Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Účinnost:

u konstitutivních aktů – přiznává-li oprávnění => je možno ho již vykonávat

ukládá-li povinnost => je nutno ji plnit

u deklaratorních aktů – stav, kdy autoritativní potvrzení pr. poměrů již působí navenek

předpokladem účinnosti je právní moc výjimkou je předběžná účinnost, kt. by měl vždy výslovně umožňovat zákon – např. s nedostatkem odkladného účinku odvolání n. rozkladu

může zaniknout spolu s platností nebo samostatně (=> smrt FO / zánik PO – u aktů ad personam // zánik věci – u aktů in rem; dále na základě výslovné úpravy zákona,…)

fakticky zaniká v případě konzumace obsahu správního aktu

zpětné přiznání práva:

konstitutivní účinky působní zásadně pro futuro výjimečně – umožňuje-li to výslovně zákon, může být přiznáno zpětně

vynutitelnost:

nebo-li vymahatelnost – znamená, že plnění uložené povinnosti lze vymáhat úřední cestou proti vůli povinného – formou správní exekuce nebo soudní exekuce

předpokladem vynutitelnosti je účinnost správního aktu a dále marné uplynutí lhůty stanovené k dobrovolnému splnění povinnosti

může zaniknout n. být oslabena před zánikem účinnosti – hl. uplynutím času – prekluze, promlčení a z dalších zákonem stanovených důvodů

vykonatelnost:

pokud sem to správně pochopila, tak zřejmě účinnost má zahrnovat vykonatelnost a jiné právní účinky

Nové rozhodnutí v pravomocně skončené věci:

v některých případech lze zasáhnout do pr. poměrů regulovaných bezvadnými pravo-mocnými spr. akty:

výhrada nového rozhodnutí při změně vnějších okolností – klauzule rebus sic stantibus; u pozitivních spr. aktů to musí být vyjádřeno explicitně; u negativních spr. aktů => většinou obsažena implicitně

odnětí přiznaného oprávnění – jestliže oprávněná osoba porušuje právní povinnosti nebo to může nastat při nevyužití přuznaného oprávnění

prominutí uložené povinnosti – pokud realizace povinnosti ohrožuje nepřiměřeným způsobem povinného nebo pokud splnit povinnost již není zapotřebí

upřesnění obsahu (iterace) spr. aktu – ojediněle; nový spr. akt následně konkreti-zuje obsah dřívějšího, jehož konkretizovaná část byla formulována jen rámcově; lze s tím v původním aktu výslovně počítat nebo se potřeba to upřesnit ukáže až dodatečně

Změna a zrušení pravomocného spr. aktu:

změnit pravomocný spr. akt může jen z důvodu nezákonnosti ve spr. řízení nadřízený spr. úřad n. správní úřad, kt. jej vydal

od r. 2003 pravomocný spr. akt, jímž se ukládá trest za správní delikt, může nahradit soud při výkonu spr. soudnictví – z důvodu zjevné nepřiměřenosti

zrušení – ze zákona v případě nového rozhodnutí ve věci v rámci obnovy pr. řízení – je to věc nevratná

zrušit pravomocný spr. akt může:

z důvodu nezákonnosti ve spr. řízení nadřízený spr. úřad n. ten, který jej vydal

z důvodu nezákonnosti soud při výkonu správ. soudnictví

pro porušení základních práv a svobod Ústavní soud v rámci ústavní stížnosti

è dochází zřejmě ke zrušení ex tunc a pr. poměry založené nezákonným spr. aktem pozbývají zrušením svého pr. základu (=> využil-li adresát v dobré víře oprávnění, nelze na to nahlížet jako na protiprávní jednání; porušil-li adresát při výkonu takového oprávnění pr. povinnost, zůstává i po zrušení jeho odpovědnost nedotčena; porušil-li adresát stanovené povinnosti, není za to odpovědný;… – str. 145)

podle nových názorů je třeba nezákonné akty vydané k tíži adresáta posuzovat s účinky ex tunc a ve prospěch adresáta s účinky ex nunc (pokud ale nezákonnost sám zapříčinil, tak se posuzuje účinky ex tunc)

VLASTNOSTI SPRÁVNÍCH AKTŮ

platnost:

akt je platný, jakmile správní úřad učiní projev vůle, který je jeho obsahem, navenek vůči adresátům – tento projev je učiněn zřejmě až doručením adresátovi; až po té, co je projev vůle učiněn navenek, má smysl posuzovat, zda jde o platný správní akt n. o případ nulity

platnost je předpokladem toho, aby spr. akt mohl mít ostatní vlastnosti

od okamžiku platnosti je správní úřad svým spr. aktem vázán

akt platnosti pozbývá, je-li omezena (hlavně časově) n. vedlějším ustanovením toho správního aktu, anebo je jako vadný zrušen

právní moc:

v procesním smyslu (formální právní moc) – správní akt je konečný výsledek urč. postupu správního úřadu

spr. akty, proti nimž nelze podat odvolání nebo rozklad či podobný oprav. prostředek => nabývají prvání moc oznámením adresátovi ostatní spr. akty nabývají pr. moc marným uplynutím lhůty k podání odvolání n. rozkladu, vzdáním se odvolání n. rozkladu, n. spolu s přezkumným spr. aktem, jímž bylo rozhodnuto o odvolání n. rozkladu

hmotněprávní důsledky (materiální právní moc):

správní akt nelze s výjimkou zákonem stanovených případů změnit n. zrušit

ve věci, ve které byl vydán spr. akt nelze s výjimkou zákonem stanovených případů n. tehdy, vyplývá-li to z povahy věci znovu rozhodnout (res iudicatae)

právní moc spr. aktu zaniká spolu s jeho platností

Nulita

– je třeba ji odlišit od vadných správních aktů; nastává v důsledku někt. vad, které způsobují, že nelze o aktu vůbec hovořit => paakt

nemůže být zhojena plynutím času; takový akt nikoho nezavazuje; nelze zde uvažovat o presumpci správnosti; soud při přezkoumávání zákonnosti k nulitě přihlíží z úřední povinnosti; formulace důvodů nulity je doktrinální záležitost a judikatury spr. soudnictví è

è nastává zpravidla v důsledku:

nedostatku právního podkladu – zákonný podklad pro uplatnění pravomoci

nedostatku pravomoci <= není to v pravomoci veřejné správy

nejtěžších vad příslušnosti – aboslutní věcná, absolutní místní nepříslušnost

absolutního nedostatku formy

absolutního omylu v osobě adresáta – adresováno něčemu, co není osobou v pr. smyslu

neexistence skutkového základu způsobujícího bezobsažnost

požadavku trestného plnění – naplňuje to skutkovou podstatu TČ nebo správního deliktu

požadavku plnění fakticky nemožného – nutné posuzovat v čase

neurčitosti či nesmyslnosti projevu vůle

neexistenci vůle – vůbec nejde o projev vůle vykonavatele veřejné správy

u nás nemůže nulitu zakládat akt v rozporu s dobrými mravy

týká-li se nulita pouze oddělitelné části aktu => ve zbytku je akt vadný, popř. konvertovaný

riziko, že adresát nebude v důsledku nulity považovat něco za akt a ve skutečnosti o akt půjde, nese on sám (v případě přípustných oprav. prostředků jako by šlo o vadný právní akt / nebo žádost o vydání deklaratoního nálezu, že jde o nulitu)

Výhrada

– zcela výjimečné; vykonavatel veřej. správy si vyhrazuje do budoucna právo zasáhnout do pr. poměrů založených spr. aktem, lze soudit, že je k tomu nezbytné výslovné zákonné zmocnění

dále bude spr. akt obsahovat informace odůvodňující rozhodnutí

obsah musí být určitý; musí být zřejmé přesné určení správního úřadu n. orgánu, kt. akt vydal a adresátů, kterým je určen; požadavek logické nerozpornosti aktu; obsah aktu musí být přiměřený potřebě, která byla podnětem jeho vydání; rozhoduje-li se o návrhu adresáta aktu, nelze bez jeho souhlasu návrh autoritativně změnit; neměl by být v rozporu s dobrými mravy

materiální rovnost – při řešení stejných n. podobných situací nemají vznikat neodů-vodněné rozdíly

vnější forma:

zásadně písemná; listina výslovně označená jako rozhodnutí či jinak v souladu se zákonem

adresát má nárok na obdržení písemného vyhotovení

výroková část, zpravidla odůvodnění a poučení o opravném prostředku n. o tom, že jej opravným prostředkem napadnout nelze

jen výjimečně není předepsána písemná forma

procedurální náležitosti

VADY SPRÁVNÍCH AKTŮ

správní akt je vadný, pokud nemá všechny nezbytné náležitosti

typické vady: nedostatek kompetence, obsah aktu, postup při vydávání, nepřesnosti v písemném vyhotovení – mohou se prostupovat n. různě podmiňovat

akty nezákonné nebo věcně nesprávné:

k jejich nápravě je třeba akt změnit n. zrušit

nezákonné – v rozporu se zákonem n. jiným pr. předpisem; úřední povinnostíje zjednat nápravu; není-li akt pravomocný, může se uplatnit kvalifikovaný podnět adresáta, je-li pravomocný => podnět adresáta jen z taxativně uvedených důvodů v zákoně

přihlíží se i k vadám procedurálním a vadám vnější formy => vady řízení – ale jen tehdy, jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na zákonnost obsahu napadeného aktu

věcně nesprávné – ale nikoli nezákonné – má smysl to rozlišovat jen u aktů s použitím správního uvážení; pokud nejsou pravomocné, může je napadnout pouze adresát

akty formálně vadné:

do určitého stupně takovéto nedostatky nevyvolávají nutnost procedurální opravy – ta je provedena bezprocedurálně; tyto akty se označují jako opravitelné

pro správní akty platí presumpce správnosti = považován za bezvadný, není-li shledán opak

způsoby nápravy:

konverze aktu – akt, který je vadný jako určitý správní akt a nebyl vadný jako jiný akt (úkon), je považován za tento jiný akt (úkon)

konvalidace – automatické zhojení vad v důsledku určitých právních sku-tečností, které nastanou dodatečně

ratihabice – dodatečné schválení vadného správního aktu

u nás oporu pro tyto instituty nenalezneme

NÁLEŽITOSTI SPRÁVNÍCH AKTŮ

kompetenční:

vyjadřují hmotněprávně působnost a pravomoc vykonavatelů veřej. správy a procesněprávně jejich příslušnost k vydání aktu

správní akt musí být vydán věcně a místně, popř. též funkčně příslušným orgánem, v mezích jeho pravomoci a nesmí přitom dojít ke zneužití této pravomoci

obsahové:

obsah vyjadřuje projev vůle vykonavatele veřej. správy v konkrétní věci, který směřuje vůči jmenovitě určeným osobám a sleduje zákonem stanovený n. z něj vyplý-vající účel

rozhodnutí může být jednoduché n. složené => ve zvláštních případech mají složené akty vedlejší ustanovení:

příkazy – zpravidla u spr. aktu, který přiznává nějaké oprávnění; tyto příkazy lze stanovit jen na základě výslovného zákonného zmocnění (výjimka jen tam, kde oprávnění bylo příznáno na základě volné úvahy)

časové doložky – mají-li být účinky spr. aktu zvlášť časově omezeny; rozlišují se suspenzivní (odkladné) a rezolutivní (rozvazovací); možnost takového omezení musí vyplývat ze zákona (výjimka možná u spr. uvážení)

podmínky – podobně jako u čas. doložek jde o vznik či zánik spr. aktu, nezávisí však na plynutí času, ale na jiných okolnostech; jejich užití je ve srovnání s předchozíma dvěma mnohem méně časté

Podle okruhu osob, které akt zavazuje:

akty ad personam – řeší osobní poměry adresátů – zavazují pouze je; pokud řeší poměry více adresátů, je možné část vztáhnout jen na některého z nich X to u aktů ad rem nelze

akty in rem – týkají se adresáta kvůli jeho vztahu k určité věci – zavazují i jejich právní nástupce – to musí být až na výjimky výslovně vyjádřeno v zákoně

podle trvání účinků aktu:

neomezené a omezené; většinou nebývají omezované

podle přínosu obsahu pro adresáta:

buď k jeho dobru nebo k jeho tíži – často je ale obojí obsaženo v jednom aktu

zda se pozice adresátů pak mění či nikoliv:

pozitivní akty – mění se (přijetí na VŠ)

negativní akty – nemění se (zamítnutí přijetí na VŠ) => pro tento akt pak neplatí překážka rei iudicatae

zda se uplatňuje správní uvážení či nikoliv:

významné při přezkoumávání zákonnosti správních aktů soudy

procesní režim – většinou podle správního řádu, někde stanoven jiný procesní režim; jen výjimečně je vyloučeno použití správního řádu a není stanoven žádný procesní režim => judikatura to považuje za protiústavní

VII. Správní akty

typická skupina správních úkonů

je to jednostranný správní úkon, kterým správní úřad v konkrétním případě řeší právní poměry jmenovitě určených osob

znaky:

jednání příslušného správního úřadu na základě zákona

jednostranný autoritativní výrok o právech a povinnostech nepodřízených subjektů

bezprostřední pr. závaznost

konkrétnost věci i subjektů, jimž je akt určen

ČLENĚNÍ

podle obsahu:

materiální správní akty – upravují hmotněprávní postavení adresátů

procesní správní akty – postavení adresátů ve správním řízení

podle povahy právních účinků:

konstitutivní – zákládají, mění n. ruší vztahy spr. práva, působí pro futuro a ex nunc

deklaratorní – zjišťují, prohlašují existenci n. vlatnosti a potvrzují již existující vztahy správního práva – pro praetorio a ex tunc

to má praktický význam pro vznik n. zánik, a obsah vztahů SPP

5.3.1.2. Přímé nástroje

5.3.1.2. Přímé nástroje
kvóty, cla, vývozní subvence, neviditelné překážky dovozu. Kvóty určují maximální množství zboží, které je možné za dané časové období přivézt. Clo je daň, kterou stát vybírá za zboží přivezené ze zahraničí. Vývozními subvencemi stát podporuje vývoz určitého zboží. Neviditelnými překážkami mohou být například přísné hygienické normy u dovozu potravin, podmínka katalysátoru u auta ...

5.4. Měnové kursy
Mezi státy se obchoduje v tzv. volně směnitelných měnách. Nejčastěji se jedná o silnou, stabilní a uznávanou měnu (například marka, $, JPY, ...). Cena těchto platidel se stanovuje na mezinárodním peněžním trhu. Na tomto trhu (devizový trh) dochází ke střetu nabídky a poptávky po dané měně, a tak se utváří rovnovážná cena, tzv. měnový kurs. Měnový kurs udává, kolik jednotek cizí národní měny dostanu za jednu jednotku mojí měny. Od pojmu měnový kurs je nutné odlišit pojem měnová parita. Měnová parita je úředně stanovený poměr dvou měnových jednotek. V případě měnové parity kurs měny kolísá kolem této parity (v současné době se již málo používá). Změna kursu je dána změnou poptávky nebo nabídky po dané měně. V případě, že měnový kurs roste, nazývá se tento jev apreciace. Opak je depreciace. Něco jiného je pojem devalvace. Devalvací se rozumí pokles úředně stanoveného kursu, tj. pokles měnové parity. Revalvace je růst měnové parity. Devalvace měny zvyšuje export.

5.4.1. Faktory působící na měnové kursy:
• vývoj zahraničního obchodu - když zahraniční obchod roste, zvyšuje se v zahraničí poptávka po penězích exportující země. Export má pro vyvážející zemi apreciační účinky.
• vývoj reálných úrokových měr - např. v Anglii budou cenné papíry úročeny sazbou 8%. V Rusku bude sazba l0%. Angličané budou nabízet tuny liber za to, aby mohli získat rubly a investovat do cenných papírů v Rusku. Ruští investoři budou ukládat své peníze do ruských cenných papírů, takže poklesne poptávka po librách a vzroste poptávka po rublech. Dojde k apreciaci rublu a depreciaci libry.
• Jelikož je platební bilance určena především mezinárodním obchodem, je měnový kurs bilancí ovlivněn také. (při aktivní platební bilanci kurs apreciuje)
• inflační zhodnocení - roste-li cenová hladina u nás rychleji než v zahraničí, budou domácí ekonomické subjekty dávat přednost zahraničnímu zboží. Tím bude domácí měna depreciovat. protože se bude zvyšovat dovoz.

5.3. Mezinárodní obchod

5.3. Mezinárodní obchod
Pojem mezinárodní obchod souvisí se čtyř sektorovou ekonomikou. V této ekonomice vystupují 4 základní subjekty: spotřebitel, firma, stát, zahraničí. Co podněcuje jednotlivé země k tomu, aby se zapojovaly do mezinárodního obchodu, je snaha prostřednictvím specializace práce zvýšit efektivnost výroby a tím i svůj blahobyt. Jedna příčina zapojení se do MO je například monopolní postavení ve vlastnictví výrobních podmínek. (banány se dají pěstovat jen v teplých krajích a ne na severním pólu). Další příčinou jsou odlišné preference ve spotřebě v jednotlivých zemích. V případě, že jedna země má pro výrobu zboží lepší (i když ne monopolní) podmínky než země druhá, realizuje absolutní výhodu. Proto se v Číně, kde je levná pracovní síla, vyrábí elektronika náročná na nekvalifkovanou pracovní sílu). Princip kompararivní výhody je založen na tom, že například jedna země vyrábí efektivněji v obou odvětvích, ale výše efektivností není stejná. V jednom z těch odvětví vyrábí efektivněji, než v tom druhém.
K tomu aby mohly firmy obchodovat přes hranice, je nutné mít určité předpoklady. Toto prostředí je tvořeno vnější obchodní a měnovou politikou státu (VOMP). VOMP je politika, která sleduje měnové kursy, množství služeb, výrobku a kapitálu, které jde přes hranice, podmínky vývozu a dovozu. Stát vstupuje na mezinárodní trh s cílem odstranit bariéry trhu, tržní selhání, zajišťování sociálních aspektů... a mimo jiné se stát snaží chránit své firmy před konkurencí ze zahraničí. Snahou VOMPu je prosadit z dlouhodobého hlediska vyrovnanou platební bilanci, což je jedna z podmínek pro dosažení jmenovaných cílů. Dalším bezprostředním cílem je zmírňování výkyvů měnových kursů. Těmito bezprostředními cíli se vláda snaží dosáhnout konečných cílů, jež spočívají ve stabilní cenové hladině a vysoké úrovně zaměstnanosti. K dosažení těchto cílů používá stát nástrojů své VOMPolitiky.

5.3.1. Nástroje VOMPu
Nástroje VOMPu se mohou dělit do dvou skupin.

5.3.1.1. Nepřímé nástroje
Nepřímé (tržně orientované): jsou to především intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky, které svými účinky mají vliv na rovnováhu platební bilance (viz. systém pružných měnových kursů). Intervencí na devizových trzích může stát ovlivňovat měnové kursy a tím následovně pohyb zboží, služeb a kapitálu přes hranice země. Centrální banka za národní měnu nakupuje cizí prostředky - tím zvyšuje jejich poptávku a i cenu. Celý tento proces je spojen se systémem řízených kursů, tzv. managed floating.

4.8. Ekonomické důsledky vládního dluhu

4.8. Ekonomické důsledky vládního dluhu
Délka rozhodovacího procesu je podstatně nižší u monetární politiky než u fiskální. Monetární politice se trh a tržní subjekt přizpůsobují rychleji než když mají reagovat na účinky fiskální politiky.
Cyklický deficit je vyrovnán přebytky z období hospodářského rozmachu, takže je k ekonomice neutrální. Strukturální deficit snižuje v dlouhém období investiční výdaje (v důsledku vytěsňovacího efektu) a může být zdrojem inflace.




5. MEZINÁRODNÍ OBCHOD. PROTEKCIONISMUS.

5.1. Čistý export
Y=C+I+G+NX
Předpokládejme, že v zemi převažuje export nad importem. Země je čistým exportérem. Jestliže čistý export roste, roste i agregátní poptávka. Konečné účinky posunu agregátní poptávky jsou stejné jako v případě monetární nebo fiskální politiky. Čili růst NX způsobuje ceteris paribus růst produktu.

5.2. Mezní sklon k importu, multiplikátor otevřené ekonomiky
Import má podobu:

Z každého přírůstku důchodu Y je část vynaložena na nákup dováženého zboží. Tento poměr se nazývá mezní sklon k importu z důchodu m.
Zvýší-li se reálný HDP o jednotku, zvýší se i množství dovozu. V důsledku zvýšení celních sazeb nebo snížení kvót se mezní sklon k dovozu snižuje. Platby za zboží, které je k nám dovezeno v rámci mezinárodního obchodu nezůstávají u nás, ale odcházejí z ekonomiky. To znamená, že stejně jako úspory, nepodílejí se na peněžních tocích realizovaných v domácí ekonomice. Nezvyšují důchod, a tak samozřejmě ani agregátní poptávku = zvyšující se mezní sklon k dovozu, v důsledku například odstranění celních bariér, zvyšuje import a tím vyvolává snížení národního důchodu.
Snižuje agregátní poptávku a výkonnost ekonomiky. Změna dovozu vyvolá změnu v agregátní poptávce (národním důchodu). Změna v agregátní poptávce však neodpovídá změně dovozu, ale je několikanásobně vyšší. Výše této interakce je dána výdajovým multiplikátorem. Výdajový multiplikátor je totožný s výdajovým multiplikátorem otevřené ekonomiky na dovoz.

můžeme také vyjádřit vliv změny domácích autonomních výdajů na změnu NX:

kde alfa je jednoduchý výdajový multiplikátor.

4.3. Automatická a diskreční fiskální politika

4.3. Automatická a diskreční fiskální politika
Nástroje fisk. pol se dělí do dvou skupin. První jsou diskreční (záměrná) opatření. Zde spadají opatření, pro která jsou nutná jednorázová rozhodnutí státních orgánů. Je to například změna daňových sazeb, změna výše a struktury státního rozpočtu. Tyto změny mají vliv na pohyby v agregátní poptávce a nabídce, které nakonec vyvolají změnu velikosti reálného produktu.
Vestavěné stabilizátory. Tato opatření působí v hospodářství automaticky a nevyžadují rozhodnutí státních orgánů. Patří sem zejména výše daní, pojištění nezaměstnanosti, subvence cen zemědělské produkce. Tyto opatření zmírňují výkyvy hospodářského cyklu.

4.3.1. Cíle fiskální politiky
Cíle fiskální politiky jsou bezprostřední a konečné. Bezprostředními cíli je ovlivnění agregátní poptávky a nabídky a na základě těchto výsledků zásahy do zaměstnanosti a cenové hladiny, což jsou už konečné cíle. Podle toho jakou politiku má vláda ve svém programu, rozlišujeme restriktivní a expansivní politiku. Restriktivní politika utlumuje růst agregátní poptávky. K dosažení těchto cílů jsou použity nástroje: změny ve výši čistých daních a státní výdaje.

4.4. Kombinace monetární a fiskální politiky
Ve skutečnosti vláda provádí makroekonomickou regulaci oběma politikami - monetární i fiskální. Snaží se o jejich vzájemnou koordinaci:
makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky a to její stimulací (usilují o růst zaměstnanosti a produktu). V případě expanzivní politiky vláda preferuje fiskální expanzi (růst výdajů G, snížení daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, čímž je minimalizován efekt vytěsňování. U fiskální restrikce a poklesu úrokové míry by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila
ovlivňování struktury produktu - měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Naopak opatření fiskální pol. vedou jednak k růstu úrokové sazby a jednak stimulují výdaje podle typu fiskálních nástrojů (vládní nákupy, transfery domácnostem nebo podnikům, ...)

4.5. Debata o vytlačování soukromých investic

4.5. Debata o vytlačování soukromých investic
Fiskální politika má vliv i na posun agregátní nabídky. Snížení daní může vyvolat dvě různé situace. V každém případě se zvýší příjmy domácností. Ale v prvním případě zvýšení daňových sazeb vyvolá u domácností větší zájem o práci. Lidé začnou víc pracovat. Tento fakt zvýší agregátní nabídku. Ve druhém případě budou mít lidé vyšší příjmy, tím se budou cítit bohatší a omezí práci. Agregátní nabídka poklesne.
Krátkodobé účinky (expanzivní) fiskální politiky. Agregátní poptávka je v poli, kdy jsou v ekonomice nevyužity výrobní faktory. Zde se daří zvyšovat reálný produkt bez velkého zvýšení cenové hladiny. V poli, kdy se ekonomika blíží potenciálnímu produktu se spíš daří úspěšně zvyšovat hladinu cen.
Dlouhodobé účinky rozpočtové politiky. V dlouhém období s růstem agregátní poptávky souvisí krátkodobý růst nominálního produktu. Na tento růst reaguje poptávka po penězích, čímž dojde ke zvýšení úrokových sazeb a tím k omezení investic. Dochází k procesu vytěsnění. Situace, kdy vládní rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje. Tím vlastně také konkurují v investicích soukromým investorům. Vzroste cenová hladina, reálné i nominální úrokové míry (nevrátí se na svou původní úroveň jako v monetární politice). Úroveň produktu a zaměstnanosti se nemění.

4.6. Fiskální politika v modelu multiplikátoru
Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb. Výdaje státních orgánů jsou součástí agregátní poptávky. Růst rozpočtových výdajů zvyšuje agregátní poptávku, nikoliv ve stejném rozsahu jako výdaje, ale v rozsahu větším daném tzv. multiplikátorem státních výdajů. Tento multiplikátor je stejný jako investiční . Jiný je však multiplikační efekt čistých daní. Musíme brát v úvahu, že ne celá část příjmů domácností je použita na spotřebu. Domácnosti část uspoří. To znamená, že sníží-li se sazba daně z příjmů, zvýší se příjem spotřebitele. Ten však nespotřebuje celou částku, o kterou se příjem zvýší, ale jen část. Zbytek uspoří, kolik uspoří je dáno mezním sklonem k úsporám (MPS) na AD má větší účinek zvýšení státních výdajů než změna daní. Tento daňový multiplikátor má tvar:

, kde r je míra daně z příjmů.

4.7. Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu

4. FISKÁLNÍ POLITIKA, DEFICITY A VLÁDNÍ DLUH

4.1. Státní rozpočet
Fiskální politika je dalším nástrojem hosp. politiky vlády. Touto politikou má být ovlivňována ekonomika, regulován její chod a alespoň částečně odstraňovány negativní vlivy, které v ekonomice působí: Ke svému fungování používá fiskální (rozpočtová) politika několik nástrojů. Nejdůležitější je daňová soustava a státní rozpočet. Hlavními cíli fiskální politiky je ovlivňovat nabídku peněz v ekonomice a agregátní poptávku a tím tak nepřímo hýbat cenovou hladinou a mírou nezaměstnanosti.
Státní rozpočet. I stát jako organizace je hospodařící jednotkou. Svou činnost musí z nějakých zdrojů krý't. Účet státního rozpočtu je tvořen stranou příjmů a stranou výdajů. Příjmy státního rozpočtu tvoří především daně a různé správní poplatky (asi 90%). Strana výdajů je tvořena státními výdaji na potřebu vlády, investice, armádu, byrokratický aparát úředníků, parlament, speciální fondy, rozpočty orgánů místní správy, transfery ... Výše státního rozpočtu souvisí s daňovými sazbami. Cílem vlády by mělo být, aby byly obě strany (příjmy i výdaje) vyrovnány. Výše rozpočtu je schvalována každý rok parlamentem.
Jestliže je na konci roku bilance taková, že výdaje převyšují příjmy, vzniká deficit státního rozpočtu.

4.2. Fiskální deficity
Deficit státního rozpočtu vzniká když výdaje převažují nad příjmy. Rozlišujeme strukturální a cyklický:
Strukturální deficit vzniká například v důsledku opakované expanzivní politiky vlády. Když v roce s plnou zaměstnaností vláda vydá víc než přijme má strukturální deficit. Ten může být kryt státní půjčkou u komerčních bank, získáním prostředků operacemi na volném trhu peněz nebo emisí peněz ( kombinace fiskální politiky s monetární)
Cyklický deficit souvisí s hospodářským cyklem. Například v pěti po sobě jdoucích letech hospodaří stát se ztrátou; dalších šesti letech se ziskem. Ztráta předešlých pěti let je tedy kryta ziskem (přebytkem z šesti let posledních). Cyklický deficit je ukazatelem v jakém období hospodářského cyklu se ekonomika nachází. Odráží automatické změny v daních, státních výdajích. Opakovaným deficitem vzniká státní dluh. Strukturální deficit má vytěsňovací účinky.

3.6.2. Druhý stupeň

3.6.2. Druhý stupeň
Druhý stupeň efektu monetární politiky na vývoj makroekonomických veličin spočívá v interakci změněné agregátní poptávky s agregátní nabídkou. Dochází k interakci křivky AD s úsekem křivky SRAS ( v Keynes.pojetí )s nízkým ( i nulovým ) sklonem. V podmínkách nevyužitých výrobních faktorů dochází ke slabému růstu cenové hladiny při výrazném růstu produktu.
V případě monetární expanze při plné zaměstnanosti ( tj. Y = Y* ) je hlavním dopadem inflace tažená poptávkou, s následným přizpůsobením očekávané inflace ( zrychlení posunu SRAS nahoru ). Dlouhodobý účinek monetární expanze je růst cenové hladiny při opakovaném návratu Y k Y*. Nazývá se neutralita peněz, kdy měnová politika neovlivňuje reálný ale nominální produkt. V důsledku růstu míry očekávané inflace je třeba počítat s růstem potenciálního produktu ( posun SRAS a LRAS doprava ). Přístup používání měnových nástrojů expanzivně v dobách recese a restriktivně v dobách expanze je označován jako jemné dolaďování ekonomiky.
Je to tzv. politika s volností rozhodování ( tzv.diskreční politika ).
Závažná slabina monetární politiky v keynesiánském pojetí jsou časová zpoždění:
• vnitřní (rozpoznávací, rozhodovací a akční)
• vnější zpoždění (období mezi provedením a účinkem opatření).
Stabilizační politika může mít i destabilizující účinky a to hlavně díky vnějším zpožděním.

3.7. Kvantitativní teorie peněz (cen) - KTP
Kvantifikuje souvislosti mezi změnou peněžní zásoby M a cenovou hladinou P
Vychází z kvantitativní rovnice MV=PY. P*Y je nominální důchod. M je množství peněz v ekonomice. Předpokládá, že rychlost obratu peněz (V) má konstantní nebo rovnoměrně rostoucí tendenci, zatímco produkt (Y) je vždy na úrovni plné zaměstnanosti. Za těchto předpokladů povede procentuální zvýšení M ke procentuálnímu zvýšení P. KTP kvantifikuje tuto změnu.

3.8. Soudobý monetarismus (M. Friedman)

3.8. Soudobý monetarismus (M. Friedman)
Vychází z obdobných základů jako stará verze, tj. z pružných nominálních mzdových sazeb i cen statků. Připouští však, že výkyvy agregátní poptávky způsobené měnovou politikou vedou krátkodobě ke změně nominálního produktu, a to jak reálného produktu, tak i cenové hladiny (odchylka Y od Y*, výkyvy P). Zároveň monetarismus předpokládá v delším období svislou křivku LRAS a automatické obnovování přirozené míry nezaměstnanosti, tj. udržování potenciálního produktu.
To znamená, že změna AD pod vlivem měnové politiky nebude ovlivňovat ani Y ani u. Jakákoliv změna AD vede pouze ke změně cenové hladiny.
Předpokladem je stabilita soukromého sektoru, tj. poptávkové šoky nepochází z výkyvů chování soukromých subjektů, ale jen ze strany měnové politiky centrální banky.
Fiskální politika je dle monetaristů neúčinná vůči AD. Dále, že nabídka poroste každým rokem stabilním tempem, odpovídajícím tempu Y* ( 3 – 5% ). S tímto růstem AS bude spojen odpovídající růst AD.
Dle názoru monetaristů bude ekonomika stabilnější, když ji přestane CB stabilizovat.
Měnová politika se má zaměřit na zabezpečení stabilního růstu peněžní zásoby. Tzv. pevné měnové pravidlo.
Předpokladem pro fungování pevného měnového pravidla je ovšem stabilní MD.

3.9. Závěry
Nebezpečím pevného měnového pravidla jsou nepředvídatelné důsledky na nezaměstnanost a úrokovou sazbu.
Nebezpečím Keynesiánského přístupu jsou časová zpoždění a inflační tendence.

3.5. Cíle měnové politiky:

3.5. Cíle měnové politiky:

3.5.1. Konečné cíle
konečné cíle makroekonomické stabilizační regulace: ovlivňování reálného produktu, zaměstnanosti, cenové hladiny, vnější ekonomické pozice. Protože tyto makroekonomické konečné cíle nemůže CB ovlivňovat přímo, musí používat tzv. nepřímé neboli zprostředkující cíle.

3.5.2. Zprostředkující cíle
zprostředkující cíle - vstupují do vazby s konečnými.
Vyznačují se:
• ovlivnitelností nástroji CB
• úzkým spojením s konečnými cíli
• jejich vývoj je operativně zjistitelný.
Těmito zprostředkujícími cíli jsou: nabídka peněz ( peněžní zásoba ), úroková sazba, kterou může CB ovlivňovat regulaci peněžní nabídky
Cíle měnové politiky jsou vymezovány v právních dokumentech určujících činnost centrálních bank.

3.6. Fungování monetární politiky při regulaci agregátní poptávky ( Keynes )

Proces při reakci na situaci s vysokou cyklickou nezaměstnaností (kdy u>u* a Y
Tento proces má dva stupně:
1. Změna rovnováhy na trhu se promítá do změny AD
2. Změna AD v interakci s AS vede ke změně u, Y, P, Vnějí eko. pozice

3.6.1. První stupeň
První stupeň se nazývá keynesiánský transmisní (monetární) mechanismus. Má tři kroky:
1. CB mění svými nástroji nabídku peněz. Na peněžním trhu dochází ke střetu S a D peněz. Nabídka peněz se mění rychleji než poptávka mění se úroková sazba a také transakční rychlost oběhu peněz. Účinnost změny nabídky peněz je závislá na citlivosti poptávky po penězích na úrokovou sazbu. Bude-li tato citlivost vysoká ( což je předpokladem keynesiánského pojetí ), bude vést měnová expanze jen ke slabému poklesu úrokové sazby.
2. Na změnu úrokové sazby reagují výdaje na ni citlivé, zejména I, ale i G, C event. i NX. Účinnost je závislá na citlivosti investičních výdajů na ni (sklon křivky poptávky po investicích). Při vysoké citlivosti dojde k výrazné změně celkových výdajů.
3. Růst uvedených výdajů znamená zároveň růst agregátní poptávky.

Graficky lze vyjádřit důsledky monetární expanze v tomto pojetí jako posun křivky AD doprava.

3.3.3. Tvorba peněz

3.3.3. Tvorba peněz
Proces vzniku peněz, případně stahování peněz z oběhu, probíhá jako tzv. multiplikovaná expanze popř. restrikce bankovních depozit.
Pro celkovou změna depozit D potom platí následující vztah:
kdeR je přírůstek rezerv ( tj. peníze vpuštěné do oběhu na počátku – např. centrální bankou ), D je přírůstek depozit, v je míra PMR a zlomek 1/v se označuje jako Multiplikátor depozitních ( bankovních ) peněz – někdy také multiplikátor nabídky peněz.
Tento multiplikátor vyjadřuje o kolik se zvětší peněžní zásoba v podobě přírůstku depozitních peněz, pokud se rezervy komerčních bank ( tzv. měnová báze ) zvýší o peněžní jednotku.
Uvedený proces funguje i v opačném směru jak tzv. multiplikované restrikce.


Uvedený multiplikační proces platí pouze za následujících předpokladů:
• Neexistují přebytečné rezervy - dobrovolné nad povinnými
• Všechny peníze nabývají podoby bankovních depozit v daném bankovním systému. Tj. neunikají z bankovní soustavy jako hotovost do oběhu nebo do zahraničí

3.3.4. Nabídka peněz
Množství peněz v ekonomice , tj. peněžní zásoba obíhající určitou rychlostí, představuje na peněžním trhu nabídku peněz.
Graf nabídky peněz (MS) má podobu vertikální linie díky zcela neelastické citlivosti MS na úrokovou míru. Je podmíněn předpokladem, že KB nedrží přebytečné rezervy. Proces expanze nebo restrikce depozitních peněz způsobený centrální bankou (nákup/prodej vládních cenných papírů, úvěry KB, regulace přílivu peněz ze zahr., ...) vede k expanzi/restrikci peněžní zásoby posun křivky MS doleva restriktivními opatřeními cent. banky, posun doprava exapnzivními.
Expanzivní monetární politika bývá doprovázena poklesem transakční rychlosti peněz, protože stejný objem transakcí zprostředkovává více peněz.

3.4. Centrální banka, cíle a nástroje její monetární politiky

3.4. Centrální banka, cíle a nástroje její monetární politiky

3.4.1. Úkoly centrální banky
• Uskutečňovat měnovou politiku
• Udržovat stabilitu komerčního bankovního systému
• Ostatní aktivity ( emise peněz, regulace měn. kursu… )
Monetární politika - cíle centrální banky při regulaci nabídky peněz, úrokových sazeb a úvěrových podmínek. Mezi nástroje monetární politiky patří především operace na otevřeném trhu, povinné rezervy a diskontní sazba.
Centrální banka má zpravidla podobu jednotlivé instituce ve veřejném vlastnictví, jako ČNB.
Úkolem CB je uskutečňovat měnovou politiku buď podle vlastního uvážení, nebo podle pokynů vlády.

3.4.2. Nepřímé nástroje: (tržní)
operace na otevřeném trhu (OMO) - CB nakupuje nebo prodává vládní nebo vlastní cenné papíry, čímž dochází k růstu rezerv KB a prostřednictvím multiplikátoru depozitních peněz ke změně peněžní zásoby.
Povinné minimální rezervy (PMR) - změnou povinné minimální míry rezerv ovlivňuje CB peněžní nabídku. Velmi razantní nástroj, proto používán málokdy.
Diskontní sazba (DS)- jí jsou úročeny úvěry poskytnuté komerční bance od CB (7,5% 12/98). Její účinnost záleží na závislosti komerčních bank na zdrojích vypůjčených u centrální banky. Tato závislost je obecně nízká. Proto DS funguje spíše jako signál o názoru CB na stávající hosp. situaci.

3.4.3. Přímé nástroje: (administrativní)
úvěrové limity, tj. stanovení max. možného objemu, které může KB poskytnout
omezení objemu úvěrů, které poskytuje CB komerčním bankám
omezení přílivu nebo odlivu peněz do zahr.
převádění depozit státních institucí z KB na účty CB

3.2.1. Motivy držby:

3.2.1. Motivy držby:
transakční motiv - držba peněz za účelem např. běžných výdajů domácností. Z důvodu časového nesouladu mezi příjmy a výdaji. Spolu s ním uznáván i opatrnostní motiv pro případ neočekávaných výdajů nebo poklesu příjmů.

spekulační motiv - vychází z nejistoty výnosů alternativních finančních aktiv, tj. ůroků, kapitálové ztráty nebo zisku v souvislosti s vývojem tržních cen cenných papírů. Teorie portfolia vychází ze skutečnosti, že ekonomické subjekty vykazují vyšší či nižší averzi k riziku. Vyšší výnos v podobě úrokové sazby stimuluje k držbě rizikovějších aktiv a tedy k nižší držbě peněz. Spekulační motiv je též spojován s úsilím ekonomických subjektů získat dodatečné bohatství na základě výhodných nákupů a prodejů různých aktiv.
Graf poptávky po penězích odráží skutečnost, že poptávané množství roste s poklesem nominální úrokové sazby (pohyb po křivce MD).

3.3. Bankovní sektor a nabídka peněz
Je tvořen centrální bankou a velkým počtem komerčních bank.
Centrální banka by měla být nezávislá.
Finanční zprostředkovatelé jsou instituce (banky, pojišťovací společnosti), které přebírají vklady nebo fondy od jedné skupiny a půjčují je jiné skupině.

3.3.1. Bilance centrální banky

Aktiva
Úvěry komerčním bankám
CP
Měnové rezervy
Ostatní

Pasiva
Emise oběživa
Rezervy komerčních bank
Vklady
Emise CP
Ostatní

3.3.2. Bilance komerční banky
Aktiva

Rezervy ( hotovost + vklady u CB )
Úvěry
CP
Ostatní ( HIM )

Pasiva
Depozita
Výpůjčky
ZJ
Ostatní

3. PENÍZE A MONETÁRNÍ POLITIKA

3.1. Komponenty nabídky peněz
Peníze jsou všeobecně přijímaný prostředek směny ,

3.1.1. Funkce peněz
• Prostředek směny – primární funkce, peníze jsou všeobecně používány k placení za zboží a úhradě závazků
• Zúčtovací jednotka – vyjadřují ceny statků
• Uchovatel hodnoty – tj.jsou jednou z forem bohatství

3.1.2. Formy peněz
• Zbožové ( komoditní peníze ) – drahé kovy atd.
• Papírové peníze – bankovky a státovky
• Bankovky - alespoň částečně kryty zlatem
• Státovky – emitoval je panovník, bez ohledu na krytí
• Depozitní ( bankovní peníze ) – bezhotovostní
• Depozita na požádání ( na viděnou )
• Termínová a úsporová depozita

Depozita na viděnou a termínová a úsporová depozita se liší jednak likviditou a jednak výnosnotí.

3.1.3. Peněžní zásoba
Je množství peněz v ekonomice, neboli také nabídka peněz
Je tvořena různými peněžními agregáty
• M1 – peněžní agregát v užším smyslu. Je to hotovostní oběživo + vklady na viděnou
• M2 - peněžní agregát v širším smyslu. Je to M1 + úsporová a termínová depozita
Atd. U nás to má ČNB trochu odlišně (objem v mld. Kč koncem 1997:
• M0 – oběživo (119,3)
• M1 – M0 + vklady na viděnou (445,1)
• M2 – M1 + quasipeníze ( TV+vklady rezidentů v cizích měnách ) (1217,6)
L = M2 + SPP + poukázky ČNB + poukázky FNM v portfoliu domácích nebankovních subjektů. (1241,8)

3.2. Poptávka po penězích a motivy jejich držby
.Poptávka po penězích (MD) je představována množstvím peněz, které jsou ochotny držet ekonomické subjekty při určité úrokové sazbě.

2.8.1. Kvantitativní zdroje ekonomického růstu

2.8.1. Kvantitativní zdroje ekonomického růstu
Pokud se do výroby zapojují další výrobní faktory, tj. dodatečné množství práce, půdy nebo kapitálu. ( tempo růstu kapitálu a práce ).
Pokud je ekonomický růst založen převážně na těchto zdrojích, potom mluvíme o tzv. extenzivním růstu.

2.8.2. Kvalitativní zdroje ekonomického růstu
Zvyšování kvalifikace pracovníků, využívání kvalitnějších přírodních zdrojů, lepší technická úroveň strojů atd. ( kappa ).
Kvalitativní zdroje ekonomického růstu bývají někdy označovány jako Technologická změna. a ta ovlivňuje produktivitu práce.
V tomto případě hovoříme o tzv. intenzivním růstu

2.8.3. Růstové účetnictví
Jeho úkolem je určit jakou měrou se na růstu produktu podílí kvantitativní a jakou kvalitativní zdroje ekonomického růstu.
Část produktu je tvořena růstem kapitálu a to MPPk*K, kde MPPk = Y/K. Totéž L.
Čili Y= MPPk*K+ MPPL*L
Pokud přidáme i technický pokrok ( značí se kappa ) vypadá rovnice následovně:
gY=*gK + (1-)*gL +

a gK tempo růstu kapitálu ( obdobně práce ).
2.8.3.1. Tempo růstu HDP na hlavu
Vyjadřuje ho následující rovnice
gY=*(gK - gL) +

2.9. Bariéry růstu
• Nedostatečná zásoba kapitálových statků
• Nedostatečný technologický pokrok
• Únik mozků

2.10. Ekonomika rozvojových zemí

2.10. Ekonomika rozvojových zemí
Rozvojová země je taková země, v níž reálný důchod na obyvatele ve srovnání se Spojenými státy, Japonskem a západní Evropou je nízký. Ukazatele rozvojových zemí: odvětvová struktura (typická jednostrannost); demografická struktura (vysoký podíl venkovského obyv.), dále všeobecně nízká střední délka života.
Příčiny nízkého tempa růstu HDP/1 obyv.:
• vývoj obyvatelstva: vysoká míra porodnosti a úmrtnosti přetrvává vysoká porodnost a pod vlivem pokroku se snižuje úmrtnost (populační exploze) - zde se nachází rozvojové země klesá míra porodnosti a růst obyv. se zpomaluje stabilizovaná míra porodnosti i úmrtnosti (v rozvinutých zemích)
• nedostatečná zásoba kapitálových statků - k rozšíření a prohloubení kapitálu chybí úspory, ty ale nemohou být rozšířeny díky nízkému produktu a důchodu na obyvatele. Nízká produktivita (Y/L) se ale nezvýší, dokud nevzroste zásoba kapitálu na jednotku práce, ale to opět naráží na nedostatečné úspory bludný kruh nerozvinutosti.
• nedostatečný technologický pokrok spojený také s nedostatkem kapitálu
• únik mozků - tj. kvalifikovaní pracovníci migrují do rozvinutých zemí
• bariéra v podobě institucí - právní rámec podnikání, byrokracie zneužívají své postavení, licence

2.11. Strategie ekonomického rozvoje rozvojové země
Východiskem je start ekonomického růstu, kde startem je rozvoj výroby v určitém odvětví, kde rychlý růst umožní tvorbu úspor a ty poslouží k financování investic v dalším odvětví až k sebeudržujícímu růstu celé ekonomiky. Většinou jde o rozvoj průmyslových odvětví, tzv. industrializace. Bývá stimulována vládní regulací jako podpory vývozu (dotace, daňové úlevy, ...) nebo nahrazování dovozů (ochrana domácí výroby před zahr. konkurencí). Součástí strategie je využívání zahraničních finančních zdrojů. Rozhodující význam mají úvěrové zdroje. Přijaté úvěry jsou základní součástí zahraničního dluhu rozvojových zemí. Budou použity na nákup kap.statků, který povede k růstu produktu.

2.7.3. Růst reálného produktu

2.7.3. Růst reálného produktu
V praxi se používá pojem “ růst produktu ” v souvislosti s růstem reálného produktu.
Tento přírůstek reálného produktu lze vyjádřit dvěma způsoby:
• Absolutně – např. jako přírůstek v mld. Kč tj. Y=Yt-Y(t-1)
• Relativně – jako tempo růstu produktu tj.

2.7.4. Růst nominálního produktu
Tímto způsobem lze vyjádřit též tempo růstu nominálního produktu.
Na tempo růstu nominálního produktu mají vliv dvě veličiny: jednak tempo růstu reálného produktu gY a tempo růstu cenové hladiny neboli míra inflace.
Čili zjednodušeně platí gYtN = gYt+t
Jinak se násobí koeficienty růstu.

2.7.5. Růst produktu na 1 obyvatele
Opět se určuje buď jako absolutní změna nebo jako tempo růstu.
Za předpokladu, že obyvatelstvo roste stejně rychle jako množství použité práce L, můžeme ztotožnit tempo růstu produktu na 1 obyvatele s tempem růstu produktu na jednotku použité práce, tedy s tempem růstu produktivity práce.

Jinak toto určíme pokud podělíme tempo růstu produktu tempem růstu obyvatel.
Ukazatel produktu na jednoho obyvatele vyjadřuje ekonomickou úroveň (HDP/obyv.). tj. jak daná ekonomika využívá disponibilní výrobní faktory.

2.7.6. Kapitálová vybavenost práce
Kapitálová vybavenost práce je množství kapitálu připadající na jednotku práce.
K/L – při růstu tohoto poměru dochází k prohlubování kapitálu
Jestliže zásoba kapitálu roste stejně rychle jako množství pracovní síly – potom se jedná o tzv. rozšiřování kapitálu.

2.8. Zdroje ekonomického růstu
Tyto zdroje lze dělit několika způsoby.
• Lidské zdroje – množství práce, kvalifikace
• Přírodní zdroje – množství půdy a nerost. surovin a jejich kvalita
• Kapitálové zdroje – stroje, zařízení a technická úroveň těchto kapitálových statků

Obecněji lze zdroje ekonomického růstu členit na

2.5. Princip akcelerátoru

2.5. Princip akcelerátoru
Akcelerátor – je číslo, které udává o kolik je třeba zvýšit (nebo o kolik se zvýší ) Investice, vzroste-li produkt o X.
Protože Investice jsou ovlivněny růstem prodejů, růstem produktu a vůbec pozitivními očekáváními, způsobuje skutečný i očekávaný růst produktu násobný růst investic.
Akcelerační princip je založen na vztahu mezi objemem vytvářené produkce a stavem kapitálu, potřebného k výrobě daného produktu. Dosahuje-li tento poměr (tzv. kapitálový koeficient K/Y) hodnotu např. 2, znamená to, že k výrobě produkce v hodnotě 100 mld korun je třeba kapitálu ve výši 200 mld.

2.6. Interakce multiplikátoru a akcelerátoru
V důsledku fungování akcelerátoru dojde k nárůstu investic. Ten způsobuje další nárůst poptávky. To další růst investic atd. čili účinnost akcelerátoru doprovází resp. zesiluje existence multiplikačního efektu.

2.7. Teorie ekonomického růstu
V užším pojetí se ekonomickým růstem rozumí vývoj reálného produktu.
Synonymem by mohl být pojem Ekonomický rozvoj
2.7.1. Růst produktu
Krátkodobý, který je po určité době vystřídán poklesem, protože k růstu došlo v důsledku odchylky od dlouhodobých potenciálních možností – to je růst skutečného produktu, resp. jeho kolísání.
Dlouhodobý, který je spojený s plynulým zvyšováním produkčních možností ekonomiky při plné zaměstnanosti výrobních faktorů – to je dlouhodobý růst potenciálního produktu.
V teorii růstu se budeme zabývat dlouhodobým růstem potencionálního produktu, popř. dlouhodobým růstem Y* na jednoho obyvatele.

2.7.2. Grafické znázornění růstu
• V modelu AS-AD je růst produktu vyjádřen posunem křivky SRAS doprava. Jelikož je křivka LRAS závislá na výši Y*, bude se s posunem Y* zároveň posouvat i křivka LRAS.
• Vývoj potencionálního produktu lze též znázornit jako posun hranice produkčních možností.

2. HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS. EKONOMICKÝ RŮST.

2.1. Okunův zákon
Arthur Okun. Ekonomické důsledky nezaměstnanosti jsou představovány ztrátou produkce v podobě rozdílu mezi skutečným a potenciálním produktem. Kvantifikuje ho Okunův zákon . Je-li skutečná nezaměstnanost na přirozené míře (u=u*), pak Y=Y* Y/Y*=1.
Je-li u>u* ekonomika nevyužívá své potenciální možnosti a Y klesá pod Y* Y/Y*<1. ekonomika="" uje="" nosti="" a="" roste="" nad="" y="">1. Rozdíl mezi Y a Y* je tzv. inflační mezera.
Koeficient 0,02 vyjadřuje, že růst u nad u* o 1 procentní bod je spojen s poklesem Y pod Y* o 2%.

2.2. Potenciální produkt
Maximální úroveň HNP, které lze dosahovat při daném stavu technologie a počtu obyvatelstva, aniž dochází k urychlení inflace. Je to úroveň produktu, který odpovídá přirozené míře nezaměstnanosti. Je ho dosahováno při rovnováze na trzích práce, kdy se poptávané množství práce vyrovná s nabízeným.

2.3. Charakteristika hospodářského cyklu
Dlouhodobý vývoj potenciálního produktu je trendem, okolo kterého skutečný produkt kolísá ( fluktuuje ). Odchylka skutečného produktu od jeho potenciální úrovně představuje tzv. mezeru produktu. Inflační mezera: Y>Y*. Deflační mezera: Y

2.4. Teorie cyklu
Fáze cyklu
1. Kontrakce neboli recese , tj. pokles reálného produktu alespoň ve dvou po sobě jsoucích čtvrtletích. ( velká recese je označována jako deprese ).
2. Fáze je zakončena bodem obratu ( dno, sedlo ). Příčinou je pokles agregátní poptávky spojený s poklesem cenové hladiny (inflace) nebo pokles agregátní nabídky spojený s růstem cenové hladiny – stagflace.
3. expanze, růst reálného produktu.
4. Na konci fáze dochází k hornímu bodu obratu ( vrchol ). Dochází k růstu poptávky a zaměstnanosti a produktu.
Nabídkové a poptávkové šoky (spontánní i regulační) představují vnější příčiny cyklického kolísání produktu. Patří k nim i teorie politického cyklu, kdy před blížícími volbami se prosazuje expanzivní typ politiky s cílem získat a udržet si hlasy voličů, ale ihned po volbách je prosazována restriktivní pol.
Monetární teorie cyklu vidí vnější příčiny v pohybu agregátní poptávky, vyvolané měnovou politikou. Fluktuace je umožněna díky záměně nominálních mezd za reálné ze strany pracovníků jejich nesprávným inflačním očekáváním.

Podobná je i hypotéza racionálních očekávání, kdy na neočekávané změny agregátní poptávky působí krátkodobá mylná interpretace vývoje cen podniky a pracovníky.
Teorie reálných hospodářských cyklů odvozuje kolísání ze změny produkční funkce (změny ve vybavenosti práce kapitálem, technologické změny, omezení disponibilního množství surovin, ...).
Podle inovační teorie ( Schumpeter )jsou střednědobé cykly způsobeny inovacemi.
Jakmile je zahájen cyklus vnější příčinou (poptávkovým a nabídkovým šokem) začne působit samočinný ekonomický mechanismus - vnitřní příčina, která udržuje fluktuaci produktu. Tato teorie klade důraz na investice a jejich roli interakci multiplikátoru a akcelerátoru.

1.5. Determinanty investic

1.5. Determinanty investic
Zbývající částí celkových plánovaných výdajů jsou v dvousektorovém výdajovém modelu hrubé soukromé domácí investiční výdaje ( I ), které jsou tvořeny výdaji na nákup fixního kapitálu a na zvýšení zásob.
Předpokládáme, že investiční výdaje na rozdíl od spotřebních jsou na důchodu (Y) nezávislé I=Ia.

1.5.1. Okolnosti vedoucí ke změně objemu plánovaných investic:
• Úroková sazba a její vztah k očekávané výnosnosti investice
• Zdanění zisků
• Očekávání - investice jsou riskantní sázkou na budoucnost, zda budoucí příjmy převýší přítomné a budoucí náklady.

1.6. Křivka poptávky po investicích a její posuny
Křivka investiční poptávky vyjadřuje vztah mezi úrokovými sazbami a plánovanými investičními výdaji. Znázorňuje, jak úroveň investic reaguje na úrokovou sazbu. Firma realizuje jen ziskové investiční projekty. Různé investiční statky mají rozdílnou míru výnosu ( výnosnost r ), tj., poměr mezi očekávaným výnosem a cenou investičního statku. Nejméně možností je investovat do vysoce výnosných projektů a nejvíce možností nabízí nízko výnosné projekty.

Posuny křivky poptávky po investicích:
• zvýšení celkové úrovně produktu v ekonomice
• vyšší zdanění firem
• očekávání atd.

1.7. Rovnovážný důchod ( produkt )
Celkové plánované výdaje (AE) jsou složeny ze spotřebních a investičních výdajů AE = C + I , z nichž část je autonomní (A=Ca+I) a část z indukovaných (cYD) AE=A+cYD. Skutečné výdaje se ale od plánovaných mohou lišit. Rozdíl mezi Y1 a AE1 je tvořen neplánovanými investicemi v podobě neplánovaných zásob IU1 (část produkce nenašla odbyt a zůstala na skladech). Pouze je-li produkt (důchod) na úrovni Y0 (AE=Y0) a jsou-li UI=Y-AE=0 je produkt v rovnovážné úrovni. Za této rovnováhy se úspory domácností rovnají plánovaným investicím S=I.
Čili pří rovnovážném produktu platí:
Y=AE
IU=0
I=S

1.8. Přizpůsobovací procesy v podmínkách nerovnováhy

1.8. Přizpůsobovací procesy v podmínkách nerovnováhy
V případě Y1 jsou úspory větší než plánované investiční výdaje S1>I. V následujícím období dojde k poklesu důchodu a tím i úspor. V případě Y2, kdy S2

1.9. Model multiplikátoru, determinace produktu na průsečíku úspor a investic a na průsečíku linie 45o
Ke změně rovnovážného produktu dochází vlivem změny autonomních plánovaných spotřebních a investičních výdajů ( A=Ca+I )
Přírůstek produktu je větší než přírůstek investičních výdajů. Je určitým násobkem přírůstku autonomních výdajů. Multiplikátor ( - ) je násobitel tohoto přírůstku.
AE = A + cY resp. Y = A + cY, protože AE = Y ( v bodech rovnováhy )

Potom platí:
resp.
kde Y=Y'-Y a A=A'-A
výraz označíme jako a nazveme jej jednoduchým výdajovým multiplikátorem.
( V případě, že do vzorce dosadíme místo A, I dostáváme jednoduchý investiční multiplikátor )
Výše multiplikátoru je závislá na mezním sklonu ke spotřebě z YD čili c.
Čím bude MPC vyšší, tím bude i vyšší. Projeví se to v růstu sklonu křivky AE.
Jde o jednoduchý výdajový multiplikátor, protože pod vlivem změny celkových výdajů (a tím i Y) nedochází ke změně úrokové sazby!!!!!.

1.9.1. Paradox spořivosti
Zamýšlené zvýšení úspor domácností ( posun úsporové funkce rovnoběžně nahoru ) může ve skutečnosti vést ke snížení úspor. Růst úspor by mohl být chápán jako podmínka růstu poptávky po investicích a tedy následného růstu produktu.
Ve skutečnosti však dojde k poklesu AD a produktu, protože s růstem úspor klesají spotřební výdaje domácností, které nejsou ničím nahrazeny a Y klesá. To může vést k omezení investic, poklesu důchodů a nakonec i k nižším úsporám.

1.3. Spotřební a úsporová funkce

1.3. Spotřební a úsporová funkce

1.3.1. Spotřební funkce
Spotřební funkce vyjadřuje vztah mezi spotřebními výdaji a disponibilním důchodem. S růstem YD rostou C.
Spotřební výdaje členíme na:
Autonomní (Ca), tj. nezávislé na výši YD. Jejich financování pochází z dřívějších úspor nebo z úvěru ( pak domácnosti tvoří záporné úspory )
Indukované (cYD) - z každé další jednotky YD, kterou domácnosti získají, je část vynaložena na spotřebu
Spotřební funkce má tvar:

kde c je mezní sklon ke spotřebě

1.3.2. Úsporová funkce
Úsporová funkce - jestliže existují Ca, pak musí existovat i autonomní úspory Sa, ale v záporné hodnotě a má tvar: .


1.4. Mezní sklon ke spotřebě a k úsporám
Mezní sklon ke spotřebě ( MPC, taky c ) je ta část dodatečného disponibilního důchodu, kterou by domácnost vynaložila na dodatečnou spotřebu . Průměrný sklon ke spotřebě je podíl celkových výdajů na YD, tj.

Je-li C>YD potom APC>1
C=YD potom APC=1
C
Mezní sklon k úsporám ( MPS, též s ) je ta část dodatečného disponibilního důchodu, kterou by domácnost uspořila . Průměrný sklon k úsporám je:

Protože je YD rozdělen jen na spotřebu a úspory platí:
APC+APS=1
MPC+MPS=1

1.1.1. Osobní důchod

1.1.1. Osobní důchod
Osobní důchod je celkový důchod, který získávají domácnosti.
HNP
- znehodnocení kapitálu
- nepřímé daně zmenšené o subvence
- daně ze zisků podniků
- všechny příspěvky na sociální a zdravotní pojištění
- tu část zisku podniků, co bývá nerozdělena
- úroky získané vládou a přičteme úroky, které domácnosti hradí podnikovému sektoru a také úroky, co získávají ostatní domácí sektory od vlády.
+ transfery

1.1.2. Disponibilní důchod YD
Disponibilní důchod (YD) získáme z osobního důchodu, odečteme-li od něj osobní daně, které domácnosti platí.
YD se využije na spotřební výdaje domácností (C)a na tvorbu osobních úspor (S).

1.1.3. Spotřeba C
Tzv. spotřební výdaje domácností – předměty dlouhodobé spotřeby, krátkodobé spotřeby, služby, které domácnosti nakupují a spotřebovávají.

1.1.4. Úspory S
Zjednodušeně řečeno S = YD – C resp. PS + GBS, protože zde abstrahujeme od úspor podniků.

1.2. Dvousektorový model: spotřeba a investice
Tento model ( + třísektorový i čtyřsektorový ) se také nazývá Keynesiánský výdajový model, model s linií 45o, model s multiplikátorem.
Předpokládá se existence pouze dvou subjektů – domácnosti a podniky.
Sektor vláda ani zahraničí neuvažujeme a proto platí, že Y=YD, Y = C + I

1.2.1. Omezení modelu
Dostatečné množství nevyužitých kapacit, vysoká nezaměstnanost
Neexistuje nabídkové omezení tj. podniky jsou schopny uspokojit jakkoliv vysokou poptávku.
Abstrahujeme od úspor podniků
Cenová hladina a mzdy jsou stabilní
Úroková sazba je stabilní

1. TEORIE DETERMINACE PRODUKTU - VÝDAJOVÝ MODEL S MULTIPLIKÁTOREM

1.1. Disponibilní důchod, spotřeba a úspory
Hrubý národní produkt ( HNP ) představuje výsledek fungování výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů dané země. Čistý produkt získáme odečtením obnovovacích investic od hrubého produktu.
Hrubý domácí produkt ( HDP ) je výsledkem fungování výrobních faktorů umístěných v dané zemi, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem.
Čistý… pokud od hrubých ukazatelů odečteme amortizaci neboli opotřebení fixního kapitálu, získáme čisté ukazatele.
Národní důchod používáme jako ukazatele při zjišťování výstupu ekonomiky tzv. důchodovou metodou. Ta vychází z toho, že statky jsou produkovány výrobními faktory a ty jsou zaplaceny. Důchod je tedy tvořen příjmy za poskytnutí VF.

Mzdy a platy + ostatní náklady ( sociálka a zdravotní )
+ čisté úroky získané domácnostmi a vládou
+ renty
+ důchody ze sebezaměstnání ( živnostníci )
+ zisky ostatních podniků
= Čistý domácí důchod
+ znehodnocení kapitálu
= Hrubý domácí důchod
+- saldo zahraničních DŮCHODŮ
= Národní důchod ( pokud není uvedeno jinak, chápe se čistý ND )
Hrubý národní důchod = HNP v cenách výrobních faktorů
+ nepřímé daně
- subvence
= HNP v tržních cenách

2.3.2. Alternativní teorie rozhodování firmy

2.3.2. Alternativní teorie rozhodování firmy
Alternativní teorie popisující rozhodování firmy jsou manažerské a behavioristické teorie.
Manažerské teorie firmy - zaměřují se na oddělení vlastnictví a řízení resp. kontroly velké firmy, které nejsou řízeny vlastníky, ale profesionálními řídícími pracovníky - manažery. Zájmy vlastníků bývají jiné než zájmy manažerů.

Model firmy maximalizující obrat ( Baumolův model ) - chování firmy v NDK, kdy je dosahováno maximálního TR=P.Q. Optimum maximalizující obrat je v množství Q2, tedy MR=0. Je-li poptávka elastická, obrat s růstem objemu produkce roste, je-li neelastická, obrat klesá. Obrat je maximální, když EDP=1.
Firma maximalizující obrat vyrábí vyšší objem produkce za nižší cenu než firma maximalizující zisk.
Behavioristické teorie firmy - cíl firmy je výsledkem střetávání zájmů a cílů jednotlivců a skupin ve firmě. Cíl se může měnit se změnami cílů jednotlivých skupin a se změnami jejich relativní moci uvnitř firmy. Cílem není maximalizace určité proměnné, ale dosažení její uspokojivé výše.
Model zaměstnanecké firmy - cílem je maximalizace důchodu připadajícího na zaměstnance. Důchod má dvě složky: mzdu a podíl na zisku.
Neziskové firmy - cílem není dosahovat zisku, mohou hospodařit i se ztrátou. Společnost je ale potřebuje k zabezpečení svých potřeb. Jsou financovány ze státního rozpočtu. (pošty, telekomunikace, železnice, ...) Existují i netržní subjekty, které přispívají k uspokojování potřeb jako celku, ale jejich činnost není řízena trhem (školy, nemocnice, církevní a dobročinné organizace, státní instituce, ...). Jejich příjem pochází ze státního rozpočtu, darů a sbírek.
Schumpeterova hypotéza - Velké firmy jsou motorem dynamického růstu invencí a technologických změn v tržní ekonomice, protože pouze ony si mohou dovolit rozsáhlé náklady na výzkum, vývoj a marketing nových produktů a tím získat konkurenční výhodu v boji o zvýšení podílu na trhu

2.4. Financování firem ( vnitřní, vnější )

2.4.1. Vnitřní zdroje ( samofinancování )
Odpisy
Nerozdělený zisk
Dlouhodobé rezervy

2.4.2. Vnější zdroje
Dodatečná emise akcií
Emise obligací
Bankovní úvěr ( krátkodobý, střednědobý, dlouhodobý )
Leasing

2.5. Postoj státu k různým typům podniků ( velké a malé firmy )

2.2. Zisk jako hlavní podnět podnikání

2.2. Zisk jako hlavní podnět podnikání
U normálních firem maximalizujících zisk platí rovnost mezních příjmů a mezních nákladů. U velkých firem to nejde, protože mají většinou rozsáhlý sortiment a není možné sledovat tržní poptávky všech výrobků. Proto velké firmy stanovují cenu prostřednictvím určité přirážky k průměrným nákladům. Hlavním limitujícím faktorem pro rozhodování je poptávka. Zisk je kritériem pro rozhodování o všech základních otázkách činnosti podniku (o množství a struktuře výroby, investicích, inovacích, ...)


2.2.1. Typy zisku
Účetní, ekonomický, nerozdělený, finanční, provozní mimořádný…
Zisk je rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady

Rozlišujeme:
• čistý ekonomický zisk = TR - explicitní náklady - implicitní náklady
• účetní zisk = TR - explicitní náklady
• Normální zisk je roven implicitním nákladům.

2.2.2. Maximalizace zisku:
snižování nákladů na výrobu, vyhledávání úspor. Ve velmi dlouhém období technický pokrok.
maximalizace příjmů
• Cenovou konkurencí: firma se dobrovolně vzdá zisku nebo i realizuje ztrátu – pouze krátkodobě.
• Necenovou konkurencí: vyžaduje ale značné prostředky zvýšení nákladů. Pozitivním efektem je však růst poptávky možné zvýšení produkce bez poklesu ceny.

2.3. Alternativní cíle firmy
Při maximalizaci zisku je třeba mít dostatečné množství informací - často ale nejsou k dispozici.

2.3.1. Alternativní cíle firmy
• dosažení uspokojivé výše zisku
• dosažení určitého podílu na trhu
• snaha dlouhodobě přežít
• růst a expanze firmy

1.4.2. Oligopol s dominantní firmou

1.4.2. Oligopol s dominantní firmou
Vzniká tam, kde je pro silnou firmu výhodné přenechat část trhu slabším konkurentům. Ve větší části trhu, kterou si ponechá, se oligopolní firma chová jako monopol. Menší firmy respektují cenu dominující firmy, nerealizují úspory z rozsahu a nemohou si tak dovolit snížení ceny pod úroveň ceny dominující firmy tzv. cenové vůdcovství.

1.5. Monopolní konkurence
Předpoklady teoretického modelu:
velký počet firem v odvětví, diferencovaný produkt, neexistence bariér vstupu firem do odvětví. Pohyb firem mezi odvětvími je tedy zcela volný. Firmy vyrábí natolik diferencovaný produkt, že samy stanoví jeho cenu. V rámci svého produktu má monopolní postavení a sílu. Poptávková křivka po produkci firmy je vysoce elastická díky blízkým substitutům ostatních firem v odvětví. Popt. křivka je skloněná firma může v krátkém období realizovat monopolní zisk. V dlouhém období je tento zisk nulový kvůli pohybu mezi odvětvími. Individuální poptávková křivka se posune doleva. d= AR a d neleží nad AC. Proto, chce-li být firma v rovnováze, se musí AR=AC AR se dotýka AC.

1.6. Rozhodování firmy v ekonomické praxi




2. TYPY FIREM A JEJICH CÍLE

2.1. Typy firem v tržní ekonomice
Z hlediska vlastnických vztahů rozlišujeme následující typy firem:

2.1.1. Firmy v individuálním vlastnictví
Podnikatel v nich hospodaří sám, na jeho účet jdou všechny zisky a ztráty a za závazky ručí celým svým majetkem. Výhodou je pružnost, nevýhodou omezenost zdrojů na rozvoj.

2.1.2. Obchodní společnosti ( jinak obecně partnerství )
Vznik tzv. partnerství, kdy dojde ke sdružení kapitálu více osob. Zvýší se zdroje, ale také právní složitost společnosti.

2.1.3. Akciová společnost
Široké možnosti získání finančních prostředků. Vydávání akcií - cenný papír, který svému majiteli přináší právo spolurozhodovat o zákl. otázkách činnosti firmy hlasováním na valných hromadách. Počet hlasů závisí na počtu akcií. Akcie přináší majiteli podíl na zisku - dividendy.
Zisk a.s. má dvě části:
• nerozdělený zisk (na rozvoj firmy)
• zisk rozdělený mezi akcionáře (dividendy).
Výhodou je větší možnost získání finančních zdrojů.
Nevýhodou je dvojí zdanění zisku v některých zemích (zisk korporace a dividendy), konflikty v zájmech akcionářů a manažerů co řídí společnost.
Firma může vydávat i obligace - zvláštní druh dlužního úpisu, kdy její majitel je věřitelem firmy. Obligace na rozdíl od akcie přináší smluvně dohodnutý úrok na výsledcích firmy nezávislý

1.3. Úplný monopol (rovnováha, důsledky existence, regulace monopolu)

1.3. Úplný monopol (rovnováha, důsledky existence, regulace monopolu)
Protipólem k DK - existuje jen jeden výrobce v odvětví, diferenciace produktu, bariéry vstupu jiných firem do odvětví.
Individuální poptávková křivka splývá s tržní poptávkovou křivkou.
Rovnováha monopolu - kdy zisk je maximální MR=MC. Objem optimální výroby je v QM. Je menší než u DK díky záporné směrnici poptávkové křivky. Firma v NDK sama stanoví cenu své produkce a snaží se maximálně využít výhody jediné firmy v odvětví tj. maximální cena, kterou jsou kupující ochotni zaplatit za daný objem produkce tj. PM P>MC.
V podmínkách NDK neexistuje křivka nabídky, protože neexistuje vztah mezi cenou a množstvím jako v DK. Firma v DK nabízí specifické množství při každé ceně, monopol v závislosti na posunu poptávkové křivky může nabízet různá množství při stejné ceně nebo stejné množství při různých cenách nelze jednoznačně nakreslit nabídkovou křivku.

1.3.1. Monopolní síla
schopnost stanovit cenu vyšší než mezní náklady. Stupeň síly se vyjadřuje Lernerovým indexem.

Má hodnotu od 0 do 1. Pro DK, kdy P=MC se L=0. V NDK, kdy P>MC je L>0. Čím víc se blíží k 1, tím je vyšší stupeň monopolní síly. Pro vyjadřování monopolní síly se v praxi používají dva ukazatele:
1. míra koncentrace - procentuální podíl nejsilnějších firem v odvětví na produkci v odvětví
2. vztah mezi ziskem a průměrnými náklady
Neefektivnost monopolu - není veden tržním mechanismem k optimálnímu využití společenských zdrojů.
Regulace monopolu je využívána v důsledku jeho neefektivnosti.

1.3.2. Nástroje regulace
• antitrustuvé zákony - zakazují určité chování firem na trhu, omezují sílu monopolu
• daňová politika
• možnost převést monopol do státního vlastnictví
• cenová regulace - regulovaná cena je PR a množství QR. Cena kryje jen průměrné náklady a při této ceně zaniká monopolní zisk a je realizován jen normální zisk.

1.4. Oligopol
V praxi nejčastěji se vyskytující tržní struktura. Charakteristické rysy:
• existence několika firem
• zpravidla diferencovaný produkt
• bariéry vstupu nových firem do odvětví. Každá firma je natolik silná, že může stanovit cenu vyšší než mezní náklady

1.4.1. Smluvní oligopol
Vzniká v situaci, kde několik firem prodávajících stejné nebo podobné výrobky zjistí, že jejich ceny jsou přibližně stejné a cenová válka by je oslabila výhodnější je zvyšovat společný zisk, zvyšování cen nebo rozdělení trhu mezi firmy, uzavření tajné dohody, pak se jednotlivé firmy chovají ve vymezeném rámci jako monopol.

1.1.4. Charakteristika nedokonalé konkurence

1.1.4. Charakteristika nedokonalé konkurence
Na rozdíl od dokonalé konkurence ve které platí:
• Velký počet výrobců
• Homogenní produkt
• Nemožnost jednoho výrobce ovlivnit cenu
• Absolutně volný vstup/výstup do a z odvětví
Tyto podmínky v nedokonalé konkurence splněny nejsou
Vždy existuje alespoň jeden výrobce, který může ovlivnit tržní cenu!!!!


Hlavní příčiny nedokonalé konkurence:
• nákladové podmínky - tzv. úspory z rozsahu výroby: při velkém objemu produkce se náklady rozpočítávají mezi více výrobků, AR se snižují. Velké firmy vyrábějí levněji vytlačování slabších konkurentů z trhu, záleží i na kapacitě trhu ( na velikosti tržní poptávky )
• bariéry konkurence bariéry vstupu do odvětví, hlavně monopol a oligopol. Patří sem právní restrikce a diferenciace produktu.
• právní restrikce - ochranná známka ( Pilsner Urquell ), patenty, copyright ... Jejich vlastnictví dává majitelům výsadní právo vyrábět či realizovat daný produkt získají tak velký podíl na trhu
• diferenciace produktu - každý výrobce přichází na trh s produkcí, která se liší od produkce jejich konkurentů. Nezáleží jen na samotném výrobku, ale i na službách s ním poskytovaných
další příčiny
• nedostatečné informace tržních subjektů
• vlastnictví důležitého faktoru v rukou jedné firmy
• zásahy státu do tržního mechanismu ( regulace cen, ... )
• politické okolnosti
nejdůležitější charakteristikou je, že Vždy existuje alespoň jeden výrobce, který může ovlivnit tržní cenu!!!!

1.2. Rovnováha firmy za nedokonalé konkurence
Platí v DK i v NDK:
• zisk je rozdílem mezi celkovými příjmy a celkovými náklady
• zisk je maximální při takovém objemu, kdy je největší rozdíl mezi TR a TC když MR=MC.
• firma je v rovnováze, vyrábí-li objem produkce, při němž maximalizuje zisk MR=MC.
Celkový příjem v NDK získáme:
TR=P.Q
Charakter příjmů je zásadně ovlivněn konkurencí. Celkové příjmy mohou růst nebo klesat.
Je-li poptávka elastická, pak je procentní růst objemu produkce větší než procentní pokles ceny. Cena sice klesá ale TR roste.
Je-li poptávka neelastická pak procentní růst objemu prodané produkce je menší než procentní pokles ceny při snižování ceny TR klesají. Pro růst příjmů musí výrobci snižovat cenu.

Mezní a průměrný příjem v NDK:
Na rozdíl od DK mají křivky MR, AR záporné směrnice ( protože křivka poptávky je zde klesající a nikoli jako v DK konstantní ) a křivka MR není totožná a AR ( křivka MR klesá rychleji ).
Mezní příjem je ovlivněn elasticitou poptávky. Je-li poptávka elastická MR je kladný, je-li poptávka jednotkově elastická je MR nulový, je-li neelast. je MR záporný.
MR je nižší než cena.