém (registrované místo), my ano.
Fyzická (materializována) podoba má tři části:
1) plášť – název „akcie“, částka, číslo akcie, série, jmenovitá hodnota – nominální, výše zákl. jmění, počet emitovaných akcií, jejich celková hodnota, datum vydání, místo vydání, podpisy min. dvou členů představenstva).
V souvislosti s akcií rozeznáváme tyto hodnoty:
- nominální (jmenovitá)
- vnitřní: vyjadřuje akciový (majetkový) podíl
- objektivní
- výnosová: vyjadřuje rentabilitu investice v %
- tržní
2) kupónový arch – slouží k odebírání dividendy, jednotlivé kupónky jsou také cenným papírem.
3) talón – někdy součástí kupónového archu, legitimační průkaz, která nás opravňuje k vydání nového kupónového archu
Akcie – správní právo – hlasovací, volební, informační, právo na valné hromadě
majetkové právo
Cenný majetkový papír, patří do finančního trhu.
= CP, kterým se osvědčuje právo akcionáře jako společníka a. s., na jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
Počet akcií, jejich nominální hodnotu a výši akciového kapitálu určují stanovy a. s.

Rozlišení cenných papírů

E: rozlišení cenných papírů z hlediska charakteru důchodů, který nám cenné papíry přinášejí
Akcie přinášejí dividendy, Směnky - úrok, Výherní poukazy, losy - nic, výhru
F: rozlišení z hlediska dlužníka na:
státní cenné papíry - dlužníkem je stát
soukromé cenné papíry - emitují soukromé firmy (a. s.)
cenné papíry veřejnosprávních korporací - obec
G: rozlišení podle emise na:
cenné papíry hromadně emitované (vydávané) - slouží k získání základního kapitálu
(a. s.)
cenné papíry individuálně (jednotlivě) vydávané - šek, směnka, vkladní knížka
H: podle druhu zosobnění majetkového práva na:
cenné papíry věcného obsahu - poskytují zajištění pohledávky (hypoteční zástavní listy)
cenné papíry vyjadřující dlužnické peněžní závazky - obligace, šeky
cenné papíry vyjadřující majetková práva - akcie
cenné papíry dispoziční - konosament, skladní list

CH: podle své podoby na:
listinné - černé na bílém (fyzické)
zaknihované - neexistují fyzicky, jejich existence je dána zápisem v evidenci střediska cenných papírů (SCP)

I: podle emitenta:
podniky
banky
vláda
obec

Cenné papíry

CP = || Listina, která vyjadřuje závazek dlužníka nebo pohledávku (věřitele).
Vyjadřuje:
- nominální (jmenovitou) hodnotu
- tržní (kurzovní) hodnotu
- vnitřní hodnotu (vyjadřuje majetkový dluh akcionáře; majetkový podíl)
- výnosovou hodnotu (vyjadřuje rentabilitu investice v %)
- objektivní hodnotu

Finanční trh
Zabezpečuje přesun kapitálu.
Členíme ho:
A: z hlediska doby splatnosti na:
trh peněžní - krátkodobý, obchoduje se zde s úvěry, půjčkami a cennými papíry, jejichž doba splatnosti je kratší než 1 rok (směnky, státní pokladniční poukázky, depozitní certifikáty, šeky)
kapitálový trh - obchoduje se se středně a dlouhodobými půjčkami, úvěry a cennými papíry (obligace, hypoteční zástavní listy / majetkové CP = akcie, podílové listy). Doba splatnosti je delší než 1 rok
B: z hlediska vlastnictví a převoditelnosti na:
majitele (doručitele) - vlastníkem je ten, kdo cenný papír vlastní
jméno - vlastníkem je ten, jehož jméno je uvedeno na cenném papíru
C: z hlediska obchodovatelnosti na:
obchodovatelné - kdykoliv můžeme koupit na sekundárním trhu
neobchodovatelné - neobchodovatelnost je uvedena na plášti cenného papíru
Neobchodovatelnost = Zaměstnanecké akcie, směnky "rekta"
D: rozlišení peněžního trhu na:
primární - první, poprvé nabízím
sekundární - podruhé nabízím ty primární

Platební styk

Podstatou platebního styku je převod peněz od plátce k příjemci.
Formy bezhotovostního placení
a) úhradová – placení z příkazu plátce
b) inkasní – placení z příkazu příjemce peněz

Doklady bezhotovostního placení
příkaz k úhradě (jednotlivý, hromadný, trvalý)
příkaz k inkasu
Podstatné náležitosti příkazu
1. pobočka banky
2. na vrub účtu číslo
3. ve prospěch účtu číslo
4. částka
5. označení měny
6. konstantní symbol charakterizuje způsob platby – čtyřmístný
7. místo a datum vystavení dokladu u práv. os.
8. podpis

Doklady hotovostního placení
1) pokladní doklad příjmový
2) pokladní doklad výdajový
3) pokladní šek (na výběr hotovosti)
4) pokladní složenka (na složení peněz)
5) výběrní lístek (na výběr hotovosti)
6) poštovní poukázky
7) šeky
8) paragony